středa 27. února 2013

Den 12 a 13 - Poloostrov Coromandel

Naším prvním cílem na Novém Zélandu je poloostrov Coromandel.

Nejprve musím ale zmínit jednu důležitou věc. Bláňa ještě včera po příjezdu zašla na recepci objednat snídani na pokoj. Dali jsme si jí na co nejpozdější čas, cca. 9 hodin. A to je ten důvod, proč nám teď - v osm hodin, zvoní budík. Náš první velký den na Zélandu začíná. Máme před sebou přes 200 kilometrů do městečka Whitianga, které se na dva dny stane naším domovem.

Naše první snídaně na Zélandu

Tak tak se zmátoříme z budíčku a už nám klepe na dveře obsluha. Snídaně je tu. Krásně voní a vypadá také moc dobře. Pěkně si pochutnáme a říkáme si, že nám ten den nemohl začít lépe. Do toho je venku ještě modrá obloha plná slunce. Já mám zase plnou hlavu včerejšího zážitku s první jízdou vlevo a v duchu si říkám, že jestli se to nezlepší, tak těch 200 kilometrů bude opravdový horor. Podle navigace to vypadá, že za pár kilometrů bychom se měli napojit na dálnici, tak mi to snad pomůže, než z ní zase sjedeme a zbývajících 160 kilometrů pojedeme po okrskách a přes města.

Plni odhodlání to zvládnout, sedáme po desáté hodině do auta a vyrážíme. U výjezdu z motelu si dávám záležet a poprvé se mi povede blikat a né stírat. Na silnici se ze začátku držím stylem, který Bláňa sleduje s trochou nedůvěry, protože má obavu, že zase nabereme nějaké patníky nebo kužele silničářů. Postupně si ale začínám všímat jedné věci, která mi hodně pomáhá a to je úžasně přehledné silniční značení. Značka je vždy pouze tam, kde má nějaký opravdový smysl, vodorovné značení pěkně navádí a po každé možné změně směru je na silnici pro jistotu namalovaná šipka, jakým směrem by se měl řidič ideálně pohybovat. Za chvilku opravdu najíždíme na dálnici směr jih a těch 25 kilometrů po ní mi zcela zásadně pomohlo si zvyknout na jízdu v protisměru. Všímám si další zajímavé novinky, všichni dodržují předepsanou rychlost. Cestou nakoukám i systém sjezdů, takže když máme opustit dálnici, jde to už bez nervů. S každým dalším kilometrem se vnitřní pocit z jízdy zlepšuje, i když občas stále při parkování stírám místo blinkrů.

Krajina poloostrova Coromandel

Krajina okolo Aucklandu nám krátce připomínala krajinu u nás, jen tam občas byla ta palma :-) Běta s Wolfim marně vyhlíželi ovečky. Místo nich se všude pásla velká stáda krav. Proč tomu tak je, jsme se měli dozvědět o dost později. Jak jsme se ale blížili k poloostrovu Coromandel, začala se krajina silně měnit, až jsme poprvé uviděli krásně modrou vodu zálivu Firth of Thames, kolem kterého jsme mnoho desítek kilometrů jeli. Cestou jsem to již nevydržel a na pár místech zastavil a zkusil pořídit nějakou fotografii. Žádné velké umění, spíše vzpomínkové. Ono s čistě modrou oblohou a pražícím sluncem nad hlavou s tím moc čarovat ani nešlo. Před městečkem Coromandel jsme opustili hlavní silnici a vydali se na štěrkovou cestu číslo 309. Čekali na tam na nás obří stromy kauri.

Bláňa u stromu kauri

Na stromy kauri jsem se moc těšil. Jsou to jedny z původních zástupců rostlinné říše, které připomínají, jak Zéland vypadal před příchodem člověka. Ten se jim totiž stal osudným. S jeho likvidací začali již Maorové a příchod Evropanů jejich zkázu dokonal. Dnes jsou tyto obří stromy, které mohou dosahovat výšky až 50 metrů a v obvodu i 25 metrů k vidění v několika málo lokalitách a to často pouze v několika exemplářích. Navigace s určením jejich pozice zcela selhala, takže jsme se museli spolehnout na dobré místní značení. Od parkoviště u The Kauri Grove, je to asi 10 minut pěšky. Rozpálené parkoviště střídá krásný chládek hustého lesa. Hned na první vyhlídce si člověk rychle uvědomí, jak impozantní to je strom. Následné setkání tváří tvář tento dojem jen umocní. Stromy, které vidíme a můžeme si na ně sáhnout, začaly růst v době, kdy Johanka z Arku zachraňovala Francii. To se psal rok 1429! Když si uvědomím, že s příchodem lidí většina těchto stromů údajně skončila jako topení, je mi z toho smutno. O kousek dál navštívíme i místní raritu - siamská kauri dvojčata.

Pohled do korun stromů kauri

Z příjemného chladu lesa se nám nechce, ale máme před sebou ještě pár desítek kilometrů. Cesta po štěrkovce 309 je místy velmi zábavná. Říkám si, že za mokra to může být opravdu hodně velký adrenalin. Speciálně pro řidiče levo-začátečníka.

K večeru přijíždíme do městečka Whitianga, které leží na břehu zálivu Mercury Bay. Ten dostal své jméno na počest pozorování přechodu planety Merkur přes sluneční kotouč expedicí vedenou kapitánem Jamesem Cookem v roce 1769. Whitianga se nám s Bláňou moc líbila. Jednak uspořádáním, krásnou pláží ale i atmosférou. Vše podpořilo i úžasné ubytování v Ocean View Resortu - vřele doporučujeme!

Páč máme hlad, rozhodneme se navštívit místní supermarket a nakoupit si nějaké dobroty. Opět oceňuji místní vymoženost, kdy vám nákup dá buď prodavač nebo jeho asistent do tašek, takže to má člověk bez práce. Samozřejmostí je rozdělení do tašek podle typu nákupu nebo speciální tašky na lahve s vínem atd. To mi řekněte, proč tady to v supermarketu jde a u nás ne…

Večer vyrážíme na obhlídku našeho hlavního zítřejšího cíle - Cathedral Cove, což je rezervace kousek od města Hahei, kde jsou tři krásné divoké zátoky, každá s jinou atmosférou a ta nejznámější s jeskyní, kterou je možné procházet. Patří to mezi nejfotografovanější motivy na Novém Zélandu. Na místo přijíždíme nakonec dost pozdě, takže se dostaneme jen na první Gemstone Bay. Hlavní ale je, že známe cestu a jak to tady funguje. Zítra sem vyrážíme na východ Slunce.

Večer v Gemstone Bay

Ráno nás čeká brzký budíček. Koukáme s Bláňou ještě na půl oka, ale odhodlaně vyrážíme na cestu za dnešním cílem. Obloha je plná hvězd, což není moc dobré, protože to znamená, že bude zase zcela jasno. Přeci jen mám raději trošku mraků, které dodají fotografiím na zajímavosti. Ale co už naděláme. Aspoň budeme mít krásné ráno na pěkném místě. Na parkovišti mimo pár karavanů nikdo není. Máme před sebou cca. 45 minut chůze k hlavní zátoce. Cesta mi profilem občas připomíná výšlap na Mariínu vyhlídku v Českém Švýcarsku. Ano, může to člověka překvapit, ale k zátoce se jde dokonce i do kopce. Na konci je ale dlouhé klesání, které nás přivede na zcela opuštěnou pláž. Obloha je opravdu bohužel zcela bez mráčku. První co fotím je jasně zářící Venuše nad východním obzorem. Pak si již hledám další a další motivy. S rozedněním postupně přicházejí další návštěvníci i fotografové.

Ráno u Cathedral Cove

Cathedral Cove je opravdu úžasné místo, kde by člověk vydržel dost dlouho. S postupujícím ránem tuto pláž ale opouštíme a zatímco my spokojeně stoupáme pryč, dolu se začínají valit davy. Cestou k autu ještě navštívíme zátoku Stingray Bay, která je také úžasná a zpětně si myslím, že právě tady se mi povede nejhezčí fotka z této lokality.

Návrat do Ocean View Resortu byl radostný. Měli jsme krásné ráno a před námi byla snídaně. Tu jsme si ukuchtili z našich zásob z minulého dne. Já jsem se pak přes poledne vrhl na deníček a prohlídku dnešních fotografických úlovků. Bláňa vyrazila na obhlídku fungování místní prádelny. Vše se jí podařilo zjistit a pozapínat a tak jsme měli za dvě hodiny na pokoji krásně vyprané a usušené voňavé prádlo. Bláňa měla největší radost z místní sušičky a z toho, jak to všechno pěkně zvládla!

Odpoledne jsme vyrazili na obhlídku místní pláže. Ta byla pokryta tmavým pískem a tisícem a tisícem mušliček a kamínků. Voda byla krásně teplá, písek se pod každým krokem příjemně propadl. Člověk se nemohl na tu záplavu barev a tvarů vynadívat. Do toho mu sem tam připravila novou podívanou velká vlna, která na břeh zavítala ze zátoky. I počasí se rozhodlo, že si s námi trochu zalaškuje a modrou oblohu vystřídala na chvilku hradba těžkých dešťových mraků, ze kterých padal déšť jemný jako ten písek, po kterém jsme chodili. Nenechali jsme se odradit a za chvilku nad Mercury Bay vládla opět modrá obloha.

Úžasná Mercury Bay

Z pláže jsme se šli projít ještě centrem města. Nasát tu místní atmosféru a omrknout nabídku krámků a kaváren.

K večeři Bláňa vykouzlila úžasného lososa, ke kterému jsme si dali místní Chardonay. Moc nám to chutnalo. Venku se ale pomalu začal střídat den s nocí, takže jsme popadli stativ a vyrazili na pláž pořídit večerní fotografie. To co nám chybělo ráno - mraky, jsme teď měli v míře vrchovaté.

Poloostrov Coromandel i městečko Whitianga jsou úžasná místa. Myslím si, že lepší start jsme si na Novém Zélandu přát nemohli. Teď už ale hurá na kutě, protože zítra nás čeká dlouhý přesun do kraje, kde vládne sopka Tongariro.

A na tu vylezeme :-)

úterý 26. února 2013

Den 11 - Letí se na Zéland

A je to tady. Dneska nás čeká rozloučení s Francouzskou Polynésií. Ostrov Moorea se nám stal domovem na týden. Popravdě, vůbec se nám odtud nechce. I mne samotného to překvapilo, ale ještě bych tu týden vydržel. Na ten klid a pohodu se tu zvyká lehce. Měl jsem z této části trošku strach, protože “válecí” dovolená nikdy nebyla nic pro mne. Ale kombinace různých aktivit a odpočinku, kterou jsme si tu naordinovali, byla skvělá.

