čtvrtek 24. prosince 2009

Dobré světlo v roce 2010

Pokud by člověk dal na Rolanda Emmericha, tak nám na to focení už moc času nezbývá. 21. prosince 2012 nám všechno to naše nádobíčko přestane fungovat a budeme mít trošku jiné starosti, když nám bude končit ten PÁTÝ VĚK SLUNCE, který začal v roce 3113 př. n. l.

Před námi je ale teprve rok 2010. Nikdo z nás neví, co nám nakonec přinese. Často je to ale o splněných přáních, které se nám možná právě v době Vánoc v hlavě míhají častěji než jindy.

Ať se vám jich tedy splní co nejvíce a v roce 2010 vás provází je to pověstné dobré světlo.



Petr Pazour

pátek 11. prosince 2009

Ekvádorské postřehy

Nejnáročnější jsou ty cesty nejkratší. To jsem si říkal, když jsme se v husté mlze drncali po dálnici D1 z letiště ve Vídni domů. Byly to poslední kilometry z těch zhruba 25 tisíc, které se nám podařilo na společné expedici s Ondrou Prosickým zdolat. Tak, jako D1, s námi neklepala ani Iberie při přeletu Pyrenejí :-) A že se snažila...



Cesta do Ekvádoru v našich hlavách zrála přes rok. Ze zpětného pohledu uzrála dokonale, protože nám vše vyšlo, až jsme se tomu sami zdráhali často uvěřit. Ondru na závěr sice začala lehce zlobit technika – chyba na CF kartě a podivně mručící záložní externí disk. Počítám ale, že další zálohy splní svůj účel. Mne také potkala tragická technická událost: přestala mi psát tužka, takže jsem byl nucen svůj cestovní deníček, po krátké epizodě s tužkou Ondry, která ale také nevydržela nápor myšlenek, držet v hlavě až do příjezdu.

Ekvádor byl pro mne velkou neznámou. Zemí na druhém konci světa, která je přibližně třikrát větší než naše republika ale s podobným počtem obyvatel. Zemí s dlouhou historií převálcovanou příjezdem nás – Evropanů.

Všechno tohle bylo ukradené našemu hlavnímu bohu zájmu – kolibříkům. S kolibříky jsem se prvně potkal v Kostarice. Toto setkání trošku detailněji popisuji v samostatném článku - Kolibříci - klenoty ptačí říše.



Nápad vyrazit za novými druhy do Ekvádoru se mi od začátku velmi zamlouval. Nové prostředí a nové druhy. Expedici jsme rozdělili na dvě části. V té první jsme se pohybovali ve východní části And v oblasti Papallacta a Baeza a pak jsme zamířili na opačnou stranu And do oblasti Mindo. Přejezd nám zpestřoval i několikerý přejezd rovníku, kdy jsme si říkali, že už jsme zase doma na severu a hned zase na návštěvě u protinožců.

Došlo i na prohřátí kostí, které jsem zmiňoval v krátkém článku k našemu odjezdu - Za kolibříky do Ekvádoru, i když to první dny v oblasti Papallacta na to vůbec nevypadalo. Často jsem na sebe narval veškeré oblečení a jen se ztuhlým úsměvem na rtech pozoroval své kraťasy a ještě optimističtěji naladěné plavky Ondry. Člověk by občas ani nevěřil, že je pár kilometrů od rovníku. Relativně vysoká nadmořská výška ale i tady na rovníku udělá své.




Co lehce znepříjemňuje život nám, je ideální počasí pro kolibříky. Fotit kolibříky je velmi zábavné i náročné zároveň. Kolibříci spolu neustále hašteří, bojují a ani na chvilku pořádně neposedí. Je to ale fantastická podívaná a často jsem se přistihl, že jen tak „vejrám“ a zapomínám fotit.

Před cestou do Ekvádoru jsem si na kolibříky pořídil nový foťák. Koupil jsem si Canon EOS 7D, protože jsem tušil, že to bude bomba. První krátké zkušenosti před odletem naznačovaly, že jsem se nemýlil. Nyní, po skoro třech týdnech intenzivního fotografování, kdy jsem s EOS 7D nafotil přes 9 tisíc snímků ve všech možných situacích, můžu s absolutním klidem napsat, že Canon EOS 7D tou bombou opravdu je. Myslím si, že takhle povedený a dotažený foťák už Canon hodně dlouho neměl. Na toto téma jsem ale v Ekvádoru rozepsal samostatný článek, který v brzké době doladím a publikuji.



Jako správný krajinář jsem to ale občas nevydržel a pokud byla příležitost, vytáhl jsem i Canon EOS 5D Mark II a vyrazil jsem na chvilku mimo kolibřičí svět do nitra deštného pralesa. Příležitostí nebylo mnoho, ale o to byla dobrodružnější. Jako u tohoto snímku vodopádu z přítoku řeky Rio Papallacta. Místní mapa slibovala asi 400m dlouhou pohodlnou cestu k vodopádu. Nakonec jsem musel překonat i pastvinu plnou býků, kteří mne nechali projít asi jen proto, že byli tak překvapený, že se tam po jejich území něco takového, jako já v jasně zářící žluté bundě, pohybuje. Já jsem si těch 300m po pastvině jen stále opakoval nedívej se jim do očí...nedívej se jim do očí... Tenhle obraz budu mít ještě dlouho v paměti. Cestu jsem nakonec našel. Byla trošku jinde, než říkala mapa a byla asi tak 10x delší. Na jejím konci jsem byl ale rád, že jsem to nevzdal a fotku vodopádu jsem si přivezl.




Samostatnou kapitolou pro každého cestovatele je místní strava. Jako zálohu poslední nouze jsem si sice sebou vezl několik fidorek, margotek a tatranek, ale ač je to k nevíře, tak část jich přijela zase zpět. Faktem ale je, že takhle napnutý jsem ještě nikdy před každým chodem nebyl. V některých lokalitách dokázali překvapit i při snídani a je pravda, že občas jsem měl k jídlu málem i své oči, až tak jsem je valil na obsah talíře, který přede mnou zrovna přistál. Ač mám pověst né zrovna experimentátora v jídle, tak v Ekvádoru jsem sám sebe překvapil a až na pár hub jsem snědl úplně vše, co jsem na talíři dostal a do teď o spoustě toho ani nevím, co to bylo. Jedno ale vím, bylo to vždy překvapující a především velmi chutné. Jen člověk musí zapomenout na všechny ty rady v průvodcích, protože jinak by se moc nenajedl. Do teď lituji, že jsem si většinu těch jídel nenafotil. Mám je ale všechny barvitě popsané v deníčku, tak si to občas připomenu, až se budu zase „ofrňovat“ :-)




Pokud jsem ve svém Deníčku z Kostariky občas zmiňoval velmi uvolněný styl jízdy na silnicích, tak Ekvádor je v tomto ohledu ještě dále. Předjíždí se vždy a všude. Občas jsem se nestačil divit, kolik aut se na silnici podobné naší cestě druhé třídy vejde vedle sebe. Dopravní značky slouží pouze pro zpestření okolní krajiny a i ve městě je to spíš turistická atrakce, než nějakou informaci podávající věc. Při přejezdech jsem se tak raději věnoval okolí, než abych každých deset minut chtěl vystupovat z auta.

