pondělí 13. prosince 2010

Capture One 6 – trochu nedotažený upgrade od Phase One

RAW konvertor Capture One od společnosti Phase One se nestačil ani pořádně ohřát ve verzi 5 a již je tu nová řada. Můj dojem z nové řady je, jak se zmíním dále, trochu rozpačitý.

Capture One používám již několik let. Začal jsem od verze 4. Tehdy postupně nahradil můj oblíbený RAW konvertor DPP, který dodává Canon přímo s fotoaparátem. Hlavním důvodem výměny byla nekompromisní kvalita výstupů, kterou produkuje Capture One. Dalším důvodem byla širší množina funkcí, které Capture One při „vyvolávání“ RAWu nabízí. Začal jsem používat nejprve základní verzi Capture One a až před nedávnem jsem přešel na plnohodnotnou Pro verzi.

I přes nekompromisní kvalitu výstupů, kterou Capture One nabízí, mám občas pocit, že manažeři od Phase One nemají úplně jasnou koncepci, kam má jejich vlajková softwarová loď směřovat.

Krásně je to vidět hned na první a asi nejzásadnější novince, kterou nová verze přináší. Je to možnost lokálních úprav, po které uživatelé Capture One dlouho volali. Možnost lokálních úprav je ve verzi 6 skutečností. Hurá. Jenže - zůstala na půl cesty. A to ta půlka je možná ještě hodně odvážná.

Jak lokální úpravy fungují. Uživatel má možnost pomocí štětce označit oblast, kde chce úpravy provádět. Takových oblastí je možno označit více a je možné je také ukládat do jednotlivých vrstev. Pro každou takovou vrstvu je pak možné provádět lokální úpravy. Potud je to super. Bohužel v aktuální verzi je možné měnit pouze expozici, vybranou barvu, odstraňovat moaré a částečně doostřovat. Všechny ostatní možnosti, které umožňují vytáhnout z RAWu maximum, jsou pro lokální úpravy nedostupné. Nějak to omezení nechápu, protože přes expozici toho člověk moc neudělá.

Výběr oblasti pro lokální úpravy
 
Vyjádření Phase One k otázkám na diskusním fóru, jestli uživatele opravdu nešálí zrak, když je v podstatě vše pro lokální úpravy zakázané, je také dobré. Volně přeloženo: „... ano, tak to ve verzi 6 prostě je. Nevíme, jestli budou možnosti lokálních úprav dále rozšiřovány. Chceme možnosti této funkce rozšiřovat na základě zpětné vazby od uživatelů....“. Co k tomu dodat... Pevně doufám, že se u Phase One proberou a umožní pro lokální úpravy využívat většinu základních funkcí pro jemné doladění fotografie. Pro mne osobně jsou v této podobě využitelné opravdu jen velmi, velmi omezeně.

Další novinky dopadly již podstatně lépe.

Od této verze je možné přímo v rámci Capture One převádět snímky do výsledné černobílé podoby. Pomocí odsaturování to sice bylo již možné v předchozích verzích, ale tomu se nedá říkat kvalitní převod. Pro převod je k dispozici podobná funkce jako je ve Photoshopu – míchání kanálů. Převod je možné ovlivňovat změnou nastavení v šesti barevných kanálech, což je pro kvalitní převod super a ve spojení s ostatními funkcemi má člověk v ruce dobrý nástroj pro kvalitní černobílou fotografii. K dispozici je i mnoho přednastavených možností, které případný převod výrazně urychlí.

Převod do černobílé fotografie

Další novinkou je možnost srovnání linií. Je to funkce, kterou dnes nabízí snad každý freeware program, tak je dobře, že se to dopracovalo i do placeného Capture One. Linie je možné srovnávat ve všech směrech i jejich kombinacích. Samozřejmostí je automatická nabídka výsledného ořezu po srovnání linií.

Srovnání linií

Zcela novou funkcí je i možnost tisku, která se u Capture One objevuje vůbec poprvé. Tisknout je možné jednotlivé fotografie nebo více fotografií na jednu stránku s možností definovat si výsledný vzhled tiskové šablony. K fotografii je možné doplnit komentář, vodoznak a samozřejmostí je i možnost nastavení vlastností tiskárny při tisku.

Tisk fotografií v Capture One

Tisk více fotografií na jeden list papíru

Drobným prima vylepšením je nová funkce lupa. Při výběru lupy se u kurzoru po kliknutí začne zobrazovat v kruhu 100% náhled fotografie. Mám tak možnost rychle prohlédnout kritická místa na snímku aniž bych musel pracovat se 100% zvětšením celé fotografie.

Lupa


Tímto ale výčet novinek nekončí. Příznivci iPodů či iPhonů například ocení možnost vzdálené kontroly snímků získaných pomocí funkce pořízení snímku. Další vylepšením je propracovanější systém tvorby názvu výstupních souborů. Novinkou je i lepší možnosti vyhledávání a filtrování snímků v albech či náhledech kolekcí fotografií. Majitelé novějšího hardware ocení implementovanou podporu OpenCl, která přináší nárůst výkonu při manipulaci s fotografiemi v Capture One. Zde je seznam podporovaného HW. Pro prohlížení fotografií je nově možné využít slideshow. A novinkou je i možnost importu a podpory video souborů. Tato funkce mi tedy vůbec nefunguje. Každé video končí hláškou, že ho to opravdu nepřehraje :-)

Jak je již zvykem, tak první verze z nové řady je zatím v některých případech nestabilní, ale to mne, jako dlouhodobého uživatele, nepřekvapuje. Počítám, že s první aktualizací, která se již připravuje, se to opět hodně zlepší.

Nová řada Capture One přináší několik zajímavých funkcí. Z mého pohledu využiji hlavně první tři výše popsané. Bohužel implementace té nejzajímavější – lokální úpravy – je zatím spíše demo ukázkou možností, než opravdovou plnohodnotnou funkcí.

Nezbývá tedy než věřit, že se u Phase One posnaží a brzy se dočkám stabilní a rozumně funkční verze 6tkové řady.

středa 1. prosince 2010

Přijďte na Křest knihy Zrcadlo zapomnění

Možná se to stalo i vám. Znáte někoho x let a kolikrát si říkáte, že toho dotyčného již trošku znáte. No a asi pak znáte i ten pocit, kdy najednou zjistíte, že „samá voda…“ a překvapeně koukáte na nějakou tu novinku.

Tento uhlazený úvod měl nahradit větu, že jsem koukal jako vyvoraná myš, když mi v emailu, jako blesk z čistého nebe, přistála pozvánka na křest knihy poezie Zrcadlo zapomnění. To největší překvapení bylo schované v kolonce odesílatel, kde byl uveden Ivan Bumba a Michal Hejna – kamarádi z fotoklubu Černá slunečnice.

Kreativita fotografií Michala mne nepřestává fascinovat. S oblibou se pravidelně vracím na jeho webové stránky www.michalhejna.cz a těším se nové přírůstky na každé klubové schůzce. Fotografie Ivana hovoří sami za sebe. Nikdy by mne ale nenapadlo, že v obou dřímá múza nejen fotografická ale i básnická a že se rozhodou oba tyto umělecké směry spojit v jeden celek, který představí básně propojené s vizuální sílou fotografie. Svět je naštěstí plný překvapení.

Zítra, 2. prosince v 18:30 hodin, startuje křest a autogramiáda ve školícím a kulturním centru InGarden, Nad Primaskou 292/45, Praha 10.

A jak píší autoři v pozvánce: „…Křest knihy bude spojen s audiovizuální projekcí, která nejprve během patnácti minut představí celou knihu ve zcela unikátním pojetí příběhu, který je skryt napříč básněmi. V rámci následné autogramiády bude pro zájemce připraven omezený počet výtisků knihy za zvýhodněnou cenu 189,-Kč, které budou oba autoři na místě podepisovat. Nakonec si také můžeme popovídat o tom, co nás vedlo k vydání knihy, co bylo inspirací, jak najít tiskárnu a připravit podklady - prostě o všem, co vás bude zajímat. Samozřejmostí bude i malé občerstvení….“.

Určitě to bude povedená akce. Sám se již nemůžu dočkat, až se zítra začtu do Zrcadla zapomnění.

