neděle 31. prosince 2006

PF 2007



Led umí být křehký i pevný jako lidské osudy.

Přeji všem čtenářům a návštěvníkům mého webu vše dobré v roce 2007. Fotografům přeji dobré světlo po celý rok a nekonečné moře inspirace.

Rozhodl jsem se s blogováním zatím pokračovat. Aktuálně dokončuji článek o Kostarice z pohledu fotografa. Bude to povídání o tom, co vše jsem si vezl sebou, co jsem z toho využil a co ne a zkusím popsat i nějaké své zkušenosti. Zatím to vypadá, že to bude asi na dva díly. Velmi rád bych se ještě také vrátil ke Kood filtrům a tak zkouším další srovnávací testy. Chtěl bych zde i publikovat krátké povídání o tom, proč jsem přešel z Pentaxu na Canon, protože to je velmi častá otázka, kterou dostávám do mailu. Před koncem roku jsem si koupil jednu bezva fotografickou knížku na kterou bych vás rád také upozornil. A jak to bude dál se uvidí...

sobota 23. prosince 2006

Kostarika - den patnacty

22.12.2006 - pátek

Jsme opět v La Paz Waterfall Garden. Je to naše poslední kostarické focení. Kdo nestihl vyfotit dobře kolibříka - má poslední šanci. Kdo chce ulovit nějakou žabku či krajinku též. Já jsem si to pojal vysloveně volně, protože vím, že když se člověk do něčeho nutí, tak se nedaří. Zaměřuji se tedy spíš na nějaké žánrovky a pokud se zlepší počasí, půjčím si Canon EOS 5D a vyrazím ještě do mlžného lesa.

Říká se, že náhody neexistují ... nevím. Když ale po hodince v La Paz potkáváme staré známé z workshopu National Geographic v čele s Jackem, říkám si, že tohle mi někdo vyprávět, tak mu snad neuvěřím. Každopádně to vypadá, že se stáváme atrakcí navzájem. Vesele se vítáme a obě skupiny z toho mají docela legraci. Tentokrát je to ale naposledy. My zítra odlétáme. Tož dobré světlo Jacku a spol.

Sedl jsem si na terasu místní restaurace a rozložil již notně ošoupaný notýsek, který mi byl po dva týdny důvěrníkem. Části z něj jsem publikoval i zde. Dívám se, jak mlžný les postupně dostává svému jménu. Ráno nás tu vítala modrá obloha a slunce a teď se mraky a mlha postupně nasouvají do La Paz.

Zítra nás čeká cesta domů. Cesty domů utíkají vždy velmi pomalu ač by člověk chtěl být doma co nejrychleji, když už musí opustit místo, které se mu opustit nechce.

Promítám si předchozí dva týdny. Člověk si uvědomuje, že vzdálenosti jsou dnes velmi relativní. Cestu, kterou kdysi mořeplavci, bez záruky návratu, zdolávali mnoho týdnů, dnes uletíte za pár hodin. Díky fenoménu internetu je člověk domovu ještě blíž.

Když jsem zvažoval, že budu psát on-line deníček, tak jsem netušil co to přinese a jaký to bude mít ohlas. Chtěl bych moc poděkovat všem čtenářům za váš čas. Doufám, že vás bavilo deníček číst, protože, i když to nebylo vždy snadné, já jsem jej psal velmi rád.

Chtěl bych také moc poděkovat všem za komentáře a maily, kterých jsem dostával velké množství. Byla to ta správná zpětná vazba pro další psaní. Určitě jsem nestačil na všechny reagovat, ale pevně doufám, že to během svátků doženu.

Přemýšlím, co bych řekl, kdyby se mě někdo zeptal: jaká je vlastně Kostarika? Asi bych hodně váhal s odpovědí. Vím, že za dva týdny se nedá při našem způsobu cestování poznat jaká Kostarika je. Jedno vím ale jistě - určitě bych ji všem doporučil k návštěvě, protože já sám se sem určitě vrátím. Je to země, kde najdete vše od malebných pobřeží a pláží až po drsnou sopečnou krajinu. Potkáte tu bezvadné lidi, kteří ve vás, alespoň zatím, nevidí jen zdroj dolarů.

Máte-li šanci, neváhejte.

Jak dál? V krátké době bych rád napsal nějaké shrnutí získaných zkušeností, což by byl i závěr celého deníčku. Určitě bych rád připravil i nějakou speciální stránku věnovanou prosincové Kostarice roku 2006, kde bude víc fotek.

To jsou ale plány a uvidíme co bude, protože zítra nás křídla přenesou zpět domů.

Z města Alajuela a Kostariky se loučí

Petr Pazour

pátek 22. prosince 2006

Kostarika - den ctrnacty

21.12.2006 - čtvrtek

Vše dobře dopadlo. Jsme zpět na internetu. Dnes posílám tři příspěvky. Dva za minulé dny: úterý a středu a pak ten dnešní....

Necháváme za sebou Caňo Negro.

Je mi smutno ... vím, že tím vlastně naše expedice pomalu končí ... ve skrytu duše se již ale i trošku těším domu ... nad vším ale vyhrává pocit z úžasného fotografického zážitku. Fotografická projížďka lodí po vodních plochách v Caňo Negro byla úžasná ... je to opravdový ráj pro trpělivé fotografy.Seňor Antonio již přesně ví, jak má s lodí najet, aby si to fotograf mohl vychutnat ... dostanete se tak blízko ke zvířatům, že stačí natáhnout ruku a "pohladit" si kajmana, který se vyhřívá na hladině ... často jsem se přistihnul, že jsem se jen díval a ani nefotil...

