sobota 16. března 2013

Den 17 a 18 - Queenstown, naše brána na Jižní ostrov


Po skvělé večeři v The Kurious Kiwi restauraci a šesti kouscích místního piva se nám krásně usínalo. Měli jsme před sebou posledních pár hodin spánku na Severním ostrově.

Ráno nás z peřin tahal neodbytný budík. Venku byla ještě tma, ale nám nezbylo nic jiného, než vyskotačit ven a chystat se na cestu. Letadélko odlétalo v 7:35 a museli jsme stihnout ještě vrátit auto.

Začátek dne byl ale poznamenán tragickou událostí :-) Zjistil jsem, že nám přestala fungovat, do té doby, skvělá redukce na všechny možné zásuvky, co jich jen na světě je. Nejprve jsem nechápal proč, ale po chvilce zkoumání jsem objevil, že milá redukce má v sobě pojistku. No príma. V návodu o tom nebylo ani slovíčko. Je to klasický malý špalíček, který tady asi nebude úplně snadné sehnat. Takže příště sebou musím vzít i sadu pojistek :-)

Po hladové motelové snídani z vloček a džusu vyrážíme směr letiště. Rotorua ještě spí a tak nám cesta krásně utíká. Venku pomalu svítá, krajina se probouzí a noční studené barvy přenechávají místo svým teplým odstínům. Na letišti na poprvé trefíme parkoviště, kde má vyhrazené stání naše půjčovna. Rozloučíme se s Epicou, která nás bezpečně povozila a přežila i mé náročné začátky s jízdou vlevo :-) V hale na nás čeká opuštěná kancelář se vzkazem, že pokud vracíme auto, máme vhodit klíčky do takové ptačí budky u stolu, čímž je celé vrácení vozu považováno za vyřízené. Překvapeně se na sebe s Bláňou podíváme, ale protože jsme tou dobou jediní bdící lidé v hale, vhazujeme klíčky do ptačí budky.

Letecký pohled na NP Tongariro

Odbavení proběhne rychle. Kufry si posíláme rovnou do Queenstownu, i když máme na cestě přestup ve Wellingtonu. Zaplatíme odletovou taxu a jdeme omrknout éro. Stojí hned vedle. Je to maličký Bombardier Q300. Než se nadějeme už sedíme uvnitř a startujeme. Máme dobrou stranu a tak za pár minut vidíme v pozadí mohutné sopky NP Tongariro. Protože je letadlo plné jen z poloviny, Bláňa se pohodlně uvelebí u svého okénka a kochá se pohledem na kouřící kráter Te Maari i temně modré
Blue Lake. Ve Wellingtonu jsme za necelou hodinu. Další hodinu čekáme na spoj do Queenstown. Tentokrát letíme větším vrtulákem ATR-72. Cesta uteče velmi rychle. Máme štěstí, že z deštivého a zamračeného Wellingtonu přilétáme opět do prosluněné krajiny. Závěrečné přiblížení k letišti je úžasná podívaná. Piloti musí letadlo provést mezi strmými kopci a postupně se snášejí hlouběji a hlouběji do údolí. Za takhle krásného počasí to musí být krásná podívaná i z pilotní kabiny. Jen si říkám, že za špatné viditelnosti to bude hodně náročné na přesnou navigaci a pilotáž, aby letadlo neskončilo na nějakém tom kopci. To už ale vidíme vzdálenou zářivou hladinu jezera Wakatipu a první metry
přistávací dráhy.


Jezero Wakatipu

Za pár minut máme kufry. Jsme rádi, že se nám při přestupu Běta s Wolfim nezatoulali. Hurá pro novou káru. Tentokrát máme jinou půjčovnu (Apex) a čeká na nás skoro nové Subaru Legacy. Po nedobré zkušenosti s navigací od Sygicu si raději půjčujeme místní. Předání auta u Apexu bylo výrazně kvalitnější než to, co nás potkalo u Thrifty. Protože jsem ale opět měli plné pojištění, tak to stejně skončilo tak, že nám předali klíčky a řekli, ať si nelámeme hlavu s tím v jakém stavu auto vrátíme. A odeslali nás kamsi ven z letištní haly, abychom si auto našli někde na parkovišti a s přesnou lokalizací nám pomůže přeci dálkové odemykání... :-) Príma. A hlavně ať do auta lejeme lepší benzín, neb je to zmlsaný japonec :-) Na parkovišti na nás skutečně reagovalo jedno krásné nové stříbrné subaru :-)

Půjčená navigace je trošku na klíček a první střet s anglickým navigováním je trošku náročnější, ale i přesto za pár minut trefíme správný směr k našemu ubytování. Cestou potkáváme jedinou dopravní nehodu, kterou jsme za celou dobu pobytu na NZ viděli. Shodou okolností ji způsobil pán, který si půjčoval auto v sousední půjčovně a viděl jsem ho odjíždět. Nehoda klasická - pán sjížděl z křižovatky a vjel do protisměru … inu, jízda vlevo má svá specifika. Naštěstí šlo jen o plechy.