No a možná se dočkáme i autorské recitace :-)

Tak tedy zítra v půl sedmé v InGarder. Kluci, držím palce!

pondělí 8. listopadu 2010

Pálavské ráno

Světlo čelovky se mihotá po úzké stezce podél hráze Novomlýnské nádrže. Lehký opar se drží nad hladinou, která je střídavě hladká jako zrcadlo a hned zase zvlněná pod náporem nočního větru. Skrz rychle plující mraky sem tam vykoukne Měsíc. Mocné zimní souhvězdí Orion se majestátně tyčí nad jižním obzorem. Neklamná známka končícího podzimu.

Hlavou se mi honí jen jedna otázka. Stihnu to než se úplně zatáhne?

Letošní podzimní Pálava k našemu tradičnímu výjezdnímu zasedání fotoklubu Černá slunečnice není moc vlídná. Zatímco jinde v republice svítí přes den slunce, na Pálavu se nastěhovala podivná šedivá nálada, která se jí zuby nehty drží. Je to úplný opak počasí, které jsme zde zažili při naší první klubové návštěvě Pálavy před čtyřmi roky.

Úzká stezka se pomalu rozestupuje a s každým dalším krokem pomalu rozpoznávám mezi větvemi dnešní cíl. Velký košatý mrtvý strom, který se mocně tyčí nad hladinou aby tak připomínal to, že i zde dříve nebyla jen voda. Zvláštní atmosféru dotváří opodál ležící torzo jiného mrtvého stromu, nad kterým již voda zvítězila. Z dálky sem doléhá kanonáda z vinic.

Obcházím toto zvláštní místo a přemýšlím, jak to tady asi vypadalo,než sem vtrhla voda...

Snažím se zachytit tu zvláštní atmosféru končící noci, letících mraků, svitu Měsíce, Pálavy a nastupující zimy v podání hvězdného obrazce s názvem Orion. Stihnu jen dva záběry a pak se zatáhne. Tady je jeden z nich.



Noc rychle mizí a stejně tak rychle se nasouvá další oblačnost. Blíží se den a šedivka se vlády nad Pálavou vzdát rozhodně nechce. Jaké bude ráno a jestli Slunce dostane nějakou šanci kouzlit se světlem raději ani nepřemýšlím. Mám čas. Procházím si okolí a hledám další zajímavá místa, odkud zkusím zachytit druhé dějství dnešního rána. Jestli nějaké bude...

Někdy si říkám, že příroda má fotografy ráda. Umí ocenit to, že často vstávají v „nelidskou“ hodinu a plahočí se hodiny na předem či náhodně vybraná místa s jediným cílem - zkusit zachytit tu krátkou prchavou chvilku, kdy příroda umí vykouzlit neuvěřitelné barvy. Chvilku, která často trvá jen pár minut a pak, jako mávnutím proutku, je zase vše takové „běžné“. Nestává se to vždy, ale stává se to.

V tomto duchu jsem děkoval přírodě, že i tentokrát mi dala takovou malou odměnu ve chvíli, kdy jsem si již myslel, že nic nepřijde. Nakonec se probouzející Pálava zalila na pár minut do ranního růžového světla. Využil jsem skoro celý ten čas na jednu dlouhou expozici, aby i mraky přispěly svým dílem a nabažily se té prchavé růžové.



Je po všem. Cestou k autu jsem procházel šedivou krajinou, která ani na chvilku nedávala tušit, že tu před chvilkou bylo krátké světelné divadlo pro partu fotografů a párek opodál kvákajících kachen.

Určitě se sem ještě vrátím.

čtvrtek 9. září 2010

Pražské mosty na růžovo

Pohledů na pražské mosty je nepočítaně. Asi každý byl již nafotografován a přesto toto téma nepřestává lákat mnoho fotografů. Příslib pěkného počasí a možné mlhy vylákal i mne a kamarády z fotoklubu Černá slunečnice toto úterý na pražskou Letnou.

Zvuk modemu navazujícího spojení je připomínkou, že bych měl vstávat. HTC HD2, na kterém jsem si tuto svéraznou budící melodii nastavil, zobrazuje jasnou oblohu s Měsícem v pozadí a aktuální čas 4:50 v popředí. Slunce má sice vycházet až za necelé dvě hodiny, ale i tak je nejvyšší čas vyrazit na Čechův most - místo našeho srazu.

Na Letnou k Hanavskému pavilonu je to kousek. Nad východním obzorem začíná rychle svítat a úzký srpek Měsíce se zakrátko utápí ve světlající obloze. Je jasné, že dneska mlha nebude, ale na druhou stranu barva oblohy dává tušit, že probouzející se Praha bude zahalena hávem růžové.

První snímek pořizuji půl hodiny před východem Slunce. Praha je zatím ještě ponořena do slábnoucí tmy a pouliční lampy dotvářejí atmosféru odcházející noci. Rozhoduji se, že dneska je správný čas jít na mosty s dlouhým časem. Jestli se bez silného ND filtru pohybuji na časech okolo 20 až 30 sekund, tak s B+W ND filtrem jsem na expozičních časech i okolo 5 minut. To na totální rozmazání vodní hladiny bohatě stačí.

Se zhasnutím lamp opouštím stanoviště u pavilonu a přesunuji se blíže k metronomu. Letná se pomalu plní běžci a vyznavači různých ranních aktivit. Slunce se statečně prodírá z pod obzoru a Prahu zalévá na pár chvil nádhernou ranní růžovou barvou. Jak to vypadalo, je vidět na tomto snímku.


Světlem zalitá Praha rychle mění barvy. Růžovou ranní barvu postupně střídá intenzivní žlutá. Je dvacet minut po východu Slunce. Zkouším širší pohled na pražské mosty z Letné. Expozice vychází na 5 minut. Mám tak čas jen tak stát a dívat se na probouzející se Prahu. Po pěti minutách jsem na displeji viděl následující snímek.


Slunce je již hodně vysoko a Praha začíná dostávat standardní denní barvu. Pomalu balíme a vracíme se zpět na Čechův most. Cestou plánujeme další ranní vycházku. Už teď se těším.

Všechny snímky byly pořízeny fotoaparátem Canon EOS 5D Mark II a objektivem Canon EF 70-200 / f 2.8 L s polarizačním filtrem Hoya a ND filtrem B+W.

čtvrtek 2. září 2010

Podvečerní Praha před deštěm

Když jsem si včera nesl z antikvariátu dlouho sháněnou knihu fotografií Tarase Kuščynského - CHCI, kterou vydal v roce 1990 Jonáš Klub, měl jsem velkou radost.

Ač byla má pozornost i cestou k tramvaji plně zaměřená na tento můj knižní poklad, stačil jsem koutkem oka i sledovat dění na obloze v Praze. Bylo krátce po šesté hodině a teplé večerní slunce se prodíralo hradbou těžkých tmavých dešťových mraků.

Měl jsem s sebou Canon G11 a tak bylo rychle rozhodnuto. Byl jsem kousek od Národního divadla. Přidal jsem do kroku a za chvilku jsem stál na mostu Legií a sledoval divadlo, které rozehrály nad Prahou dešťové mraky a večerní slunce.


Udělal jsem dva snímky z mostu a přesunul se na Střelecký ostrov. Stačil jsem ale udělat jen jeden snímek směrem k Národnímu divadlu a bylo po parádě, protože večerní teplé světlo postupně sláblo až se dostavila standardní večerní deštivá šedivka.



Stopnul jsem si tramvaj a zahloubal se zpět do knihy CHCI – a přejel dvě stanice :-)

úterý 31. srpna 2010

Přijďte na vernisáž výstavy Černé slunečnice

Ve čtvrtek 2. září 2010 v 18:00 představí fotoklub Černá slunečnice novou kolekci fotografií. Po čase se tak vracíme do Prahy a navazujeme na úspěšnou výstavu v Galerii Vyšehrad. Tentokrát naše fotografie hostí prostory školicího a kulturního centra InGarden.

Kolekci jsme opět složili z jednotlivých autorských miniprofilů. Myslím si tedy, že si každý příznivce fotografie přijde na své. Školicí a kulturní centrum InGarden najdete na adrese Nad Primaskou 292/45, Praha 10 - Strašnice - mapa. Výstava potrvá do 13. října 2010.

Všichni příznivci fotoklubu Černá slunečnice jsou srdečně zváni. Těšit se můžete nejen na dobré fotografie, ale i na vínko a různé jiné dobroty.

neděle 22. srpna 2010

Klobucké nabíjení – o vzniku jedné mé oblíbené fotografie

Jsou snímky, které jsou předem naplánované a do detailu vymyšlené a pak jsou snímky, které jsou dílem úplné náhody, byť tomu asi nikdo nebude věřit.