Nejsem fotograf zvířat, to jsem zde již několikrát psal. Vždy mě ale fascinuje, když vás nechá zvíře "vplout" do svého života. Zažil jsem to v Dominicalu, kdy jsem měl volavku necelé 3 metry od sebe a díval jsem se na ní a ona na mě .. vůbec jsem nemyslel na focení ... jen jsem tam seděl a díval jsem se, jak se naše prostory spojují ... ona s důvěrou vstoupila do mého a já nezneužil její ... možná to je správná odměna pro zanícené fotografy zvířat, stejně jako když krajinář chytne úžasné světlo v krajině ...

Chce se mi napsat sedím "doma" ... pravda je taková, že jsem na stejné palandě, ve stejném pokoji, stejného hotelu, ve stejném městě, jako když celá naše expedice začínala. Máme za sebou cestu z Caňo Negro zpět do města Alajuela. Na místní poměry jsme jeli po velmi dobré silnici a tak cesta pěkně utekla. Kus jsem jí i proklimbal, což už je co říct. Myšlenkama jsem ale ještě na lodi v ramenech Caňo Negra.

Vyjížďka měla začit v sedm hodin. Aby jsme náhodou nezaspali, dostal jsem za úkol nařídit budíka. Přehlédnul jsem ale, že mám zapnutý i kalendář z práce a protože byl čtvrtek, tak od tří hodin nás budilo připomenutí naplánovaných schůzek. Ahoj Výrobě do NIT :-) Zaspat se nám díky tomu nepodařilo a už po půl sedmé jsme stáli u mola. Seňor Antonio právě čepoval benzín do motoru a tak byl čas na pár žánrových snímků. Netrvalo ale dlouho a už jsme seděli v jeho lodi a ukrajovali první metry po ramenech v Caňo Negro.

Od té doby se foťák nezastavil. Měl jsem od Ondry půjčený jeho Canon 400 / 5.6 L a dost jsem si to užíval. Trošku jsem bojoval s tím, že ostří až od 3,5 metru, což byl problém, protože se nám často povedlo zajet ještě blíž. Ale i tak jsem z náhledů tušil, že co vyjde, tak bude super. Zatažená obloha, která nás ráno vyprovázela, se postupně začala roztahovat a sem tam vykouklo i slunce. Často toho bylo k focení tolik, že jsem nevěděl co fotit dřív ...

Povedlo se nám ulovit například velkého ledňáčka, několik druhů volavek, leguány, ostnáky, kajmany, kormorány, anhingy, kvakoše, dva druhy ibisů a spoustu dalšího. Ondra nebo Tomas tu u sebe urcite okomentuji odborneji.

Ke kajmanům se nám povedlo dostat tak blízko, že stačilo natáhnout ruku a "pohladit" si ho ... opodál lovila volavka a nad náma letělo hejno papušků.

Dvě hodiny na lodi uteklo jako voda ... u vjezdu do přístavu nás čekal Ondra s Bohdenem a tak proběhlo i pár vzájemných portrétů ... Spokojeně jsme se loučili se seňorem Antoniem, bylo to zkrátka excelentní. Ondra s Bohdanem ještě na hoďku vyráží na kajmany, které ze včera nemají a my jdeme spokojeně prohlížet své úlovky.

Okolo poledne se s Caňo Negro loučíme a vyrážíme směr Alajuela.

Zítra se jedeme s Kostarikou rozloučit do La Paz.

Kostarika - den trinacty

20.12.2006 - středa

Dnes jsme celý den v Caňo Negro.

V noci jsem se probudil okolo 4 hodiny a lilo jako z konve. Nějak jsem nemohl usnout a proto jsem ocenil mp3, které jsem si vzal pro případ nouze. Dal jsem si komplet Pulse a The Division Bell od Pink Floyd a hned bylo lépe.

S rozedněním přestávalo pršet. Ondra s Bohdanem mohli na sednou vyrazit na foto výlet lodí se seňorem Antoniem. Nás to čeká zítra. Ondra si půjčil blesk, aby mohl vůbec fotit.

Vladimír s Tomášem ráno vyrazili fotit směrem k řece. Mně se moc nechtělo a tak jsem zůstal u našich domečků a fotil kytky a různé detaily. Taky jsem si udělal trošku pořádek v tom, co jsem všechno zatím nafotil a pročetl zpětně všechny deníčky, co jsem tu psal.

Kolem poledne dorazil Ondra. Seděli jsme na verandě a kecali o všem možném. Po čase dorazil i Tomáš s poznámkama směrem k mravenům, protože se mu při focení povedlo uvelebit do mraveniště, což se mravencům rozhodně nezamlouvalo. Dalo se do pořádného deště, což se nám z verandy velmi příjemně sledovalo. Vzpomínali jsme na Bohdana a Vladimíra, kteří byli tou dobou někde venku.

Aby jsme atmosferu na verandě ještě zlepšili, snažili jsme se uchladit i poslední zásoby Imperiálu, ale bohužel z kohoutku teče tak teplá studená voda, že se nám to moc nedařilo. Ale aspoň pro ten pocit...

Abych jen tak nezahálel dal jsem se do srovnávacích testů přechodového filtru G2 Kood a G2 Cokin. Pro Kood to nedopadlo úplně nejlépe, hlavně z toho důvodu, že to rozhodně podle testů není G2, tedy filtr, který ztmavuje o 2 EV, ale slabá G1. Ondra mi půjčil svou G1 Cokin a i ta byla lehce tmavší než G2 Kood. Nu co, tak mám G1 filtr, i když jsem chtěl G2 a musím co nejdříve sehnat originální náhradu za svůj škrábnutý Cokin G2 soft.