Večerní náladu u jezera Wakatipu

Není čas si hrát na čumila, musíme hlídat náš motel. Po pár minutách parkujeme u Alexis Motels and Apartments. Opět je to krásné, nové a moderní ubytování. Máme k dispozici velký obývací pokoj, ložnici a venkovní posezení. Vyřídíme na recepci formality, což nám dá dost zabrat, protože poprvé narážíme na člověka, kterému ani jeden z nás v podstatě vůbec nerozumí. Ještě že jsme na to s Bláňou dva a tak skládáme z jeho proudu myšlenek nějaký částečný smysl. Celé to zakončíme obligátním převzetím mléka. Zcela nás to ale vyčerpalo a tak si jdeme na chvilku lehnout.

Nespíme ale dlouho. Sluneční paprsky nás šimrají skrz okno a tahají nás z postele ven. Dojedeme si nakoupit nějaké zásoby, uvaříme lehkou večeři a vyrazíme na procházku k jezeru. Alexis Motels je asi 100 metrů od břehů krásného jezera Wakatipu. Pomalu k němu sejdeme a procházíme se po jeho břehu směrem k centru Queenstownu. To nás zavedlo až do části, která se jmenuje Queenstown Gardens. Z břehů v této části je krásný výhled na jezero po kterém na svou pouť právě vyrážel parník TSS Earnslaw skryt za mohutnou clonu kouře z jeho silných parních strojů.

Setkání generací na jezeře Wakatipu

Slunce se pomalu zanořilo za vrcholky hor nad jezerem a obloha začala nabírat různobarevné kreace. Rozhodli jsem se s Bláňou už dál nejít a zůstat tady až do setmění. Našel jsem si tu několik motivů a postupně je podle stavu oblohy nafotil. Pak už jsme jen sledovali, jak se na obloze začínají třpytit první hvězdy. Naše dobrodružství po Jižním ostrově začalo krásně. Večer usínáme s pohledem na srpek Měsíce a opodál zářící Jupiter.

Ráno nás budí opět nenechavé sluneční paprsky. Jakoby nám chtěly naznačit, že máme na dnešek hodně plánů a tak je nejvyšší čas vstát, abychom to všechno stihli. Včera jsme se totiž s Bláňou shodli, že se dneska určitě musíme zajít podívat na ptáka Kiwi, vyjet lanovkou na Skyline vyhlídku nad městem, zkusit zdolat vrchol Ben Lomond, projít se centrem města a večer se projet historickým parníkem TSS Earnslaw po jezeře Wakatipu. Queenstown není velké město, tak necháme auto
zaparkované u motelu a vše zvládneme pěšky.

Naše první kroky míří za jedním ze symbolů Nového Zélandu - ptákem Kiwi. Pro tohoto roztomilého nelétavého ptáka, který se vyskytuje pouze na Novém Zélandu, se stal osudným příchod lidí. Kiwi, který tu do té doby neměl zásadního přirozeného nepřítele, se nedokázal vyrovnat s invazí potkanů, prasat nebo koček. Dnes patří mezi silně ohrožené druhy a je skoro zázrak, že se ještě v přirozeném prostředí vůbec vyskytuje. V Queenstown je možné několik kousků obdivovat. Kiwi je aktivní v noci a proto je tomu uzpůsobena i expozice v Kiwi Birdlife Parku, která je ponořena do hluboké tmy a pouze několik tlumených temně červených žárovek osvětluje "výběh" kiwíků. Chvilku nám trvá, než se naši oči adaptují na tmu. Za chvilku konečně spatříme našeho prvního kiwíka. Je to opravdu roztomilá slípka s dlouhým zobákem, která si ťapká ve výběhu a neustále přehrabuje zem, jestli tam není nějaká dobrůtka. Po čase zjistíme, že jsou ve výběhu dva. Je zábavné sledovat, jak se k sobě každou chvilku vrací a zobáky si prohrábnou navzájem peří, které ale spíše připomíná srst. Ani se v té tmě už nedivím zákazu fotografování, který je tu všude silně prosazován. Je mi jasné, že dřív nebo později by to tu vyfotil někdo s bleskem, což by v této tmě bylo dost "smrtící". Na "kiwíky" by se dalo dívat celý den, ale musíme se pohnout.

