To nám ten workshop zase pekelně rychle utekl. Tak nejen tato věta se mi honila hlavou, když jsem pomalu sestupoval zamlženou krajinou skrápěnou deštěm z
Rýchorské boudy k autu. Workshop se tak s námi loučil tím nejklasičtějším počasím, jaké si může fotograf na
Rýchorách přát. Do rozloučení nám paradoxně po celou dobu svítilo sluníčko a počasí vysloveně „přálo“. Počasí ale poručit nejde…
Jaké to letos bylo? Dle mého názoru opět bezva. Myslím si, že
Honza Hodač touto akcí začíná pomalu budovat fenomén, který se u nás hned tak nenajde. Workshopů je zcela jistě hodně, ale myslím si, že Honzova koncepce je zkrátka jedinečná.
Proč mám tuto akci rád? Protože je to akce, která vás, pokud si to chcete užít, nutí k vlastní aktivitě. Není to klasický
workshop, který má jasný, pevně nalajnovaný program a kde hranice mezi lektorem a účastníkem je daná. Na
Rýchorách je program taková tenká ohebná nitka, která se třepotá ve větru událostí. Velkou výhodou je, že je na každém, co si z nabídky lokalit nebo aktivit vybere a jak se zapojí. Protože vlastní
aktivita je to, s čím se na Rýchorách počítá. Nejhorší, co se vám může na Rýchorách stát, je čekat, že se samo něco stane :-)
Pro mne byla letošní účast o to příjemnější, že jsem tam byl spolu s několika kolegy z našeho fotoklubu
Černá slunečnice.
Již sobotní brzká cesta do
Krkonoš byla velmi inspirativní. Ranní mlha se povalovala v krajině a každou chvilku měl člověk chuť zastavit a něco tvořit. Čekal nás ale
Černohorský potok a vzhledem k tomu, že mělo svítit sluníčko, chtěli jsme být v lokalitě s jeho východem, abychom měli čas nafotit potok ještě předtím, než jeho paprsky proniknou do údolí a fotografování znemožní. Plán se vydařil, a i když podzim v údolí nebyl ještě v plném proudu, bylo to fajn fotografování. S blížícím se polednem začaly paprsky čím dál silněji prorážet hradbu stromů a tak byl čas vyrazit směr Horní Maršov na seřadiště účastníků.
Cesta na boudu nám pěkně utekla. Byl to i první prostor pro vzájemné poznávání. Na boudě nás již vítal Honza s Janou. Po naházení báglů na pokoj se část účastníků rozutekla dychtivě poznávat okolí a další část se uvelebila před boudou s čajem, kávou či pivkem a rozjel se tak maratón výměn názorů a zkušeností.
Po páté hodině začalo oficiální zahájení. Za
Rýchorskou boudu nás přivítala
Helena Leblochová a hned po ní si vzal slovo
Honza Hodač. Přivítal hlavní lektory letošního workshopu:
Janusze Moniatowicze a
Rudolfa Junga.
Stanislav Pokorný, který měl být třetím hlavním lektorem se bohužel nemohl zúčastnit. Po krátkém úvodu proběhlo slavnostní představení krajinářské výstavy
Karla Horáčka, na které představuje kolekci barevných fotografií z Čech. To už měla většina účastníků v ruce sklenku vína a něco na zub.
3. ročník krajinářského workshopu na Rýchorách mohl začít.
Večerní blok odstartoval
Honza Hodač se svým projektem
Fabrica Bohemica, který představil prostřednictvím krátké multimediální prezentace. Po procházce krajinou komínů dostal slovo
Rudolf Jung, který nás nechal proletět nad naší krajinou, protože je nejen fotografem, ale také letcem. Aby se nám hlava z těch výšek moc nezamotala, snesl se s námi zase na zem a představil oblíbený kus
Polska –
písečné pouště u rybářského městečka
Leba na pobřeží
Baltu. Na závěr ještě stručně představil
Asociaci profesionálních fotografů. Závěr dne jsem obstaral já s prezentací tvorby skotského fotografa
Iana Camerona a
Ivan Bumba s prezentací fotografií
Pete Turnera.