Vladimír chtěl udělat pár srovnávacích testů své Sigmy 17 - 70 / 2.8 proti Canonu 17 - 40 / 4 L. Tak jsem mu jich pár nafotil a ukázal výsledky. Sigmu je hold nutné hodně clonit.

Aby těch experimentů nebylo málo, půjčil mi Tomáš infra Cokin filtr. Zkoušel jsem si tedy různé infra fotky. Na soudy si počkám až domu, kde budu mít čas si s tím hrát a budu to moc porovnat s Hoya filtrem. Každopádně je jasné, že problémem u Cokinu je různé boční světlo a tak. Výsledná sestava pro focení vypadal tak, že jsem musel držák, filtr a objektiv obalit tričkem, aby mi tam nešlo boční světlo, protože jinak jsem měl na snímku spoustu odlesků a jiného bordelu.

K večeru jsem zašli na večeři - dneska bylo kuře, rýže, fazole a salátek. Na závěr byl i bombón :-) Po večeři jsme to šli spláchnout jedním Imperiálem a hlavním tématem večera bylo potápění a fotografování pod vodou. Bohdan je totiž také podvodním fotografem.

Teď je skoro osm hodin večer. Venku je tma a spousta hvěz. Je to zajímavé sledování, protože jsou tady souhvězdí úplně jinak natočená a chvilku trvá, než se člověk zorientuje. Fakt je, že je příjemné sledovat zimní souhvězdí v tričku a teplotě asi 26 stupňů.

Jdu si připravit věci na ráno a do hajan. Zítra mě čeká fotovýlet lodí a pak hned vyrážíme směr Alajeula.

Strašně rychle to tu utíká.

Kostarika - den dvanacty

19.12.2006 - úterý

14:25 - právě jsme dojeli do Caňo Negro. Jde o naší poslední velkou lokalitu na focení zvířat - převážně ptáků. Kluci se sem hodně těší, protože jedny z nejlepších fotek ptáků má Ondra právě odtud. Je to ale i oblast se spoustou nejistot.

Jak ale šel celý den ...

Ráno byl budíček v šest hodin a v půl sedmé jsme byli již na snídani. Snídaně opět jako včera - zrní, pak míchaná vajíčka s chlebem. K tomu káva a ovoce. Až na to zrní jsem spokojen. Hlavně tu mají super ananas.

Po snídani naházíme věci do aut a vyrážíme směr sopka Arenal, což je naše hlavní zastávka na cestě do Caňo Negro. Cestou se stavíme i na pěkném místě s pohledem do kraje a každý zkoušíme ulovit ten svůj nej pohled.

Počasí se ale postupně zhoršuje - jsou nízké mraky, což znamená, že Arenal nám dnes zůstal skryt. Je to škoda. Poslední šance bude cestou zpět, pokud by se změnilo počasí, ale již v to moc nedoufám.

Ve městě La Fortuna doplňujeme zásoby jídla a pití a pak již hurá směr Nikaragua. Caňo Negro totiž leží nedaleko hranic s tímto státem. Cestou neodoláme ještě německé hospodě a stavujeme se na štrůdl. U něj si vyprávíme i zážitky s řízkem a bramborovým salátem :-)

Cesta do cíle rychle utíkala a tak okolo druhé hodiny sjíždíme z hlavní silnice na Caňo Negro. Již po po chvilce vidíme spoustu volavek a kluci neodolají a občas se snaží z cesty či auta něco ulovit.

V Caňo Negro vyhledáme starého známého Ondry, u kterého byl ubytován již loni. Seňora Antonia se najít povedlo a tak máme kde složit hlavu a zároveň máme zajištěnou fotografickou plavbu po místních vodách - což je hlavním naším cílem.

V této oblasti, jako jediné v Kostarice, nám hrozí lehce malárie. Repelenty máme v pohotovosti a doufáme, že to bude OK. Riziko je sice nízké, ale přeci jen tu je.

Ubytování (10 dolaru za noc) máme velmi pěkné, dokonce máme každý svou zásuvku :-) Ondra nás hned vede na seznamovací procházku ať víme co kde je. Zjišťujeme, že proti loňsku je tu o 1 až 2 metry víc vody, což znamená, že Ondra moc netuší, jak to bude vypadat s ptactvem.

Po procházce jdeme juknout na místní restaurace. V Ondrově oblíbené je nějaká zmatená majitelka, která ač tvrdí, že nemá vůbec nic, tak má prý otevřeno. Raději míříme jinam. Cestou jdeme kolem domu seňora Antonia, který nás již jen nasměruje správným směrem. V restauraci sice nemají pivko, ale zase mají jídlo, tak si dáváme jediné jídlo co tu mají: maso v něčem, rýže, fazole a salátek. Je to moc dobré. Na závěr ještě dostaneme každý jako pozornost od majitelky bombón.

Po jídle si zajdeme na jedno pivko do místní nálevny, kde se snažíme za hlasitých zvuků kostarických hitů ze 70 let debatovat o různých fotografických tématech.
Je skoro osm hodin večer. Ještě připravím pár fotek z dnešního focení po cestě a půjdu juknou na místní oblohu, snad se to tošku roztáne.

úterý 19. prosince 2006

Kostarika - den jedenacty

18.12.2006 - pondělí

Dneska posílám dva příspěvky. Za včerejšek a dnešek. Včera jsem to večer již nestíhal, tak dneska máte víc čtení. Určitě včerejší den nepřehlédnětě. Jde o výroční desátý den expedice, tak jsem jej pojal poněkud netradičně. Cist muzete zde.