Kolibříci mne ale vždy dokázali zase nabít energií. O tom až ale zase někdy jindy...

středa 18. listopadu 2009

Za kolibříky do Ekvádoru

Když jsem před pár lety uviděl v Kostarice svého prvního kolibříka, byl jsem lapen. V článku Kolibříci - klenoty ptačí říše jsem napsal: „...Jako dnes vidím to mlhavé pondělní ráno 16. prosince 2006 v zahradě La Paz Waterfall Garden. Stojím na načervenalé kamínkové půdě, v okolí je spousta keřů plných pestrobarevných kvítků, všude se pohupují červená pítka, padá jemný déšť, vzduch je plný ranních vůní a zvuků nedalekého deštného pralesa. Stojím tam a dívám se na plno drobných ptáčků neuvěřitelných barev, kteří se mihotají všude kolem. Jejich letecké kreace by jim určitě záviděl každý letecký akrobat. V hlavě si promítám fotky, které mi Ondra ukazoval a přemýšlím, jak tohle zvládnu. První pokusy často končí prázdným políčkem, o kterém by se dalo jen říct, že tady tudy kolibřík před okamžikem určitě letěl...



Kolibřík je nádherné zvíře, které mne stále přitahuje. Když jsme s Ondrou Prosickým probírali, kam si letos zaskočíme prohřát kosti na zimu, padla volba na Ekvádor. Kolibříků je tam dvakrát více než v Kostarice a po cestě narazíme i na další společný zájem – sopky :-)



Jak to celé dopadne sám ještě nevím. Doufám, že nás křídla Iberie bezpečně přenesou tam i zpět a v Ekvádoru budeme mít to pověstné dobré světlo i krapet toho štěstí lovců.

Více o kolibřících:



pondělí 2. listopadu 2009

Krajina tajemství - skvělý dokument o Českosaském Švýcarsku

Vysoko nahoře, kde mraky plují, kde černé smrky stojí, kde prameny tryskají z kamenů skal, tam byl jsem jednou sám…

Slovy dánského spisovatele a básníka Hanse Christiana Andersena začíná dokument Krajina tajemství, který včera odvysílala Česká televize v rámci tematického večera Můj kraj Krušnohorsko.

Dokument Martina Suchánka zachycuje krajinu Českosaského Švýcarska v mnoha jeho podobách. Je to velmi povedená podívaná, kde se vizuální, hudební i informační složka skvěle doplňují.

Dokumentem se jako nitka táhnou citáty v podání Františka Němce z cestopisu Stínové obrazy z cesty do Harcu a Saského Švýcarska, ve kterém Hans Christian Andersen popisuje své zážitky z návštěvy v létě 1831.

Všem příznivcům Českosaského Švýcarska tento dokument vřele doporučuji.

Dokument je k dispozici v archivu České televize.

čtvrtek 22. října 2009

Češi mají zástupce ve finále Wildlife Photographer of the Year 2009

Tento článek jsem původně napsal již 5. října, ale po dohodě se Sašou ho uveřejňuji až nyní.


Na časopis BBC Wildlife se každý měsíc těším. Na říjnové číslo speciálně, protože každoročně přináší exkluzivní výběr z vítězných fotografií soutěže Wildlife Photographer of the Year. Čtenáři časopisu tak mají jedinečnou příležitost vidět výběr z oceňovaných snímků ještě než bude oficiální vyhlášení, které letos proběhne 21. října.

Když jsem si listoval snímky, které opět potvrzují, že není důležitá jen technická kvalita snímku, ale hlavně nápad či zajímavý moment, pokukoval jsem hodně i po jménech. No a předposlední snímek výběru mne potěšil, bylo u něj jméno Alexandr Pospech, CZECH REPUBLIC.

Měl jsem velkou radost a tak jsem nelenil a stránky Alexandra Pospěcha navštívil. Snímek se jmenuje Little Hopper a v plné parádě se na něj můžete podívat na stránkách Saši nebo na stránkách soutěže.



U tohoto snímku se nedá než souhlasit s komentářem jednoho z porotců, který napsal, že je to snímek nutící nás k zamyšlení a probouzející naší představivost. Je to tak. Určitě si hodně lidí, stejně jako já, při prvním pohledu řekne: co to k sakru vlastně je, kde to má začátek a kde konec...? Otázek každého napadne asi hodně. Myslím si, že to byl jeden z důvodů, proč se tento snímek dostal v kategorii Animal Behaviour: All Other Animals až do finále na pomyslné třetí místo, což jsou fotografie označené jako "Highly Commended nebo Specially Commended".

Na stránkách soutěže Veolia Environnement Wildlife Photographer of the Year se můžete podívat, jak dopadl celý letošní ročník.

Doufám, že i příští ročník pro nás bude úspěšný. Startuje 10. ledna 2010.

středa 21. října 2009

Omrzel vás digitální kinofilm? Mamiya má řešení


Vánoce se blíží a na kadenci novinek je to znát. V jejich aktuální záplavě mne zaujala ta od společnosti Mamiya, která oznámila uvedení dvou nových modelů s označením Mamiya DM22 a DM28. Asi nejzajímavější na této zprávě bude doporučená prodejní cena pro typ DM22, která zní 9995 dolarů. Je to tak vlastně první středoformátová digitální kamera s cenou pod 10000 dolarů a tedy s cenou blížící se vlajkovým strojům od Nikonu a Canonu.

Mamiya DM22 je 22 megapixelová digitální středoformátová kamera. Čip má rozměr 48 x 36 mm - což pro zkušené středoformátníky (6 x 4,5) znamená crop 1,25. Výsledné snímky mají rozlišení 5356 x 4056 pixelů. Pro srovnání Canon 1Ds Mark III dělá obrázky o rozměru 5616 x 3744 pixelů. Mamiya DM22 nabízí citlivost v rozsahu 25 - 400 ISO, hloubku obrazu 16 bitů a dynamický rozsah 12 EV. Foťák dostanete se základním objektivem 80 / 2.8 D.

Jak v tiskové zprávě Mamiya sama uvádí, je to reakce na to, že hodně uživatelů uteklo k digitálním zrcadlovkám, protože si prostě nemohlo drahý digitální středoformát dovolit. To chce Mamiya uvedením těchto fotoaparátů napravit.

No a já jen dodávám, že snad není pozdě... :-) Samotného by mne zajímalo, jak ta Mamiya DM22 bude fotit.

úterý 20. října 2009

Nová verze Canon Digital Photo Professional ke stažení a vylepšení 7D


Nová verze Canon DPP

Canon pro všechny majitele digitálních zrcadlovek uvolnil ke stažení novou verzi Canon Digital Photo Professional (DPP). Verze má označení 3.7.2 a přináší především podporu nových fotoaparátů Canon EOS 7D, PowerShot G11 a S90. Další zajímavou drobností je okno náhledu výsledku nastavení redukce šumu. Nová verze přináší i podporu korekce aberace pro nové objektivy Canon EF 100mm f/2.8L Macro IS USM, Canon EF-S15-85mm f/3.5-5.6 IS USM a Canon EF-S18-135mm f/3.5-5.6 IS.