Rozloučení s naší chaloupkou na kuřích nožkách

Naposledy si užíváme skvělou bufetovou snídani při které si v duchu říkám, že přejít na ty naše chemicky dodělávané pomeranče, banány či ananasy, bude asi hodně náročné. Zabaleno máme za hodinu. Bětě ani Wolfimu se do kufru moc nechce. Na recepci vyřizujeme účet a každý dostáváme na rozloučenou “korále” z mušliček. Na půl dvanáctou máme objednaný taxík. K našemu velkému překvapení přijíždí Alex, náš včerejší průvodce po ostrově. Myslím si, že má nefalšovanou radost, že nás opět vidí a hned se začne shánět, kde máme naše “děti”. Zpráva o jejich umístění v kufru ho dost rozesmutní. Změní ale téma a začne se zajímat, jestli frčíme na Bora Bora nebo někam jinam. Když mu řekneme o Novém Zélandu, hned nám chválí výběr a doporučuje některé lokality, které nemáme minout. Mezitím nám konečně z chaloupky dorazí naše kufry a my můžeme vyrazit na letiště. Na cestu nás vyprovází vedoucí hotelu a přeje nám šťastný zbytek naší dlouhé cesty.

Recepce našeho resortu

Na letiště nám to trvá necelých deset minut. Sledujeme ubíhající krajinu a přemýšlíme, co nás na naší cestě čeká dál. Na letišti se loučíme s Alexem, který nám chce mermomocí naše kufry dovalit až na váhu odbavovací přepážky. Tam se s ním již definitivně loučíme. Nám i našim “dětem”, popřál šťastnou cestu za naším domovem.

Letiště na ostrově Moorea je nezapomenutelné. Je to taková větší tělocvična. Je znát, že je neděle, protože i ty tři krámky, co tu jsou, mají zavřeno. Ten jediný, co má otevřeno, prodává jen vodu. Bláňa se snaží prosadit pivo, ale neúspěšně. Po hale sem tam projde kohout nebo slepice. Odbavovací přepážka je stůl vedle kterého je váha, jak když člověk váží pytle s cementem. Odbavování probíhá tak, že paní má papírek, kde kontroluje, zda jsme na něm uvedeni nebo ne. I když mám nadváhu (limit 20 kg, já 22 kg), tak to opět nikdo neřeší. Nevím, jestli je to tím, že nevěří své váze, nebo to prostě je jedno. Celé odbavení zakončí slavnou větou: až přiletí letadlo, tak si tam naskočte. A ukáže na otevřené dveře vedle ní. Když si člověk vzpomene na všechny ty super skenery, osobní prohlídky atd., tak mu toto připadá až neskutečné. Dalo by se říct, že jediný bezpečnostní rám tady je ten rám u dveří na letištní plochu :-)

I takto může vypadat odbavení na letišti - ostrov Moorea :-)

Letadélko Air Tahiti přistává s velkým předstihem. Paní za přepážkou oběhne halu, rozežene hejno slepic a kohoutů a shromáždí jako kvočna všechny pasažéry - bylo nás asi osm. Jak má proškrtaný papírový seznam, tak nás vypustí na plochu a hurá do éra. Jsme komplet, takže se nečeká na časový plán a rovnou se startuje. Máme před sebou opět let alá žabka. Ani pořádně neodstartujeme a hned jdeme zase na přistání. Tentokrát s námi pan pilot při přistání na Papeete dost praští. Ani se nedivím, že jim v tom podvozku při pojíždění tak praská.

Kufry máme vcukuletu. Teď nás čeká tří hodinové čekání na jediný dnešní mezinárodní odlet. Je to ten náš na Nový Zéland.

Před třetí hodinou jdeme k odbavení. Fronta je klasicky organizovaná pomocí pásek a na jejím začátku stojí mnohočetná patrola celníků. Začínám tušit, že půjde do tuhého. Kontrolují se totiž nejen pasy, ale pomocí příruční váhy se váží kabinová zavazadla. Pracovnice kontroly jsou dost nekompromisní a nutí otevírat velké kufry a přesouvat do nich vše, co je nad povolený limit. Kontrolou projdeme s Bláňou jen tak tak. Po odbavení čekáme na otevření bezpečnostní kontroly. Toho využívají celníci a opět kontrolují, tentokrát namátkově, váhu příručních zavazadel. Sledoval jsem s obavami, jak se jedna pracovnice hnala k nám. Naštěstí si vybrala Bláňu. Váha ukazovala 7,5 kila - pokývala hlavou, že je to OK. Já se na ní díval tak úpěnlivě, že si šla najít jinou oběť :-) Přes kontrolu jsme proběhli v pohodě a na jejím konci se s námi jeden bezpečnostní pracovník loučil pozdravem - AHOJ. Díval jsem se na něj tak šokovaně, že jsem ze sebe dostal zase jen Ahoj :-) Ani mne nenapadlo, jak rychle si člověk zvykne na to, že všude slyší cizí jazyk a jak je pak překvapující, když najednou z úst, od kterých by to určitě nečekal, zazní mateřština.

Procházka po letišti v Papeete - ostrov Tahiti

Kupujeme si drobné občerstvení a na střídačku omrkáváme nabídku duty free shopu. Opět mne zarazilo, jak strašně málo tady člověk, na poslední zastávce před odletem pryč, najde věci původem z Francouzské Polynésie. Trička a čapky s místními motivy, ale vyrobené v Číně :-) Jinak je to přehlídka značkových francouzských parfému a vinic. Bláňa se rozvzpomněla na své školní výlety a dala si za úkol zkusit utratit zbývajících 2790 franků. Vrátila se s nepořízenou. I CDéčko místního oblíbence alá náš Karel Gott stálo víc. Zaměřili jsme tedy pozornost na nabídku různých drinků a koktejlů. Než jsme se ale rozhoupali, už hlásili naši řadu k nástupu. Čekalo nás dokončení první poloviny obletu světa - cesta na Nový Zéland.

Cesta na Zéland zabere něco přes 5 hodin. Né že by to neuteklo, ale tentokrát mne to moc nebavilo a docela jsem se těšil, až přistaneme v Aucklandu. Jídlo vypadalo dost podezřele a je tak možné, že tady skrytě začaly žaludeční potíže Bláni, které ji následně pár dnů trápily. Já jsem si naplnil audio seznam na délku letu a upadl jsem do polospánku. Z toho mne vytrhlo vždy jen jídlo a nebo vyplňování vstupního formuláře na Nový Zéland. Z informací, které jsme si zjistili před odletem vyplývalo, že vstupní kontrolní procedury jsou možná důkladnější, než to, co nás čekalo v USA. A byla to pravda…

Letadlo hladce dosedlo na letiště v Aucklandu krátce po desáté večer. Nastala opět klasická vyklízecí panika, kterou v klidu s Bláňou pozorujeme ze svých sedaček. Až se to trošku uklidní, balíme svých pár švestek a jdeme Novému Zélandu vstříc. Bludiště chodeb nás zavede do rozlehlé místnosti, kde je řada budek s úředníkem. Vyfásneme budku s paní, která vypadala docela v pohodě, než se dostala do konfliktu s cestující, která ji odmítala odpovídat na otázky, co plánuje na Zélandu dělat. Bylo znát, že úřednice za přepážkou se postupně rozžhavuje a milou cestující si tam pěkně nechávala vycukat. Chvilku spolu vášnivě debatovaly na téma, proč se jí úřednice ptá, co tu bude dělat a kde že chce bydlet atd… V duchu jsem si říkal - “za co…”. Asi po deseti minutách debatování si úřednice na pomoc volá svého šéfa. Cestující donutí vyndat spoustu papírů, ukázat peníze a kdo ví co ještě. Naštěstí jí ten štempl dají a řada se posune. Asi jsou nějaké erupce nebo co, ale pán před námi má zase pas v nějakém antiradiačním či jakém obalu, takže úřednice již značně vytočeně dává důrazně najevo, ať si ten obal sundá, protože jinak to nemůže do její čtečky. Pán je ve stresu, takže mu to samozřejmě nejde. Prostě krása. Nakonec se to podaří, na otázky odpovídá, takže je za deset minut venku. Jsme na řadě. Tiše doufám, že ji ničím nevytočíme. Začne klasické kolo otázek odkud letíme, co tu chceme dělat, jak dlouho, kde budeme v Auckladnu bydlet, kam vyrazíme druhý den, jak chceme cestovat ad. Proti USA výrazně silnější výslech. Bohužel netuším, jestli je to standardní, nebo je to tím, že je vytočená do ruda a jen lehce chladne pod náporem našich bezproblémových odpovědí. Za pět minut je ale hotovo a my máme razítka v pasech. Po vyzvednutí kufrů nás ještě čeká druhá důkladná prohlídka, kdy se znovu rentgenují všechna zavazadla jestli neobsahují zakázané látky, jídlo, bláto atd. Úředníky živě zajímá i naše obuv. Naštěstí jsme nic zavlečeníhodné neměli, takže jsme prošli i touto druhou prohlídkou. Hurááá, máme to za sebou. Musím říct, že zlaté USA.

Teď nás čeká zlatý hřeb dnešního dne. První jízda vlevo.

Půjčovna fungovala i v tento pozdní čas. Pán za pultíkem kupodivu odmítl mezinárodní řidičák a chtěl náš s tím, že ho mezinárodní nezajímá. Za 5 minut jsme drželi v ruce klíčky a informaci, že si máme auto vyzvednou na stání 24A. Pán nám popřál fajn pobyt a dál se o nás nezajímal. Trochu mne to překvapilo, neb jsem vycvičen půjčovnami třeba v Kostarice, kde člověk dostane vždy důkladnou nalejvárnu a osobní předání vozu, aby se vše překontrolovalo. No, hold jiný kraj.

Naše kára pro severní ostrov.

Auto najdeme během chvilky. Je to stříbrná Epica. Naložíme věci a já si sednu na “místo spolujezdce”, kde je ale volant. Koukám na všechny ty přehozené věci a v duchu se chválím, že jsem chtěl automat. Máme před sebou 4 kilometry do motelu. Dvakrát se zhluboka nadechnu, zařadím D, pustím brzdu a jedemééé. Trochu se pomotáme po parkovišti než najdeme exit. Na první přednosti samozřejmě místo blinkru pouštím stěrače. Začínám tušit, že tuhle jízdu si fakt neužiju. Trefím správný pruh a už si to šineme pěkně vlevo. Po pár desítkách metrů nás čeká první kruháč, který nás má nasměrovat ven. No, za zadek se mi navěsilo jiné auto, před kruháčem dva pruhy každý s jinou vodorovnou čárou. A jéje, zase novota. Trefíme intuitivně ten správný pruh a opět stírám místo blikání. Jen si v duchu opakuji poznatek z průvodce, že prý mají místní řidiči trochu trpělivost s auty z půjčoven. Konečně jsme se vymotali z bludiště cest u letiště a trefili i směr k motelu. Dostali jsme se na dvouproudou silnici, což mi pomohlo se trochu zklidnit a učit se držet jízdu “v protisměru”. Navigace nás pěkně nasměrovala k motelu, takže zbytek cesty proběhl celkem klidně. Tedy až na neustále upozorňování Bláni, že asi sebereme cestou pár patníků. No jo, člověk se učí znovu jezdit po silnici. Trochu jsem měl problém i zaparkovat, protože z místa spolujezdce mi nějak nefunguje odhad rozměrů auta. Nic jsme ale neporazili, takže jsem si mohl pořádně oddechnout. Jestli mne dost neunavil let sem, tak tyhle čtyři kilometry to spolehlivě zvládly. A to nás zítra čeká 200 kilometrů. No co, to bude až zítra :-)

Náladu nám zlepšuje vtipná příhoda na recepci motelu, která nás má provázet po celou dobu pobytu na Zélandu. Pán koukne na voucher a beze slova sáhne do lednice a postaví před nás mléko. Asi musíme koukat dost překvapeně, páč s lehkým pobaveným úsměvem to komentuje, že to je přece mléko do čaje, nebo i do kafe :-) K mléku přidá následně klíč, informaci kde najdeme pokoj a přání dobré noci.