Queenstown

Spolu se vstupenkou do Kiwi Birdlife Parku jsme si koupili i zpáteční jízdenku lanovkou Skyline, která vede do stejnojmenné vyhlídkové restaurace nad městem. Jízda nahoru trvá asi necelých 5 minut. Vyhlídku zatím vynecháme a zamíříme směr hora Ben Lomond. Cestou ale zjišťujeme, že jsme to časově dost podcenili a nemáme šanci to zvládnout. Otáčíme se tedy zpět a přes odletovou louku paraglajdistů se vracíme na Skyline vyhlídku. Město máme jako na dlani. Jezero se hemží čluny a z dálky zazní mohutná siréna parníku TSS Earnslaw, který se vrací z jedné z mnoha pravidelných plaveb, který každý den po jezeře Wakatipu absolvuje. Lanovka nás tiše sveze z výšin dolů do města. U východu si vyzvedáváme společné fotografie, které tu každému návštěvníkovi při výjezdu nahoru udělají. Je to prima byznys. Docela nám to tam ale sluší, takže si je nakonec kupujeme. Součástí je i několik pohlednic, kde tematicky vykukujeme z kabinky lanovky na adresáta :-) Komu to jen pošleme?

Projdeme se centrem města, které překypuje životem. Sem tam si sice vzpomenu na větu v průvodci, který tvrdí, že Queenstown je jeden velký disneyland, ale myslím, že mu trošku křivdí. Prostě to tu žije :-) Navštívíme i prodejnu jednoho místního fotografa, po které si v duchu říkám, že bych měl asi zdražit, když vidím, za jak vysoké ceny prodává svá dílka.

Konečně foto od profíků :-)

Před šestou hodinou přicházíme do přístaviště, odkud zanedlouho vypluje parník TSS Earnslaw a my chceme být u toho. Když ale vidím šílenou frontu lidí, která nastupuje na parník, tak mě dost přejde chuť. Vypadá to na nějaký šílený zájezd asi stovky lidí. Bláňa pozná moje znechucení, ale neodradí jí to a nakonec mne přemluví a koupí nám lístky. Musím přiznat, že na palubu nastupuju dost nerad. Přivítá mne však vůně uhlí, oleje a dřeva. Na přídi vybojujeme prima místo a za chvilku za zvuku mohutné sirény, pravidelného dunění parního stroje a mohutného kouře z komínu vyplouváme.

Parník TSS Earnslaw začal brázdit vody jezera Wakatipu ve stejném roce (1912), kdy se potopil trošku větší parník - Titanic. Je úžasné, že přečkal tolik let a stále pluje. Počasí nám přeje. Příď rozřezává hladinu jezera, která je klidná skoro jako zrcadlo. Vydávám se k průzkumu. V průvodci jsem totiž dočetl, že loď má přístupnou strojovnu, kde je možné obdivovat srdce lodi. Jdu po čuchu a za teplem. Za chvilku narážím na otevřené dveře za kterými se otevírá klukovské království. Stojím u stropu velké místnosti a pode mnou jsou na jedné straně dva velké kotle a na druhé straně kmitá velký lodní stroj, který roztáčí lodní šrouby jenž nás ženou po hladině. Je tu pěkné vedro. Obdivuji velký pořádek i vlastní stroje. Voní to tu olejem, kterým se nesmí šetřit a páni strojníci každou chvilku někam trochu oleje kápnou. Pod kotli to pěkně hoří a topič sem tam přihodí lopatu, aby udržoval stálý tlak. Jsem od nich docela daleko a i tak ze mne za chvilku leje. Nemůžu se tu na to vynadívat. Zajdu to všechno vychrlit na Bláňu, která vidí, že mně svítí oči, jak když kluk dostane "tvrdý dárek" pod stromeček. Za chvilku jsem zpátky ve strojově. Blíží se přistání na naší jediné zastávce a to si nemůžu nechat ujít. Ve strojovně začne být pěkný frmol. Z můstku přicházejí postupně různé příkazy a každá ruka ve strojovně má napilno. Stroje postupně zvolňují a parník pomalu přiráží k molu.

Plnou parou...

K našemu překvapení většina osazenstva parník opustí a míří na večeři do Walter Peak High Country Farm. Na palubě nás zůstane asi deset a máme tak celou zpáteční plavbu jen pro sebe. Využiji klidu a dojdu se podívat za kapitánem na můstek a pak si ještě jednou projdu celou loď. Bláňa si zatím užívá na přídi vítr ve vlasech a šumění vln. Jak se mi sem nechtělo, tak teď v duchu naši plavbu brzdím, abych si ji ještě užil. Mohutná siréna ale jasně připomíná, že pomalu vplouváme do přístavu a za pár chvil skoro neznatelně přirazíme k molu. Ze strojovny zazní poslední zvonění, které uvádí stroje do klidu.