Canon DPP je možné stáhnout ze stránek Canon USA.

Nový firmware pro Canon EOS 7D

Canon také uvolnil novou verzi firmware pro zrcadlovku Canon EOS 7D, čímž doufám ukončil veselé debaty na téma, kdo má jaký firmware. Aktuální verze firmware je 1.0.9 a přináší vylepšení autofokusu v režimu živého náhledu, korekci vzácných barevných úchylek při filmování a poladění problému, kdy při focení s bleskem nešlo občas fotit :-) Co se ve firmware dělo od verze 1.0.7, kterou měla většina prvních uživatelů (já měl 1.0.8), se už asi nedozvíme.

Ke stažení opět ze stránek Canon USA.

středa 14. října 2009

Výprodej fototechniky - aktualizováno II

Vánoce jsou sice ještě daleko, ale i tak jsem si před odletem na expedici do Ekvádoru udělal trošku radost. Včera se mi do fotobáglu nastěhoval Canon EOS 7D a už týden doma oprašuji stativ Gitzo 3531S s hlavou RRS BH-55.

Díky tomuto "apgrejdu" nabízím k prodeji následující techniku:

Canon EOS 5D + Canon BG-E4

Canon EOS 5D byl přes rok a půl hlavní hvězdou mé výbavy. Loni jsem si ale koupil EOS 5D Mark II a od té doby na první 5Dčko fotím stále méně a méně. Foťák je kupovaný v ČR u firmy Oehling v dubnu 2007. Prodávám jej spolu s originálním bateriovým gripem Canon BG-E4. Obojí je ve výborném stavu, v kompletním originálním balení.

Přidám navíc ještě jeden akumulátor AVACOM 1400mAh a dvě 8GB CF karty Apacer Photo Steno Pro III.

Cena: 25.000 Kč. Prodáno.


Canon EOS 50D

Foťák jsem koupil loni touto dobou v Megapixelu a je na něj tedy ještě rok záruka. Moc jsem toho s ním nenafotil, protože mi sloužil jako záložní foťák k EOS 5D Mark II. Počítám, že to nebude ani 10.000 snímků. Foťák je jako nový, nikdy s ním nebyl žádný problém. Prodávám ho včetně kompletního originálního balení a celého příslušenství.

Cena: 18.000 Kč. Prodáno.

Canon BG-E2N

Spolu s foťákem jsem si koupil i tento originální bateriový grip. Platí pro něj to samé co pro foťák. Je možné jej koupit společně s 50D nebo i samostatně. Zase prodávám včetně kompletního originálního balení.

Cena: 2.000 Kč. Prodáno.

Stativ Manfrotto 055 Pro B

Tento stativ mám již pár let a hodně toho se mnou procestoval. Je ale plně funkční a šlape jako hodinky. Kdybych neměl možnost si z druhé ruky koupit Gitzo, tak bych s ním i nadále fotil. Bylo by ale škoda, aby doma jen tak ležel, když může ještě odvést u někoho skvělou práci. V případě zájmu můžu prodat i spolu s originálním řemenem na nošení.

Cena: 1.000 Kč nebo 1.500 Kč i s řemenem. Prodáno.

Kulová hlava Manfrotto 0308 RC

Legendární spolehlivá kulová hlava od Manfrotta. Kupoval jsem si ji před lety se stativem. Je také plně funkční. Ideální pro krajináře nebo někoho, kdo nemá x-kilové objektivy. Prodávám ji včetně destičky.

Cena: 500 Kč. Prodáno.


Fototechniku prodávám vždy formou osobního odběru, aby bylo jasné, co si kupujete. Na místě si můžete vše otestovat a rozhodnout se, jestli si to vezmete nebo ne.

Pokud máte o něco zájem, napište mi na email: petr.pazour@gmail.com.

středa 7. října 2009

Jaký byl 3. ročník krajinářského fotoworkshopu na Rýchorách

To nám ten workshop zase pekelně rychle utekl. Tak nejen tato věta se mi honila hlavou, když jsem pomalu sestupoval zamlženou krajinou skrápěnou deštěm z Rýchorské boudy k autu. Workshop se tak s námi loučil tím nejklasičtějším počasím, jaké si může fotograf na Rýchorách přát. Do rozloučení nám paradoxně po celou dobu svítilo sluníčko a počasí vysloveně „přálo“. Počasí ale poručit nejde…

Jaké to letos bylo? Dle mého názoru opět bezva. Myslím si, že Honza Hodač touto akcí začíná pomalu budovat fenomén, který se u nás hned tak nenajde. Workshopů je zcela jistě hodně, ale myslím si, že Honzova koncepce je zkrátka jedinečná.



Proč mám tuto akci rád? Protože je to akce, která vás, pokud si to chcete užít, nutí k vlastní aktivitě. Není to klasický workshop, který má jasný, pevně nalajnovaný program a kde hranice mezi lektorem a účastníkem je daná. Na Rýchorách je program taková tenká ohebná nitka, která se třepotá ve větru událostí. Velkou výhodou je, že je na každém, co si z nabídky lokalit nebo aktivit vybere a jak se zapojí. Protože vlastní aktivita je to, s čím se na Rýchorách počítá. Nejhorší, co se vám může na Rýchorách stát, je čekat, že se samo něco stane :-)

Pro mne byla letošní účast o to příjemnější, že jsem tam byl spolu s několika kolegy z našeho fotoklubu Černá slunečnice.

Již sobotní brzká cesta do Krkonoš byla velmi inspirativní. Ranní mlha se povalovala v krajině a každou chvilku měl člověk chuť zastavit a něco tvořit. Čekal nás ale Černohorský potok a vzhledem k tomu, že mělo svítit sluníčko, chtěli jsme být v lokalitě s jeho východem, abychom měli čas nafotit potok ještě předtím, než jeho paprsky proniknou do údolí a fotografování znemožní. Plán se vydařil, a i když podzim v údolí nebyl ještě v plném proudu, bylo to fajn fotografování. S blížícím se polednem začaly paprsky čím dál silněji prorážet hradbu stromů a tak byl čas vyrazit směr Horní Maršov na seřadiště účastníků.



Cesta na boudu nám pěkně utekla. Byl to i první prostor pro vzájemné poznávání. Na boudě nás již vítal Honza s Janou. Po naházení báglů na pokoj se část účastníků rozutekla dychtivě poznávat okolí a další část se uvelebila před boudou s čajem, kávou či pivkem a rozjel se tak maratón výměn názorů a zkušeností.

Po páté hodině začalo oficiální zahájení. Za Rýchorskou boudu nás přivítala Helena Leblochová a hned po ní si vzal slovo Honza Hodač. Přivítal hlavní lektory letošního workshopu: Janusze Moniatowicze a Rudolfa Junga. Stanislav Pokorný, který měl být třetím hlavním lektorem se bohužel nemohl zúčastnit. Po krátkém úvodu proběhlo slavnostní představení krajinářské výstavy Karla Horáčka, na které představuje kolekci barevných fotografií z Čech. To už měla většina účastníků v ruce sklenku vína a něco na zub. 3. ročník krajinářského workshopu na Rýchorách mohl začít.