Na pokoji vybalíme z kufru naše spolucestovatele Bětu a Wolfiho. Cesta z tahitského ráje nás všechny dost unavila a tak během chvilky usínáme.

Čeká na nás vytoužené dobrodružství na Novém Zélandu.

čtvrtek 21. února 2013

Den 6 až 10 - Pohoda v ráji

Když jsme se dozvěděli, že jedna zastávka na naší cestě kolem světa bude Francouzská Polynésie, konkrétně Tahiti a Moorea, bylo hned jasné, že si tu uděláme před Novým Zélandem odpočinkovou část. Těšili jsme se na krásné moře a teplo. Obojí nám bezezbytku vyšlo. Přiletěli jsme sem sice v období dešťů, ale i tak bylo stále krásně teplo. Sluníčko se ze začátku alespoň na chvilku ukázalo každý den a několik posledních dnů na nás svítilo od rána do večera. Člověk sice musel počítat stále s tím, že ráno nebo večer se přižene krátká přeháňka, ale často to bylo velmi vítané ochlazení.

Moorea Pearl Resort & Spa

Hlavní pomůckou se nám tak stal opalovací krém a panthenol - to pokud jsme na to první v dostatečné míře zapomněli. Zrádné bylo, že to opalovalo i přes mraky. Člověk se tak na verandě vyvalil do lehátka v domnění, že je slunce skryté pod hradbou mraků no a probral se z červeným břichem :-) Přišlo nám, že i naše 50tka byla na místní sluneční paprsky krátká.

Domečky nad lagunou

Období dešťů mi trochu komplikovalo mé fotografické záměry. Měl jsme vymyšleno několik nočních záběrů, ale s každým večerem se spolehlivě přihnaly mraky a bylo po focení. Trochu štěstí se na mne usmálo až poslední noc, kdy se na hodinu udělaly sem tam díry v mracích a mohl jsem improvizovat, protože samozřejmě ty díry byly převážně na opačné straně, než jsem potřeboval. I tak byl ale pohled na místní oblohu impozantní. Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientoval. Přeci jen souhvězdí Orion skoro nad hlavou u nás nemáme. Krásný byl pohled i na jižní stranu, kde se Velký Magellanův oblak dotýkal vrcholků okolních kopců a Mléčná dráha zářila mezi mraky jak třpytivá hvězdná cesta. Do toho k člověku doléhalo dunivé hučení Tichého oceánu a neznámé zvuky z okolních vod. Přemýšlel jsem o těch opravdových cestovatelích, kteří se vydali na cestu do neznáma a pro než hvězdy, které já dneska sleduji z pohodlí terasy bungalovu, znamenaly otázku bytí či nebytí. O důvěře, kdy oni věřili svým lodím, stejně tak jako my věříme letadlu, že nás dopraví za naším cílem. 

Hvězdné nebe nad ostrovem Moorea

Ostrov Moorea se stal naším domovem na sedm krásných dnů. Využili jsme je nejen k lenošení, ale i k poznávání.

Asi největší legraci jsme si užili při poznávacím "safari" po ostrově. Využili jsme toho, že při této cestě se dostaneme i do částí ostrova, které jsou normálně nedostupné anebo, jako jedna vyhlídka, dokonce i privátní. Ráno v 8 hodin na nás čekal náš průvodce Alex. Proběhlo klasické seznamovací kolečko, které se protáhlo o představení příběhu Běty a Wolfiho, kteří samozřejmě cestovali s námi. Pak jsme naskákali na korbu landroveru a vyrazili vyzvednout ještě jednu dvojici z Kanady do sousedního resortu. I když se ostrov zdá malinkatý, tak nám cesta zabrala skoro půl hodiny, protože jeho pobřeží je velmi členité a musí se každá větší či menší zátoka objíždět. Měli jsme ale zase možnost se podívat na obě strany slavné Cook's Bay. Po příjezdu do sousedního resortu využíváme čekání na spolucestovatele k bližšímu seznámení s Alexem, který mimo všechny své aktivity obhospodařuje i vlastní nedaleký ostrov. Po akademické čtvrthodince se cestovatele podařilo objevit, byli jsme komplet. Hurá za poznáním.

Opunohu Bay

Naše první cesta vedla na vyhlídku, ze které bylo možné obdivovat naši severní část část ostrova a jeho zátoku Opunohu. Cesta na vyhlídku byla dost strmá, landrover měl co dělat se tam vyšplhat a myslím si, že za deště nebo mokré cesty to může být opravdu velmi dobrodružná část safari. Výhled se ale nabízí impozantní. Slunce docela praží, tak uděláme několik snímků, pokocháme se a vyrazíme za další částí. Rozpálenou vyhlídku střídá hustý prales, kterým se prodíráme po cestě z sytě červené hlíny. Jedeme do samého srdce ostrova, kde leží starý sopečný kráter, který dal před cca. 2 milióny let ostrovu vzniknout a dnes je z jeho dna krásný výhled na horu Mouaroa a Atiati. Je to vždycky zvláštní pocit, když člověk stojí v místě, které před mnoha milióny let vrhalo tuny hmoty z nitra Země na její povrch. Od Alexe dostáváme na této zastávce hutný exkurz do historie celé Francouzské Polynésie. Po hodině dějepisu nasedáme opět na korbu a vydáváme se na nejhezčí vyhlídku ostrova, která má vskutku místní název - Belvedér. Nicméně výhled nabízí úžasný. Ve středu celé scény se tyčí hora Rotui, která má po obou stranách hluboce zaříznuté zátoky. Vpravo je Cookova a vlevo zátoka Opunohu. Chvilku přemýšlím nad tím, jakou kompozici zvolit. Nakonec využívám i šedý filtr, který prodlouží expozici až na jednu minutu. Mraky, které se valí přes vrchol hory Rotui dodají celé scéně na dynamičnosti a já tuším, že se mi možná povedla docela pěkná fotka. To se již ale na vyhlídku hrnula skupina asi 20 čtyřkolek, takže byl nejvyšší čas Belvedér opustit a navštívit část, která se věnuje historii osídlení. Alex nám tu dal i kurz astronomie, kdy popisoval jaké hlavní hvězdy a souhvězdí používali místní pro navigaci, aby nakonec uprostřed nekonečného Tichého oceánu našli ráj. Další cesta nás vedla vnitrozemím, které bylo místy docela hustě osídlené, takže je vidět, že né všichni z necelých 16 tisíc obyvatel žijí pouze u pobřeží. Navštívili jsme i malou farmu s nabídkou místních dobrot k ochutnání i zakoupení a nezbytný suvenýr shop, kde jsme si místo kravin koupili dobře vychlazené místní pivo a bylo nám pěkně. Alex nás zase postupně rozvezl a při loučení s námi měl hlavní starost, jestli se akce líbila Bětě s Wolfim a že musí doma povyprávět, koho to dneska měl na safari :-) I nám se to moc líbilo a pokud tu někdy budete, ptejte se po safari s Alexem.

Na dně kráteru

Moc jsem se těšil, že budu popisovat i naše kulinářské zážitky. Nutno ale přiznat, že tohle bylo pro mne trochu zklamání. Je znát, že tyto resorty jsou nastaveny na určitou klientelu a tak pro nás bylo docela zklamáním, že nabídka místních jídel byla velmi omezená. Pokud člověk šel na večeři, tak si mohl dát lososa, steak, kuřecí prso na grilu atd. Prostě taková klasika. Samozřejmě, že aranžmá je přizpůsobeno místním podmínkám, ale jinak je to jídlo, které si dáte i u nás. Ale naštěstí se každý večer nabízelo i menu, které většinou skrývalo i nabídku plus mínus místního pokrmu, nebo nějaké překvapení. Bláňa tak otestovala několik místních ryb. Asi nejbáječnější byla skvěle připravené parrot fish, kterou Bláňa zařadila jako to nej, co tu měla. Musím přiznat, že chutnala moc i mně :-) Při jednom menu Bláňa objevila i předkrm, který zase zcela odrovnal mne a je to moje nej, co jsem tu měl. Byl to tuňák marinovaný v kokosovém mléce s limetkou a podávaný ve vydlabaném kokosovém ořechu s kousky čerstvého salátu. Hotový koncert. Musel jsem se hodně držet, abych to Bláně celé nezbaštil. Smutnil jsem si, že to bylo jen v nabídce menu pro ten večer. Ale má touha měla být vyslyšena, protože o pár dnů později byl tento předkrm v bufetové nabídce slavnostní večeře. Byl opět úžasný. Zkusili jsme i nějaká vína, ale moc nám nechutnala a tak jsme přešli na místní pivo Hinano, které je překvapivě dobré. Má jedinou nevýhodu, že se podává po třetinkách a není úplně snadné přesvědčit obsluhu, že jich člověk vypije více než jedno :-)

Tančící oblaka

V předchozím díle deníčku jsem popisoval, jak nám paní na recepci resortu vychvalovala náš domeček na kuřích nožkách, že je nejlepší atd. Bral jsem to jako klasické reklamní povídání, které říká všem klientům každého domečku. Po tom týdnu jsem jí ale musel dát za pravdu. Jako hlavní výhodu paní zmiňovala, že náš domeček je umístěn z jedné strany na okraji korálového útesu a druhá část je již na hloubce, která rychle padá až do dvaceti metrů. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, ale až po čase jsme zjistili, jakou to má výhodu. Jednak bylo, až na první dva dny, vidět až opravdu do těch dvaceti metrů, ale hlavně jsme byli na trase místních mořských obyvatel kolem ostrova. Každý den nás tak navštěvovali žraloci, kteří to tu obeplouvali s železnou pravidelností. Viděli jsme rejnoka i karetu obrovskou, která se u nás několikrát vynořila a předváděla se tak dlouho, že i nepřipravený fotograf byl schopen rozjet natáčení a pořídit si nezapomenutelnou vzpomínku. Stejně tak nás dvakrát budili delfíni, kteří zdrhli ze zátoky kapitána Cooka, kde je nabízejí jako hlavní atrakci a tak je po čase pronásledovala smečka lodí plná lačných turistů. O nepřeberných barevných rybkách na "našem" korálovém útesu ani nemluvě. Byla to úžasná podívaná, na kterou by se člověk vydržel dívat hodiny a hodiny.

Ostatně čas tu pocitově ubíhal svým tempem a po pár dnech už člověk nevěděl, jestli je úterý či čtvrtek. Nebylo to důležité. Stačilo se těšit z drobných radostí, jako třeba z pokroků postupně ožívajícího "géčka" (Canon G11), které se nám povedlo utopit při dobrodružné plavbě na kajaku. Stejně tak z hojících se drobných ran na nohách, které jsme si při té příležitosti pořídili. Nebo z potěšení, když každý večer po příchodu z večeře nás čekalo na posteli překvapení v podobě čerstvé květiny Tiare a knížečky s novým příběhem z historie ostrova Moorea.