Stojíme s Bláňou na molu a nějak se nemůžeme s parníkem rozloučit. Sledujeme chvilku přípravu na poslední dnešní plavbu a pak se již definitivně loučíme a pomalu se loudáme do motelu. Venku se cestou stmívá. Obloha se krásně vyjasnila a tak se rozhoduji, že vyrazím ještě na noční focení oblohy a hlavně komety Lemmon. Bláňa toho má již dost, tak jde spát a já vyrážím na lov té hvězdné vlasatice.

Klenoty jižní oblohy

Zítra nás čeká přesun do Glenorchy. Na Bětu s Wolfim tam čeká kamarád Bartoloměj.


sobota 9. března 2013

Den 16 - kouřící kraj Rotorua

Povede se nám dneska navázat na včerejší famózní výlet do kraje sopky Tongariro? Uvidíme. Máme před sebou poslední den na Severním ostrově. Z Turangi se musíme přesunout do města Rotorua, ze kterého zítra odlétáme na Jižní ostrov.

Ráno nás čeká klasické balící kolečko a rozloučení s velmi milým ubytováním v Creel Lodge. V duchu si sice říkám, že bych raději zase šplhal na Tongariro, ale je třeba směřovat kupředu. iPhone je nakrmen na 100%. Navigace Sygic dneska dostane ještě šanci napravit si svou reputaci.

Pohled na sopky NP Tongariro přes jezero Taupo

První dnešní zastávka je u pověstných vodopádů Huka Falls na řece Waikato River. No, pokud čekáte vodopád, tak asi budete dost zklamáni, ale jestli máte rádi rychlou a dravou vodu, která je uzavřena ve skalní soutěsce, se silou naplnit 5 olympijských plaveckých bazénů po okraj za jednu minutu, tak budete nadšeni. Lidí je tu mrak, ale pohled na hučící masy vody je opravdu uhrančivý. O to víc mne překvapuje, že nejhezčí výhled na Huka Falls není vůbec označen a je třeba se z parkoviště vydat vlevo na krátkou cestičku lesem, která nás přivede na klidnou vyhlídku, kde jsme najednou sami a vodopády máme jako na dlani. Zkouším tady vyčarovat nějaký zajímavý pohled, ale moc se mi nedaří - vylezou z toho zase pohlednice :-)

Huka Falls

Pokocháme se vodopády a zamíříme do nedaleké lokality Craters of the Moon. Průvodce láká na možnost vidět i cítit v přímém přenosu sílu naší matičky Země. A má pravdu.

Už první pohled od vstupní recepce je impozantní. Je vidět, že jsme v krajině, která opravdu připomíná kráter, ze kterého na mnoha místech vychází různě silný kouř, odevšad je slyšet bublání, chrochtání či mlaskání a hlavně je vzduch prosycen pachem připomínající zkažená vejce. Jojo, tady se člověk nemusí bát prdnout :-) Při pohledu na tu scénu mi běhá mráz po zádech a v duchu si říkám, že snad vstupujeme na bezpečnou půdu a nic se tu nechystá bouchnout.

Je škoda, že dlouho nepršelo, protože je znát, že mnoho jindy aktivních míst teď jen tiše funí páru. Naštěstí je ale možné na pár místech sílu skrytou pod povrchem obdivovat. Šedivé, mohutně bublající bahno a horký vzduch, který stoupá ze dna je fascinující podívaná. Jen k tomu musí foukat ještě trochu příznivý vítr, aby měl člověk možnost se alespoň na chvilku nadýchnout závanu čerstvého vzduchu, než dostane další zásilku zkažených vajec :-)

Craters of the Moon

6 NZD je krásná cena za tuto podívanou. V Craters of the Moon vydržíme přes hodinu. Z časových důvodů nakonec vynecháme část okruhu, která vede na vyhlídku. I tak musíme ve stínu stromů a na čerstvém vzduchu parkoviště nabrat novou sílu k další cestě. Ta nás zavede na podobnou lokalitu, která je rozsahem výrazně větší a je i slavnější.

Jmenuje se Wai-O-Tapu a už samotný příjezd je opravdu zábavný. Ze všech stran silnice vedoucí k parkovišti i vstupní recepci se různě kouří a do auta se rychle dostane nám již známý zápach. Je nám jasné, že jsme tu správně. Vstupní recepce je spojena s velkou prodejnou suvenýrů a kavárnou. Náš příchod vyvolá silný rozruch. Běta s Wolfim se stávají miláčkem všech přítomných zaměstnanců a speciálně pokladní svedou velký souboj o to, kdo nám prodá vstupenky. Souboj o lístky vyhrává pokladní Steve, který má velkou radost a upozorňuje nás na místa, která rozhodně nesmíme s “dětmi” minout. Jako bonus dostáváme i podrobný tištěný průvodce v češtině.