Dnes nás čekal další den v oblasti Monteverde. V noci opět hotelem lomcoval velký vítr, ale ráno bylo zase slunečné. Dneska bohužel, protože můj dnešní cíl je mlžný les.

Rezevace Monteverde je soukromá přírodní rezervace, která se rozkládá ve výšce okolo 1,5km u hory stejného jména. Jde převážně o mlžný les, který je protkán spoustou udržovaných stezek.

Ráno máme tentokrát i snídani a po ní vyrážíme k rezervaci. Ondra s Bohdanem jdou na kolibříky a pak do motýlinária. Náš zbytek vyráží do lesa. Při placení - 13 dolarů - se zapisujeme do návštěvní knihy a schválně zkoušíme lustrovat knihu, jestli najdeme nějaké návštěvníky z ČR. Nikoho se nám nedaří najít. O to větší překvapení zažíváme, když u vstupní budky slyšíme český pozdrav. Pozdrav s chutí opětujeme a dáváme se do řeči s párem ze Strakonic. Kostariku si chtějí pořádně užít a tak tu plánují být až do začátku února. Společně si zanotujeme i na téma opožděná zavazadla, protože na stejné trase z Prahy do San Jose to s jejich baglama dopadlo stejne jako s našima. Asi to bude nějaké specifikum této trasy. Dávám jim naše jména a adresy na weby, ať juknou co tu zase děláme my. S tím se pomalu loučíme. Je fajn i tak daleko od domova potkat někoho od nás.

Nořím se do lesa a zjišťuji, že focení za těchto podmínek bude velmi obtížné. Ostré slunce proniká skrz hustý porost a vytváří nefotitelné podmínky. Naštěstí po obloze zatím plují i mraky a tak když mám nějakou pěknou scénu, tak se snažím počkat až mi mrak schová slunce a světlo v lese změkne. Jen tak se nechá fotit.

Docela by se mi hodilo 5Déčko, ale Ondra ho nechce dát z ruky a tak si aspoň nadávám, že jsem se večer před odjezdem nestavil u Škody koupit Tokinu 12 - 24, když nevyšla ta zápujčka široké Sigmy. Nedá se ale svítit a musím to zvládnou s tím co mám. Být tu mlha, tak je to na focení skvělé místo, takhle to je jen na prima procházku. Stezky jsou udržované a velmi dobře značené, takže se nedá zabloudit.

Rozhodně ani nevynechám místní atrakci a to zavěšený lanový most v korunách stromů. Je z něj pěkný netradiční pohled na místní hustý les. Díky zavěšení to je i prima houpačka a tak uprostřed asi 200m mostu neodolám a pořádně jej rozhoupám. Chvilka mám skoro strach, abych z něj nevystřelil a nepodíval se do 75m hloubky osobně. Most tedy uklidňuji a instaluji stativ a vyhlížím mrak, který by udělal aspoň na moment snesitelné světlo. Nakonec se na okamžik zadaří a jsem zvědav, co uvidím na notebooku až se s tím vrátím do hotelu.

Most pomalu opuštím a mířím po další stezce k vodě. Je tam malá kaskáda vodopádů. Když dorazím na místo tak je mi jasné, že pokud se aspoň na moment nezatáhne, tak tady nic nenafotím. Instaluji si tedy stativ s foťákem a začíná čekací akce na mrak. Časem sem dorazí i Vladimír a pak i Tomáš. Ten čekání na mrak dlouho nevydrží a vyráží fotit kolibříky. Vladimír se po čase vydává pro změnu na most. Já čekám asi 2,5 hodiny na mrak, který nakonec dorazil a tak jsem mohl kaskádu vodopádů vyfotit.

Po tomto úspěchu zjišťuji, že jsou skoro tři hodiny a tak balím nádobíčko a vyrážím směr vstup. Zastavuji se na kávě u kolibříků, kde je již skoro kompletní naše osazenstvo. Ondra mi ukazuje své úspěchy od motýlů a Bohdan se snaží ulovit ještě nějaké kolibříky. Neopomene nás zkontrolovat ani nosál :-)

Slunce pomalu zapadá. Balíme věci a jedeme na hotel.

Zítra nás čeká přesun do závěrečné hlavní lokality: Caňo Negro. Cestou se chceme stavit ještě u sopky Arenal. V Caňo Negro je spousta neznámého a tak nevím, jak budu aktualizovat deníček. Je možné, že se ozvu až 22. 12., kdy chceme navštívit ještě jednou La Paz.

Držte nám palce.

Kostarika - den desaty

17.12.2006 - neděle

Dnes je desátý den naší expedice. Myslím si, že je čas si naši expedici přiblížit z poněkud jiného světla a celé to trošku odlehčit. Následující informace tedy berte poněkud s nadhledem (speciálně uživatelé Nikonů :-) a bez záruky.

Los Nosálos

Pokud fotografujute kolibříky v Monteverde, velmi brzo zjistíte, že budete zápasit nejen s jedním z nejrychlejších druhů ptáků na světě a díky tomu i s vlastní technikou (dle značky :-) či záludností expozice (opět dle značky :-), ale přidá se k tomu i tvor velmi nečekaný - nosál. Už při včerejší večerní návštěvě nás poctil svou návštěvou. Pouze si nás ale prohlédl a když viděl, že z nás nic nevypadne, tak šel dál svou cestou. Dnešní setkání s ním bylo mnohem zábavnější.