Tanečnice

Člověk si také uvědomí, jak rychle si zvykne na věci, které mu budou chybět. Pro mě je to vůně moře a dunivá kulisa vln Tichého oceánu, která mne probouzela i ukládala do snů. Do snů, které se můžou opravdu splnit. Nikdy by mne nenapadlo, když jsem jako kluk hltal knížky o dobrodružných výpravách mořeplavců kolem světa, že se na Tahiti někdy podívám. Každý den jsem se proto musel štípnout, že se mi to nezdá…

Rybář

středa 13. února 2013

Den 5 - Přesun na ostrov Moorea

První den v ráji. To mi blesklo hlavou, když jsem ráno, ještě před svítáním, vyskotačil z postele, rozhrnul záclonu a podíval se na zahradu a o kousek dále vynořující se lagunu. Hned u naší terásky byl krásný velký červený ibišek, palmy a jiné na listy bohaté rostliny. Ty barvy byly tak šťavnaté, že jsem si v duchu říkal - hochu, tohle stejně neobhájíš, že to není dobarvované. Pamatuji si, že podobný pocit jsem zažíval v tropické Kostarice, kde mne barevná hutnost také překvapila. Celý resort ještě spal, tak jsem si vybalil stativ, vzal výbavu a vyrazil na obhlídku. Po chvilce se připojila i Bláňa, kterou probudilo moje štrachání a závan čerstvého neklimatizovaného vzduchu.

Našel jsem si dva motivy a postupně je nafotil. Slunce se dralo rychle nahoru a nedaleký ostrov Moorea, náš dnešní cíl, se postupně skryl do mraků. Sem tam se začali trousit první “osadníci” a z nedaleké restaurace přicházela vůně kávy a připravované snídaně. Chvilku jsme si s Bláňou jen tak užívali krásné vlahé ráno a pak jsme se vrátili zpět na naší terasu a do pokoje. Čekal nás na několik dnů poslední letecký přesun.

Svítání na ostrově Tahiti. V pozadí ostrov Moorea.

Nejdříve jsme ale neodolali a zašli si na snídani. Stačilo následovat vůni kávy, která se linula celým resortem. Při příchodu na snídani se nás ujala jedna recepční a usadila k našemu stolu s výhledem na lagunu. Objednali jsme si kávu a vyrazili na obhlídku nepřeberných jídel, která se formou bufetu ranním hladovcům nabízejí. Během našeho hodování se na chvilku zatáhlo, přihnal se krátký, intenzivní deštík, ale během pár minut vládu převzalo zase modré nebe.

Pobalit kufry nám moc času nezabralo, stejně tak vyřízení účtů. Na letišti jsme byli za deset minut a za opravdu nižší sazbu, než včera večer. Taxikáři dávám drobné dýško, což se mu nestává asi moc často, tak je z toho trošku v rozpacích a snaží se nám alespoň maximálně pomoci s navigací k domácímu odbavení.

Čeká nás asi 10 minutový let z Tahiti na ostrov Moorea. Vzdušnou čarou je to asi 20 kilometrů. Let organizuje místní letecká společnost Air Tahiti, která využívá malá letadla ATR. Tady nás čekají také papírově nejpřísnější limity na zavazadla. Jak co se týká rozměrů, tak hlavně váhy. Kabinové zavazadlo může mít maximálně 3 kilogramy, velké 20 kg a maximálně 150 cm v součtu rozměrů. Nakonec odbavení proběhlo opět bez problémů. Paní za přepážkou pouze okem omrkla naše batohy na zádech a dál nic neřešila. Spadl mi kámen ze srdce. Jednak kvůli fotobatohu a pak hlavně že nás mají v systému. Objednávání letenek na dálku je u Air Tahiti opravdu zajímavý zážitek.

V čekárně domácích letů to vypadá jak ve Vlašimi na nádraží před rekonstrukcí, takové dost použité, ošoupané a bez přísunu pořádného vzduchu. Čeká nás v této tepelné lázni asi hodina. Krátíme si jí četbou a sledováním dvoučlenné party montérů, kteří přidělávají u stropu lištu pro kabel. Je znát, že v ráji se nikam nespěchá. Těch pár metrů s mnoha přestávkami dělali celou tu dobu, co jsme s Bláňou čekali na naše éro.

To se před dveře na plochu přihnalo na čas. Poslední kontrola pasů a hurá do letadla. Nestačili jsme se ani pořádně uvelebit a už jsme rolovali na start, který proběhl rovnou ze středu dráhy. Je znát, že to tady mají kluci asi nalítané. Nastoupali jsme pár set metrů a přišlo hlášení, že se máme připravit na přistání. Nadlétli jsme si trochu, stočili se do protisměru a už jsme měli na dosah letiště na ostrově Moorea. Byl to opravdový žabí skok.

Nastupujeme do letadla před žabím skokem na ostrov Moorea

Terminálek připomínal takovou tělocvičnu, kolem které se batolí různá stáda slepic a sem tam nějaká ta zatoulaná kočka. Na traktůrku s valníčkem nám během chvilky přivážejí naše kufry. Máme radost, že to funguje i tady a vyrážíme na obhlídku dostupných dopravních prostředků. Je tu trochu chaos, ale po chvilce se daří odchytit chlapíka, který nám představuje své auto a tvrdí, že nás odveze kam budeme potřebovat. Přidává se k nám ještě jeden pár. Jsme plní, můžeme vyrazit. Nejprve odvážíme na východní stranu ostrova první pár a pak míříme na opačnou stranu do našeho Moorea Pearl Resort & Spa.

Měl jsem tady pro Bláňu původně připravené překvapení, ale díky její zvídavosti se o něj připravila. Původně jsme měli zařízené normální ubytování podobného typu jako na Tahiti. Tedy klasický pokoj s výhledem do zahrady. Hodně jsem ale o tom před cestou přemýšlel a nakonec si řekl, že je to přeci jen “Cesta snů”, tak jsem pak potajmu změnil ubytování na to nejlepší co tu mají - což jsou takové ty domečky nad lagunou. Mají vlastní vstup do moře, prosklenou podlahu s výhledem na dění pod hladinou a terasu nasměrovanou k moři. Ideální bydlení na cestě snů :-) Překvápko sice úplně nevyšlo, ale i tak jsme se moc těšili.

V Pearl Resortu běží vše jako na drátkách. Dostáváme welcome drink a vychlazený ručník na osvěžení. Je to prima nápad, který po té cestě opravdu pomáhá. Za chvilku máme vyřízené papíry, které míří do zcela nové papírové složky s označením CZ. Asi tu moc návštěvníků z naší země nemají. Dostáváme mapku s označením domečku, který údajně patří k nejlepším, protože vstup do moře je na hloubce. Moc těmto vychvalováním při předávání vstupních karet nevěřím, ale ke konci pobytu musím dát paní recepční za pravdu - “naše” chaloupka číslo 418 patří umístěním mezi ty nejlepší, co tu člověk může mít. A není to jen tím vstupem do moře na hloubce. O tom ale až v dalších dílech.

Naše chaloupka na kuřích nožkách

Vše je vyřízeno, můžeme vyrazit. Bereme do ruky mapu a vyrážíme. Resort je proti tomu na Tahiti o dost menší, takže není problém trefit. Za chvilku již otvíráme dveře od naší chaloupky na kuřích nožkách. A první dojem? Je to tu prostě jako v pohádce. V duchu mám hroznou radost, že jsem to ubytování změnil. Je mi jasné, že tady si tu odpočinkovou, chcete-li válecí, část na naší cestě krásně užijeme. Hned míříme na terasu a díváme se kolem dokola. Pod chaloupkou začíná korálový útes, který prudce padá do hlubin, přesně jak říkala paní na recepci. Hemží se to tu barevnými rybkami. Stejný pohled máme i prosklenou podlahou ve středu chaloupky. Vše je tu z masivního dřeva a ozdobeno místními motivy. Evropského cestovatele potěší i to, že tu mají naše klasické elektrické zásuvky.

Z našeho zakoukání nás vytrhává služba s kufry. Běta s Wolfim je tu. Hned je vybalujeme a usazujeme na terasu, kde chytají do kožichu voňavý mořský vzduch a sluneční paprsky. Jediné, co nás teď zajímá, je najít v kufrech plavky. Musíme přeci vyrazit do vody. Za pár minut se již s Bláňou pohupujeme ve vlnách Tichého oceánu, který se kolem ostrova s dunivou kulisou rozprostírá.

Běta s Wolfim sledují dění pod hladinou

Únava z náročného začátku naší cesty kolem světa nás ve vlnách postupně opouští. Máme před sebou šest dnů klidu a pohody.

Svítání na terase bungalovu číslo 418


neděle 10. února 2013

Den 4 - Letíme na Tahiti

Dnešní den je zase letecký. Čeká nás přesun na Tahiti.

Ráno byla opět plastiková snídaně. Trošku jsem si zlepšil chuť. Dneska byla i pečená slaninka :-) Pak nás čekalo zabalení kufrů, další loučení s Bětou a Wolfim a hurá na recepci. Voucher zafungoval, nikdo nechtěl žádné dolárky. Objednali jsme si taxi na letiště a rozloučili s paní recepční. Za deset minut u východu zastavila velká černá limuzína - skoro jako z filmu Pretty Woman :-) Shodli jsme se s Bláňou, že to určitě nebude pro nás. Jaké bylo naše překvapení, když se chlapík z auta hnal k nám, představil se jako Enriko - náš řidič. Než jsme se nadáli, už si to s námi pádil na letiště. Pohodlíčko maximální. Probrali jsme odkud jsme, měl radost z naší svatební cesty a zajímal se o zážitky z našeho prvního pobytu v LA. Cesta nám rychle utekla. Přeci jen nedělní provoz funguje i v tak velkém městě, kterým Los Angeles bezesporu je.

Na letišti proběhlo všechno neuvěřitelně hladce. Na přepážce jsem se zdržel všech komentářů k mému kufru, kde cestují Běta s Wolfim. Palubní lístky jsme drželi v ruce během chvíle. Máme zase místo u okénka, to je príma. Při příchodu k bezpečnostní kontrole jsme s Bláňou zařazeni do fronty potenciálně nebezpečných pasažérů, kteří musí projít důkladnou prohlídkou přes jejich super skener. Docela to ale odsejpá. Před full-body skenerem, který vás zobrazí obsluze zcela nahaté, nás najednou paní v uniformě vyzve a pustí přes normální bezpečností rám. Asi uznala, že s Bláňou na potencionální teroristy opravdu nevypadáme. Naštěstí nepípáme. Můj fotobaťůžek nechává obsluhu také chladnou. Huráááá, máme to za sebou a jdeme najít modré letadélko Air Tahiti Nui.

Naše éro na Tahiti

To na nás již čeká u gate 121. Do odletu máme ještě dost času. Já se vrhám do deníčku a Bláňa čile koresponduje s iPhonem. Úderem jedné hodiny se náš Airbus A340-300 pohne a po krátkém čekání v zácpě před vzletovou drahou jsme ve vzduchu. Tentokrát mi je jasné, že bude třeba sáhnout po zásobě domácí zábavy, protože jde o klasicky vybavený typ, kde se stále dokola točí pár filmů či melodií. Rozhodně nic, co by šlo srovnávat s luxusem boeingu Air New Zealand.