A právě dílo náhody zapracovalo při vzniku tohoto snímku, který mám rád a kterému jsou skoro na den čtyři roky. Jednoho srpnového dne roku 2006 jsem se vydal s kamarády z fotoklubu Černá slunečnice na výlet do Panenského Týnce. Měli jsme v plánu se cestou zpět stavit i u nejvyššího menhiru v Česku, který se tyčí do výšky necelých 3,5 metru nedaleko obce Klobuky. O menhiru s přezdívkou Kamenný pastýř koluje spousta informací, ale nikdo do teď vlastně pořádně neví, kde se tam ten „šutr“ vzal a proč je tam kde je.

Kamenný pastýř se nedal cestou přehlédnout. Nechali jsme auto v příkopu u silnice a pokračovali vyšlapanou pěšinou v poli. Po pár desítkách metrů jsme byli u menhiru. Místo to bylo opravdu impozantní. Uprostřed pole, plného ve větru šumících klasů, stál obrovský kus tmavého kamene. Stál jsem tam a chtě nechtě jsem musel přemýšlet, proč ten kámen stojí tady a kdo byli ti, co ho sem „zasadili“. Genius loci fungoval.

Udělal jsem několik snímků a pomalu se začal od menhiru vzdalovat, abych si udělal snímky i z větší dálky. Měli jsem štěstí, protože se na obloze začala tvořit krásná bouřková oblačnost, která postupně dotvářela atmosféru tohoto místa.

Po chvilce jsem si všiml čtveřice, která pomalu přicházela pěšinkou k menhiru. První má myšlenka byla - „sakra, kdo mi to tam zrovna teď leze...“. Ale i tak jsem tuto skupinky dál sledoval a nálada se mi velmi rychle změnila. Skupinka si totiž začala místo v okolí menhiru vysloveně užívat a mně, opodál sedícímu v obilí, stačilo jen v hledáčku tuto situaci sledovat. Vznikla tak série snímků, ze které jsem již jeden snímek (MENHIR) před lety publikoval.

Dnes přidávám tuto fotku, kterou mám z celé tehdejší série nejraději. Přijde mi, že o tom místě ledacos vypovídá. A nejlepší je, že stejně tak, jako nikdo neví, proč u Klobuku ten menhir stojí, tak ani já nevím, kdo je ta čtveřice na mém snímku.

Klobucké nabíjení

 Poznali jste se? Napište mi...

Pokud se dnes rozhodnete zajet podívat na Kamenného pastýře, tak zažijete již zcela jinou atmosféru. Protože někdo dostal šílený nápad okolí menhiru „zkulturnit“, čímž celé místo vysloveně zabil. Bohužel...

čtvrtek 12. srpna 2010

Temnokomornický občasník je mrtev. Ať žije Temnokomorník!

Temnokomorník 2 / 2010 
Když jsem začátkem března letošního roku listoval u dobrého čaje v Leica Gallery Prague prvním číslem papírového časopisu Temnokomornický občasník, byl jsem nadšený. V záplavě reklamou prošpikovaných barevných časopisů působil Temnokomornický občasník jako opravdový balzám na duši. Bylo mi jasné, že se parta příznivců červeného světla temných komor a vůní vývojek seskupených okolo stránek www.temnakomora.cz dala na nelehkou cestu. Držel jsem jim pomyslné palce a doufal, že nedržím v ruce zároveň číslo poslední. 

No, držel. Ale jen částečně, protože koncem května vyšlo číslo nové, tentokrát již pod novým názvem Temnokomorník. A není to změna jediná. Z občasníku se stal pravidelně vycházející časopis, který potěší své čtenáře každé tři měsíce. Časopis má své webové stránky – www.temnokomornik.com. Autoři navíc připravují jednu opravdovou lahůdku pro sběratele. Časopis bude také vycházet v limitované edici, která nabídne  luxusnější provedení a bude obsahovat originální, podepsanou a očíslovanou fotografii autora, jehož portfolio bude v daném čísle prezentováno.

Myslím si, že vzhledem k zaměření časopisu je na co se těšit. Temnokomorník jsem si předplatil a určitě si nenechám ujít ani limitované edice.

Více informací o časopisu Temnokomorník najdete na jeho stránkách -  www.temnokomornik.com.

pondělí 26. července 2010

Chcete točit celovečerní film? Co si vybrat – digitál nebo film?

Úplnou náhodou jsem narazil na velmi zajímavý projekt.

Zacuto films – odnož známého výrobce příslušenství pro natáčení filmů, připravil třídílnou sérii pod názvem „The Great Camera Shootout 2010“, která představuje srovnání filmařských schopností digitálních zrcadlovek Canon 5D MKII, 7D, 1D IV, 550D/T2i Rebel, Nikon D3s a Panasonic GH1 s 35mm filmovým materiálem Kodak 5217 a Fuji 8553.

Každý díl má průměrně půlhodinku a je to tak zajímavá podívaná, že jsem všechny díly shlédl na jeden zátah. Nejde jen o nějaký běžný test, ale je to spíše pohled do zákulisí tvůrců filmů, kteří stojí před novou výzvou a teď zkoušejí, porovnávají a diskutují co která technologie aktuálně nabízí.

Velmi zajímavá je i forma celého "testu", kdy se porovnávání laboratorních výsledků prolíná s diskusemi tvůrců v zákulisí i na testovacích projekcích výsledků v reálných kinech.

A jak to celé dopadlo? Podívejte se sami. Stojí to opravdu za to!

středa 21. července 2010

Když mlha nad Vltavou vládne

Navštívit vyhlídku Máj jsem měl v plánu delší dobu. Když mi před časem posílal Michal Hejna jednou večer zprávu, jestli ráno nevyrazíme, bylo rozhodnuto velmi rychle. Přijel jsem sice zrovna z večerního focení Českého středohoří a před sebou jsem měl tak maximálně tři hodiny spánku, ale cítil jsem, že by to mohl být prima fotografický výlet. Rychle jsem dobíjel baterky, překontroloval techniku a než jsem pořádně usnul, už mne budík burcoval.

Cestou do Teletína, což je nástupní stanice k vyhlídce Máj, jsem sledoval, jak se krajina pomalu probouzí do dalšího dne. Při sjezdu k Sázavě jsme s Michalem trochu znejistěli, protože celá krajina byla pokryta hustou mlhou s dohledností pár metrů. Vtipkovali jsme, že to je ideální počasí pro vyhlídku. V Teletíně nás ale přivítala modrá obloha.


K vyhlídce Máj se dá dostat buď oklikou po žluté, nebo bývalou stezkou, která nyní vede skrz oplocenou pastvinu plnou krav. Michal říkal, že není čeho se bát a půjdeme zkratkou po staré přístupové cestě. Vypadalo to nadějně, protože stádo krav bylo tou dobou daleko na druhém konci pastviny. To se ale změnilo naším vstupem na pastvinu. Kravky očividně překvapila ranní návštěva v jejich rajónu a tak se hromadně vydaly na nás podívat. Ze začátku to vypadalo, že to stihneme, ale kravičky přidaly na kroku a za chvilku bylo jasné, že se jim naše návštěva pranic nelíbí. Využil jsem toho, že Michal se jim zamlouval víc a udělal jsem si pořádný oblouk, abych se jim vyhnul. Představa, že mne začnou honit s 15kg báglem na zádech moc šancí na únik nedávala. :-) Vše dobře dopadlo a za chvilku jsem se s Michal vydejchával v bezpečí lesa. K vyhlídce Máj to bylo již jen pár stovek metrů.


Vyhlídku Máj, která se tyčí nad meandrem Vltavy v místech, kde dříve vládly Svatojánské proudy, než zmizely pod vodou Štěchovické přehrady, jsem znal z mnoha snímků i vyprávění. Ale první osobní setkání bylo impozantní. Stál jsem na okraji skály, která končila někde hluboko dole. V meandru Vltavy se majestátně povalovala mlha, která jen líně proplouvala mezi kopci. Modrá obloha plná čar od letadel a cárů mraků dotvářela atmosféru vycházejícího slunce, kterého paprsky nesměle dopadaly do údolí.