Večerní blok odstartoval Honza Hodač se svým projektem Fabrica Bohemica, který představil prostřednictvím krátké multimediální prezentace. Po procházce krajinou komínů dostal slovo Rudolf Jung, který nás nechal proletět nad naší krajinou, protože je nejen fotografem, ale také letcem. Aby se nám hlava z těch výšek moc nezamotala, snesl se s námi zase na zem a představil oblíbený kus Polska písečné pouště u rybářského městečka Leba na pobřeží Baltu. Na závěr ještě stručně představil Asociaci profesionálních fotografů. Závěr dne jsem obstaral já s prezentací tvorby skotského fotografa Iana Camerona a Ivan Bumba s prezentací fotografií Pete Turnera.

Nedělní ráno bylo jako malované. Většina účastníků vesele vyskotačila z peřin a ještě před východem Slunce vyrazila do všech směrů fotografovat. Já jsem vyrazil směr Dvorský les, což je oficiální název části, které se říká Rýchorský prales.


Po návratu jsem se připojil ke skupince, kde se řešila technická stránka fotografie. Bylo o čem povídat i co testovat. Díky společnosti FotoŠkoda jsme měli k dispozici velmi široký výběr techniky Canon a to v rozsahu od rybího oka Canon EF 15mm f/2.8 Fisheye až po Canon EF 300 / 2.8 L IS.

Pro mne byla ale největším lákadlem přítomnost zástupce společnosti Carl Zeiss, který sebou přivezl poslední novinky ze stále širší nabídky pevných objektivů této značky pro zrcadlovky. Největší radost jsem měl z možnosti si důkladně zafotit s objektivem Zeiss Distagon T* 2,8/21, který se pro Canon oficiálně ještě nenabízí a šlo o předprodukční vzorek. Připravuji širší článek o této novince, protože si myslím, že jde o velmi zajímavý objektiv s mimořádným výkonem.

To už se blížilo odpoledne a s ním i návštěva pana Jiřího Havla, který patří mezi nejvýznamnější fotografy Krkonoš. Spolu s Jiřím Havlem dorazil i Karel Hník jehož soubor Zapomenutá řemesla, mne na prvním ročníků vysloveně dostal. Tuto dvojici doplnil ještě poslední oficiální lektor letošního workshopu – Zdeněk Thoma. Před večerním programem se sál rychle zaplnil a bylo opět o čem povídat.

Hlavní večerní slovo měl Zdeněk Thoma, který nás vzal na procházku po jeho lásce – Asii. Není co dodat. Zdeňka Thomu jsem zažil prezentovat již několikrát a vždy je cítit, že je v Asii doma a je to jeho velká láska. Mám rád jeho čisté až snové záběry japonských zahrad.



Ráno jsem vyrazil s objektivem Zeiss Distagon T* 2,8/21 opět do pralesa, abych si s ním pořádně zafotil. Po pár hodinách s ním jsem ho jen s těžkým srdcem předával do rukou Janusze, který si chtěl také otestovat tento klenot v nabídce společnosti Zeiss.

Odpoledne nám příjemně uteklo na lavičkách před Rýchorskou boudou, kde se při kávě, buchtě a zubrovce Janusze probralo hodně různých témat.


Večer si hlavní slovo vzal Janusz Moniatowicz. Nejprve nás vzal lehce do historie nejen fotografie v Polsku, ale i technik pro zhotovení fotografie. Ukázky gumotisku byly velmi působivé. Pak už nám představil svůj soubor Grabarka, který dokumentuje pouť u příležitosti pravoslavného svátku Proměnění Páně. Tradice této pouti sahá až do roku 1710. Každoročně ji navštíví desítky tisíc věřících, z nichž většina přiveze kříž, který tu zanechá. Za ta léta jde již o hodně křížů... Moc pěkné to Janusz měl. No a protože na Rýchorách je to především o krajině, provedl nás Janusz na závěr po polské straně Krkonoš.

Ranní počasí dávalo tušit, že s naším odjezdem se na Rýchory stěhuje to správné podzimní počasí. Lehce mrholilo a všude kolem nás se postupně rozprostírala hustá mlha, která zcela změnila ráz krajiny. Někdy je to jako na potvoru, ale zase si říkám, že je to ten správný důvod, proč se sem vrátit.

Bylo to bohužel krátké... bylo to ale intenzivní... a bylo to fajn. Už teď se těším na to, jak budu ve středu 17. listopadu 2010 zase šlapat ten kopec na Rýchorskou boudu. 4. ročník bude právě začínat...

neděle 20. září 2009

Nedělní ČT2 - Fotografie a její tvůrci

Příznivci dobré fotografie mají po delší době opět zajímavý program v České televizi. Dnešní nedělní tematický večer na ČT2 je věnovaný fotografii a jejím tvůrcům. Téma odstartuje v 20:00 dokument o americké fotografce Annie Leibovitz: Život objektivem. Téma uzavře dokument Jeden den v životě České republiky, který mapuje dokumentární projekt zachycující pohled 135 fotografů na jeden říjnový den roku 2008.

Pokud to dnes propásnete, máte šanci hned v úterý 22. září od 00:45.

pondělí 7. září 2009

Dvě videa pro příznivce extrémních skel

Objektiv Canon EF 1200 / 5.6 L USM asi většina z nás v ruce nikdy mít nebude. Narazil jsem nedávno na dvě zajímavá videa, která celkem pěkně demonstrují, co je to za pořádný kus skla. Jenom stručně o parametrech. Objektiv měří na délku 84cm, váží 16,5 kg a fotit se s ním dá až od 14 metrů.

Autorem prvního videa je Juan Pons ( http://wildnaturephoto.com/ ) a je to taková mini video recenze. Člověk si říká, že by něco tak neskladného vlastně ani nechtěl :-)


Druhé video s tím prvním nepřímo souvisí. Hodně fotografů přírody má své objektivy oblečené do „maskáčů“ od firmy LensCoat. No a toto video je reportáží o vzniku takových maskáčů pro tento speciální objektiv.


Pokud vás objektiv Canon EF 1200 / 5.6 L USM zaujal, doporučuji ještě tuto recenzi. No a případný vážný zájemce má jedinečnou příležitost k nákupu. BH nabízí použitý kousek za pouhých 120.000 dolarů :-)

čtvrtek 3. září 2009

Podzimní Rýchory - 3. ročník krajinářského fotografického workshopu

Jsou akce, na které se nezapomíná. Tak přesně takto jsem začínal loňskou upoutávku na unikátní akci pro příznivce krajinářské fotografie. Vracel jsem se tehdy ke vzpomínkám na jedinečný první ročník Krkonošského fotografického workshopu, který se uskutečnil na Rýchorské boudě v listopadu 2007. Měl jsem to štěstí, že jsem tam tenkrát byl. Své zážitky jsem shrnul do článku Krkonošský fotografický workshop.

Duší této akce je Honza Hodač, který pro každý ročník zajistí zajímavé účastníky i program. Platí to i pro letošní ročník. Hlavním lektorem bude Zdeněk Thoma, Rudolf Jung a Stanislav Pokorný. Přes „kopec“ dorazí z Polska Janusz Moniatowicz a když to vyjde, tak se zase zastaví i Jiří Havel a Karel Hník.