Zase jsme ale dostali květ Tiare, který se má nosit za uchem. Podle toho, na jaké straně jej nositel má, se pozná, jestli je zadaný nebo volný. Zkušené “květinářky” umí pomocí toho květu vydávat i signál “následuj mě” :-)

Než se pořádně rozkoukáme je tu oběd. Já mám kuře na houbách (brr :-) a Bláňa nějakou tahitskou specialitu. Neprozřetelně si dávám pivo. Dostávám émerický budweiser, ale moc se to pít nedá. Ani se nedivím, že náš Budvar o tu značku tak bojuje. Měl jsem si dát raději červené víno.

Blánina dobrota u Air Tahiti Nui

Moje dobrota u Air Tahiti Nui

Let probíhal celkem hladce. Sem tam nás potkalo jen pásmo turbulence. Podle mapy bylo znát, že zkoušíme různě měnit směr, takže chvilku naše stopa připomínala pilu. V půlce cesty se to ale zklidnilo, piloti přidali do kroku a tak jsme rychlostí přes 800 km v hodině uháněli za naším cílem. Stejně rychle uhánělo i Slunce, které nás zanechalo noci.

Z mraků jsme se nad Tahiti vyloupli až těsně před přistáním. Ubíhající osvětlené ulice Papeete, hlavního města Francouzské Polynésie, nijak nepřipomínaly ostrovní ráj, na který se člověk tak těší. Ono není divu. V hlavním městě a okolí žije cca. 130 tisíc lidí, což je polovina všech obyvatel celé Francouzské Polynésie. To již ale náš airbus dosedl na letištní plochu, na jejím konci se elegantně otočil do protisměru a pomalu si to hrnul ke středu dráhy, kde byla jediná odbočka k letištní hale.

V letadle zavládl klasický zmatek na konci letu. Po otevření dveří bylo postupně v celém letadle cítit, že jsme v tropech. Do té doby klimatizovaná kabina se rychle otepluje a vlhkost začíná narůstat. Opravdovou ťafku člověk dostane ale až na schůdcích vedoucích na letištní plochu. Přejdeme do příletové haly, kde si užíváme to, že jsme občané EU. Francouzská Polynésie je totiž tzv. závislé území Francie a tak i zde vládne, byť vzdáleně, Brusel. Pro nás to má ale tentokrát tu výhodu, že zatímco celé letadlo stojí frontu u imigračních úředníků, my profrčíme bez čekání přes přepážku “EU only”.

Květina Tiare je i ve znaku Air Tahiti Nui

Za přepážkou za krátko vidíme naše barevné kufry. Zase musím v duchu Bláňu pochválit, že nám na ně koupila takové pěkné oblečky. Jednak chrání kufry před nástrahami cestování a pak jsou hned všude vidět. Prima, jsme komplet, jdeme shánět drožku do hotelu. To nám tentokrát zabralo ani né minutu. Jen jsme se objevili na “peróně”, přitočila se statná tahiťanka a stačilo říct taxi a už jsme v něm seděli. Pan taxikář se nám hned na úvod začal strašně omlouvat, ale je neděle večer, takže nás musí do hotelu dopravit za vyšší, nedělně-večerní sazbu. Pokud bychom prý přijeli nebo chtěli odvézt zítra, bylo by to levnější. V duchu si představuji, jak přečkávám noc v letištní hale čekaje na slevu v taxíku :-) Jinak byla ale cesta perfektní. Po klasickém zeměpisném úvodu odkud kdo je, následovalo stručné představení historie a zvyků na Tahiti spolu s intenzivním jazykovým kurzem tahitštiny. Takže než nás za deset minut vyklopil taxík u hotelu, uměli jsme s Bláňou řešit v tahitštině všechny základní společenské úkony.

Na hotelu si nás převzali švarní domorodí mládenci. Trochu jsem se cítil v nevýhodě a marně vyhlížel stejně švarné tahiťanky :-) Jediná stála za přepážkou Check-In, ale do švarnosti mládenců jí lecos chybělo. Lehce to vylepšila tím, že hned vytasila welcome drink a nabídla nám, že může zdarma vylepšit ubytování. Je neděle, tak prý můžeme mít, pokud budeme chtít, pokoj s výhledem na lagunu a ne jen do zahrady, jak jsme měli původně. Bláňa se cukala, ale já byl pro. Paní recepční jukla na kreditku a to bylo vše. Hned se nás ujal opět švarný tahiťan, popadl naše kufry a vedl nás k pokojíčku. Na pokoji již svítilo naše jméno na televizi vedle turistických záběrů všech možných místních lákadel.

Výhled na lagunu byl zatím zcela zakryt tmou. Měli jsme toho ale tak akorát dost, že jsme vybalili z kufru Bětu a Wolfiho a padli vedle nich do postele.

Zítra nás čeká na pár dnů poslední letecký přesun na sousední ostrov Moorea. Bude to dobrodrůžo, protože to je let připomínající házení žabek. Trvá asi 10 minut a bude to pidi érem ATR s místní leteckou společností Air Tahiti. K jejímu zajímavému způsobu objednávání letu se ještě někdy vrátím. Docela jsem zvědav, co budou říkat na můj fotobaťůžek. Mají limit pro kabinové zavazadlo 3 kg a mně váha ukazuje 11.

Ale dobře to dopadne. Nebojte…

pátek 8. února 2013

Den 3 - Ve znamení skutečných hvězd

Včerejší úvodní den v Los Angeles byl pro nás takovým menším zklamáním. Možná to bylo tím, že je tu všechno jinak a hodně energie nám bralo zjišťování, co a jak funguje. Jasně jsme se s Bláňou ale shodli, že se nedáme odradit a dneska vyrazíme za novým dobrodružstvím. A večer uvidíme, jak to budeme hodnotit.

O zážitcích se snídaní jsem psal včera. Dneska se mi to rozšířilo o míchaná vajíčka, která byla tak dokonale žlutá, že jsem si říkal, že je musí něčím barvit, protože to snad jinak není ani možné. Nebo to budou asi nějaké speciální slepice :-)

Během snídaně jsme s Bláňou čile diskutovali, kam dneska vyrazíme. Měli jsme původně v plánu návštěvu filmových studií Universalu. V hlavě jsem měl i záložní plán - Griffithovu hvězdárnu v parku nad Los Angeles. Nakonec jsme se rozhodli, že světa filmu jsme si včera na Hollywood boulevardu užili až kam a tak raději vyrazíme do přírody. No a cestou zpět nakoukneme do slavného Beverly Hills a možná stihneme i ty pláže.

Cestu k autobusu číslo 704 přes křižovatky i vlastní nalodění již zvládáme s přehledem. Co se nemění je překvapenost řidiče i spolucestujících. Jak už známe fungování přepravy v MHD, tak si cestu výrazně víc užíváme a sledujeme okolí. Opět neodolám a fotím si ceduli "Canon Dr" a hned mne napadají zábavné texty k mému nedávnému článku - Canon EOS 5D Mark III - první a možná poslední dojmy a vnímání "souboje" značek Canon x Nikon. V autobusu také cestou ukujeme plán, že dneska budeme hodně přestupovat, tak si pořídíme TAP kartu, ať zbytečně neplatíme při každém přestupu 1,5 dolaru. Než vlezeme do metra najdeme krámek - něco jako poštu, kde mají prodávat TAP karty. Vystojíme si klasickou frontu, jako na naší poště, a po krátkém rozhovoru držíme v ruce každý svou kartu. Hurááá, jsme Los Angeles MHD ready.

V metru zjišťujeme, že před vstupem jsou automaty, kde je možné si TAP kartu koupit i nabíjet. Fakt nechápu, proč to nemůžou na stránkách metra napsat a při dotazu na prodej karty vrací adresy všech možných krámků okolo, ale o stanici nic nenapíšou. No co. Zkusíme naše karty přiložit k turniketu a hele, ono to funguje. Jsme v metru :-)

Čeká nás přesun ze stanice Santa Monica na Sunset. Obě jsou moc pěkné a dojem lehce kazí jen ta vlaková souprava co dorazila. Ve stanici Sunset metro opustíme a jdeme hledat autobus, který o víkendu jezdí na hvězdárnu. Zastávku najdeme snadno a stojí tam i autobus - jen nemá řidiče. Začnu hledat na internetu, v kolik má odjíždět autobus na hvězdárnu. Tam se tvrdí že asi za 15 minut. Po pár minutách dorazí řidič, tak se ptáme, jestli jede na hvězdárnu. Tvrdí že ano a hned také vyráží. V duchu si říkám, že jízdní řád je asi jen doporučení :-) Autobus nás opravdu zavezl na Griffithovu hvězdárnu. Cestou jsme viděli, jak jsou přeplněná všechna parkoviště, co jich tam jen bylo. Měl jsem obavu, jestli to byla správná volba a jak to tam bude vypadat. 

No, nebudu vás napínat. Byli jsme nadšeni.

Griffithova hvězdárna se nachází na jižním svahu hory Hollywood a je obklopena rozsáhlým parkem, který nese stejné jméno na počest dárce pozemků - plukovníka Griffith Jenkins Griffitha. Nabízí se odtud krásný výhled na velkou část Los Angeles, včetně jeho centra a jižních částí až k Tichému oceánu. Na druhé straně je skvěle vidět slavný nápis Hollywood a část okolních hor. I přes hodně lidí tu vládne pohoda a místo je ideální k odpočinku, kochání se výhledy i poznávání vesmírného okolí naší Země.

Griffithova hvězdárna

Obloha je zamračená, tak volím pro fotografie takové motivy, které budou ve výsledku černobílé. Mraky moc rychle neletí, ale i tak zkouším různé dlouhé expozice, které mi také pomáhají smazat to množství lidí, které tu je. 

Hvězdárna je moc pěkně zařízené vzdělávací centrum. Vstupní hale vévodí velké Foucaultovo kyvadlo, které názorně předvádí, jak se otáčí naše planeta Země. Po obou stranách jsou pak haly, kde je možné sledovat povedené názorné ukázky všech možných vesmírných jevů nebo zajímavostí. Přístupné je i planetárium nebo podzemní sál Leonarda Nimoye - Horizont události. Né nadarmo patří tato hvězdárna mezi nejnavštěvovanější na světě.

Jedna žánrovka :-)

Dáváme si s Bláňou sraz na terase hvězdárny, ať se do památníčku pořádně vyfotíme s tím nápisem Hollywood. Bláňa dorazí celá rozjařená, neb lehce narušila vzdělávací program švédské výpravě, která místo vzdálených vesmírných objektů obdivovala a mazlila se s naší Bětou. Bylo to takové blízké setkání třetího druhu :-) Pohled na hodinky nám ale říká, že tady na hvězdárně ten čas letí opravdu světelnou rychlostí.

Loučíme se s hvězdárnou. Je to silně nabíjecí místo, které nám po včerejšku hodně zvedlo náladu. Autobus nás pomalu sveze zase k metru. Kupodivu nám teď nechtějí akceptovat naše TAP karty, tak vhodíme dolar a jedeme. Zkušeně prolétneme metro a za pár minut čekáme na naší zastávce na autobus. Po včerejší zkušenosti s couráky čekáme na Metro Rapid bus, který přeci jen nestaví na každém rohu.