Toto jsou ty chvíle, které mám na krajinářské fotografii rád. Je to štěstí okamžiku, který příroda připravila pro případné otevřené pozorovatele. Jedinou vstupenkou do tohoto divadla je trocha vlastního nepohodlí s ranním vstáváním a, v tomto případě, během přes pastvinu :-)


I přes fascinaci scenérií se ale ve mně nezapřel fotograf a v koutku duše jsem si říkal, že tahle nádhera bude trochu peklíčko na vyfocení. Už na první pohled mi bylo jasné, že rozsah jasů tady bude extrémní. Část meandru byla ještě v hlubokém stínu a naopak druhá část byla již osvětlena vycházejícím sluncem a do toho byla v obojím mlha. HDR jsem pro tento případ zamítl, protože jsem věřil, že to jde nafotit i za pomoci klasických fíglů. Tím je kombinace polarizačního a šedého přechodového filtru. Polarizační filtr se postaral o zvýraznění mraků na obloze a "vyčištění" barev. Pro srovnání jasů jsem využil šedý přechodový filtr LEE 0.9 s tvrdým přechodem, který jsem natočil a zasunul přesně na rovinu přechodu světla a stínu.


Mlha se během našeho skoro tříhodinového pobytu na vyhlídce začala postupně rozpouštět. Když jsem s Michalem odcházel, tak se v údolí nacházelo jen pár posledních cárů. Na vyhlídku Máj se letos určitě ještě vrátím.

sobota 19. června 2010

Michal Hejna a jeho nové stránky

Chtěl bych vás navnadit k návštěvě nových stránek mého kamaráda Michala Hejny.

Svět je plný zajímavých náhod. Když jsem v roce 2002 se zájmem sledoval soutěž Fotograf roku, kterou Michal nakonec vyhrál, tak mne již tenkrát jeho tvorba fascinovala. Dokáže totiž spojit často nespojitelné a najít úžasný námět na místech, kde by mě to nikdy nenapadlo. Vždy, když jsem později narazil na nějakou další fotografii od Michala, jsem si tento názor jen utvrdil. O několik let později se Michal najednou objevil na pravidelném srazu fotoklubu Černá slunečnice a už u nás zůstal. Mám tak možnost sledovat jeho tvorbu hodně zblízka a můj obdiv k jeho práci tak stále trvá. Jak ho znám, bude se při čtení těchto řádků ošívat, ale je to Michale tak!

Michal měl hodně dlouho jen základní webovou prezentaci. V poslední době na ní ale pilně zapracoval, přesunul ji na novou adresu a překopal celou strukturu. Základem ale zůstávají jeho nápadité snímky. Doporučuji nahlédnout do aktuálních cyklů, na kterých pracuje. Zejména cyklus Výlohy a Krajiny imaginace mne fakt baví. Místa, která každý den míjejí tisíce lidí, Michala nutí k zastavení a zachycení jejich zvláštních nálad a je tak jen na pozorovateli, jestli se s ním sveze na vlně jeho úžasných snímků.

Nové stránky se jmenují Michal Hejna - Fotografie a jsou na adrese: http://www.michalhejna.cz

Michale "dobré světlo" i ve virtuálním světe!

úterý 16. března 2010

Černá slunečnice vydala ročenku a slavnostně ji pokřtila

Letos na podzim to bude 10 let, kdy se na workshopech časopisu PhotoLife poprvé potkala parta lidí, kterou spojuje nejen láska k fotografii, ale i fotoklub s jedinečným názvem Černá slunečnice.

Mám to štěstí, že jsem mohl do této party před pár lety naskočit a stát se její nedílnou součástí. Mám rád tu různorodost témat i přístupu k fotografii, kterou v Černé slunečnici stále potkávám. Né vždy je to lehké, ale stále mne to posouvá.

K letošnímu desátému výročí jsme si včera nadělili první společný dárek. V naší klubové restauraci Varta jsme slavnostně pokřtili první výroční klubovou ročenku. Vyšla v nákladu 50 kusů a na 60 stranách shrnuje vše důležité, co se kolem Černé slunečnice událo v loňském roce.


Rozhodli jsme se ročenku zpřístupnit všem našim příznivcům v elektronické podobě. Je k dispozici ve formátu PDF na stránkách Černé slunečnice. Ročenka má cca 5 MB. Odkaz je na konci článku.
 
Že i k tomuto slavnostnímu okamžiku se dá přistoupit kreativně, ukazuje následující snímek, který zachycuje většinu členů fotoklubu při slavnostním pokřtění ročenky. Ilonka, autorka kresby naší slunečnice, se sice chvilku vzpouzela, ale nakonec byla ráda, jak pěkně a pohodlně mohla přispět k úspěšnému přivítání ročenky.


Na snímku jsou: stojící zleva Aleš, Martin, Petr, Ivan, Miloš, Jaromír, Ivanka, klečící Michal a ležící Ilonka.

Z ročenky máme velkou radost a doufáme, že se bude líbit i našim příznivců. Na ročence s pořadovým číslem dvě, která shrne rok letošní, již pilně pracujeme.

Ročenku 2009 Černé slunečnice si můžete stáhnout zde.

Filmařská aktualizace pro Canon EOS 5D Mark II

Canon EOS 5D Mark II se stal oblíbeným přístrojem nejen u fotografů, ale stále častěji se velmi úspěšně uplatňuje i u filmařů. Canon tento trend velmi pozorně sleduje a již od loňského roku zásoboval komunitu uživatelů informacemi o tom, že připravuje aktualizaci, která bude celá zaměřena na rozšíření možností Canonu EOS 5D Mark II právě v oblasti natáčení videa.

Dnes se sliby Canonu stávají realitou. Nová verze firmware s pořadovým číslem 2.0.3 přináší především vylepšení v oblasti videa. Doplňuje nebo mění režimy rozlišení. Hlavní změnou je možnost natáčet i s nižší frekvencí snímků (25, 24) než je původních 30 snímků za sekundu. Důležitou novinkou je možnost manuálního ovládání úrovně zvuku. Zvedla si i kvalita nahrávání, když byla samplovací frekvence zvednuta ze 44.1 kHz na 48 kHz. Možnost manuálního ovládání expozice během natáčení byla doplněna i možnost využívat režim priority clony nebo času. Pro větší kontrolu nad manuálně nastavenou expozicí při natáčení je nově k dispozici histogram.

No, ani se nedivím té šuškandě, že se jedna z epizod oblíbeného seriálu Dr. House bude natáčet Canonem EOS 5D Mark II :-)

Aktualizováno 19. 3. 2010

Canon vydal rychlou aktualizaci na verzi 2.0.4, která řeší problém se záznamem zvuku při využívání uživatelských módů.

Firmware je ke stažení na stránkách Canonu: http://web.canon.jp/imaging/eosd/firm-e/eos5dmk2/firmware.html

středa 10. března 2010

PENTAX 645D – zázraky se dějí

Je to již 5 let, kdy jsem poprvé slyšet informaci o tom, že Pentax pracuje na digitálním modelu své úspěšné středoformátové zrcadlovky PENTAX 645. Tehdejší zprávy hovořily o 18 Mpix zrcadlovce s komerčním uvedením v roce 2006. Od té doby proteklo hodně vody. Čas od času se z proudu řeky času vynořila nová informace, že projekt digitální 645 končí nebo zase začíná. Myslím si, že časem již nikdo nevěřil tomu, že to Pentax dotáhne do úspěšného konce. Kolik to stálo Pentax příznivců je jen těžko odhadnutelné.

Zázraky se ale občas dějí…

PENTAX dnes světu představil svou novou královnu – středoformátovou digitální zrcadlovku PENTAX 645D. Parametry vypadají podle specifikace velmi slušně a zajímavá je i udávaná startovní cena cca. 9400 dolarů. Je to sice víc než optimisticky očekávaných 6500 dolarů, ale to se dalo čekat. Já jsem si říkal, že realistická cena by pro mne byla tak 8000 dolarů. Uvidíme, co s cenou udělá pozdější uvedení na světový trh, protože fotoaparát se začne prodávat nejprve pouze v Japonsku.

Pentax si dal záležet na zpětné kompatibilitě a tak s novým fotoaparátem půjdou využívat i všechny objektivy řady PENTAX 645AF2, 645AF a 645A. Pro první dvě řady jsou k dispozici i automatické korekce vad objektivu.

Srdcem fotoaparátu je čip od Kodaku o rozměru 44 x 33 mm. Jde tedy o přepočet 1,37 proti původnímu rozměru 60 x 45 mm (opraveno 12.3.) 1,28, protože reálné filmové políčko má velikost cca. 56 x 42 mm. Čip typu CCD má rozlišení 40 Mpix a udávaný dynamický rozsah 11,5 EV. V maximálním rozlišení uživatel získá 14 bitový RAW soubor s rozlišením 7264 x 5440 pixelů. Pro ukládání dat na SD nebo SDHC karty se využívá interní formát PEF nebo univerzální DNG.

