sobota 9. března 2013

Den 16 - kouřící kraj Rotorua

Povede se nám dneska navázat na včerejší famózní výlet do kraje sopky Tongariro? Uvidíme. Máme před sebou poslední den na Severním ostrově. Z Turangi se musíme přesunout do města Rotorua, ze kterého zítra odlétáme na Jižní ostrov.

Ráno nás čeká klasické balící kolečko a rozloučení s velmi milým ubytováním v Creel Lodge. V duchu si sice říkám, že bych raději zase šplhal na Tongariro, ale je třeba směřovat kupředu. iPhone je nakrmen na 100%. Navigace Sygic dneska dostane ještě šanci napravit si svou reputaci.

Pohled na sopky NP Tongariro přes jezero Taupo

První dnešní zastávka je u pověstných vodopádů Huka Falls na řece Waikato River. No, pokud čekáte vodopád, tak asi budete dost zklamáni, ale jestli máte rádi rychlou a dravou vodu, která je uzavřena ve skalní soutěsce, se silou naplnit 5 olympijských plaveckých bazénů po okraj za jednu minutu, tak budete nadšeni. Lidí je tu mrak, ale pohled na hučící masy vody je opravdu uhrančivý. O to víc mne překvapuje, že nejhezčí výhled na Huka Falls není vůbec označen a je třeba se z parkoviště vydat vlevo na krátkou cestičku lesem, která nás přivede na klidnou vyhlídku, kde jsme najednou sami a vodopády máme jako na dlani. Zkouším tady vyčarovat nějaký zajímavý pohled, ale moc se mi nedaří - vylezou z toho zase pohlednice :-)

Huka Falls

Pokocháme se vodopády a zamíříme do nedaleké lokality Craters of the Moon. Průvodce láká na možnost vidět i cítit v přímém přenosu sílu naší matičky Země. A má pravdu.

Už první pohled od vstupní recepce je impozantní. Je vidět, že jsme v krajině, která opravdu připomíná kráter, ze kterého na mnoha místech vychází různě silný kouř, odevšad je slyšet bublání, chrochtání či mlaskání a hlavně je vzduch prosycen pachem připomínající zkažená vejce. Jojo, tady se člověk nemusí bát prdnout :-) Při pohledu na tu scénu mi běhá mráz po zádech a v duchu si říkám, že snad vstupujeme na bezpečnou půdu a nic se tu nechystá bouchnout.

Je škoda, že dlouho nepršelo, protože je znát, že mnoho jindy aktivních míst teď jen tiše funí páru. Naštěstí je ale možné na pár místech sílu skrytou pod povrchem obdivovat. Šedivé, mohutně bublající bahno a horký vzduch, který stoupá ze dna je fascinující podívaná. Jen k tomu musí foukat ještě trochu příznivý vítr, aby měl člověk možnost se alespoň na chvilku nadýchnout závanu čerstvého vzduchu, než dostane další zásilku zkažených vajec :-)

Craters of the Moon

6 NZD je krásná cena za tuto podívanou. V Craters of the Moon vydržíme přes hodinu. Z časových důvodů nakonec vynecháme část okruhu, která vede na vyhlídku. I tak musíme ve stínu stromů a na čerstvém vzduchu parkoviště nabrat novou sílu k další cestě. Ta nás zavede na podobnou lokalitu, která je rozsahem výrazně větší a je i slavnější.

Jmenuje se Wai-O-Tapu a už samotný příjezd je opravdu zábavný. Ze všech stran silnice vedoucí k parkovišti i vstupní recepci se různě kouří a do auta se rychle dostane nám již známý zápach. Je nám jasné, že jsme tu správně. Vstupní recepce je spojena s velkou prodejnou suvenýrů a kavárnou. Náš příchod vyvolá silný rozruch. Běta s Wolfim se stávají miláčkem všech přítomných zaměstnanců a speciálně pokladní svedou velký souboj o to, kdo nám prodá vstupenky. Souboj o lístky vyhrává pokladní Steve, který má velkou radost a upozorňuje nás na místa, která rozhodně nesmíme s “dětmi” minout. Jako bonus dostáváme i podrobný tištěný průvodce v češtině.

Neměl bych ovšem zapomenout zmínit jednu důležitou událost, která se před nákupem vstupenek odehrála. Podařilo se nám v místní bohaté nabídce suvenýrů objevit úžasný klobouček s motivem “rozdivočelého ptáka kiwi”, který se stane nedílnou součástí mého dalšího putování pro Novém Zélandu. Klobouček míří hned po zaplacení na mou hlavu a my do geotermálního království.