Neměl bych ovšem zapomenout zmínit jednu důležitou událost, která se před nákupem vstupenek odehrála. Podařilo se nám v místní bohaté nabídce suvenýrů objevit úžasný klobouček s motivem “rozdivočelého ptáka kiwi”, který se stane nedílnou součástí mého dalšího putování pro Novém Zélandu. Klobouček míří hned po zaplacení na mou hlavu a my do geotermálního království.

Wai-O-Tapu nás dostane. Jednoznačným tahákem je jezírko Champagne Pool, které vévodí celé lokalitě a pro svou barevnost, kde se střídá zelená voda, oranžovo-žluto-bílé okraje a okrová okolní plocha, se nedá přehlédnout. Svůj název dostalo podle jevu, který opravdu připomíná šumivá vína, kdy na jeho hladinu na mnoha místech stoupá tisíce drobných bublinek. Teplota vody je přes 70 stupňů a vzhledem k okolní nižší teplotě je nad hladinou jezírka neustále přítomná pára, která se naštěstí díky větru občas rozfouká a je možné tak vidět celou tu “hrozivou” krásu.

Champagne Pool

Těžko říct, jestli je to uhrančivostí lokality, či všudypřítomným smrádkem nebo tou horkou párou, která nás každou chvilku ovane, ale v jeden moment nové 5Déčko začne stávkovat a vytrvale hlásí Error 80. Vypnutí zapnutí nepomáhá. Začnu připravovat záložní tělo, které vesele naskočí. Napadne mne ještě na pár sekund zcela vyndat baterii. To nakonec pomáhá. Foťák zase ožije a podobná chyba se od té doby neopakuje. Asi byl ten smrádek silný i na japonskou techniku :-)

Né tak na turisty z Japonska, proto které se stáváme s Bětou a Wolfim větší atrakcí než zdejší geotermální aktivita. Bláňa, která má naše spolucestovatele připevněné na batohu, musí několikrát pózovat a zvládat spršku cvakání. Skoro si říkáme, že začneme za focení vybírat :-) Když zrovna nemusí pózovat, tak se stává fotografkou kolemjdoucích skupinek. Je přece jasné, že žena fotografa musí umět pořizovat pěkné záběry - a taky že umí :-)

Naše spokojená skupinka u The Champagne Pool

Pokud jsme si mysleli, že po Champagne Pool nás již svou barevností nemůže nic překvapit, tak závěrečné zářivě zelené jezírko Devil's Cave nás vyvede z omylu. Ta zelená je tak intenzivní, že musím hodně hlídat barevný histogram, abych tam měl dostatečně zastoupené všechny tři barevné složky a byl jsem schopen tu zeleň následně reprodukovat. Břeh jezírka je lemován popraskaným bahnem, které vytváří roztodivné barevné i tvarové kreace. Asi bych si tu zaplavat opravdu nechtěl.

Devil's Cave

Do zavíračky stačíme projít a nafotit jen první ze tří možných okruhů. Zastavujeme se ještě na recepci u suvenýrů, kde si Bláňa kupuje úžasné ovčí teplé ponožky a pár drobností. Hlavní starostí personálu je ale spokojenost těch našich dvou plyšáků se zdejší atrakcí. Wai-O-Tapu je moc zajímavé místo a i přes docela drahé vstupné - 33 NZD za osobu, se určitě vyplatí sem zajet.

Zbývajících pár kilometrů do města Rotorua proběhne v pohodě. Jen chvilku hledáme náš motel, až do něj musím vjet výjezdem.

Rozhodneme se s Bláňou, že se musíme pořádně odměnit a tak si zajdeme na večeři do The Kurious Kiwi restaurace, která nám na internetu přijde sympatická a je kousek od nás. Byla to výborná volba. Večeře byla úžasná. Já jsem si dal pořádný steak a Bláňa kuře. Byl to hotový koncert a moc jsme si pošmákli. Skvěle to doplňovalo i jejich výtečné domácí pivo, které bylo konečně i v pořádně velkých sklenicích a tak jsme si těch našich šest kousků pěkně užili. Restauraci The Kurious Kiwi můžeme jen a jen doporučit!

Moc se nám nechce, ale po příchodu na motel musíme zase všechno pobalit do kufrů. Zítra ráno se rozloučíme se Severním ostrovem. Čeká nás Queenstown - naše brána na Jižní ostrov.

pátek 1. března 2013

Den 14 a 15 - V zemi sopky Tongariro

Na cíl dnešní cesty jsem se těšil jak malej Jarda. Sopky mne odjakživa přitahovaly pro svou sílu, kterou umí ničit, ale i dávat nový život. Zatím jsme však ještě v malebné Whitianze, ze které nás čeká dlouhý přejezd do městečka Turangi ležícího ve stínu sopky Tongariro.