Velkým plusem může být důkladně zpracované tělo, u kterého Pentax oficiálně garantuje provoz i v minusových teplotách a velmi dobrou odolnost proti ostatním povětrnostním vlivům.

Pentax zapracoval i na závěrce. Ta je garantovaná na 50 tisíc záběrů a nabízí nejkratší čas 1/4000s proti 1/1000 u analogové verze. Zrychlila se i synchronizace blesku z 1/60s na 1/125s. Zůstávají i takové příjemné funkce jako je vícenásobná expozice na jedno políčko. Snímky je možné pořizovat maximální rychlostí 1,1 snímku za sekundu. Pentax nezapomněl ani na předsklopení zrcátka – kdo zná historii analogové 645 tak ví, že ta tuto funkci dlouho neměla.

O správnou expozici se stará 77 segmentů rozložených takřka po celé obrazové ploše. Autofokusovým objektivem bude cvičit nový systém SAFOX IX+, který řídí 11 bodů, z nichž 9 je křížového typu. Jak je vidět z obrázku, je to tak akorát na ostření středem.

Z dalších zajímavostí nemůže chybět simulace umělého horizontu, integrované snímání HDR snímků nebo intervalové snímání. Určitě jsem mnoho dalších zajímavostí zapomněl zmínit.

Po celých těch pět dlouhých let byla 645D námětem mnoha zajímavých diskusí u nás ve fotoklubu, protože Ivan Bumba i Michal Hejna stále trpělivě mění ruličky diáků ve svých analogových 645 N II. Jsem zvědav, kdy se z jejich batohu vyklube nová hračka :-)

Zajímavé odkazy (průběžně doplňované):

PS: mimochodem jestli mi na Pentaxu něco vadí, tak je to jeho neschopnost dobře prezentovat své výrobky. Nechápu, jak je možné, že většina odkazů na jeho prezentačním webu je označena jako Under Construction. Ach jo!

Aktualizace:
12. 3. 2010 - oprava crop faktoru
20. 3. 2010 - odkaz na rozhovor s Yasuyuki Maekawou z Pentaxu
21. 3. 2010 - odkaz na první detailní seznámení ze serveru DC Watch

úterý 2. března 2010

Temnokomornický občasník – nový časopis pro příznivce klasické fotografie

Rád bych upozornit na zajímavý počin skupiny příznivců načervenalých temných komor, vůně vývojek a ustalovačů seskupených okolo stránek www.temnakomora.cz. Koncem února vyšlo první číslo papírového časopisu s názvem Temnokomornický občasník.

Jak v úvodu uvedl šéfredaktor Karel Rodinal: „…Cílem občasníku je tištěnou formou informovat temnokomorníky a širší fotografickou veřejnost o akcích „Temnokomory.cz“, prezentovat portfolia kvalitních autorů tvořících své fotografie v temné komoře, publikovat odborné články týkajících se klasických fotografických postupů a články pojednávající o fotografii a fotografické tvorbě obecně.

První číslo časopisu je možné zakoupit za 50 Kč v Leica Gallery Prague, kde jsem si ho včera koupil a u šálku dobrého čaje prolistovat. Určitě největším tahákem prvního čísla je rozhovor s Janou Bömerovou, ředitelkou Leica Gallery Prague, na téma „Číslování, signování, ocenění a prodej fotografií“. Nemůže chybět oblíbené téma dírkových komor, připomenutí, že není dobré podceňovat kvalitní ustalování a hlavně fotky.

Už je to hodně dlouho, co jsem stál u zvětšováku a sledoval v miskách rodící se obraz černobílé fotografie. Nyní jsem již na pomyslném druhém břehu digitální fotografie, ale ty základy, které jsem se u filmu naučil, si nesu stále sebou. A černobílá fotka, hlavní znak filmové fotografie, je moje nejoblíbenější.

Držím palce lidem okolo temnékomory.cz, aby byl jejich šéfredaktor Karel Rodinal správně namíchán, měl v sobě dostatek síly a nezačal jim brzy slábnout, jak už se tak u vývojky vytažené na vzduch lehce stává.

Těším se na další číslo.

sobota 27. února 2010

Výstava - Krkonošský fotografický workshop 2009

Honza Hodač, pořadatel Krkonošského fotografického workshopu, připravil výstavu z loňského třetího ročníku této mimořádné akce pro krajinářské fotografy. Své postřehy z tohoto ročníku jsem shrnul v článku: Jaký byl 3. ročník krajinářského fotoworkshopu na Rýchorách.

Pro profilovou výstavu v Centru FotoŠkoda vybral Honza fotografie devíti autorů, které můžete vidět v Minigalerii Centra FotoŠkoda od 1. do 13. března 2010

Na výstavě jsou fotografie těchto autorů: Jan Hodač, Janusz Moniatowicz, Karel Horáček, Dušan Staněk, Pavel Dačický, Petr Pazour, Ivan Bumba, Michal Hejna a Miloslav Kokeš.

Profil výstavy

úterý 23. února 2010

Antonín Kratochvíl a jeho 13. komnata

V pátek uvede Česká televize další díl ze série 13. komnata. Tentokrát se autoři tohoto dílu budou snažit nahlédnout klíčovou dírkou do komnaty fotografa Antonína Kratochvíla. Když si tak přehrávám vyprávění Antonína Kratochvíla z dokumentu Jiřího Střechy - Narodil jsem se fotografem, říkám si, že to věru není lehký úkol.

Jiří Střecha se jako spoluautor 13. komnaty vrací k osobě Antonína Kratochvíla po 11 letech. Jsem zvědav, jak se tento odstup promítne do výsledného díla.

13. komnata Antonína Kratochvíla bude mít premiéru na programu ČT1 v pátek 26.2.2010 od 20:55.

Doporučené odkazy:

neděle 24. ledna 2010

Soutěž Wildlife Photographer of the Year je bez vítěze

Myslím si, že na loňský ročník Wildlife Photographer of the Year porota v čele s Markem Carwardinem jen tak nezapomene. Tři měsíce po slavnostním vyhlášení výsledků ročníku 2009 musela změnit své rozhodnutí u fotografie, která celou soutěž vyhrála. Něco takového se dosud nestalo v celé 46-leté historii soutěže.

Fotografie vlka skákajícího přes ohradu vyvolala smíšené reakce hned po zveřejnění výsledků. Častým společným prvkem byla nedůvěra k autentičnosti záběru. Podmínky soutěže sice přímo nevylučují využívání ochočených či jinak vedených zvířat, ale v takovém případě musí tyto informace autor u snímku uvést. Porota nicméně deklaruje, že snímky z volné přírody jsou jasně preferované. Fotografii vlka autor José Luis Rodríguez zapsal jako snímek z volné přírody.

V prosinci organizátoři připustili, že již od října probíhá vyšetřování o autentičnosti snímku. Dostali totiž k dispozici informace, které ukazují, že snímek mohl být kompletně aranžovaný. Autor snímku tuto možnost ale velmi důrazně odmítl. V jednom rozhovoru řekl, že se cítí být obětí silné pomlouvačné kampaně ze strany lidí, kteří se na internetu schovávají za různé přezdívky, ale podle všeho to jsou jeho „kolegové“ fotografové.

Na některé sporné momenty se můžete podívat sami. Jsou k nahlédnutí na stránkách finského časopisu o přírodě Suomen Luonto. V dalších článcích finského časopisu se uvádí, že pro odborníky bylo zvláštní to, že vlk skákal přes takto vysoký plot, což pro něj není typické, zvláště, když jej mohl pohodlně podlézt. Časopis také uvádí, že většinu důkazů o spornosti této fotografie shromáždila skupina španělských fotografů přírody, protože mají obavu o svou pověst v dodržování etických pravidel fotografie volné přírody.

Pro pořadatele soutěže Natural History Museum a časopis BBC Wildlife Magazine to znamenalo jediné - v sázce začíná být důvěryhodnost celé soutěže, která patří mezi absolutní světovou špičku. Mnoha fotografům úspěch v této soutěži navždy změnil život a otevřel jim cestu do světa profesionální fotografie přírody. Zájem je vždy obrovský. Vždyť posledního kola se zúčastnili autoři z 94 zemí a zaslali celkem 43135 snímků. Vítěz fotografie roku si mimo velkého uznání odnáší i 10 tisíc liber.