Vzhledem k tomu, že do jeho rajónu patří "expozice" kolibříků, kde se s fotografem "dveře netrhnout", jde nejspíš o velmi fotograficky vzdělaného nosála, který protežuje značku Nikon. Spekulace na téma: co ho vede k tomu, že zrovna tuto značku - raději vynechám :-) Že tomu tak ale skutečně je se mohl Bohdan přesvědčit na vlastní oči, když nechal svoji sestavu Nikon D2X + VR 200 - 400 / 4 chvilku bez dozoru a toho okamžitě využil nosál. Začal se sápat k hledáčku a chtěl se stát vládcem sestavy Nikon. Situaci zachránil až urychlený návrat Bohdana s banánem v ruce o který začal nosál jevit větší zájem než o Nikon. Nosál se rozhodl pro změnu taktické pozice, opustil stativ a rozhodl se vše monitorovat z dostatečného nadhledu. Výsledkem byl druhý pokus o ovládnutí sestavy Nikon spolu s banánem, ale protože byl Bohdan taktokrát ve střehu a nekompromisní, odešel nosál s nepořízenou. Od tohoto okamžiku nás pouze průběžně monitoroval a protože bez dozoru byly pouze sestavy s osazením Canon, o které nosál nejevil zájem, věnoval se nadále pouze sosání zbytků po nektaru pro kolibříky.

My a naše roury

Myslím si, že je také čas představit i celou naší expedici. Jak je z deníčku patrné jde o expedici fotografickou a tak jaké by to bylo představení bez ukázky členů s jejich technikou v akci.

Bohdan

Má na expedici jednoznačně největší rouru. Rozpaky v expedici budí pouze tím, že fotí na Nikon. Je totiž jediný ... ne sice zatím na světě, ale v naší expedici určitě :-) Každopádně mu již ale začalo odpočítávání jeho přechodu ke Canonu s heslem: do roka a do dne :-) Bohdan je také řidičem vedoucího vozu se sklonem k nečekaným manévrům, které nemají daleko k bodovému ohodnocení :-) V Kostarice je ale velmi uvolněný styl mezi řidiči běžný a tak ani Bohdan nevybočuje z běžného místního standardu. Zpět ale k technice. Občas nás udivuje mohutná slovní komunikace mezi Bohdanem a jeho technikou. Se zbytek expedice spekulujeme nad hlasovým ovládáním těchto strojů, ale vzhledem ke stylu komunikace se nám to moc nezdá - ono to občas totiž připomíná manželskou hádku :-) Kdo ale vyhrává zatím netušíme.

Tomáš

Je druhý expediční řidič. Na snímku je zachycen s jeho střední rourou. Můžete tedy aspoň obdivovat jeho bleskovou nadstavbu. V expedici je pověstný kulometným způsobem snímání - díky jeho Canonu EOS 1D M II. Tomáš je zásobárna mnoha bonmotů a informací všeho druhu. Je to hlavní jedlík expedice, i když si to nechce přiznat. V expedici se vyznačuje velkým sklonem k Mackum, což je něco jako Nikon :-)

Ondra

Šéf, navigátor, znalec, tlumočník a učitel španělštiny v jedné osobě. Ondra je na snímku zachycen také s jeho střední rourou a tak upozorním snad jen na kšiltovku a můj blesk. Jak pozorný čtenář jistě ví, Ondra je již několikatý den bez blesku. Hned první den v Zoo AVE totiž došlo k dosud ne zcela vyjasněné havárii, která měla za následek likvidaci blesku Sigma, který se nepodařilo nakonec ani slepit. O tom, zda šlo o zcela záměrnou akci jednoho nejmenovaného člena, který se v té době v místě pohyboval, se mezi členy expedice horlivě diskutuje. Co Ondra po deseti dnech říká na průběh expedice se mi nepodařilo zjistit a tak vám nemohu ani potvrdit, jestli bude nějaké příště....

Vladimír

Oficiální lékař expedice. Vladimír je veterinář a můžete jej potkat v Zoo v Liberci. Jmenování expedičním lékařem se moc nebránil, ale zatím nemusel vůbec zasahovat. Pevně doufám, že to tak zůstane až do konce. Je to i neoficiální mluvčí expedice, protože vždy se mu povede navázat rozhovor s nějakou zajímavou osůbkou. Je studnicí mnoha zážitků ze své veterinární praxe i cest po světě. Jako lékař expedice na sobě rád testuje mnohé zdejší pokrmy, které pak s chutí my ostatní také sníme. Na snímku zachycen se svou hlavní rourou.



Vlastně sem zamerenim ani nepatřím. Nejsem fotograf zvířátek, proto prosím berte všechny mé snímky zvířat z Kostariky s velkým nadhledem. Přesto často neodolám a kluků do jejich řemesla fušuji. Nemám žádné velké roury, speciální skla a hlavně ani velke zkušenosti s focenim zvirat. Snažím se dívat, učit se fotit zviratka a občas dám naopak nějakou tu radu ke krajince. Každopádně jsem rád za to, že tu jsem. Na fotce jsem já bez roury a jediné na co bych snad upozornil je to, že to je Nikonem :-)

PS: oficiálně prohlašuji, že nemám nic proti značce Nikon a text berte jako běžné haštěření příznivců konkurenčních značek.

neděle 17. prosince 2006

Kostarika - den devaty

16.12.2006 - sobota

Vítejte v kraji Monteverde - kraji, kterému vládne impozantní a činná sopka Arenal. Po několika dnech u pobřeží Tichého oceánu jsme vystoupali do horských oblastí Monteverde a změnili klima. Po několika dnech v horku a 100% vlhkosti je toto příjemná změna, protože dnes nás přivítalo Monteverde s teplotou asi 25 stupnu a horským vzduchem. Vrátím se ale do dnešního rána a popíšu se se vše stalo.