Nedělní ráno bylo jako malované. Většina účastníků vesele vyskotačila z peřin a ještě před východem Slunce vyrazila do všech směrů fotografovat. Já jsem vyrazil směr
Dvorský les, což je oficiální název části, které se říká
Rýchorský prales.
Po návratu jsem se připojil ke skupince, kde se řešila technická stránka fotografie. Bylo o čem povídat i co testovat. Díky společnosti
FotoŠkoda jsme měli k dispozici velmi široký výběr techniky
Canon a to v rozsahu od rybího oka Canon EF 15mm f/2.8 Fisheye až po Canon EF 300 / 2.8 L IS.
Pro mne byla ale největším lákadlem přítomnost zástupce společnosti
Carl Zeiss, který sebou přivezl poslední novinky ze stále širší nabídky pevných objektivů této značky pro zrcadlovky. Největší radost jsem měl z možnosti si důkladně zafotit s objektivem
Zeiss Distagon T* 2,8/21, který se pro
Canon oficiálně ještě nenabízí a šlo o předprodukční vzorek. Připravuji širší článek o této novince, protože si myslím, že jde o velmi zajímavý objektiv s mimořádným výkonem.
To už se blížilo odpoledne a s ním i návštěva pana
Jiřího Havla, který patří mezi nejvýznamnější fotografy
Krkonoš. Spolu s
Jiřím Havlem dorazil i
Karel Hník jehož soubor
Zapomenutá řemesla, mne na prvním ročníků vysloveně dostal. Tuto dvojici doplnil ještě poslední oficiální lektor letošního workshopu –
Zdeněk Thoma. Před večerním programem se sál rychle zaplnil a bylo opět o čem povídat.
Hlavní večerní slovo měl
Zdeněk Thoma, který nás vzal na procházku po jeho lásce –
Asii. Není co dodat.
Zdeňka Thomu jsem zažil prezentovat již několikrát a vždy je cítit, že je v
Asii doma a je to jeho velká láska. Mám rád jeho čisté až snové záběry
japonských zahrad.
Ráno jsem vyrazil s objektivem
Zeiss Distagon T* 2,8/21 opět do pralesa, abych si s ním pořádně zafotil. Po pár hodinách s ním jsem ho jen s těžkým srdcem předával do rukou Janusze, který si chtěl také otestovat tento klenot v nabídce společnosti
Zeiss.
Odpoledne nám příjemně uteklo na lavičkách před
Rýchorskou boudou, kde se při kávě, buchtě a
zubrovce Janusze probralo hodně různých témat.
Večer si hlavní slovo vzal
Janusz Moniatowicz. Nejprve nás vzal lehce do historie nejen fotografie v Polsku, ale i technik pro zhotovení fotografie. Ukázky
gumotisku byly velmi působivé. Pak už nám představil svůj soubor
Grabarka, který dokumentuje pouť u příležitosti pravoslavného svátku Proměnění Páně. Tradice této pouti sahá až do roku 1710. Každoročně ji navštíví desítky tisíc věřících, z nichž většina přiveze
kříž, který tu zanechá. Za ta léta jde již o hodně křížů... Moc pěkné to Janusz měl. No a protože na Rýchorách je to především o krajině, provedl nás Janusz na závěr po polské straně
Krkonoš.
Ranní počasí dávalo tušit, že s naším odjezdem se na
Rýchory stěhuje to správné podzimní počasí. Lehce mrholilo a všude kolem nás se postupně rozprostírala
hustá mlha, která zcela změnila ráz krajiny. Někdy je to jako na potvoru, ale zase si říkám, že je to ten správný důvod, proč se sem vrátit.
Bylo to bohužel krátké... bylo to ale intenzivní... a bylo to fajn. Už teď se těším na to, jak budu ve středu
17. listopadu 2010 zase šlapat ten kopec na
Rýchorskou boudu. 4. ročník bude právě začínat...