sobota 2. února 2013

Den 1 - Když vítr přináší štěstí

Náš velký den D je tady. Máme před sebou naši Cestu snů - za třicet dnů obkroužit svět.

Ať chceme nebo ne, pomalu nás dohnala ta správná cestovní horečka. Ráno nemůžeme dospat a míra nervozity lehce stoupá. S napětím sledujeme dění na londýnském letišti Heathrow, kde silný vítr začíná pomalu působit hokej v letových řádech. I pro nás je to kritické místo, protože tam máme pouze 2,5 hodiny pro přestup na let do Los Angeles. Podle všech zpráv je nám jasné, že již dnes nás čeká naše první velké dobrodružství.

Než se ale pustím do dalšího vyprávění, musím představit dva důležité členy naší výpravy. Je jím ovečka Běta a vlček Wolfi - vlastnící fikaný ovčí převlek, kterým láká nezkušené ovečky za účelem seznámení - to tedy tvrdí oficiální leták společnosti Nici. Náš Wolfi říká, že je to blbost, že je to za účelem společného hodování :-) Pokud chcete sledovat drobné ovčí a vlčí příhody, podívejte se na náš web www.pazourovi.cz.


Účastníci zájezdu :-)
Teď již ale hurá do světa. Běta s Wolfim k jejich velké nelibosti míří do kufru a my na letiště.

Celá cesta začíná stylově - zpožděním pražské MHD, které ale řidič našeho autobusu svou odhodlanou jízdou nakonec dožene. Na letišti zažíváme první příhodu, která z nás sundá velkou část nervozity. Když při odbavení vidím, jak kufr s Bětou a Wolfim uvnitř pomalu mizí po pásovém dopravníku, tak se neudržím a zavolám: “ahooooj dětiii…”. No a to jsem neměl dělat. U všech přepážek British Airways to ztuhlo a pracovníci okamžitě zaměřili jak mě, tak kufr. “Aaaaaa to jsem neměl”, honilo se mi v duchu. Rychle jsem dodal, že nám tam cestují dva stateční plyšáci a né opravdové děti. Chvilku napětí střídají úsměvy a velmi důrazná rada, abych podobné pozdravy nikde příště nepronášel :-)

Do letadla směr Londýn nastupujeme na čas. Nikam se ale neletí. Dozvídáme se, že v cíli naší cesty je silný vítr, který velmi komplikuje přistávání a je třeba tedy zatím čekat. Bláně se tak odkládá o pár desítek minut její premiérový let. Zároveň nám je jasné, že v Londýně to bude boj o minuty. Náš airbus se nakonec přeci jen dostává do vzduchu a my začínáme opisovat první kilometry na naší cestě kolem světa.

Let probíhal relativně hladce. Airbus se prodíral kilometr za kilometrem silným protivětrem ke svému cíli. Na mapě se blížil Dortmund a letušky začaly zrovna podávat drobné občerstvení, když tu najednou se letadlo párkrát otřáslo a následoval sešup jak na horské dráze. Vzduch v letadle proťal jekot cestujících i drobná mlasknutí několika čerstvě nalitých káv, které převážně změnily majitele i místo určení. Kapitán stručným povelem usadil letušky a bezpečně nás provedl pásmem nečekané turbulence. Na letecké mapě bylo vidět, že během chvilky jsme ztratili skoro 800 metrů. Bláňa s ledovým klidem pronesla, že to tu drncá jak na naší D1 :-)

Zbytek letu probíhal hladce. Přeď Anglií se dokonce udělala díra v mracích. Bylo vidět krásně celé pobřeží u Doveru. Nemohl jsem si při té příležitosti nevzpomenout na příběhy našich válečných pilotů, pro které tento pohled znamenal návrat do bezpečí, byť to bylo přes tisíc kilometrů od jejich skutečného domova.