Myslím si, že pro krajinářského fotografa není lepší příležitost, jak se setkat s podobně „postiženou“ bandou lidí a v prostředí tak jedinečném, jakým Rýchorský prales bezesporu je. Mám rád akce, kde má člověk velkou míru volnosti. Myslím si, že to vždy přispívá k celkové pohodě a tvůrčí atmosféře. Přesně takový tento workshop je. Není to žádná škola či školení. Je to o setkávání, naslouchání, předávání si zkušeností. Je to o inspiraci. Díky této akci jsem před dvěma lety poznal známé tváře naší krajinářské fotografie. V neuvěřitelně bouřlivé debatě jsem objevil světoznámého Michaela Kennu, kterého představil Pavel Horák, jehož tvorba se mi také moc líbí. A takto bych mohl pokračovat dál a dál. Nebudu. Protože už teď se těším, až nás zase Honza Hodač se sklenkou vína či čaje uvítá 26. září na Rýchorské boudě.

Aktuální informace jsou stránkách Rýchorské boudy v části Fotoworkshop. Nebo jukněte na letáček.


Těším se, že se na Rýchorské boudě potkáme!

neděle 30. srpna 2009

Kolibříci - klenoty ptačí říše

Pár vět o setkání krajináře s tímto malým rekordmanem ptačí říše.

Chci napsat něco o kolibřících, kterým jsem věnoval novou galerii na svém webu, ale místo toho už notnou dobu přemýšlím, proč jsem si k tomu pustil zrovna hudbu od Leonarda Cohena. Není to zrovna kolibřičí autor :-) Asi to nevyřeším, tak zpět k tématu...


Kolibřík byl hlavním trumfem Ondry Prosického, když mě před čtyřmi léty lákal na expedici do Kostariky. Neodolával jsem tenkrát dlouho. Kolibřík je totiž nesmírně zajímavý tvoreček a čím více o něm člověk ví, tím silnější touhu má jej vidět na vlastní oči. Kolibřík žije pouze na americkém kontinentu, takže nezbývá než za ním vyrazit přes oceán. Kostarika spolu s Ekvádorem patří mezi nejpopulárnější lokality pro jejich sledování.


Jako dnes vidím to mlhavé pondělní ráno 16. prosince 2006 v zahradě La Paz Waterfall Garden. Stojím na načervenalé kamínkové půdě, v okolí je spousta keřů plných pestrobarevných kvítků, všude se pohupují červená pítka, padá jemný déšť, vzduch je plný ranních vůní a zvuků nedalekého deštného pralesa. Stojím tam a dívám se na plno drobných ptáčků neuvěřitelných barev, kteří se mihotají všude kolem. Jejich letecké kreace by jim určitě záviděl každý letecký akrobat. V hlavě si promítám fotky, které mi Ondra ukazoval a přemýšlím, jak tohle zvládnu. První pokusy často končí prázdným políčkem, o kterém by se dalo jen říct, že tady tudy kolibřík před okamžikem určitě letěl.


Fascinují mne jejich barvy. Vím, že jejich barevnost je jen „iluze“, ale i tak je zajímavé, že žádný pták na světě nedisponuje tak širokým spektrem barev jako kolibřík. Je to dané tím, že u kolibříka nejsou barvy tvořeny pigmentem, ale strukturou speciálních buněk v horní vrstvě peří. Světlo, které dopadá na tuto strukturu se o ní láme. Některé vlnové délky jsou částečně nebo zcela potlačeny a jiné naopak posíleny a vytváří tak tyto úžasně živé barvy. Kolibřík díky této vlastnosti s pozorovatelem hraje nádherné barevné divadlo, protože to, co z jednoho úhlu vypadá jako šedivá barva (většinová přirozená barva kolibříka), se pootočením kolibříka (nebo pozorovatele) rázem mění třeba v úžasnou červenou.


Můj tehdejší první den s kolibříky nepodal vůbec slavně. Většinu fotek jsem smazal a raději jsem se kochal povedenými záběry statických žabek nebo vodopádů :-) Věděl jsem ale, že za pár dnů mě čeká další setkání. Tentokrát na úpatí hory Monteverde.

Nevím, jestli to bylo tím bufetem v blízkosti místa fotografování, nebo tím, že jsem byl už krapánek zkušenějším pozorovatelem kolibříků, ale výsledky se začínaly pomalu dostavovat. A to i přesto, že kolibřík je takovým mixem stíhačky a vrtulníku v jednom. Jako jediný pták dokáže bez pohnutí tělem měnit směr letu a také jako jediný umí pořádně couvat. Není to ale žádný nemotora. Jeho křídla kmitají průměrně 60x za sekundu a umí létat rychlostí až 70km/h. Pokud si uvědomíte, že to celé váží pár gramů a měří několik centimetrů, je to úžasný výkon. Nakonec jsem si nechal ale jednu leteckou vlastnost, která je zcela zásadní pro fotografa – kolibřík se umí perfektně zastavit v letu na fleku a na tom fleku taky pěkně dlouho skoro bez hnutí setrvat. To „pěkně dlouho“ se musí přepočítat rychlostí kolibřičího světa, takže to je ve výsledku zlomek sekundy a když se hodně zadaří, tak i celá :-) I tak málo ale stačí k tomu, aby šel kolibřík vyfotografovat.


Kolibřík svého triku se zastavením plně využívá při získávání potravy. Před vybranou květinou se zastaví a vypadá to, jako by se rozhlížel, který ten kvítek bude ukrývat nejchutnější nápoj. Pak využije svého dlouhého zobáčku a ještě delšího jazýčku, který je často až 2x delší než je zobáček a začne sosat. To je další moment, u kterého se kolibřík nehnutě vznáší ve vzduchu a jen kmitá křídly. Nektar, který takto získává je pro něj takovým „red-bullem“. Takto získaná energie pohání jeho srdce, které pumpuje jako o život tempem 500 až 1200 úderů za minutu. Získávání potravy je pro kolibříka docela fuška a přes den se skoro nezastaví. Uvádí se, že každý den navštíví až 5000 kvítků. Ani se nedivím, že k tomu potřebuje spořádat víc nektaru než sám váží.

Při takovém životním tempu je důležitý odpočinek. Nebyl by to ani kolibřík, aby neměl zase něco speciálního. Se západem slunce se kolibřík ukládá k takovému pravidelnému zimnímu spánku, kdy výrazně zpomalí svůj metabolismus. Jen pro porovnání. Pokud přes den jeho srdce tepe rychlostí 500 až 1200 úderů za minutu, tak přes noc je to jen 50-180 úderů za minutu. Tento trik umí kolibřík využít pokud se výrazně sníží okolní teplota nebo je zrovna momentální nedostatek potravy.


Od toho mlhavého pondělního rána, kdy jsem kolibříky poprvé viděl na vlastní oči, uběhlo již hodně vody. Loni jsem se do Kostariky vrátil a s kolibříky strávil ještě více času. Už jsem věděl co a jak. Přesto mne tento klenot ptačí říše nepřestává fascinovat. V těchto pár větách jsem se snažil trošku přiblížit proč.