Ráno nás vítá svěží vzduch od moře a prosluněné nebe. Bláňa vyčaruje úžasnou snídani a jen neradi se loučíme s podmanivou atmosférou, kterou Whitianga sálá. Pokud někdy pojedete na Coromandel, určitě se tady zastavte a minimálně se projděte po místní krásné pláži.

My už ukrajujeme první kilometry z naší dnešní cesty. Na jízdu vlevo jsem si již docela zvykl. Na křižovatkách blikám místo stírání oken, rozhlížím se správným směrem, odkud můžu čekat auto a zvládám i další nástrahy jízdy vlevo. Jen stále cítím, že mozek s touto variantou jízdy i tak intenzivně bojuje a nebo zapojil nějakou jinou část, která do teď spala a dost nevrle reaguje na to, že musí něco řešit. Mé pokroky ale poznám podle toho, že sem tam slyším pochvalu od Bláni, jak se jí pěkně jede a že již konečně nesbírám patníky :-)

Naší první zastávkou se stalo městečko Whangamata, které je pověstné svou krásnou pláží. Jsme hodně namlsaní z pláže Mercury Bay, ale i tak neodoláme a k pláži zajedeme. Nelitujeme. Z malého parkoviště se k pláži schází hlubokým pískem, který je příjemně rozehřátý. Pláž tvoří dlouhý oblouk kam až oko dohlédne. Její břeh omývá vlna za vlnou. Sem tam některé narostou do výšky a následně se lámou čehož využívají začínající surfaři všech věkových kategorií k tréningu. Pláž je písčitá ale bez jediného kamínku nebo mušle. Opět neodolám, sundám sandále a vyrazím do vln. Občas přijde jedna silnější a vodu mám až po kolena. Za začátku se voda zdá studená, ale po chvilce již příjemně chladí. Vydržíme se tu procházet skoro hodinu. Nechce se, ale musíme dál.

Pláž městečka Whangamata

Než ale vyrazíme, čeká nás další nový zážitek - benzínová pumpa. Kolega z práce Honza mne sice informoval, že je to tady jako u nás - člověk přijede, načepuje, zaplatí a je to. Ale kdo ví. Cestou potkáváme pumpu BP. Zajedeme tedy ke stojanu, vybereme bezolovnatý 91 a zkusíme to pustit. Hurááá, jede to. Do auta se řinou naše první litry. Jsou to drobné denní radosti, které nás tu jako nové cestovatele čekají. Stejně jako se včera Bláně povedlo rozjet pračku a sušičku na dolárky. Máme plno, hurá za sopkou.

Naše cesta vede aktivní geotermální oblastí v okolí města Rotorua. Nikde ale nezastavujeme, protože se tudy budeme za dva dny vracet. Užíváme si tedy jen místní nezapomenutelné vůně.

Také nás tady vypeče navigace v iPhone Sygic, která nám během cesty zcela sežere baterii. Docela nás to překvapilo, protože k tomu došlo rozhodně dřív, než u stejně dlouhé cesty na poloostrově Coromandel. No co už. Trochu mne to naštve, protože to je další mínus, která si tato navigace připisuje. Mezi další mínusy patří třeba úplně zcestné informování o povolených rychlostech (ještě že místní značení je na vysoké úrovni) a docela zákeřné špatné plánování cest, kdy jí očividně blbne odbočování. Díky tomu pak plánuje velké zajížďky, aby se člověk jen otočil do protisměru. Je nutné tak každou trasu nejprve projet, než se začne člověk navigovat. Baterie je skoro na nule, nezbývá než vytáhnout Macbooka a napájet iPhone z něj. 

K večeru přijíždíme do městečka Turangi, kde na nás čeká opět krásné ubytování v Creel Lodge. Paní na recepci nás srdečně vítá a povídá nám, že její babička byla z Prahy. Jojo, svět je malá hrouda. Zařídíme si ranní odvoz prvním autobusem k výchozímu bodu cesty, která nese název Tongariro Alpine Crossing.

Zaskočíme do supermarketu nakoupit nějaké zásoby. Upečeme si k večeři pizzu, dáme si k ní červené vínko a spokojeně usínáme s očekáváním velkého dne.