Anglie na dohled
(iPhone - Hipstamatic)

Nebe na Londýnem bylo plné čekajících letadel na přistání. I nás čeká několik parkovacích okruhů, než konečně dostáváme povolení. Je znát, že kluci z BA letí domů, protože je silný vítr absolutně nerozhází a my dosedáme na letištní plochu jako do peřinky.

Teď nás čeká závod s časem. Let Air New Zealand do Los Angeles s číslem NZ 1 odlétá za necelou hodinu a půl. Musíme stihnout se přepravit na Terminál 1, vyzvednout si palubní lístky a projít náročnou bezpečnostní prohlídkou. Podle průvodce po letišti si cestující musí na toto vyhradit minimálně 90 minut. To nemáme. Ale ve skrytu duše věřím, že dnešní vítr nám fouká štěstí.

Autobus nás od letadla odváží k terminálu a my začínáme boj s časem. Značení k přestupu je naštěstí báječné a tak se nedá zabloudit. Máme štěstí, že hned chytáme i meziterminálový autobus. V duchu začínám věřit, že to stihneme. Až při jízdě autobusem si člověk uvědomí, jak obrovské Heathrow je. Cestou chvilku závodíme i s největším dopravním letadlem světa Airbusem A380. Je to opravdu obr a kupodivu vyhrál :-)

Takto vypadalo naše éro. Sluší mu to, ne?
Foto: Air New Zealand
Konečně z dálky vidíme naše letadlo. Nedá se přehlédnout. V nudném zástupu letadel ve firemních barvách září hobbití Boeing 777-300ER jako klenot. Chvilku se kocháme, ale víme, že ještě nemáme vyhráno. Autobus konečně zastavuje u cílového terminálu a my běžíme za hobbity. Cestou se několikrát ptáme na cestu k přepážce Air New Zealand, což nás nakonec zachraňuje, protože nás posílají pryč od beznadějně přeplněného kontrolního stanoviště do jiného patra. Tam narážíme na ochotného pracovníka bezpečnosti, který nás navede na skoro prázdné kontrolní stanoviště. To prolítneme tak rychle, až se nám ani nechce věřit, že to máme za sebou. Když po chvilce tápání narážíme na přepážku Air New Zealand a dostáváme palubní letenky, je nám jasné, že máme vyhráno. K letadlu přiběhneme akorát včas. Než se pořádně rozkoukáme, už volají naši řadu k nástupu. S jakou úlevou dosedáme do našich sedaček se snad ani nedá popsat. Rozesíláme radostné sms na všechny strany a těšíme se na let krásným érem. Že to bude pohoda naznačuje super instruktážní video od tvůrců Pána prstenů.

Ostatně podívejte se sami, jak vtipně se nechá podat bezpečnostní instruktáž před letem.