Kolibříkům věnuji i novou výběrovou galerii na mém webu.

pátek 24. července 2009

Proč je dobré používat předsklopení zrcátka, aneb závěrky v akci

Předsklopení zrcátka je pro krajináře (ale nejen pro ně) úžasná věc. Sám tuto funkci velmi často využívám. Ono ač se to nezdá, tak obyčejné cvaknutí zrcátka dokáže i na stabilním stativu fotoaparát s objektivem pěkně roztřepat i za klidného počasí. Výsledkem pak je, že u expozic s delším časem dochází zbytečně ke ztrátě detailu, nebo ke znehodnocení celého snímku. Předsklopení zrcátka před vlastní expozicí tento problém z velké části eliminuje.

Na webu Canon Rumors jsem narazil na úžasná videa, která dokumentují, co se děje ve foťáku, když stiskneme spoušť. Myslím si, že až to uvidíte, tak stejně jako já, pochválíte funkci předsklopení zrcátka :-)

Vybral jsem na ukázku Canon EOS 5D a Canon EOS 50D. Na webu je dalších 5 kousků. Celé je to natočené vysokorychlostní digitální kamerou Phantom HD v režimu 2000 snímků za sekundu.

A teď už se podívejte, jak to vypadá u Canonu EOS 5D:



Přidávám ještě Canon EOS 50D:



Všechna videa jsou dostupná v této Smugmug galerii.

Tak co na to říkáte? Používáte předsklopení zrcátka?

neděle 12. července 2009

Toskánské návraty

Toskánsko v okolí městečka San Quirico d'Orcia je jako dobré víno. Nadchne již při prvním doušku, ale s každým dalším nacházíte nové a nové chutě. Přesně takto bych asi popsal svou zkušenost s druhou návštěvou Toskánsko během jednoho roku.

Před první cestou loni v květnu jsem se snažil na Toskánsko připravit. Zbytečně. V úvodu mé loňské galerie snímků jarního Toskánska jsem napsal: „Toskánsko je pro mne krajina, která je sama o sobě uměleckým dílem. Je to krajina, která se vzpírá všem definicím. Ani se nedivím, že s tímto krajem jsou pevně spjata jména jako Giotto, Donatello či Michelangelo.

I teď po roce bych to asi nenapsal lépe. Někdy si říkám, že na přetváření krajiny v oblasti Val d'Orcia musel dohlížet nějaký umělec.


I letos jsem do Toskánska vyrazil s kamarády ze skupiny FOTOPIVO.CZ. Základnou nám bylo opět starobylé městečko San Quirico d'Orcia v oblasti Val d'Orcia. Zdejší krajina je totiž natolik jedinečná, že byla v roce 2004 zařazena do světového dědictví UNESCO.

Dostat se sem je dneska snadné. Pokud vyrážíte z Prahy, tak jako my, najedete na dálnici směr Plzeň a dálnici opustíte až po cca. 1100 km. To budete mít za sebou 10 až 11 hodin jízdy a do cíle vám bude zbývat již jen asi 30km po normálních okrskách.

Letní období jsme si vybrali zcela záměrně. Chtěli jsme poznat jiné Toskánsko. Toskánsko, které již nebude plné jarní zelené, ale bude mít zlatavou barvu polí těsně před sklizní, kterou přerušují jen zelené vinice.


No, skoro nám to vyšlo. Krajina byla jako by ji někdo posypal zlatavým prachem. Nám důvěrně známou zelenou vystřídala žlutá až zlatá barva z polí plných zralých klasů, kterou prokládala hnědá ze sklizených.

Sklizeň byla ostatně v plném proudu a tak se naším nejvěrnějším průvodcem stal kombajn. Kombajn krásně dokumentoval prchavost okamžiků. Místa, která jsem jeden den viděl a řekl si, zítra se sem musím zastavit v lepším světle, jsem sice druhý den v lepším světle zastihl, ale kombajn stačil místo zcela přetvořit. O umění kombajnistů zaparkovat kombajn na tom nejneuvěřitelnějším místě případné scenérie by se dal napsat román.


Opět se ukázalo, že „duševní objednávka“ funguje. Co to je? Už při plánování jsme si často říkali, že tady a tady by bylo dobré, kdyby spolu s pěkným ranním nebem byla přítomna i mlha. Loni nám takto jedno toskánské ráno vyšlo dokonale. Skoro to vypadalo, že to vlastně nemůže být ani jinak. Podobný plán jsme měli i pro první místo našeho focení nedaleko Sieny. Mlha se tak stala od Breneru i hlavním tématem debat a kontrolních témat proti usnutí řidiče v autě. Bylo až neuvěřitelné sledovat, jak se s příjezdem do oblasti Val d'Orcia začala mlha zvedat z mnoha místních údolí. Člověk by i začal věřit na zázraky :-) Asi jsme ale špatně odhadli dávkování, protože přesně s naším příjezdem se náš hlavní motiv začal vesele nořit do husté mlhy, která se zakrátko rozprostřela i kolem nás. A jak to tak správná mlha dělá, občas nám kousek našeho motivu poodhalila, aby jej za okamžik zase zcela schovala a nechala tak pracovat naší představivost na téma: jaké by to bylo, kdyby....

Bylo zajímavé poznávat známá místa v jiném čase. Často jsem přemýšlel, která ta podoba charakterizuje zdejší krajinu lépe. Nevím, ale je to ideální námět k přemítání u sklenky výborného červeného vína z místních vinic :-)


Do Toskánska se určitě opět vrátím.

Všechny prezentované snímky byly pořízeny v oblasti Val d'Orcia v období od 3. do 6. července 2009.

středa 10. června 2009

Tak jsem Hoya HD ready :-) II

Doplnil jsem článek Tak jsem Hoya HD ready :-) o testovací snímek, který demonstruje funkčnost uvedených polarizačních filtrů. Je z něj vidět, že Hoya HD polarizuje perfektně a ještě k tomu šetří až 2/3 EV. Ostatně přečtěte si celý článek o filtru Hoya HD.

sobota 6. června 2009

Tak jsem Hoya HD ready :-)

Ač to mnohé možná překvapí, tak tento článek nebude o natáčení HD videa, ale o polarizačních filtrech.

Když jsem koncem května fotil Den koně na farmě FAVORY v Benicích, dostal jsem při jednom záběru pár zásahů od štěrku a výsledkem bylo i několik oděrek a jamek na skle polarizáku. Byl to můj oblíbený B+W Kaesemann, který toho se mnou už docela dost projezdil a nafotil. Znova jsem si uvědomil, proč mám před objektivem vždy nějaký filtr. Nemít tam filtr, tak ty oděrky a jamky jsou přímo na čočce objektivu.