Budíček jsme si dali po šesté. Zabalili jsme všechny věci, naložili do aut a vyrazili z Queposu směr národní park Carara. Cesta příjemně utíkala a tak jsem začal v autě vesele klimbat. Do úplného spánku jsem to nedotáhnul, protože jsme právě parkovali u vstupní brány do národního parku Carara. Tohle byla nejlepší cesta, co jsem zatím v Kostarice zažil. U parku si ověřujeme informace, kde můžeme nechat velká zavazadla, protože je tentokrát máme sebou. Carara má dvě stezky. Jedna suchým lesem a druhá okolo jedné laguny - a to je náš cíl. Platíme vstup 8 dolarů a popojížníme ke sjezdu na stezku k laguně. Zde se domlouváme s hlídačem, že potřebujeme pohlídat věci v autě. Celkem nic nenamítá i díky tomu, že dostává pár colonů za hlídání. Vyrážíme tedy směr laguna. Již po pár metrech zjišťujeme, že cesta bude velmi veselá, protože se rychle mění v rozbahněnou stezku. Ondra pouze poznamenává, že to je lehký tréning do oblasti Caňo Negro. Prvně k Kostarice také používáme repelenty. Brodíme se hlouběji a hlouběji do bujné vegetace a asi tak po dvou kilometrech, notně od bahna, narážíme na lagunu. Sledujeme hladinu a okolí laguny a vidíme opět volavky dále pak kvakoše, anhingu a když se přiblížíme k hladině, tak vyčkávací pozici zaujme krokodýl, který v nás vidí nějakou dobrou svačinku. Vše je ale docela daleko i pro kluky s jejich nádobíčkem a tak se rozhodujeme to v Caraře zabalit a vyrazit směr Monteverde.

Cestou se ještě zastavujeme na známém místě pro pozorování krokodýlů, které nezklame a spoustu těchto nádherných a strach nahánějících tvorů vidíme, jak se vyhřívají na hladině. Opodál se brodí volavka a také číhá na svou kořist. Říkám si, že spadnout dolu, tak by to byla asi pěkná mela. Pořizujeme každý pár záběrů a vracíme s zpět k autům, kde musíme odolat nástrahám samozvaného hlídače místního "parkoviště", který by rád dostal nějaké peníze. Daří se a míříme dál za naším dnešním cílem.

Asi 30km před Monteverde náhle končí asfalt a silnice se mění v normální cestu po udusané hlíně plné kamení - přesto je to značené jako hlavní cesta - v Kostarice skoro standard. Kolikrát si říkám, proč to tak vlastně je. Je důvodem to že nejsou peníze na asfalt, nebo jsou důvodem klimatické podmínky? Nevím. Každopádně nás čeká 30km velmi dobrodružné cesty, kdy konečně využíváme i náš pohon 4x4. Občas je to pravé rallye, ale Tomáš řídí perfektně a tak si to kupodivu i užívám. Čím se dostáváme výše, tím se nám dostává spousty nádherných pohledů do kraje plného prudkých stoupání a srázů, kopců i kopečků. Je ale kolem poledního a tak to nemá smysl fotit a jen se kochám. Okolo čtvrté hodiny dorážíme do města Santa Elena, kde budem asi tři noci spát.

Ve městě je veselo a jak Vladimír zjišťuje, bude zde koňské rodeo. Po ubytování na hotelu za 10 dolarů na noc se bez Vladimíra, který jde fotit rodeo, vydáváme ke vstupu do parku Monteverde, kde se nechají fotit kolibříci. Po mírném bloudění se po pěkné bahnité cestě dostáváme k parku Monteverde. Bereme nádobíčko a jdeme ke kolibříkům. U kolibříků nás čeká oboustranné překvapení, protože opět narážíme na fotoworkshop National Geographic. Workshop vede Jack Swenson. Když občas posloucháme dotazy od účastníků, tak nevíme, koho litovat dříve. Nicméně se noříme mezi staré známé a společně fotíme kolibříky. Tomáš nás provokuje kulometnou palbou, kterou kolibříky fotí Canonem EOS 1D M II a pak ty jeho věčné hlášky o skvěle zachycených kolibřících. Světlo již není nejlepší, ale i tak nám to nedá nefotit. Po celém dnu v autě máme zase velkou chuť fotit. Mně osobně se moc nedaří. Hlavně bych chtěl "modrého" kolibříka, kterého naháním společně s Bohdanem. Lov ale doprovází spousta jadrných poznámek od nás tak ale i od amerických kolegů, které není nutno moc překládat ani opakovat ... jen si člověk říká, že je to vlastně všude stejné :-) Tvoříme si i vlastní španělštinu a díky tomu se nakonec tak rozchechtáme, že ani stabilizátor nás nezachrání :-) Ondra smutně pokukuje opodál, protože bez blesku se teď nedá ani čarovat.

S postupujícím šerem končíme u kolibříků. Z výpravy NG zůstává již jen Jack a asi manželský pár. Loučíme se tím, že se určitě potkáme na dalším místě, i když my tušíme, že se vidíme naposledy. Dobré světlo NG!

Je skoro devět hodin večer. Dopisuji tento díl deníčku. Vladimír je stále ještě někde na rodeu a já s Tomáše vyrazím směr internet, aby se toto dostalo do světa. Zítra nás čeká národní park Monteverde.