Z terasy hvězdárny

Venku se pomalu stmívá. Neklamná známka toho, že ani dnes ty pláže nedáme. No co, upravíme tedy plán. Nahlédneme nejprve do Beverly Hills s tím, že vystoupíme kousek před na Canon Drive, přeci jen mi to nedá :-) Pak zaskočíme do nákupního centra po cestě, kde je oficiální Apple shop, abych si koupil redukci pro připojení na ethernet, kterou jsem si nechal zkušeně v práci. No a co by to bylo za návštěvu USA, kdybychom nezašli do McDonald's, který máme při cestě do hotelu :-)

A Nikon nikde :-)

Rapid bus řídí statná řidička, která s ním ale jede jak s hnojem. Osazenstvo autobusu pěkně poskakuje a nás si vyhlédl jeden postarší černoch a dal se s námi do řeči. Praha ho očividně nezaskočila, tak si vesele mlel svou, že má pokec s Čechy. Po dvou stanicích usoudil, že témata k rozhovoru vyčerpal a přesedl si do jiné části autobusu. Což mu ale nezabránilo v tom, aby se s námi zvesela holí loučit o pár zastávek dál, když vystupoval.

O chvilku dál na nás již svítila cedule Canon Drive - naše zastávka. Udělal jsem si několik záběrů do památníčku a marně se rozhlížel, jestli opodál není Nikon Drive :-) Nebyl. Místo toho tam byl ale slavný nápis Beverly Hills, což je taková turistická mekka, u které se chce každý vyfotit. Po chvilce zjišťujeme, že fronta je nekonečná, tak kousek popojdeme a uděláme si svou fotku z jiného úhlu. Aspoň budeme mít trochu jiný záběr než ostatní.

Byli jsme tu :-)

Od nápisu Beverly Hills je to jen kousek na ulici Rodeo Drive. Tady začíná trasa pro příznivce filmu Pretty Woman. Ulice končí u hotelu Beverly Wilshire, kde se velká část filmu odehrávala. I když film, který byl natočen jako nízkorozpočtová komedie, vznikl před více než dvaceti lety, jeho příběh stále táhne a učinil z této části Los Angeles turistickou atrakci. Když jde člověk po Rodeo Drive, tak si připadá jak v Praze v Pařížské ulici. Všude plno krámů, kde je více prodavaček než zákazníků :-)

Venku vládl již večer. Rozhodujeme se s Bláňou, že nákupní centrum je necelé dva kilometry, tak to dáme pěšky. Ten den jsme byli asi jediní. Za celou cestu jsme na chodníku nepotkali jedinou živou duši, pouze jednoho cyklistu. Když jsem to viděl, tak jsem si říkal, jestli nákupní centrum Century City, bude mít vůbec vchod pro pěší, nebo se budeme muset vydávat za auto :-) Naštěstí měl.

Po stopách Pretty Woman

Apple shop jsme našli hnedle. Jeho návštěva byla fakt zážitek. Uspořádání je velmi podobné, jako jsou partnerské prodejny u nás, jen místo pultíku pro placení mají Genius bar. Dalším rozdílem bylo velké množství lidí, které je u nás asi jen když je nějaká sleva :-) Velmi mile mne překvapilo, že skříně s bohatým příslušenstvím byly zcela otevřené a každý si mohl vybrat, omkrnout či osahat vše co potřeboval. U nás je to kompletně pod zámkem :-) To se tu fakt nekrade? Našel jsem redukci, kterou jsem potřeboval a jal se rozhlížet, jak že se tu asi platí. To asi pochopila slečna v roli organizátora s iPadem v ruce a než jsem se nadál, měl jsem svého prodavače. Nějak mu ale nejela jeho kasírka, tak přiskotačila veselá paní od vedle, která se zeptala jestli keš nebo karta a jestli chci papírové potvrzení nebo elektronické na email a než jsem se nadál, tak mi pípala AirBank, že mám Apple store transakci a v emailu mi vyskočila hláška o potvrzení :-) Hustý. Fakt nechápu, proč tohle nemáme u nás. Nikde žádný pin, nikde žádný papír, zaplacení zabralo necelou minutu. Mimochodem na redukci úspora 200 Kč, proti cenám v ČR. No jo, asi jsem už Apple ovce, ale tohle se mi líbilo. Naše ovečka Běta si to taky užívala, protože zatímco já nakupoval, ona se těšila zájmu volných prodavačů a měla drbání v kožichu :-)

Na dohled od Century City svítilo logo McDonaldu. Za chvilku jsme si již objednávali "dobrůtky" z jejich nabídky. Musím říct, že tenhle McDonald byl uvnitř dost jetej, ale jíst se to dalo :-) Stejně tak jsem docela valil oči, jak to neměli vůbec zorganizované a vládl tam mírný chaos. V duchu jsem si říkal, že ta naše "centra zdravé výživy" v ČR jsou dost noóbl a tady to míří na zcela jinou cílovku než u nás. No, ale naštěstí nezapomněli na okurku :-)))

Po vydatné večeři jsme si počkali na autobus, který nás za pár minut dovezl na hotel. Byli jsme pěkně uťapaní, ale spokojení. Dnešní den se nám moc líbil a tak trochu jsem si v duchu říkal, že bych tu dal i pár dalších dnů a na ty národní parky se v budoucnu určitě podívat přijedu.

Čeká nás teď opět balení a zítra přesun na "válecí" lokalitu - Tahiti, ostrov Moorea.


Pohled k centru Los Angeles z jedné z teras hvězdárny

Připojujeme ještě shrnutí pro cestovatele, kteří to chtějí v Los Angeles zkusit bez auta:
  • Nebojte se, jde to.
  • Dejte si do záložek stránky http://www.metro.net. Najdete tam jednak seznam linek, jízdní řády tak i vyhledávání spojů, jak se kam dostat, za jak dlouho a kolik vás to bude stát.
  • Pokud máte datové přenosy, je k dispozici povedená oficiální aplikace pro Apple i Androidy - Go Metro.
  • Každý nástup do dopravního prostředku stojí většinou 1,5 dolaru. Někdy ale jen 0,5 dolaru. Záleží na lince a provozovateli. Vyhledávač na www.metro.net vám pro každou linku řekne, kolik stojí.
  • Platí se při nástupu do autobusu. Vždy se nastupuje u řidiče! Řidič má u sebe automat, kam se vkládají bankovky nebo mince. Rozhodně nic nerozměňuje!!! Pokud nemáte, musíte zaplatit 2 dolary atd.
  • Pokud plánujete cestovat více, pořiďte si TAP kartu. Jednodenní jízdné pak vyjde na 5 dolarů. Možno nabíjet v metru nebo i u řidiče. Z vlastní zkušenosti můžeme jen vřele doporučit! Kartu je možné koupit v metru nebo přidružených prodejnách. Jejich seznam včetně vzdáleností vám opět řekne web metro.net.
  • V autobusu za řidičem jsou vetšinou k dispozici papírové jízdní řády i mapy pro příslušnou linku a linky navazující. Pomůže to v orientaci.
  • Řidič na zastávce zastavuje většinou pouze pokud na ní stojí lidé nebo dostal znamení v autobusu. Jinak jede bez varování dál.
  • Každá stanice je dopředu většinou hlášena a hodně autobusů ji i napíše na displeji u řidiče. Chce to ale sledovat, většinou tam nápis projede jen jednou a vícekrát se neopakuje.
  • Znamení, že chcete na následující stanici zastavit se dává tak, že zatáhnete za provázek, který se táhne podél všech sedadel. Většinou se ozve zvukové i obrazové potvrzení, že byl zachycen "stop request"
  • Počítejte s tím, že budete za atrakci a řidič často ochotně pomůže s hlídáním správné stanice. To samé platí o cestujících :-)
  • Pokud chcete jezdit rychleji, vybírejte autobusy s označením Metro Rapid, nestojí na každém rohu a jsou i modernější.
  • Oblečte se. V autobusech se dost klimatizuje. Po půl hodinové jízdě z vás může být rampouch.
  • Těžko se nám hodnotí bezpečnost, ale jeli jsme i pozdě večer a rozhodně jsme nikdy neměli pocit, že by nám hrozilo něco horšího než tou dobou v Praze. 
  • Užijte si to, je to zážitek.

Pár typů k návštěvě Griffithovy hvězdárny:
  • Na stránkách hvězdárny si ověřte, že mají opravdu otevřeno - http://www.griffithobs.org.
  • Autobus přímo na hvězdárnu provozuje o víkendech společnost LADOT/DASH. Zastávka je hned u výlezu ze stanice metra Sunset.
  • Jízdné stojí 0,5 dolaru. Cestou tam nebyl problém s TAP kartou, cestou zpět řidička tvrdila, že TAP kartu neakceptuje a musíme zaplatit.
  • Hvězdárna je celá přístupná zdarma, platí se pouze za speciální programy v planetáriu.
  • Pokud pojedete autem, parkování je v okolí hvězdárny zdarma. O víkendech se připravte, že je velmi plno a místo chytnete dost dole. Buď pak počkáte na autobus, nebo musíte pešky - je to docela kopec :-)


středa 6. února 2013

Den 2 - Srážka s “realitou”?

Včera jsme se z naší Cesty kolem světa loučili na pokoji po dlouhém letu z Prahy do Los Angeles. Dneska nás čekal první den v USA.

Ráno jsem nemohl dospat a pořád jsem přemýšlel jaké to bude, jak to tady všechno funguje a co nás čeká. Dost jsem těšil, protože do USA jsem se chtěl vždycky podívat. Plán na dnešek jsme měli s Bláňou jasně daný. Chceme se zkusit podívat na Hollywood boulevard, kde je vyhlášený chodník slávy a když to klapne, tak se večer pojedeme podívat na západ slunce na pláže Santa Monica. Měl jsem tam přes Google Maps vymyšlený jeden záběr.

Rozhodně jsem ale nečekal, jaká srážka s realitou nás čeká :-)

První zážitek byla snídaně. Musím přiznat, že jsem do teď v šoku z toho, co jsme zažili, a pořád si říkám, že musím s někým, kdo USA hodně dobře zná, probrat, jak moc to odpovídá realitě.

Po příchodu na snídani se rychle rozkoukáváme a zjišťujeme, že nás čeká totální plastikový zážitek. Jako talíř máme polystyrenovou misku, to samé kelímek na čaj či kafe, příbor a další snídaňové drobnosti. V duchu si říkám, že jsem asi zase v letadle. Jenže nápis na hotelu říká, že se jmenuje Holiday Inn Express a pokoj stojí na noc od 165 dolarů. Což beru, že bude asi nějaká nižší střední třída. Plast bych tu fakt nečekal. No a stejně, jako si člověk plast nafasuje, tak se ho i zbavuje. Po obou stranách východu jsou obrovské koše, které slouží k úklidu stylem - vše co je na stole dej na hromadu a šup s tím do koše. Ať je to co je to. Nejsem agresivní příznivce recyklace, doma i tak poctivě třídíme, ale tohle je moc i na mě.