Tryznu za oblíbený polarizák jsem zatím odložil a místo toho jsem se rozhodl po pár letech opět prozkoumat nabídku polarizáku. Jednou z nových podmínek mělo být i co nejtenčí provedení v kombinaci s předním závitem. V krajině totiž velmi často využívám kombinaci polarizačního filtru a přechodových filtrů, což zatím znamenalo, že s objektivem Canon EF 17-40/f4 L jsem mohl fotografovat až od ohniska cca. 23mm bez nějaké zásadní vinětace od držáku přechodových filtrů. S nákupe LEE filtrů jsem se díky jejich širokoúhlé objímce dostal až ke 20mm, ale stále tam bylo těch lákavých 17mm. Držák již víc ohoblovat nejde, takže další možností už je jen zdrcnout polarizák :-)

Požadavek na slim provedení rázem vyřadil ze hry mou oblíbenou značku B+W, protože jejich polarizační filtr ve slim provedení nemá přední závit. Podíval jsem se tedy na nabídku od společnosti Hoya, což je asi místní nejoblíbenější značka filtrů. Hned na začátku mne zaujala nabídka na novou řadu filtrů Hoya HD.

Hoya uvádí, že u filtrů řady HD je použito nové speciálně tvrzené sklo. Filtr má nový systém antireflexních vrstev a je opatřen i úpravou odolnou proti vodě, poškrábání a jinému svinstvu, které člověk může při focení potkat. No a konečně nová polarizační fólie využívá nejmodernějších poznatků z výroby HD LCT TV, což umožnilo vytvořit polarizační filtr, který propouští až o 25% více světla, než běžný polarizační filtr. Zkrátka, když to tak člověk čte, hned by jich koupil vagón :-)

Prošel jsem si většinu dostupných testů a uživatelských komentářů na internetu a rozhodl jsem, že si filtr Hoya HD koupím. Překvapila mne velmi rozdílná cenová hladina u této řady filtrů v nabídce našich předních fotoobchodů. Naštěstí můj oblíbený fotoobchod měl filtr skladem i za celkem příjemnou cenu. Hned na první pohled je vidět, že si Hoya dala záležet. Filtr je zabalený ve slušivé krabičce a umístěn ve velké "pentax" filtrové objímce.

Co určitě není možné přehlédnout, je znatelně světlejší "výraz" filtru. Ostatně posuďte sami na přiloženém obrázku. U vlastní expozice to většinou znamená zisk 1/3 EV.


Filtr je opravdu slim. Po zašroubování přesahuje objektiv jen o 5mm. Je to o 2mm méně, než má běžný polarizační filtr. Tyto dva milimetry mi podle prvních testů umožní fotografování ohniskem až 18mm bez rušivé vinětace od držáku přechodových filtrů. Jsem spokojený.


Na úplný závěr jsem se rozhodl, že si nafotím i nějaký ten testovací obrazec. Dohnala mne k tomu má zvědavost a jedna děsně vášnivá debata na internetu o vlivu polarizačního filtru na kvalitu výsledného obrazu. Vždycky jsem to bral tak, že je to sice sklo navíc, ale pokud je dobře udělané nemělo by zásadně vadit. Stáhnul jsem si tedy testovací obrazec dle normy ISO 12233 a nafotil snímek bez filtru a pak postupně s filtrem B+W, Hoya HMC a Hoya HD. Výsledek jasně ukázal, že není čeho se bát a rozdíly jsou dle mého názoru zcela zanedbatelné a případný nepatrný rozdíl bych spíš přičítal "nelaboratorním" podmínkám jejich vzniku, než vlivu vyjmenovaných filtrů. Ostatně podívejte se sami na 100% výřez stejného místa přes všechny čtyři kombinace (klikněte pro plné zobrazení).


Obouchaný B+W ukládám do skříňky. Od teď jsem Hoya HD ready :-)


DOPLNĚNO 10. 6. 2009


Doplnil jsem testovací snímek, který demonstruje funkčnost uvedených polarizačních filtrů. Je vidět, že Hoya HD polarizuje perfektně a ještě k tomu šetří až 2/3 EV. Foceno ohniskem 17mm, kde je i vidět případný náznak vinětace u jednotlivých filtrů.

(klikněte pro plné zobrazení)

neděle 31. května 2009

O světelné náhodě

Krátké povídání o vzniku aktuálního fotoblogového snímku Podvečerní Podblanicko.

Cestou do rodné Vlašimi jsem se zastavil u mého oblíbeného místa pod bájnou horou Blaník. Je to místo, kde se vždy najde něco zajímavého. Dneska byla krajina zahalena do potemnělé deštivé atmosféry. Říkal jsem si, že je to atmosféra jako stvořená pro černobílou fotografii. Cestou kolem rybníku jsem se několikrát zastavil a zvažoval jestli rozložím stativ. Ale až zelený trs zrcadlící se na hladině čeřené větrem a sprškou dešťových kapek mne donutil stativ rozložit. Chvilku jsem stál na hrázi a vymýšlel kompozici i způsob nasnímání.

Rozhodl jsem se pro dlouhý čas, který srovná hladinu rybníku, ale zároveň zobrazí kontury pohybujících se dešťových mraků. Nasadil jsem tedy šedý filtr B+W ND3 a rozdíl jasů jsem srovnal přechodovým filtrem LEE ND 0.9 soft. Expozice při cloně 8 vycházela okolo 30 sekund. Ideální čas. Opět jsem ocenil výhodu funkci LiveView, která umožňuje komponovat pomocí displeje i při nasazení tak tmavého filtru, kterým B+W ND 3 je. Zbývalo srovnat horizont podle vodováhy, zapnout předsklopení zrcátka a automatické odstranění náhodného šumu při dlouhých expozicích.

Kontrolní expozice vypadá dobře. Počkal jsem si až na obloze bude trochu nesourodá vrstva oblačnosti, aby při tak dlouhé expozici nebyla nakonec na obloze jen jednolitá šedivá plocha. Cvaknutí zrcátka a po chvilce i závěrky Canonu EOS 5D Mark II odstartovalo 30 sekundovou expozici.

Zhruba uprostřed expozice najednou krajinu na pár chvil osvítilo Slunce, které se prodralo nějakou skulinkou. Krajina dostala rázem zcela jinou atmosféru. Byl jsem zvědav, jak to celé dopadne. Displej jasně ukázal, že tentokrát bude dobré zachovat barevnou náladu snímku. Ale až EIZO doma mne definitivně utvrdilo v tom, že by bylo škoda tento snímek převést do černé a bílé.

Ostatně posuďte sami. Tady je...

středa 27. května 2009

Canon rozšiřuje možnosti natáčení videa u EOS 5D Mark II

Myslím si, že tato zpráva je hotovou bombou pro všechny příznivce natáčení filmů s fotoaparátem Canon EOS 5D Mark II.

Canon plánuje začátkem června uvolnit nový firmware, který nově umožní volbu clony, rychlosti závěrky a ISO během natáčení. V současné verzi je toto plně v režii foťáku a není možné to ovlivnit. Myslím si, že pro kreativní tvůrce tato změna otevírá neomezené pole možností.

Canon plánuje uvolnit firmware ke stažení 2. června.

Další informace na DPREVIEW.COM.

neděle 19. dubna 2009

Canon oficiálně uvolnil novou verzi DPP 3.61

Začátkem dubna jsem psal o nové verzi 3.6 software Canon Digital Photo Professional. Oficiálně byla pouze pro majitele „kompaktíku“ Canon PowerShot SX1 IS. Toto již neplatí. V pátek Canon oficiálně uvolnil ke stažení novou verzi všem majitelům podporovaných fotoaparátů.