Je znát, že Středozemě je bohatý kraj, protože jejich éra létají v plné výbavě i v ekonomické třídě. Máme zarezervovaná sedadla v úplně poslední řadě, což server SeatGuru úplně nedoporučuje, ale zpětně jsme se s Bláňou shodli, že příště bychom si je vzali snad zase. Mají několik výhod. Jsou pouze dvě vedle sebe, máte tak krásné soukromí, jinak je uspořádání 3-4-3, je u nich docela široká ulička na protažení a hlavně mají dost prostoru i za, takže je možné mít pořad polohu v leže, nikoho s tím neotravujete a i tak je tam dost místa na fotobatoh, který člověk může mít stále u sebe aniž by si zabíral pohodlíčko na nohy nebo musel stále chodit do schránky nad hlavou atd. Teď k té plné výbavě. I v ekonomické třídě máte k dispozici úžasný multimediální systém včetně možnosti propojení přes USB. Což znamená jednak možnost si pohodlně dobíjet všechna svá mobilní zařízení a také třeba z iPhone přehrávat jeho obsah. Na druhou stranu musím přiznat, že nabídka, kterou toto centrum nabízí, je impozantní a vůbec jsem nemusel sáhnout po své zásobě pro případ trudomyslnosti. Z filmů nemůže chybět žádný ze série Pána prstenů, ale najdete tu i nejaktuálnější novinky. Podíval jsem se třeba na film Lincoln od Stevena Spielberga, který u nás začal teprve před pár dny jít v kinech. To ale nebylo nic proti tomu, co nabízí hudební část. Musím se přiznat, že ta mne zcela rozštípala, protože jsem tam našel vše, co bych si přál a když jsem narazil i na debut islandské kapely Of Monsters and Men, kterou jsem před pár dny objevil a hned si ji zamiloval, byl jsem na vrcholu blaha. Samozřejmostí jsou všudypřítomné letové informace včetně velmi detailních map, takže i když letíte přes prázdnou kanadskou pustinu a dole uvidíte kouř z ohně, hned je tam snad i číslo zvonku :-) Chcete něco dobrého přinést během letu? Vyberete si to v obchodě a letuška vám to přinese. Chcete vědět, kdy se bude podávat jídlo a co všechno dostanete nebo co si můžete vybrat? Zobrazíte si rozpis letu, kde je vše pěkně přehledně zobrazeno, včetně času kolik zbývá třeba do večeře atd… Fakt mazec :-) No a to nejlepší na konec. Hned pod jídelním stolíčkem naleznete hádejte co? Jasněěěě. Elektrickou zásuvku! Pokud tedy sebou máte počítač, můžete po celou dobu letu vesele napájet nejen sebe ale i počítač. Stačí k tomu redukce s kolíky ala USA nebo Austrálie.

Let do Los Angeles byl super. V letadle vládla všeobecně pohodová nálada. Celou dobu jsme letěli na pomezí dne a noci, což venku vytvářelo zvláštní atmosféru. Největší tma nás potkala v okolí Islandu, pak se pod námi zatáhlo a nic moc vidět nebylo. Chvilku jsem zahlédl i část pobřeží Grónska. Nejhezčí část letu byla nad severní Kanadou v okolí Hudsonova zálivu. Obrovské širé pláně ledu sem tam narušovaly rozsáhlé praskliny nebo části připomínající řeky, na kterých někdo nechal v jednom okamžiku zmrznout vlnky. Chvilkami jsem se přistihl, jak bláhově hledán, jestli neuvidím ledního medvěda. Tak byla ta scenérie impozantní. V této části jsem neodolal, z objektivu sundal polarizační filtr a sem tam si cvaknul záběr se zajímavou scenérii. A Bláňa? Ta tohle všechno spokojeně prospala. Ještě že mě poslechla a pořádně se do letadla oblékla :-)

Nad Kanadou

Cestou jsme vzpomínali, kde asi máme kufry a hlavně ten, kde podřimují Běta s Wolfim. Po zkušenostech s rychlopřestupy směrem Kostarika, jsem velkou šanci tomu, že letí s námi, nedával.

Noc začala přebírat žezlo. Signalizační světlo na konci křídel naší 777čky připomínalo lucernu dávající jistotu ve tmě. Náš let se pomalu blížil ke svému závěru. Před Las Vegas ožil i náš kapitán, což mě potěšilo, protože den před odletem jsem četl nějakou statistiku, že každý čtvrtý pilot za letu v kabině klidně usne a když se náhodnou probere zjistí, že spí i jeho kolega :-) Bylo fajn vědět, že před nejnáročnější částí letu - přistáním, máme vyspanou posádku :-) Pohled na Las Vegas z letadla je opravdu úžasný. Nikde nic a najednou uprostřed tmy se vynoří přesvětlený kus země, který i ze vzduchu vypadá jako kolotoč. Z několika směrů se k němu jako žíly pulzující životem táhnou silnice plné svítících aut. Trochu jsem to podcenil a měl v tuto dobu již poslušně sbalenou fotovýbavu. Zpětně toho trochu lituji. Na iPhone ten pohled tak nevynikne.