Náš plastikový svět :-)

Výběr jídel je přehlídka kalorických bomb. Moje paní doktorka by mne asi nepochválila, ale pokud jsem nechtěl umřít hlady, neměl jsem moc na výběr. Říkal jsem si, že stačí střídmá snídaně v tomto stylu a člověk má energii na celý den. Nutno ale přiznat, že až na jogurt, který byl podle mého asi taky z umělé hmoty, to bylo všechno docela dobré. Zajímavé bylo kafčo, které mi přišlo, že ho člověk může vypít litr, aniž by poznal, že pil kafe. Další zajímavostí bylo, že než jsme se stačili s Bláňou nasnídat, tak se kolem nás prohnal skoro celý hotel. Očividně se tu moc klidně nesnídá. O detailech, v jakém stavu nechala většina hostů stůl, raději psát ani nebudu :-)

Naspeedovaní” snídaní balíme batůžky a hurá do města.

Když jsme plánovali cestování po Los Angeles, tak jsme hodně zvažovali, jestli si půjčíme auto. Nakonec jsme se s Bláňou shodli, že je to blbost kvůli dvěma dnům. Zvlášť, když chceme cestovat pouze po městě. Našli jsme skvělé stránky o dopravním systému v LA - http://www.metro.net, kde nám vyšlo, že do hodiny se od hotelu vždycky dopravíme kam potřebuje. Stránky obsahují i základní informace o fungování placení v MHD. Vybaveni jízdními řády a jednodolarovými bankovkami vyrážíme za novými zážitky.

Hned u hotelu se naučíme ovládat křižovatku, aby se dalo přejít. Musím přiznat, že vybaven zkušeností z Prahy jsem do 6ti proudé silnice vstupoval s velmi silnými obavami. Zbytečně. Musím přiznat, že systém semaforů a přechodů pro chodce obecně, se mi na dopravě v LA moc líbil. Stejně tak klobouk dolů před respektováním chodce na přechodu ze strany řidičů. Když jsem viděl, jak 4 pruhy čekají, než s Bláňou přejdeme, i když mají zelenou pro odbočení do našeho směru, je to zážitek, který se vám u nás rozhodně nepovede zopakovat. Skvělé je zobrazení času, kolik vám zbývá, než padne na přechodu červená. Důležité je, že máte na přechodu čas v klidu přejít a né ty naše pražské pětisekundové zelené přes magistrálu. Škoda jen, že ty semafory nemají moc pro koho svítit - chodce aby jeden pohledal.

Zastávku autobusu máme asi pět minut od hotelu. Už při čekání na autobus začínám tušit, že asi budeme hodně velká atrakce. Za pár minut se přiřítil metrobus číslo 704 a jeho řidič na nás koukal dost vyjeveně. Skoro mi přišlo, že pořád doufal, že jsme se tam dostali nějak omylem. Bláňa ale neoblomě vytasila 3 dolary a řidič pochopil, že se nás nezbaví. Ukázal, kam máme peníze vložit. Je to takový automat, který je sežere do kasičky. Rychlé a jednoduché. Začal se nás vyptávat, co že to tam vlastně děláme a kam se chceme dostat. Říkáme mu zastávku. Ta mu ale nestačí a chce znát cíl. Tak nahodíme Hollywood boulevard, což ho uspokojí a schválí nám zastávku s tím, že tam můžeme přestoupit na další autobus. Bláňa mu řekla, že tam chceme dojít pěšky, to už jen třeštil oči a raději vyrazil na trasu. Ještě nám doporučil, že jestli opravdu chceme cestovat MHD, ať si pořídíme TAP kartu, protože za 5 dolarů na ní můžeme libovolně cestovat celý den.

Cestou na Hollywood boulevard

V autobuse jsme opravdu za atrakci. Každý si nás prohlíží a rozhodně to není tím, že Bláně sedí na batohu Běta s Wolfim. Já zase celou dobu přemýšlím, jaké skupiny lidí jezdí v Los Angeles MHD.

Rychle se orientujeme v systému, jak se ovládá autobus. Podél všech stěn se táhne provázek, za který je třeba včas před zastávkou pořádně zatáhnout. Tím dáte řidiči signál, že chcete zastavit. Stanice se hlásí dopředu, tak se dá pěkně orientovat, kde zrovna jsme. Je vidět, že si nás řidič pořád hlídá. Za půl hoďky jsme na naší zastávce a řidič pokyne, že je to opravdu ona. Vystupujeme na křižovatce Santa Monica Blvd/Highland Av. Máme před sebou 1 km na Hollywood boulevard. Z pohledu místního obyvatele asi nepřekonatelná pěší vzdálenost.

Mezi Kodak a Chinese Theatre je ulička, kde je výhled na slavný nápis HOLLYWOOD.

Na chodník slávy dojdeme v podstatě v jeho centru, které je v okolí Kodak Theatre a Chinese Theatres. Naším hlavním cílem je najít hvězdu Antonia Banderase, neb to je oblíbenec naší Běty a Godzilly, se kterou se chce vyfotit Bláňa. Zatímco mi hlavou vrtá, proč Bláňa touží po Godzille, potkáváme hvězdy našich oblíbených zpěváku Philla Colinse a Stinga, stejně tak i hvězdy Kapitána Kirka a Spoka ze StarTreku nebo jeho zakladatele Gena Roddenberryho.

Vládne tu klasický turistický šrumec. Ze všech stran frčí nabídka okružních výletů. Cestu člověku sem tam zastoupí lépe či hůře obživnutý Spiderman, kapitán Jack Sparrow, Michael Jackson, Rambo, Marilyn Monroe či neidentifikovatelní plyšáci v životní velikosti. Každý touží zprostředkovat nám pět vteřin slávy :-) Dá nám dost práce si vybojovat místo u své “hvězdy” :-)

Bude klid v domácnosti, holky mají Antonia :-)

Já mám kapitána Jamese T. Kirka :-)

Antonia se nám po menších zmatcích daří najít, tak máme to, co jsme potřebovali. Docela se těšíme, až odtud zmizíme. Musím přiznat, že jsem čekal něco víc. Hollywood boulevard je normální ulice, kde jezdí auta a je docela šrumec. Reprezentativní chodník je opravdu jen v té části v okolí Kodak Theatre, a pak velmi rychle ztrácí svůj lesk a některých hvězd mi bylo až líto.

Hollywood boulevard

Pomalu se vracíme jednou boční ulicí na Santa Monica boulevard, kde nasedáme opět na autobus, který nás veze pomalu k hotelu. Zjistili jsme, že teď máme klasickou linku, což je takový courák, co staví na každém rohu. Mám tak skvělou příležitost sledovat, jak z ulic mizí lidé. Ty najdu jen v autech, jak sviští okolo našeho autobusu. Chodníky podél těžce zejí prázdnotou. V duchu se sám sebe pořád ptám - "lidi, kde jste?".

Na hotelu nás dožene únava z časového posunu i dnešních zážitků, takže zaspíme západ slunce a probouzíme se do večerního LA.

O slovo se také přihlásil hlad. Z okna hotelového pokoje koukáme na rychlé občerstvení Subway, tak je rozhodnuto - zajdeme si koupit bagetky a zdlábneme je na pokoji. Mumlajícímu chlapci v Subway za pultem absolutně nerozumíme a chytáme tak každé páté slovo - a to jsme na to dva. Naštěstí systém ukazování funguje, takže si za 10 minut odnášíme na pokoj voňavé bagetky plné různých dobrot. Prostřeme si papír a ubrousky a pěkně se nakrmíme.

Dneska to byl náročný den. Na rovinu musím napsat, že se mi moc nelíbil a v duchu jsem si říkal, že se těším, až budu z USA pryč. Těžko se to popisuje, ale je to pocit, který máte uvnitř a ten vám říká - “proboha, co tady dělám?”.

Nebudu vás ale napínat. Zítra nás čeká druhý den v Los Angeles a to bude zcela jiné kafe :-)

sobota 2. února 2013

Den 1 - Když vítr přináší štěstí

Náš velký den D je tady. Máme před sebou naši Cestu snů - za třicet dnů obkroužit svět.

Ať chceme nebo ne, pomalu nás dohnala ta správná cestovní horečka. Ráno nemůžeme dospat a míra nervozity lehce stoupá. S napětím sledujeme dění na londýnském letišti Heathrow, kde silný vítr začíná pomalu působit hokej v letových řádech. I pro nás je to kritické místo, protože tam máme pouze 2,5 hodiny pro přestup na let do Los Angeles. Podle všech zpráv je nám jasné, že již dnes nás čeká naše první velké dobrodružství.

Než se ale pustím do dalšího vyprávění, musím představit dva důležité členy naší výpravy. Je jím ovečka Běta a vlček Wolfi - vlastnící fikaný ovčí převlek, kterým láká nezkušené ovečky za účelem seznámení - to tedy tvrdí oficiální leták společnosti Nici. Náš Wolfi říká, že je to blbost, že je to za účelem společného hodování :-) Pokud chcete sledovat drobné ovčí a vlčí příhody, podívejte se na náš web www.pazourovi.cz.


Účastníci zájezdu :-)
Teď již ale hurá do světa. Běta s Wolfim k jejich velké nelibosti míří do kufru a my na letiště.

Celá cesta začíná stylově - zpožděním pražské MHD, které ale řidič našeho autobusu svou odhodlanou jízdou nakonec dožene. Na letišti zažíváme první příhodu, která z nás sundá velkou část nervozity. Když při odbavení vidím, jak kufr s Bětou a Wolfim uvnitř pomalu mizí po pásovém dopravníku, tak se neudržím a zavolám: “ahooooj dětiii…”. No a to jsem neměl dělat. U všech přepážek British Airways to ztuhlo a pracovníci okamžitě zaměřili jak mě, tak kufr. “Aaaaaa to jsem neměl”, honilo se mi v duchu. Rychle jsem dodal, že nám tam cestují dva stateční plyšáci a né opravdové děti. Chvilku napětí střídají úsměvy a velmi důrazná rada, abych podobné pozdravy nikde příště nepronášel :-)

Do letadla směr Londýn nastupujeme na čas. Nikam se ale neletí. Dozvídáme se, že v cíli naší cesty je silný vítr, který velmi komplikuje přistávání a je třeba tedy zatím čekat. Bláně se tak odkládá o pár desítek minut její premiérový let. Zároveň nám je jasné, že v Londýně to bude boj o minuty. Náš airbus se nakonec přeci jen dostává do vzduchu a my začínáme opisovat první kilometry na naší cestě kolem světa.

Let probíhal relativně hladce. Airbus se prodíral kilometr za kilometrem silným protivětrem ke svému cíli. Na mapě se blížil Dortmund a letušky začaly zrovna podávat drobné občerstvení, když tu najednou se letadlo párkrát otřáslo a následoval sešup jak na horské dráze. Vzduch v letadle proťal jekot cestujících i drobná mlasknutí několika čerstvě nalitých káv, které převážně změnily majitele i místo určení. Kapitán stručným povelem usadil letušky a bezpečně nás provedl pásmem nečekané turbulence. Na letecké mapě bylo vidět, že během chvilky jsme ztratili skoro 800 metrů. Bláňa s ledovým klidem pronesla, že to tu drncá jak na naší D1 :-)

Zbytek letu probíhal hladce. Přeď Anglií se dokonce udělala díra v mracích. Bylo vidět krásně celé pobřeží u Doveru. Nemohl jsem si při té příležitosti nevzpomenout na příběhy našich válečných pilotů, pro které tento pohled znamenal návrat do bezpečí, byť to bylo přes tisíc kilometrů od jejich skutečného domova.