PS ze 17.12.2006 - internet mel vcera jiz zavreno a proto ma denicek zdrzeni. Dozenu to asi az zitra. Kazdopadne dnes jsme cely den lovili Kolibriky.

sobota 16. prosince 2006

Kostarika - den osmy

15.12.2006 - pátek

Dneska jsme si přispali. Jednak se na nás začíná projevovat únava z toho věčného tahání nádobíčka a pak je dobré občas trošku odpočívat. Takový je i plán do druhého dne v Manuel Antoniu. Všichni již víme kde co je a co se zde dá nafotit a tak není nutné nikam spěchat a každý může jít na jistotu.

Vyrážíme okolo půl sedmé a v Manuel Antoniu jsme okolo sedné. Hlídač parkoviště nás zdraví jak staré známé. Přeci jen se nedáme tak přehlednout. Převozník se dneska ani neročiluje, když nás vidí jak jdeme k brodu a ne k jeho "převozu", který dnes funguje tak, že spojil dvě pramice dohromady a tím zajistil most přes potok. Park akorát otevírá. Počasí nic moc, a chvilkama poprchává. Platíme vstup 7 dolarů a jdeme na lov. U pobřeží je zakotvená krásná loď - Sea Voyager - minimálně s částí jejího osazenstva se brzo potkáme. Zkouším si jí fotit v zátoce a mezi tím začíná pěkně pršet. Pamatuji si, že o kus dál je sezení pod střechou. Přidávám do kroku a již notně promočen se dostávám pod střechu, kde již sedí Ondra, Bohdan i Vladimír. Tomáš prý šel na Punto Catedral, což mu vzhledem k počasí vůbec nezávidím. Venku déšť přidává na intenzitě a podle všeho přišel od oceánu, což nevěstí nic dobrého.

Do přístřešku přistupuje velká skupina lidí, která nás zaujala tím, že si občas vlečou fotostativ. Vladimír se dává do řeči s jednou členkou týmu a tak zjišťujeme, že se jedná o fotografický workshop National Geographic, který vede udajne ostrileny fotograf NG (jeho jmeno nikomu z nas nic ale nerika) a jsou z lodi Sea Voyager, která se pohupuje v zálivu. Koukáme na "konkurenční" workshop a musíme se uculovat. Hlavní kápo se promenáduje s deštníčkem a v neprovokavém kufříčku má asi jen svačinu :-) Účastníci mlsně okukují hlavně Bohanovu sestavu Nikon D2X a Nikon 200-400 / 4 VR. Kapo je po čase vyžene do deště s tím, že prší již jen ze stromů... my raději další hoďku čekáme, než přestane pršet úplně.

12:19 - udělal jsem si přestávku na jedné z několika stezek. Před chvilkou jsem potkal leguána. Možná stejného, kterého jsem potkal včera. Opět docela ochotně pózoval, ale za mnou šla skupina s průvodcem a moc dlouho mu to nevydrželo a dal se na pochod. Rozloučil jsem se s ním a šel na odpočívadlo. Kousek za ním byl lenochod, ale byl daleko v korunách stromů a tam byl dobrý jen na pokoukání. Povedlo se mi zatím odchytit i dva druhy opic: malpu kapucínskou a vřeštana. Jo a díky mé nemotornosti jsem propásnul kolibříka jak nasává z květu. Za to si nadávám ještě do teď. No co už. Potkávám Tomáše, který mě žene směr oběd, čemuž se vůbec nebráním, neb jsem chtěl vyrazit též. Cestou ještě narážíme na lenochoda s mládětem, který je zavěšen v korunách přímo nad cestou. Cvakají závěrky a doufáme, že z toho něco bude, protože mládě je krásně vidět. Pak už vyrážíme směr oběd.

Na obědě potkáváme Ondru s Bohdanem, kteří tam již nějakou chvilku sedí. Po obědě se přesunujeme zpět do parku s jasným cílem vegetit. Vracíme se na naše oblíbené místo na pláži, kde se potkáváme s Vladimírem, který pilně fotí plážové žánrové snímky :-) Postupně naskáčeme do oceánu a rochníme se v teplé vodě. Dneska se zanořil i Tomáš. Snažím si to užít i proto, že se dnes s Tichým oceánem loučíme. Naposledy si lehám do jeho vln a nechávám se pohupovat na vlnách tam a zase zpět....

S blížící se čtvrtou hodinou nás místní správce směruje k východu z parku. Postupně se přesunujeme k pláži u východu z parku, kde je pěkná scenérie na večerní focení, pokud se povede pěkný západ slunce. Včera nám pršelo, tak doufáme, že dnes to vyjde. Kluci cestou potkávájí v korunách stromů Orlovce říčního a tak se u něj zastavují a fotí. Já se o kus dál snažím o nějakou žánrovku.

Nakonec se všichni potkáváme u východu, kde místo západu slunce fotíme pelikána, který stejně jako včera právě večeří. S nastupujícím večerem končíme. Přebrodíme se zpět a nasedáme do aut a vracíme se zpět do Queposu.

Teď nás čeká přesun do oblasti Monteverde a pak Caňo Negro. Zítra se cestou stavíme ještě v parku Carara, kde nás čekají papoušci a hlavně spousta krokodýlů :-) Kdy se tedy dostanu zase k internetu je ve hvezdach.

Zůstaňte ale naladěni a držte nám palce.

Pokud vás cokoli zajímá co zde není, tak mi napište do pošty nebo do komentářů pod článek.