Nová verze DPP nese označení 3.61 a přináší již dříve avizované novinky. Asi nejzásadnější jsou nové funkce pro úpravu jasů a stínů (Highlight a Shadow).

Canon také doplnil podporu nových objektivů u funkce odstranění aberace. Nově jsou podporované objektivy: EF 50mm f/2.5 Compact Macro, EF 50mm f/2.5 Compact Macro + Life-Size Converter, a MP-E 65mm f/2.8.

No a samozřejmostí je podpora nových fotoaparátů Canon EOS 500D a Canon PowerShot SX1 IS.

DPP 3.61 je ke stažení například ze stránek Canon USA.

V pátek Canon uvolnil i nové verze programů EOS Utility, Picture Style Editor, Original Data Security Tools, Canon RAW Codec a manuálu k DPP.

čtvrtek 16. dubna 2009

Antonín Kratochvíl se narodil fotografem

Představovat Antonína Kratochvíla by bylo jasné nošení dříví do lesa. Tuto neděli oslavil 62 narozeniny a tak možná není od věci si pro jeho fanoušky připomenout dokument, který pro ČT natočil před deseti lety Jiří Střecha. Antonín Kratochvíl patří mezi naše nejznámější fotografy a jeho syrové snímky přitahují zaslouženou pozornost ať je na nich nějaké bolestivé místo tohoto světa nebo slavné hollywoodské hvězdy. Dokument Jiřího Střechy s názvem "Narodil jsem se fotografem" odvysílala po dlouhé době opět Česká televize koncem března na ČT2 a je možné jej vidět i prostřednictvím internetového archivu ČT. Vřele doporučuji.

čtvrtek 9. dubna 2009

Canon DPP, CaptureOne - jaro plné nového software

Jaro leze nejen na fotografy, ale jak je vidět, tak i na vývojáře, kteří se starají o jejich počítačové nástroje :-)

Canon pouští / nepouští do světa novou verzi svého oblíbeného RAW konvertoru Canon Digital Photo Professional. Nová verze nese označení 3.6 a aktuálně se k ní dostanou oficiálně pouze majitelé „kompaktíku“ Canon PowerShot SX1 IS. Pro stažení DPP verze 3.6 totiž potřebujete mít sériové číslo od tohoto foťáku. Naštěstí je po světě pár majitelů, kteří se rádi podělí o své sériové číslo. Moc nechápu důvody, které k tomuto způsobu šíření Canon vedou.

Asi nejdůležitější novinkou nové verze je samostatné nastavení Highlight a Shadow, které umožňuje zase o trošku pohodlnější práci při „vyvolávání“ RAW formátu.

DPP 3.6 je aktuálně ke stažení zde: http://web.canon.jp/imaging/dcp/firm-e/pssx1is/index.html , sériové číslo najdete zde: http://forums.dpreview.com/forums/read.asp?forum=1032&message=31443493

Nicméně i přes tyto novinky u Canonu zatím zůstává mým favoritem pro „vyvolávání“ RAWů program CaptureOne. Výrobce CaptureOne, společnost PhaseOne, nelenila a od ledna nás pravidelně zásobovala aktualizacemi. Poslední nese označení 4.7.

Hlavní novinkou nové verze je možnost práce nejen se soubory ve formátu RAW, ale i ve formátu TIFF a JPG. Pro tyto formáty je k dispozici většina dostupných funkcí pro RAW. Z mého pohledu je to funkce, kterou neocením, ale asi mají důvod, proč tam teď bude.

Další novinkou je zavedení interního formátu EIP (Enhanced Image Package), který v sobě kombinuje RAW formát i nastavení jeho „vyvolání“. Má to tak být, podle představ PhaseOne, ideální formát pro zálohování nebo výměnu mezi fotografem a třeba DTP. Zatím nás to většinou může nechat v klidu, protože to aktuálně podporuje jen digitální stěny od PhaseOne :-)

Z mého pohledu jsem rád, že od verze 4.6 se hodně zapracovalo na podpoře Canonu EOS 5D Mark II i na zlepšení obecné odezvy programu.

Nová verze je pro všechny majitele řady 4.x k dispozici zdarma jako aktualizace. Ke stažení je zde: http://www.phaseone.com/Content/Downloads/CO4.aspx

neděle 29. března 2009

Černobílé fotografie v nové galerii

"Černá a bílá. Dva protiklady, které v kombinaci se světlem vytváří jedinečnou atmosféru černobílé fotografie. Myslím si, že dobrá krajinářská černobílá fotografie je obtížná disciplína. Člověk se nemůže schovat za záplavu barev. Jediné co má, je světlo, kompozice a různě jemné odstíny černé a bílé."

Tak takto začíná průvodní text, který představuje výběr černobílých fotografií na mém webu. Černobílé fotografie je první z řady tematických galerií.



středa 25. února 2009

Černá slunečnice v Galerii Vyšehrad

Fotoklub Černá slunečnice zahájí letošní bohatou výstavní činnost 3. března v Galerii Vyšehrad.

Výstava představí naší tvorbu formou autorských mini profilů. Můžete se tak těšit na krajinu, sport, zátiší i dokumentární fotografii.

Můj mini profil představí nejnovější série z Toskánska a Českého Švýcarska.

Slavnostní vernisáž proběhne v úterý 3. března od 17.30 hod. v Galerii Vyšehrad v Praze.

Výstavu zahájí Mgr. Jan Pohribný, QEP. K pohodě a dobré náladě nám zahraje kapela „Půl dechu do měchu“.

Výstava potrvá do 29. března 2009 a je přístupná denně od 9.30 do 17.00 hodin.

Všichni jste srdečně zváni.


čtvrtek 8. ledna 2009

Nová verze Capture One

Asi před půl rokem jsem se ve spotu o nové verzi Canon DPP zmínil o tom, že testuji program Capture One (CO) od společnosti Phase One. Testování jsem zakončil nákupem ostré verze a od té doby Capture One používám jako hlavní RAW konvertor.

Na Capture One se mi především líbí to, že se zaměřuje na to podstatné - kvalitní převod RAWu a nesnaží se být programem „vše v jednom“. Tím mě nakonec odradil například Lightroom.

Tento týden společnost Phase One uvolnila novou verzi s oficiálním označením 4.6. Mezi nejočekávanější novinky patří vylepšení podpory pro Canon EOS 5D Mark II a Canon EOS 50D, stejně tak jako doplnění podpory pro nové fotoaparáty Nikon D3X, Olympus E-30, Canon G10 a domací Phase One P 65+.

Zlepšení podpory Canonu EOS 5D Mark II mohu potvrdit. U předchozí verze jsem docela bojoval s výsledným barevným podáním snímku, což nová verze plně odstranila a z CO dostávám přesně to, co bych čekal.

Další avizovanou novinkou je zvýšení rychlosti aplikace. To je problém, který se CO často vyčítá. Pocitově se mi zdá, že 4.6 je opravdu trochu rychlejší. Bude to chtít ale více času na důkladnější otestování.

Nová verze je ke stažení na stránkách Phase One.

Pokud vás zajímá dění okolo Capture One, tak můžete navštívit domovské diskusní fórum a nebo domácí debatní kroužek na stránkách fotografování.cz.