Než jsme rozkoukali, už nám pod křídlem začalo ubíhat Los Angeles. Mohutné pravidelné čtverce ulic jsou fascinující. Ještě víc mne překvapilo, že snad každý takový čtverec má svůj vlastní stadión na baseball. Očividně jsme přilétali do večerní špičky, protože hlavní ulice připomínaly nitky o bílé a červené barvě. Náš obr se elegantně snášel k zemi a ani jsme pořádně nepocítili, kdy se jeho mohutná kola dotkla poprvé letištní plochy.

Trasa našeho letu NZ1
(iPhone)
Po výstupu nás čekala další zkouška. Pohovor s imigračním úředníkem. Musím přiznat, že jsem z ní měl obavy. Člověk si říká, jestli bude všemu správně rozumět, aby neudělal nějakou botu, neřekl díky tomu nějaké kraviny (viz třeba pozdrav dětem v kufru :-) atd… Bláňa je ta hezčí z naší dvojice, tak dostala roli tiskové mluvčí. No, jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Zatímco Bláňa s ním řešila otázku, jak dlouho chceme být v USA, což pana úředníka zaujalo - proč pouze dva dny, nahodil jsem informaci, že je to naše svatební cesta kolem světa. To vyvolalo ještě větší zájem. Úředník zkoumavě položil otázku, zda jsme opravdu manžel a manželka? Nevím proč, ale pořád při tom koukal na mě :-) Bláňa mě naštěstí nezapřela a tím to bylo hotové. Pak už ho jen zajímalo, kam letíme potom a co všechno chceme po světě vidět. Pěkně si nás oba vyfotil, oskenoval nám packy a za tři minuty bylo po všem. Popřál nám štastnou svatební cestu a přivítal nás v USA, což doprovodil několika údery razítek.

Radost byla o to větší, že na pásu byly naše kufry. Klobouk dolů Heathrow!

Když jsme odevzdávali celní prohlášení, což je poslední kontrola před vstupem na území USA, v hlavě se mi přehrávala melodie ze závěrečné scény našeho oblíbeného filmu Počátek. Ono to všechno nakonec bezchybně klaplo!

Na letišti jsme si počkali na taxíka. Organizátor rozvozu byl temperamentní chlápek, který si chtěl hned povídat. Jen ho trochu rozhodila naše odpověď na klasickou otázku odkud jsme. O Praze asi fakt nikdy neslyšel, tak jsem přešli na klasické počasí a dopravní zácpu, která znamená nutnost čekat na taxíka. Za pár minut ale jeden sehnal a z vesela nás do něj, s přáním krásného pobytu, nalodil. Cesta do hotelu trvala asi dvacet minut. U hotelu nám během červené taxikář vysvětlil kompletní rozbor turistických možností v okolí včetně času kolik nám to zabere, když pojedeme autobusem nebo taxíkem.

V hotelu, kde o nás věděli, jsme vyfásli kartičku jako klíč, kód na free wifi a za pár minut jsme se už na pokoji vítali s Bětou a Wolfim (měli ještě trochu jinovatky v kožichu :-).

Byl to úspěšný den. Měřil skoro 10 tisíc kilometrů na naší cestě kolem světa.

Zítra nás čeká Los Angeles…

Hudsonův záliv


2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Zdravíme cestovatele, konečně jsme si přečetli celý příspěvek. Byl tak dlouhý, že to chtělo klid a soustředění - když jsme se k tomu nahrnuli celá familie, tak se to nedalo :-) Moooc pěkné, tak se těšíme na další. Hodně štěstí... Bl.Zelí

Anonymní řekl(a)...

Malinko zavidime ale uz se tesime na dalsi komentar a foto z vasi cesty kolem sveta
PS:krasne napsane pripadame si ze jsme tam s vama ahoj Pavoucci