Wai-O-Tapu nás dostane. Jednoznačným tahákem je jezírko Champagne Pool, které vévodí celé lokalitě a pro svou barevnost, kde se střídá zelená voda, oranžovo-žluto-bílé okraje a okrová okolní plocha, se nedá přehlédnout. Svůj název dostalo podle jevu, který opravdu připomíná šumivá vína, kdy na jeho hladinu na mnoha místech stoupá tisíce drobných bublinek. Teplota vody je přes 70 stupňů a vzhledem k okolní nižší teplotě je nad hladinou jezírka neustále přítomná pára, která se naštěstí díky větru občas rozfouká a je možné tak vidět celou tu “hrozivou” krásu.

Champagne Pool

Těžko říct, jestli je to uhrančivostí lokality, či všudypřítomným smrádkem nebo tou horkou párou, která nás každou chvilku ovane, ale v jeden moment nové 5Déčko začne stávkovat a vytrvale hlásí Error 80. Vypnutí zapnutí nepomáhá. Začnu připravovat záložní tělo, které vesele naskočí. Napadne mne ještě na pár sekund zcela vyndat baterii. To nakonec pomáhá. Foťák zase ožije a podobná chyba se od té doby neopakuje. Asi byl ten smrádek silný i na japonskou techniku :-)

Né tak na turisty z Japonska, proto které se stáváme s Bětou a Wolfim větší atrakcí než zdejší geotermální aktivita. Bláňa, která má naše spolucestovatele připevněné na batohu, musí několikrát pózovat a zvládat spršku cvakání. Skoro si říkáme, že začneme za focení vybírat :-) Když zrovna nemusí pózovat, tak se stává fotografkou kolemjdoucích skupinek. Je přece jasné, že žena fotografa musí umět pořizovat pěkné záběry - a taky že umí :-)

Naše spokojená skupinka u The Champagne Pool

Pokud jsme si mysleli, že po Champagne Pool nás již svou barevností nemůže nic překvapit, tak závěrečné zářivě zelené jezírko Devil's Cave nás vyvede z omylu. Ta zelená je tak intenzivní, že musím hodně hlídat barevný histogram, abych tam měl dostatečně zastoupené všechny tři barevné složky a byl jsem schopen tu zeleň následně reprodukovat. Břeh jezírka je lemován popraskaným bahnem, které vytváří roztodivné barevné i tvarové kreace. Asi bych si tu zaplavat opravdu nechtěl.

Devil's Cave

Do zavíračky stačíme projít a nafotit jen první ze tří možných okruhů. Zastavujeme se ještě na recepci u suvenýrů, kde si Bláňa kupuje úžasné ovčí teplé ponožky a pár drobností. Hlavní starostí personálu je ale spokojenost těch našich dvou plyšáků se zdejší atrakcí. Wai-O-Tapu je moc zajímavé místo a i přes docela drahé vstupné - 33 NZD za osobu, se určitě vyplatí sem zajet.

Zbývajících pár kilometrů do města Rotorua proběhne v pohodě. Jen chvilku hledáme náš motel, až do něj musím vjet výjezdem.

Rozhodneme se s Bláňou, že se musíme pořádně odměnit a tak si zajdeme na večeři do The Kurious Kiwi restaurace, která nám na internetu přijde sympatická a je kousek od nás. Byla to výborná volba. Večeře byla úžasná. Já jsem si dal pořádný steak a Bláňa kuře. Byl to hotový koncert a moc jsme si pošmákli. Skvěle to doplňovalo i jejich výtečné domácí pivo, které bylo konečně i v pořádně velkých sklenicích a tak jsme si těch našich šest kousků pěkně užili. Restauraci The Kurious Kiwi můžeme jen a jen doporučit!

Moc se nám nechce, ale po příchodu na motel musíme zase všechno pobalit do kufrů. Zítra ráno se rozloučíme se Severním ostrovem. Čeká nás Queenstown - naše brána na Jižní ostrov.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Pekne cteni, diky. Dobra inspirace, sopky jsou muj favorit. Zdravim z Malajsie :-))

Anonymní řekl(a)...

Jsou to přesně 4 roky, co jsem NZ navštívil a při čtení Vašich zpráv jsem si opět uvědomil, jak nádherná země to je. Naštívil jsem pouze severní ostrov, na jižní nebyl čas, ale udělal jsem to s vědomím, že se tam stejně jednou vrátím. A na tom se nic nemění. Užívejte každý okamžik, to co uvidíte a zažijete Vám nikdy nikdo už nevezme. A hodně štěstí na cestách!