Večeře v Creel Lodge

Ráno nemůžu dospat. Vzbudím se s předstihem a tak posouvám očima ručičky hodinek, ať už zvoní budík. V 6:15 musíme být před motelem, aby nás vyzvedl autobus směřující do národního parku Tongariro. Vše klapne. Nastupujeme do tranzitu plného pospávajících skupinek dalších turistů. Cestou dostáváme základní informace o počasí, větru i situaci okolo aktivní Te Maari, která zapříčinila to, že trek je pouze poloviční a je nutné se uprostřed cesty otočit a stejnou cestou se vrátit zpět. Vyplňujeme také formuláře pro případ, že se nevrátíme zpět, aby po nás mohlo být vyhlášeno pátrání.

Cestou se dává do deště. Říkám si, že snad předpověď nelhala a bude to jen malá přeháňka a nebude nám pršet celý den. Na parkovišti u výchozího bodu to je naštěstí již jen drobné mrholení. I tak je ale cíl dnešní cesty zcela ponořen v mracích. Vypuštěná grupa se postupně roztrhává a já jen nestačím zírat na oblečení a obuv některých turistů. Všude se píše, že jde sice o poměrně nenáročný trek, ale každý by měl být náležitě vybavený, protože jak to již na horách bývá, počasí může být nestálé a z krásného počasí může být rázem sníh. Tím spíš, že v horních partiích většinou fouká ostrý studený vítr. Říkám si, že rozsáhlá osvětová snaha správy parku je zcela marná. 

Asi nejvíc mne zaujme skupina děvčat, kterou jsem si přejmenoval na "Spice Girls". Mají na sobě lodičky, krátké svítivě barevné šortky pod zadeček a něco jako svetřík, který byl ale zcela jistě značkově stylový. Jen jsem na nich viděl, že jsou zmrzlé až na kost. A to jsme je míjeli asi po půl hodině chůze v té nejlehčí části treku. Kam se dneska tahle skupinka dostala opravdu nevím, ale štěstí bylo, že se počasí vylepšovalo.

U Soda Springs končí nejlehčí část treku, která je označena na značce jako hodina s úsměvem. Před nástupem do další části jsou opět velké cedule, které důrazně upozorňují turisty, aby zvážili své oblečení a možnosti, protože v následující části jde již do tuhého. První náročná část vede do sedla Mangatepopo. Tady už začínám funět a oceňuji, že jsem si večer hodně rozmyslel každou věc, kterou mám ve fotobatohu. Hlavní ale je, že se nám postupně s každým metrem rozpouští oblačnost, kterou necháváme za sebou v údolí a o slovo se hlásí modrá obloha. Po pravé straně začínáme vidět barevný vrcholek kužele sopky Ngauruhoe, který končí až ve výšce 2287 metrů. Nelze si nevšimnou malého proužku kouře, ale poslední erupce byla v roce 1977. Hlavní aktivní oblast je nyní o několik kilometrů severně za jezerem Blue Lake.

Pohled na sopku Mount Ngauruhoe

Odměnou za námahu při výstupu je dlouhá cesta po rovince South Crateru. Vpravo se tyčí Ngauruhoe a vlevo Tongariro. Člověk se na tom půl kilometru krásně zrelaxuje. Vymyslím si tu jeden záběr, který udělám cestou zpět. Teď to nechci zdržovat. Máme před sebou další výšlap po stěně Red Crateru. Terén je již komplikovanější. Cesta je "vyšlapaná" v měkkém terénu plného jemných kamínků a prachu. Stačí trochu nepozornosti a člověk rychle sklouzne zpět. Z této cesty se ale otevírají nové úžasné pohledy na obě strany. Hlavně pohled na starý vulkanický komín vpravo je úžasný. Ty barevné kombinace jsou skoro až k neuvěření.

Red Crater

Cesta Red Craterem nás zavede do posledního oficiálního bodu dnešní trasy na vrchol North Crateru. Tady je velká cedule, která upozorňuje návštěvníky, že vzhledem k velké aktivitě nedalekého kráteru Te Maari je toto poslední bod a za něj se nesmí. Z vrcholu North Crateru je krásný výhled na níže položená jezírka Emerald Lakes a vlevo v pozadí obří jezero Blue Lake nad jehož pozadím se vznášejí zlověstná oblaka hustého dýmu z kráteru Te Maari. Neklamná známka toho, kdo je skutečným vládcem této oblasti. Aktuální období aktivity začalo 6. srpna loňského roku a poslední větší erupce nastala v listopadu. Od té doby kráter Te Maari dýmem připomíná, že tu stále je a ještě neřekl poslední slovo.

Uděláme si tady s Bláňou odpočinkový bod před cestou zpět. Pořizuji několik záběrů a zvažuji, jestli přeci jen k jezírkům nesejdu, jako několik dalších jednotlivců. Nakonec se ale rozhodnu, že to nemá cenu riskovat. Sopky jsou nevyzpytatelné a správci parku asi vědí, proč ta cedule je tady a né jinde.