Pro porotu byla nejistota okolo této fotografie o to těžší, že jedním z jejich členů je Jim Brandenburg, který se sám fotografii volně žijících vlků velmi dlouho věnuje.

Porota se opět sešla, aby tři měsíce po velké slávě musela oznámit nemilou zprávu, že na základě předložených důkazů, a ne vždy přesvědčivých odpovědí autora snímku, byla nucena José Luis Rodrígueze se snímkem The storybook wolf diskvalifikovat. Podle poroty shromážděné důkazy ukazují, že vlk zachycený na snímku není z volné přírody, ale jde o ochočeného a vedeného vlka, což odporuje pravidlům, protože toto autor u snímku neuvedl. José Luis Rodríguez nicméně nadále důrazně odmítá, že by snímek byl aranžovaný.

Fotografie byla okamžitě stažena z právě probíhající výstavy v Londýně a není již ani na webu soutěže. Autor ztrácí nárok na odměnu ve výši 10 tisíc liber a má doživotní zákaz dalšího vstupu do soutěže Wildlife Photographer of the Year. Po světe již ale putují tisíce výtisků knížky o tomto ročníku, ze kterých tuto fotografii již nikdy nikdo nedostane.

Pro organizátory to není žádná dobrá zpráva, protože šlo o fotografii, která vyhrála nejel ve své kategorii, ale byla vybraná i jako celkový vítěz ročníku 2009.

Sám jsem zvědav, jak to bude celé pokračovat. Porota a organizátoři neměli jednoduchou volbu, protože podle všeho jasný důkaz, že to je nahrané nemají a rozhodli se pouze na základě řady nepřímých důkazů. Jak to ve skutečnosti bylo ví asi jen autor a ten vlk...

Myslím si, že ztráta této fotografie kvalitu ročníku neohrozí. Ve výběru se nachází mnoho dalších skvělých fotografií. Jen musíme doufat, že nejsou také nacvičené...

Doporučuji k přečtení také rozhovor s Markem Carwardinem a komentář anglického fotografa přírody Andyho Rouse.

Aktualizace z 16.2.2010

Našel jsem další zajímavý komentář od Michaela “Nick” Nicholse - fotografa NG, jehož fotografie medvěda se dostala v tomto ročníku do kategorie "Highly Commended". Přečtěte si jeho článek Full Disclosure.

pondělí 4. ledna 2010

S Canonem EOS 7D v Ekvádoru

Canon EOS 7D je foťák, na kterém se jen těžko hledají chyby. Vím, že to na začátek bude znít asi hodně nabubřele, ale po intenzivních třech týdnech, kdy jsem s ním v mnoha různých situacích fotil přes 10 hodin denně, nemůžu jinak.

Mám pocit, že se Canon, než se pustil do vývoje EOS 7D, konečně pořádně začetl do všech diskusních fór, co jich na netu je, rozhlédl se po nabídce konkurence a nakonec připravil foťák, který do „amatérské“ scény Canonu přináší svěží vítr, který zde již hodně dlouho nebyl.

Nebudu zde popisovat žádné testy na šum či jiné veličiny. Na internetu jich je již celá řada. Za sebe bych doporučil detailní recenzi na serveru DPREVIEW.COM, kde je i možnost srovnání s konkurenty. Myslím si, že tato technická recenze je dostatečně obsáhlá, aby všechny zájemce o veličiny a 100% náhledy testovacích obrazců dostatečně uspokojila. Odkazy na tuto recenzi a další zajímavé zdroje připojuji na konec tohoto článku.

První řádky začínám psát v průběhu druhého týdne intenzivního fotografování kolibříků v Ekvádoru, kde EOS 7D používám jako hlavní tělo. Proto ten nadpis, i když se Ekvádor bude z textu postupně vytrácet :-) Nejde mi o žádný objektivní test nebo recenzi, ale o mé subjektivní pocity dlouholetého uživatele „amatérské“ řady canonů.

S autofokusem na kolibříky

Fotografování kolibříků je vždy zásadním testem schopností nejen fotografa, ale i techniky. Kolibřík patří mezi nejrychlejší a nejobratnější letce v ptačí říši vůbec. Jeho akrobatické schopnosti jsou neuvěřitelné a možnost letu vzad či okamžité změny směru letu z něj činní velmi těžko polapitelného ptáčka.



Kolibříky jsem při své první cestě do Kostariky fotil EOSem 20D a 30D a při druhé cestě jsem na ně měl 40D a 5D. Mohu tedy celkem dobře srovnávat, co v této oblasti přináší Canon EOS 7D nového.

Vzpomínám si, jak jsem při své první cestě často kolibříky fotil tak, že jsem si předostřil na předpokládané místo příletu a pak už jen čekal, jestli to vyjde nebo ne. Na autofokus se s objektivem o světelnosti 4 nebo 5.6 nedalo tehdy v šeru deštného pralesa úplně spoléhat. EOS 7D je v tomto ohledu úplnou lahůdkou.

Jestli totiž někde nastala zásadní změna, po které se už hodně dlouho volalo, pak je to právě autofokus.

Canon pro EOS 7D připravil zcela nový systém. Základem úspěchu je samostatný procesor, který celý autofokus řídí. Je to poprvé, kdy Canon v této nižší třídě pro autofokus vyhradil samostatný procesor. Zatím to bylo doménou pouze řady EOS 1x.

Procesor se nově stará o 19 křížových senzorů (EOS 50D jich měl pouze 9), které jako křížové pracují až do limitní světelnosti 5.6. Nad tuto světelnost už systém autofokus blokuje (pokud se nepoužije lepicí páska na jisté kontakty nebo neznačkové konvertory :). Z EOSu 50D je také použit princip zvýšené citlivosti pro středový bod pro objektivy se světelností 2.8 a lepší.

Novinkou je také využívání informací ze systému měření expozice. Ten je u EOSu 7D také zcela nový a jako první u Canonu po mnoha desetiletích neměří jen „světlo“, ale vnímá i barvu. Tyto barevné informace využívá autofokus pro korigování vlivu aberace na správné zaostření.

Někdy mi to už přijde jako sci-fi, když si člověk uvědomí, co vše foťák musí zvládat při focení rychlostí 8 snímků za sekundu.

Poslední zásadní novinkou jsou široké možnosti nastavení autofokusu. Některé jsou schované v menu a nastavím je většinou jen jednou až po ty, které využívám často, jako je třeba výběr bodů pro ostření.

Výběr bodů a jejich případné uspořádání do tzv. zón, je další užitečnou novinkou. Každý z 19 bodů je možné využívat buď v režimu bodovém, nebo jednobodovém. Rozdíl je pouze v tom, že u bodového režimu se využívá opravdu jen velmi malá část senzoru, což může pomoci se zaostřením v situaci, kdy je fotografovaný objekt někde schovaný a fotí se třeba průhledem přes křoví, nebo je třeba nafotit přesné makro, kdy by už širší bod měl tendenci ostřit i na něco jiného než má. Další možností je přizvat si pomocníky v podobě podpůrných bodů při fotografování v jednobodovém režimu. Je to velmi užitečná vlastnost třeba pro letovky. No, a nebo je možné body sdružit do tzv. zón. Je možné využívat buď 5 menších zón, které sdruží body po čtyřech do čtyř krajních zón a jedné středové o devíti bodech a nebo je možné využít plně automatický systém, kdy se všech 19 bodů spojí do jedné zóny.

U kolibříků jsem nakonec využil všechny novinky, které EOS 7D v autofokusu přináší. Začátek přitom nebyl vůbec snadný. Chvilku mi totiž trvalo, než jsem našel optimální nastavení citlivosti autofokusu a způsob využití ostřících bodů. Kolibřík se v přírodě fotografuje v prostředí, které je plné různých rušivých prvků, kterých se autofokus rád chytá, pokud kolibřík poskakuje v hledáčku. Z vlastní zkušenosti velmi doporučuji přečíst si manuál. Mně to nakonec hodně pomohlo v pochopení autofokusu i lepší orientaci v možnostech nastavení, které jsou opravdu velmi široké.

Pro fotografování kolibříků v letu se mi plně osvědčila možnost zapnout si pomocné body pro hlavní bod, které pomáhají při sledování. Kolibřík je malý neposedný ptáček, kterého udržet na malém ostřícím bodě dá často hodně práce, a pomocné body s touto prací velmi významně pomáhají. Při fotografování tak mám kupodivu více času pro kreativní myšlenky, nebo třeba výběr hlavního ostřícího bodu, na který se má ostřit. Něco takového z předchozích fotografování kolibříků v Kostarice nepamatuji.