Anglie na dohled
(iPhone - Hipstamatic)

Nebe na Londýnem bylo plné čekajících letadel na přistání. I nás čeká několik parkovacích okruhů, než konečně dostáváme povolení. Je znát, že kluci z BA letí domů, protože je silný vítr absolutně nerozhází a my dosedáme na letištní plochu jako do peřinky.

Teď nás čeká závod s časem. Let Air New Zealand do Los Angeles s číslem NZ 1 odlétá za necelou hodinu a půl. Musíme stihnout se přepravit na Terminál 1, vyzvednout si palubní lístky a projít náročnou bezpečnostní prohlídkou. Podle průvodce po letišti si cestující musí na toto vyhradit minimálně 90 minut. To nemáme. Ale ve skrytu duše věřím, že dnešní vítr nám fouká štěstí.

Autobus nás od letadla odváží k terminálu a my začínáme boj s časem. Značení k přestupu je naštěstí báječné a tak se nedá zabloudit. Máme štěstí, že hned chytáme i meziterminálový autobus. V duchu začínám věřit, že to stihneme. Až při jízdě autobusem si člověk uvědomí, jak obrovské Heathrow je. Cestou chvilku závodíme i s největším dopravním letadlem světa Airbusem A380. Je to opravdu obr a kupodivu vyhrál :-)

Takto vypadalo naše éro. Sluší mu to, ne?
Foto: Air New Zealand
Konečně z dálky vidíme naše letadlo. Nedá se přehlédnout. V nudném zástupu letadel ve firemních barvách září hobbití Boeing 777-300ER jako klenot. Chvilku se kocháme, ale víme, že ještě nemáme vyhráno. Autobus konečně zastavuje u cílového terminálu a my běžíme za hobbity. Cestou se několikrát ptáme na cestu k přepážce Air New Zealand, což nás nakonec zachraňuje, protože nás posílají pryč od beznadějně přeplněného kontrolního stanoviště do jiného patra. Tam narážíme na ochotného pracovníka bezpečnosti, který nás navede na skoro prázdné kontrolní stanoviště. To prolítneme tak rychle, až se nám ani nechce věřit, že to máme za sebou. Když po chvilce tápání narážíme na přepážku Air New Zealand a dostáváme palubní letenky, je nám jasné, že máme vyhráno. K letadlu přiběhneme akorát včas. Než se pořádně rozkoukáme, už volají naši řadu k nástupu. S jakou úlevou dosedáme do našich sedaček se snad ani nedá popsat. Rozesíláme radostné sms na všechny strany a těšíme se na let krásným érem. Že to bude pohoda naznačuje super instruktážní video od tvůrců Pána prstenů.

Ostatně podívejte se sami, jak vtipně se nechá podat bezpečnostní instruktáž před letem.



Je znát, že Středozemě je bohatý kraj, protože jejich éra létají v plné výbavě i v ekonomické třídě. Máme zarezervovaná sedadla v úplně poslední řadě, což server SeatGuru úplně nedoporučuje, ale zpětně jsme se s Bláňou shodli, že příště bychom si je vzali snad zase. Mají několik výhod. Jsou pouze dvě vedle sebe, máte tak krásné soukromí, jinak je uspořádání 3-4-3, je u nich docela široká ulička na protažení a hlavně mají dost prostoru i za, takže je možné mít pořad polohu v leže, nikoho s tím neotravujete a i tak je tam dost místa na fotobatoh, který člověk může mít stále u sebe aniž by si zabíral pohodlíčko na nohy nebo musel stále chodit do schránky nad hlavou atd. Teď k té plné výbavě. I v ekonomické třídě máte k dispozici úžasný multimediální systém včetně možnosti propojení přes USB. Což znamená jednak možnost si pohodlně dobíjet všechna svá mobilní zařízení a také třeba z iPhone přehrávat jeho obsah. Na druhou stranu musím přiznat, že nabídka, kterou toto centrum nabízí, je impozantní a vůbec jsem nemusel sáhnout po své zásobě pro případ trudomyslnosti. Z filmů nemůže chybět žádný ze série Pána prstenů, ale najdete tu i nejaktuálnější novinky. Podíval jsem se třeba na film Lincoln od Stevena Spielberga, který u nás začal teprve před pár dny jít v kinech. To ale nebylo nic proti tomu, co nabízí hudební část. Musím se přiznat, že ta mne zcela rozštípala, protože jsem tam našel vše, co bych si přál a když jsem narazil i na debut islandské kapely Of Monsters and Men, kterou jsem před pár dny objevil a hned si ji zamiloval, byl jsem na vrcholu blaha. Samozřejmostí jsou všudypřítomné letové informace včetně velmi detailních map, takže i když letíte přes prázdnou kanadskou pustinu a dole uvidíte kouř z ohně, hned je tam snad i číslo zvonku :-) Chcete něco dobrého přinést během letu? Vyberete si to v obchodě a letuška vám to přinese. Chcete vědět, kdy se bude podávat jídlo a co všechno dostanete nebo co si můžete vybrat? Zobrazíte si rozpis letu, kde je vše pěkně přehledně zobrazeno, včetně času kolik zbývá třeba do večeře atd… Fakt mazec :-) No a to nejlepší na konec. Hned pod jídelním stolíčkem naleznete hádejte co? Jasněěěě. Elektrickou zásuvku! Pokud tedy sebou máte počítač, můžete po celou dobu letu vesele napájet nejen sebe ale i počítač. Stačí k tomu redukce s kolíky ala USA nebo Austrálie.

Let do Los Angeles byl super. V letadle vládla všeobecně pohodová nálada. Celou dobu jsme letěli na pomezí dne a noci, což venku vytvářelo zvláštní atmosféru. Největší tma nás potkala v okolí Islandu, pak se pod námi zatáhlo a nic moc vidět nebylo. Chvilku jsem zahlédl i část pobřeží Grónska. Nejhezčí část letu byla nad severní Kanadou v okolí Hudsonova zálivu. Obrovské širé pláně ledu sem tam narušovaly rozsáhlé praskliny nebo části připomínající řeky, na kterých někdo nechal v jednom okamžiku zmrznout vlnky. Chvilkami jsem se přistihl, jak bláhově hledán, jestli neuvidím ledního medvěda. Tak byla ta scenérie impozantní. V této části jsem neodolal, z objektivu sundal polarizační filtr a sem tam si cvaknul záběr se zajímavou scenérii. A Bláňa? Ta tohle všechno spokojeně prospala. Ještě že mě poslechla a pořádně se do letadla oblékla :-)

Nad Kanadou

Cestou jsme vzpomínali, kde asi máme kufry a hlavně ten, kde podřimují Běta s Wolfim. Po zkušenostech s rychlopřestupy směrem Kostarika, jsem velkou šanci tomu, že letí s námi, nedával.

Noc začala přebírat žezlo. Signalizační světlo na konci křídel naší 777čky připomínalo lucernu dávající jistotu ve tmě. Náš let se pomalu blížil ke svému závěru. Před Las Vegas ožil i náš kapitán, což mě potěšilo, protože den před odletem jsem četl nějakou statistiku, že každý čtvrtý pilot za letu v kabině klidně usne a když se náhodnou probere zjistí, že spí i jeho kolega :-) Bylo fajn vědět, že před nejnáročnější částí letu - přistáním, máme vyspanou posádku :-) Pohled na Las Vegas z letadla je opravdu úžasný. Nikde nic a najednou uprostřed tmy se vynoří přesvětlený kus země, který i ze vzduchu vypadá jako kolotoč. Z několika směrů se k němu jako žíly pulzující životem táhnou silnice plné svítících aut. Trochu jsem to podcenil a měl v tuto dobu již poslušně sbalenou fotovýbavu. Zpětně toho trochu lituji. Na iPhone ten pohled tak nevynikne.

Než jsme rozkoukali, už nám pod křídlem začalo ubíhat Los Angeles. Mohutné pravidelné čtverce ulic jsou fascinující. Ještě víc mne překvapilo, že snad každý takový čtverec má svůj vlastní stadión na baseball. Očividně jsme přilétali do večerní špičky, protože hlavní ulice připomínaly nitky o bílé a červené barvě. Náš obr se elegantně snášel k zemi a ani jsme pořádně nepocítili, kdy se jeho mohutná kola dotkla poprvé letištní plochy.

Trasa našeho letu NZ1
(iPhone)
Po výstupu nás čekala další zkouška. Pohovor s imigračním úředníkem. Musím přiznat, že jsem z ní měl obavy. Člověk si říká, jestli bude všemu správně rozumět, aby neudělal nějakou botu, neřekl díky tomu nějaké kraviny (viz třeba pozdrav dětem v kufru :-) atd… Bláňa je ta hezčí z naší dvojice, tak dostala roli tiskové mluvčí. No, jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Zatímco Bláňa s ním řešila otázku, jak dlouho chceme být v USA, což pana úředníka zaujalo - proč pouze dva dny, nahodil jsem informaci, že je to naše svatební cesta kolem světa. To vyvolalo ještě větší zájem. Úředník zkoumavě položil otázku, zda jsme opravdu manžel a manželka? Nevím proč, ale pořád při tom koukal na mě :-) Bláňa mě naštěstí nezapřela a tím to bylo hotové. Pak už ho jen zajímalo, kam letíme potom a co všechno chceme po světě vidět. Pěkně si nás oba vyfotil, oskenoval nám packy a za tři minuty bylo po všem. Popřál nám štastnou svatební cestu a přivítal nás v USA, což doprovodil několika údery razítek.

Radost byla o to větší, že na pásu byly naše kufry. Klobouk dolů Heathrow!

Když jsme odevzdávali celní prohlášení, což je poslední kontrola před vstupem na území USA, v hlavě se mi přehrávala melodie ze závěrečné scény našeho oblíbeného filmu Počátek. Ono to všechno nakonec bezchybně klaplo!

Na letišti jsme si počkali na taxíka. Organizátor rozvozu byl temperamentní chlápek, který si chtěl hned povídat. Jen ho trochu rozhodila naše odpověď na klasickou otázku odkud jsme. O Praze asi fakt nikdy neslyšel, tak jsem přešli na klasické počasí a dopravní zácpu, která znamená nutnost čekat na taxíka. Za pár minut ale jeden sehnal a z vesela nás do něj, s přáním krásného pobytu, nalodil. Cesta do hotelu trvala asi dvacet minut. U hotelu nám během červené taxikář vysvětlil kompletní rozbor turistických možností v okolí včetně času kolik nám to zabere, když pojedeme autobusem nebo taxíkem.

V hotelu, kde o nás věděli, jsme vyfásli kartičku jako klíč, kód na free wifi a za pár minut jsme se už na pokoji vítali s Bětou a Wolfim (měli ještě trochu jinovatky v kožichu :-).

Byl to úspěšný den. Měřil skoro 10 tisíc kilometrů na naší cestě kolem světa.

Zítra nás čeká Los Angeles…

Hudsonův záliv