Ahoj všem z Queposu.

pátek 15. prosince 2006

Kostarika - den sedmy

14.12.2006 - čtvrtek

Můj deníčku - je 9:45 místního času a sedím ve stínu palem na pláži u parku Manuel Antonio. Místo jsem si doufám vybral bezpečné, protože největší nebezpečí tady je padající kokosový ořech. Mám za sebou cestu okolo výběžku Punta Catedral, který nabízí několik pohledů na Tichý oceán a i zde je možné potkat největší místní atrakci - opice. V Manuel Antoniu jich žijí tři druhy. U jednoho výběžku jsem je potkal a snažil se je vyfotit. Je možné se k nim dostat docela blízko a tak fotím jen s Canonem 70-200 / 2.8 L bez konvertoru a s bleskem. Cestou zpátky jsem se na chvilku zastavil na pláži Espadilla a udělal si fotku, kterou přikládám jako důkaz, že žiju a mám se dobře.

Ráno nám dnes začalo okolo páté a pak hned následoval přesunn do Manuel Antonia, což je z Queposu asi 8km. Za chvilku tedy parkujeme kousek od vchodu a dostáváme informaci, že park otevře v 7 hodin. Začínáme se procházet kolem, kluci fotí nějaké ptáčky a ja koukám na zátiší pro večerní focení. Vchod do parku je za rozvodněným potokem přes který jezdí převozník ... podle velikosti potoku se jedná o nejdražší převoz na světě, protože potok má asi 3m :) O kus dál je ale brod, který využíváme k velké nelibosti převozníka - chce 1000 colonu za cestu - coz jsou asi dva dolary. Park akorát otevírá. Ondra dává rychlé instrukce a postupně se rozcházíme. Já mířím na Punta Catedral. Cestou ještě chvilku courám po pláží, ale brzy se ponořím do hlubin tropického lesa a stoupám pomalu do kopce. U prvního výhledu potkávám i opice a tak zkouším první jejich focení. Cestou po výběžku zkouším i nějaké detaily z lesa. Cesta kolem výběžku končí u malé pláže, kde fotím další plážové snímky. Vlny se pěkně tříští o skály a když člověk neodhadne příští vlnu, tak je rázem ve vodě. Kousek od cesty je nad pláží leguán, ale v blbém místě na focení.

Vracím se na pláž, kde si sedám do stínu palem a píši tento text. Běhěm toho si všimnu, že se mi něco hrabe ve fotobatohu a on je to nejspíš nosál. Musím s batohem velmi zatřást, abych ho z něj vyrazil - k jeho velké nelibosti. Když zjištuje, ze nic nedostane, tak pokracuje dal. Ja se take zvedam a jdu na další trasu v parku. Cestou potkávám Tomáše, který fotí lenochoda s mládětem. Bohužel už je vysoko v korunách za poustou větviček a lístků a tak to na focení moc není. Tomáš má ale pěkné snímky. Vydáváme se spolu na další trasu, kde cestou potáváme Ondru, který není v dobré náladě, páč se mu prý nedaří. Hlavní problém je asi blesk Sigma, který mu sice Tomáš včera večer na pokoji slepil, ale dneska to vydrželo jen dvě hodiny. Už je skoro poledne a tak se domlouváme, že bude čas k obědu. Rozcházíme se každý jiným směrem. Já se pomalu vracím za lenochodem s mládětem a nedaleko tohoto místa narazím na dalšího lenochoda, ale jednak chrní a pak je zase vysoko v korunách. S Tomášem se tedy vydáme směr oběd. Cestou nám pěkně pózuje leguán i sem tam nějaké opice. Po chvilce nás dohoní Ondra s Bohdanem a tak společně vyrážíme. Jdeme do restaurace přímo u parkoviště. S Bohdanem si dávám Arroz con pollo - kuře zamíchané s rýží, hranolky. Tomáš s Ondrou si dávají hamburger s hranolkama. Po dobrém jídle a pár Imperialech se pomalu zvedáme a míříme zpět do parku. Fakt je, že sil už moc není a tak už si moc velké plány neděláme. Do parku se zase přebrodíme a cestou potkáváme pár zajímavých pohledů - možná znaveného převozníka - viz fotka :-)

V parku potkáváme opice, které tentokrát jdou velmi blízko a zkoumají dokonce fotobatoh Tomáše, jestli neobsahuje něco zajímavého. Okamžitě se to stává atrakcí a mnoho lidí se zastavuje a foťáky jsou v permanenci. Cestou potkáváme i Vladimíra, kterého jsme nikdo celý den neviděl, tak jsem rádi, že je vše OK. Přesunujeme se k pláži a aspoň mně se už žádné zvíře lovit nechce. Schovám dlouhé sklo a zkouším udělat zase pár plážových záběrů a pak to balím a jdu se zanořit do vln oceánu. Voda je krásně teplá a tak se prima rachtám. Stačí se jen položit do vln a nechat se pěkně nadnášet. Postupně tam naskáče i Ondra a Vladimír. Tomáš vodou opovrhuje a tak hlídá nádobíčko. Vůbec se mi z vody nechce, ale čas se pomalu nachyluje a místní ranger lidi směřuje k východu. S Ondrou se tešíme na západ slunce, protože víme, že se zde nechají nafotit krásné krajinky. Bohužel místo západu začíná pršet a proto opouštíme park a jdeme si sednou na pivko a ovocné šťávy s cílem ještě chvilku počkat, kdyby se počasí chtělo umoudřit. Bohužel ne. Platíme tedy a jedeme zpět do Queposu.

Zítra nás čeká Manuel Antonio ještě jednou.