Velmi příjemná je i možnost navolit si, jaké režimy využití ostřících bodů chci právě používat. U kolibříků to například znamená, že pokud se kolibřík blíží ke květu, tak aniž bych dal oko z hledáčku, přepnu si autofokus s pomocnými body do režimu jednobodového autofokusu bez pomocných bodů. Na květu by pomocné body měly tendenci zbytečně přeostřovat z květu na květ a procento zaostřených snímků by zbytečně kleslo. Stačí, aby se kolibřík odpoutal, a je možné zase přepnout na autofokus s pomocnými body a pokračovat ve fotografování letovek.

Hodně jsem ocenil i funkci, kdy si foťák pamatuje výběr ostřících bodů v závislosti na poloze fotoaparátu. Tuto novinku jsem využíval, když jsem fotografoval letovky a koutkem oka jsem viděl, jak nějaký kolibřík pěkně pózuje vedle ne větvičce. Takovou pózu často fotografuji na výšku. Stačilo tedy natočit foťák a ostřící bod automaticky přeskočil ze středu na krajní bod, který jsem měl nastavený z minula, a měl jsem tak očko kolibříka přesně na ostřícím bodě aniž bych musel cokoli nastavovat. Stačilo „cvaknout“ a jen co jsem natočil foťák zpět na letovky, ostřící bod se zase poslušně vrátil k nastavenému středu.

O možnostech autofokusu u EOS 7D by se dalo psát ještě dlouho, ale na závěr jsem si nechal pro mne tu nejlepší zprávu. Protože vyrážím za zvířaty na lov s objektivem Canon EF 300 / f4 L IS, musím často využívat i služeb telekonvertoru. Používám prakticky pouze Canon TC 1.4x II, díky čemuž v kombinaci s crop faktorem dostanu výsledný objektiv 672 / 5.6. To už se nechá ledacos ulovit :-) Mělo to ale jeden háček. Při konvertované světelnosti 5.6 a ve spojení se šerem deštného pralesa byl výkon autofokusu ve spojení s tímto objektivem u předchozích modelů často velmi bídný. Nebyl problém zaostřit statické objekty nebo něco lehce v pohybu, ale několikacentimetrového ptáčka řítícího se kolem vás rychlostí až 70km/h nechal autofokus většinou zcela bez povšimnutí.



S Canonem EOS 7D to již ale neplatí. Byl jsem velmi překvapen, že i po přidání konvertoru cvičil foťák s objektivem jako ďas, až se Ondra občas s obavami díval, jestli už nesbírám vystřelené čočky. Kdo zná objektiv Canon EF 300 / f4 L IS tak ví, že má opravdu poněkud hodně specifický zvuk při rychlém přeostřování a u necvičeného pozorovatele to pak může vzbuzovat obavy o jeho stav. S výkonem jsem byl tak spokojen, že většinu expedice jsem fotil již jen v této sestavě EOS 7D + Canon TC 1.4x II + Canon EF 300 / f4 L IS.

Pokud bych měl na závěr části o autofokusu přeci jen něco vytknout, tak mne napadá pouze to, že občas by se hodilo, kdyby v krajních pozicích bylo rozložení ostřících bodů ještě krapánek širší.

Myslím si, že Canon vykročil u autofokusu tou správnou nohou.


Lahůdkový hledáček

LiveView se sice dere plnou silou i na pole digitálních zrcadlovek, přesto si myslím, že optický hledáček zatím zůstává tím hlavním místem, kde se rodí kompozice výsledného snímku.

Pro EOS 7D připravil Canon i zde velkou změnu. Hledáček nabízí velký a jasný obraz při 100% pokrytí scény. Tak pěkný pohled do hledáčku jsem zatím zažil jen u Canonu EOS 5D Mark II. Canon uvádí, že při konstrukci vycházel ze zkušeností z profesionální EOS 1x řady. Další podstatnou novinkou je to, že EOS 7D nemá klasickou výměnnou matnici, ale místo ní je použit průhledný LCD panel, přes který se promítají informace do hledáčku. Díky této novince si tak můžu nastavit, co chci v hledáčku vidět. Například jestli chci vidět všechny ostřící body, nebo jen ty které používám, jestli chci vidět pomocný rastr atd. Na tuhle novinku si člověk zvyká velmi rychle a snadno.

Drobnou daní za tuto novinku je to, že pokud není ve foťáku baterie, tak přes hledáček toho moc vidět není, protože LCD panel bez napájení hodně ztmavne.

I přes tuto drobnost je pohled přes hledáček u Canonu EOS 7D opravdu lahůdkový.





Výdrž baterií

Jedním z důvodů, proč jsem si koupil EOS 7D, byla i stejná baterie, jakou má EOS 5D Mark II, který používám jako hlavní tělo na krajinu. Při cestách tak nemusím tahat několik různých nabíječek a baterií.

Baterie obsahuje interní komunikační protokol, který umožňuje si baterie „zaregistrovat“ do foťáku, který si k nim potom pamatuje několik údajů. Díky tomu máte i velmi dobrý přehled o tom, kolik na jednu baterii nafotíte snímků.

Manuál uvádí, že baterie by měla průměrně vydržet 1000 snímků. Moje zkušenost je taková, že při plné zátěži fotoaparátu, kdy živí nejen sebe, ale i AF a IS objektivu a komunikuje s řídícím bleskem či jednotkou se průměrná výdrž s novou baterií pohybovala okolo 1200 snímků. Rekordem bylo 1700 snímků a ještě zbývalo 8% kapacity baterie.



Plnohodnotný SpeedLite

Tohle je opravdová bomba. Interní bleskové „flusátko“ Canon proměnil u EOS 7D v plnohodnotný SpeedLite blesk. Přináší to nové možnosti jak při běžném bleskání, tak pokud je potřeba využívat blesků více

Do Ekvádoru jsem jel s tím, že bych chtěl zkusit nafotit kolibříky s více blesky. Pokud máte blesků více, je třeba je nějak řídit. To je možné buď přímo jedním z blesků nebo speciální řídící jednotkou Canon ST-E2. Problém je, že ST-E2 je již poněkud staršího data a neumí všechny možnosti, které dnešní blesky nabízejí. I cena cca 5 tisíc korun není zrovna nejmenší.

Interní blesk u EOS 7D je plnohodnotný SpeedLite blesk, který umožňuje většinu funkcí svého velkého brášky Canonu SpeedLite 580 EX II.



Dříve jsem si u interního blesku mohl nastavit tak maximálně kompenzaci expozice formou korekce EV. Nyní mám možnost si zvolit způsob ovládání záblesku: plně automatické E-TTL II, manuální nebo stroboskop. Pro každou tuto volbu mám pak k dispozici příslušné nastavení. Pro automat zůstává známá korekce expozice a způsob měření, pro manuální je možné nastavení výkonu blesku od 1/1 do 1/128 výkonu a pro stroboskop výkon, frekvenci a opakování. Samozřejmostí je možnost volby lamely a Hi-speed módu.

Pokud připojím externí blesk řady II, tak všechny jeho funkce i uživatelská nastavení ovládám přímo z fotoaparátu a nemusím se tak o vlastní blesk vůbec starat.

No, a aby toho nebylo málo, přidal Canon do EOS 7D ještě jednu lahůdku. Interní blesk umí fungovat i jako řídící jednotka nebo blesk v master módu, kdy řídí a ovládá podřízené jednotky. Tuto funkci doteď zajišťovala buď již zmiňovaná externí řídící jednotka Canon ST-E2 a nebo blesky řady 580 EX přepnuté do master módu.

Je to funkce, ze které, ač jsem majitelem ST-E2, mám velkou radost. Nemusím sebou tahat další krám, starat se o baterie do něj a ještě získávám funkce navíc.

Pro interní blesk v bezdrátovém režimu mám k dispozici všechny možnosti, které nabízí v master módu špičkový blesk Canon SpeedLite 580 EX II. K dispozici mám čtyři kanály, abych se případně nepral o blesky s někým jiným, blesky mohu rozdělit libovolně do třech skupin – externí jednotka ST-E2 umí řídit pouze dvě skupiny. Pro každou tuto skupinu mám k dispozici samostatné nastavení podle toho, jestli chci výkon skupin sdružovat nebo mezi sebou dělit. Můžu si i zvolit, jestli interní blesk bude pouze řídit, nebo je to čtvrtá nezávislá „skupina“, která bude k řízení i bleskat. Počet takto řízených blesků není omezen, pouze musí být v dosahu řídícího záblesku.