Jezírka Emerald Lakes

Nafotím tu několik motivů. A začneme se pomalu stejnou cestou vracet zpět. Ono se to nezdá, ale čas tu letí velmi rychle a my musíme být na parkovišti nejpozději v 16:30, kdy odjíždí náš poslední autobus do Turangi. Vím, že cestou mám vymyšleno několik záběrů, takže nabereme velké zpoždění proti časům udávaným na informačních cedulích.

Do kopce člověk vždycky funí a občas i nadává, proč to všechno nahoru vleče, ale nakonec se asi nejhůř jde dolů. Je třeba dávat pozor na každý krok a pořád si říkat: nesmíš se kochat, nesmíš se kochat. Je to ale těžké, protože po obloze se začínají honit mraky a jejich stíny dodávají krajině zajímavou plasticitu a místa, která v plochém světle nezaujmou najednou vypadají zajímavě. Musím ale volit každý záběr, protože vše stojí čas.

Kouřící Te Maari, Blue Lake a Emerald Lakes, NP Tongariro

Poslední velkou zastávku uděláme u vodopádu Soda Springs, který mísí efekt padající vody, červených kamenů a zelených rostlin. Pak už nás čeká jen cesta na parkoviště. Nakonec zjišťujeme, že jsme nabrali větší zpoždění, než jsme si mysleli a musíme hodně přidat do kroku, abychom stihli být zpět do půl páté. Přicházíme asi 10 minut před odjezdem. Máme děsně veselou řidičku, která celou cestu něco povídá, pořád někam ukazuje a i podle stylu jízdy, který připomínal vlnovku, je vidět, že jí dění na silnici moc nezajímá. Kupodivu se ale nikde nevysypeme a zaveze nás zpět do Creel Lodge.

Máme z dnešního výletu nesmírnou radost. Bylo to super! Pohledem fotografa by to chtělo ještě jeden den, protože bych věděl co a jak a mohl bych udělat lepší fotky. Ale já se jednou vrátím! Za odměnu si dojdeme koupit pár piv a dáme si je oslavně k salátu k večeři a na zdar dnešní cesty. Zítra kraj pod sopkou Tongariro opustíme a podíváme se do aktivního geotermálního kraje Rotorua.

Spokojení cestovatelé na dně South Crateru

Pár rad pro cestu Tongariro Alpine Crossing:
  • Sledujte web správy parku na adrese: http://www.doc.govt.nz/parks-and-recreation/tracks-and-walks/central-north-island/ruapehu/tongariro-alpine-crossing/ . Zde se dozvíte, jaká je aktuální situace, jestli jsou otevřena parkoviště i pro soukromá vozidla (v době naší návštěvy byla obě parkoviště uzavřena a bylo nutné používat komerční autobusy). Zjistíte zde i jaká část trasy je otevřena a předpověď počasí.
  • Nepodceňujte počasí. Ráno byla dost zima (Bláňa upotřebila rukavice i kulicha!), přes den pražilo slunce ale foukal silný studený vítr.
  • Pokud musíte využít komerční odvoz, tak si ho zařiďte v místě ubytování - vyzvednou a vrátí vás sem. Na výběr dostanete časy odjezdu. Stejný dopravce vás pak doveze zase zpět. Ověřte si čas posledního odjezdu vašeho dopravce. Z toho, co jsme viděli, tak moc nečekají. Z Turangi stála zpáteční jízdenka 40 NZD za jednoho.
  • Výstup (v aktuální poloviční konfiguraci) je možné rozdělit na 4 části: pohodová hodinka, hodinový výšlap, pak 20 minut pohodová rovinka a pak 30 minut závěrečného stoupání na North Crater. I když se místy zapotíte, tak to není nic, co by průměrný turista nevyšel. 
  • Jestli chcete mít klid, vyražte spíš ráno. Když jsme odpoledne scházeli, tak cesta i sopka vypadala jak Petřín za pěkného počasí -  takové tam byly davy a to jsme tam rozhodně nebyli v hlavní sezóně.
  • Pořád si hlídejte čas. Dolu je to časově velmi podobné jako nahoru, ač se to nezdá.
  • Počítejte s tím, že pokud hodně fotíte, je třeba mít vetší časové rezervy.
  • Nezapomeňte si polarizák (barevné potoky, Soda Springs, jezírka, pláně…).
  • Lokalita je hodně na široké sklo, ale delší objektiv typu 70-200 rozhodně také využijete.
  • Stativ zvažte podle počasí a fotografických záměrů. Já ho táhl kvůli dlouhočasovkám. Jinak by se to při vyšším ISO dalo bez problémů zvládnout bez něj.  
  • S odstupem bych se asi na Tongariro vypravil 2x. Podruhé už bych lépe věděl co a jak.