V Ekvádoru jsem měl jak řídící jednotku, tak jsem testoval i tuto novinku, kdy jsem kolibříky fotografoval pomocí tří externích blesků Canon SpeedLite 580 EX a 580 EX II a interního SpeedLite na Canon EOS 7D. Moc jsem si to užíval a velmi jsem ocenil rychlé a přehledné nastavení možností blesků v menu.

Tohle se inženýrům od Canonu opravdu povedlo.

7Dčko vidí barevně

Nadpis je pravda lehce zavádějící, ale i tak to trochu popisuje další revoluci, kterou v sobě Canon EOS 7D skrývá.

Oficiálně se tato revoluce jmenuje iFLC. Nebo v delší variantě iFCL 63-zone Dual-layer Metering Sensor. Zkratka FLC znamená Focus, Colour a Luminance. Hlavní novinkou je to, že pro vyhodnocení expozice se nově využívá i barevná informace, která se získává ze dvou vrstev, kdy jedna je citlivá na červenou a zelenou barvu a druhá na modrou a zelenou barvu. iFLC systém tak pro stanovení správné expozice vezme údaje ze všech 63 zón, zjistí si, kde je jaký jas, co tam kde straší za barvu a ještě do toho zamíchá informace z autofokusu, podle kterých odhaduje, kde se mu vlastně nachází bod zájmu. Když to všechno shromáždí na hromadu, tak si hodí kostkou a něco navrhne :-). To samozřejmě zlehčuji.

S měřením expozice jsem u Canonu nikdy neměl větší problém. U velké většiny snímků se vždy vkládám s důvěrou do rukou měřícího systému foťáku a jen občas přecházím do plně manuálního režimu. Na vyhodnocení této novinky budu potřebovat delší čas a pestřejší náměty.


Drobnosti, které potěší


Nastavení copyrightu

U Canonu EOS 7D si můžu přímo v menu fotoaparátu nastavit informace o copyrightu, které se vkládají do každé pořízené fotky. V praxi to znamená nastavení dvou políček: autor a copyright, kam můžete vložit libovolný text, např. jméno, odkaz na web atd...

Uživatelské nastavení některých tlačítek

Pro vybraná tlačítka si mohu zvolit, co mají v určitých situacích dělat. Můžu si tak foťák doladit přesně podle svého.


Když není bublina nebo je dlouhá chvíle

Nejen pro dlouhé chvilky přidal Canon novou hračku. Tou je simulace umělého horizontu. Ideální funkce pro krajináře, panoramatickou fotografii nebo krácení dlouhé chvíle :-) Umělý horizont je k dispozici nejen na zadním displeji, ale je možné jej rovnat i pomocí zobrazení přes ostřící body v hledáčku. Horizont je hlídán pro oba kolmé směry.

Zapuštěné tlačítko kontroly hloubky ostrosti

Hurá, hurá a ještě 3x hurá. Občas se mi stávalo, že jsem si při fotografování omylem stiskl tlačítko hloubky ostrosti. Sám úplně nechápu, jak se mi to vždy podařilo, protože samo o sobě je to tlačítko umístěné na tom nejnepoužitelnějším místě, ale povedlo se. Asi jsem ale nebyl sám, protože tento problémek EOS 7D řeší. Tlačítko je sice na stejném místě, je ale plně zapuštěné do těla foťáku. Omylem si jej tedy nestisknete.

Video – rychlejší autofokus

Psát o videu je po zkušenostech z 5D MK II zbytečné. Novinkou je možnost nastavení počtu snímků za sekundu. Jako posun k lepšímu hodnotím výrazně rychlejší odezvu autofokusu při natáčení. Zůstává tak jen problém s hlukem od ostřícího objektivu. S tím se toho moc neudělá, je třeba mít externí mikrofon. Z vlastní zkušenosti vím, že nejlepší je si osvojit ruční ostření a zapamatovat si, kam mám točit ostřením, když se objekt přibližuje nebo vzdaluje. Chce to trochu cviku, ale výsledek se rychle dostaví a nikdo pak nepozná, že ostřím ručně.

Zadní displej, navazuje na kvalitu 5D MK II a 50D

Ani se mi občas nechce věřit, že jsem mohl přežít s displeji, které měl Canon v amatérské řadě až do EOS 50D. 7D na něj navazuje a displej tak konečně slouží plně ke svému účelu.

16 EV pro korekce

Toto je další důkaz, že u Canonu někdo poslouchal. Pro běžné fotografování mám nově k dispozici korekce v rozsahu -5/+5 EV. Na horním displeji i v hledáčku se sice stále zobrazuje jen -3/+3 EV, ale pokud pootočím dál, zobrazí se malá šipečka a já mohu ubírat nebo přidávat dál až do rozsahu 5EV. V menu vidím celý rozsah. Pokud zapojím braketing v maximálním rozsahu -3/+3 EV, mohu se dostat na korekci expozice až -8/+8 EV. Pro příznivce HDR jako dělané.


Mám v ruce foťák

Pocit je něco, co se špatně popisuje. A právě to, jak se foťák drží, ovládá a je zpracován je ve výsledku jen a pouze pocitovka.

Podle mého pocitu je ale Canon EOS 7D nejlépe navržený a zpracovaný „amatérský“ Canon vůbec. Už na první pohled působí robustně a velmi dobře padne i do „chlapské“ ruky. Zajímavé je, že pocitově se mi s ním pracuje líp i než s mým miláčkem Canon EOS 5D Mark II :-) Je to zvláštní, ale 5Dčko mi přijde teď takové plastovější.

Změny v rozmístění ovládacích prvků jsou podle mého také krokem správným směrem. Jen jsem musel využít možnost individuálního nastavení tlačítek a vypnout si tlačítko AF-ON, protože se mi často stalo, že jsem o něj nechtěně zavadil palcem.

Perfektní je samostatné multifunkční tlačítko pro LiveView a video.

V Ekvádoru jsme s Ondrou ověřili, že 7Dčko bude proti vodě dobře utěsněné, protože jsme s ním bez problému fotili i během tropických dešťů, kdy té vody je opravdu všude hodně. Na internetu je dostupný článek od Ole Jorgena Lioddena o výdrži 7Dčka v Antarktidě.

A jak to vlastně fotí?

Vím, že tohle je často asi nejočekávanější část, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc zjišťuji, že toho nemám moc co psát. Myslím si totiž, že EOS 7D fotí zkrátka bezvadně. S výstupem jsem maximálně spokojený a dostávám dokonce víc, než jsem původně čekal. Myslím si ale, že ta má spokojenost pramení ze tří důvodů:

1) Z vlastní zkušenosti s foťáky s vyšším rozlišením. Před pořízením 7Dčka jsem fotil EOSem 50D (15 Mpix) a jako hlavní tělo mám doma EOS 5D Mark II (21 Mpix).

2) Fotím jen a pouze do RAWu a mám velmi dobře zmáknutý proces následného zpracování

3) A pak z toho, že své fotografie prezentuji nejen na webu, ale preferuji především kvalitní papírovou podobu. A právě na papíře se kladně projeví vysoké rozlišení spolu s bezvadným přenosem detailu.

Ano, EOS 7D šumí, ale to se dalo čekat. Podle mé zkušenosti šumí méně než EOS 50D a ani u něj jsem šum vůbec neřešil. Nesmí se ale podcenit jedna základní věc a tou je kvalitní expozice snímku. To je alfa a omega úspěchu. Čím více se toho loví softwarově, tím více problémů – a to nejen se šumem.


Spolu s rozlišením narůstá velmi významně datová náročnost. V Ekvádoru jsem nafotil přes 9 tisíc snímků. Když jsem se probíral velikostí, tak nejmenší RAW soubor ze 7Dčka měl 20 megabajtů a největší skoro 40 megabajtů. Průměrná velikost se pohybovala okolo 23 megabajtů. Z celé expedice mi po velké probírce ještě v Ekvádoru zůstalo 2 tisíce snímků, které čeká ještě poslední nekompromisní probírka.




Co na závěr

EOS 7D se Canonu podle mého názoru povedl. A jak jsem již napsal v článku Ekvádorské postřehy – myslím si, že takhle povedený a dotažený foťák už Canon hodně dlouho neměl.

Zkusím se po půl roce k tomuto článku vrátit a napsat, pokud bude co, případné doplnění.

Zajímavé linky na další informace o Canonu EOS 7D:

Svět:

ČR: