Jedinečná kniha: Earth Is My Witness

Těžký, objemný balík od Amazonu mi vždy připomene, že se doma budeme muset poohlédnout po nové knihovničce. Tentokrát v balíku nejvíce místa zabíral jeden knižní skvost. Téměř čtyřkilová kniha Earth Is My Witness jejímž autorem je americký fotograf Art Wolfe.

Art Wolfe je známý fotograf přírody, krajiny a světa, který byl i průvodcem velmi populárního seriálu “Travels to the Edge with Art Wolfe”. Během své dlouholeté kariéry navštívil všechny kontinenty ze kterých přivezl fotografie dokumentující život na naší planetě ve všech jeho aspektech.

No a v září loňského roku, po dvou letech příprav, vydal jedinečnou publikaci, která na 356 stránkách formátu 28 x 36 cm přináší skvělé shrnutí jeho více než čtyřicetileté tvorby. V pěti kapitolách pojmenovaných MOUNTAIN, POLAR - SUBPOLAR, DESERT - SAVANNA, OCEAN - ISLAND, TROPICAL - SUBTROPICAL je vše podřízeno fotografiím. Každá kapitola je uvedena textem od Arta, který nás zavede hlouběji do jeho života. Pak již následují vizuální orgie. Věřím, že pozorný čtenář na řadě stránek narazí na obecně známé fotografie aniž by možná dříve tušil, že jejich autorem je právě Art Wolfe. 

Earth Is My Witness jsem si již několikrát prošel tam a zpět a musím smeknout nad pečlivým výběrem více než 400 fotografií. Někdy jsem si říkal, že to snad ani není možné, že to vše nafotil jeden člověk. Srovnatelnou kvalitu a šíři témat často najdu pouze v knihách z kolekcí National Geographic, ale tam je to vždy výsledkem práce plejády skvělých fotografů.

Na jedinečném dojmu z knihy má zásluhu kromě samotného výběru fotografii i technika tisku. Byla zde použita technologie Chroma Centric, která je, dle slov vydavatele, výrazně kvalitnější a přesnější než klasický offsetový tisk. Nutno přiznat, že dojem z fotografií je opravdu jedinečný.

Myslím si, že kniha Earth Is My Witness by neměla chybět v žádné knihovně fotografa obdivující přírodu, krajinu a život.

A co o knize říká sám Art Wolfe? Podívejte se.

Na skok v Českém Švýcarsku

Tento způsob léta je opravdu zvláštní. Z pátečního horka rozpálenou střechu chladí vytrvalý sobotní déšť, meteostanice ukazuje 14 stupňů a na internetu čtu o nečekaném výjezdu sněžných pluhů v Rakousku. Něco mi ale říká, že v neděli ráno by to šlo. Beru si na pomoc iPad a zkoumám meteorologickou situaci. Podle všeho to vypadá na ostrý konec fronty, který by měl již během noci přinést vyjasnění. Procházím si různé modely a nakonec se rozhoduji, že nejlepší bude vyrazit se podívat do Českého Švýcarska.

V paměti si procházím svou poslední návštěvu a zjišťuji, že je to již skoro rok, co jsem tam byl naposledy. Za pár týdnů mne čeká spolupráce s Ondrou Prosickým na krajinářském workshopu právě v Českém Švýcarsku, tak to bude i prima tréning.

Když už mám vše sbaleno, ještě zkusím Ondru, jestli by nejel také. Moc velké naděje si nedělám, protože vím, že za pár dnů odlétá do brazilského Pantanalu, ale za zeptání člověk nic nedá. O to víc mám radost, když vzápětí přijde stručná sms - "Jedu. V kolik mám být před domem?". Během chvilky jsme domluveni a já nařizuji budík na druhou hodinu.

Ráno mne vítá krásně čistá obloha plná hvězd. Rychle ještě kontroluji hlášení meteorologických stanic na severu Čech a hned mi je jasné, že to bude dobrodružné. Skoro na celém území je jasno, jen na severu se dělá nízká oblačnost. Mám radost, že nebude obloha vymetená, jen si v duchu říkám, že snad bude správná díra v oblačnosti ve správný čas na správném místě.

Cesta do Českého Švýcarska nám s Ondrou rychle uteče. Téma střídá téma a do toho ještě úspěšně kličkujeme na silnici mezi zvířaty. Po dvou hodinách zastavujeme u Křížového vrchu na obhlídce, která rozhodne, jestli zůstaneme tam nebo pojedeme jinam. Po obloze se hodní cáry oblačnosti skrz které na nás mrkají hvězdy. Jetřichovice jsou schované v mlze a mírný vítr si s jemným šuměním pohrává s vysokou trávou okolo nás. Během chvilky je rozhodnuto. Dáme si rozcvičkový výšlap na Mariinu vyhlídku.

Kůžel světla čelovky se prokousává mlhou a vede nás neomylně na vyhlídku. Stoupáme pomalu po známé stezce a po očku sledujeme, jak obloha začíná pomalu světlat. Mraky vypadají stále nadějně. Na vyhlídce se ale nestačíme divit. Podivná skupinka nocležníků obsadila celou chaloupku i okolí a takový bordel, co tam vyprodukovala, se jen tak nevidí. Není čas se ale nad tím moc podivovat, příroda chystá pěknou podívanou.

 Rozhodnu se nefotografovat oblíbený pohled z vyhlídky dolů přes Jetřichovice k Řůžáku, i když se v údolí povaluje fotogenická mlha a obloha je plná pomalu se zbarvujících mraků. Chtěl bych dneska zkusit ulovit nový záběr do své série.

Obloha začíná rychle světlat. Rozdíl jasů je tak velký, že musím použít oba přechodové LEE filtry s hustotou 0,9 a 0,6. Jen tak jsem schopen udržet rozumné světlo v tmavém údolí i jasnící se obloze. Drobné cáry mlhy proplouvají údolím a dotvářejí krásnou barevnou atmosféru rána. V duchu se již těším na podzim.

Nízké mraky a převalující se mlha zatím připravují podívanou na druhé straně scény. Vrchol Studence je zahalen v nízké oblačnosti, na kterou dopadají ranní paprsky. Vytvářejí tak zajímavou směsici barev a stínů. Rychle měním širší objektiv za dlouhý zoom a snažím se najít kompozici, která by tuto barevnou hru dobře zachytila. Mraky se pohybují docela rychle, tak vyměňuji polarizační filtr za silný neutrální šedý, abych dostal do fotografie trochu pohybu.

Ondra zatím statečně bojuje s bordelem nocležníků okolo vrcholové chaloupky.

Slunce rychle nabírá na síle a s každou minutou začíná být krajina fádnější. Využívám poslední zbytky mlhy a v protisvětle lovím zajímavé momenty. Mlha je ale potvora, protože rychle mění svá stanoviště a objevuje se i tam, kde bych ji již nečekal. Jedné takové náhody využívám k pořízení asi nejlepšího záběru v protisvětle z této cesty.

Na vyhlídku přicházejí první turisti. Neklamné znamení, že je čas zabalit foťáky a vydat se pomalu zpět do údolí. Z ruky vyfotím ještě poslední snímek Slunce na rozloučenou.

Myslím si, že se letošní první návštěva Českého Švýcarska vydařila. Mám tři nové motivy do série a už teď se těším, až se za měsíc na vyhlídky vydám s účastníky našeho workshopu.

Pálavské ráno

Světlo čelovky se mihotá po úzké stezce podél hráze Novomlýnské nádrže. Lehký opar se drží nad hladinou, která je střídavě hladká jako zrcadlo a hned zase zvlněná pod náporem nočního větru. Skrz rychle plující mraky sem tam vykoukne Měsíc. Mocné zimní souhvězdí Orion se majestátně tyčí nad jižním obzorem. Neklamná známka končícího podzimu.

Hlavou se mi honí jen jedna otázka. Stihnu to než se úplně zatáhne?

Letošní podzimní Pálava k našemu tradičnímu výjezdnímu zasedání fotoklubu Černá slunečnice není moc vlídná. Zatímco jinde v republice svítí přes den slunce, na Pálavu se nastěhovala podivná šedivá nálada, která se jí zuby nehty drží. Je to úplný opak počasí, které jsme zde zažili při naší první klubové návštěvě Pálavy před čtyřmi roky.

Úzká stezka se pomalu rozestupuje a s každým dalším krokem pomalu rozpoznávám mezi větvemi dnešní cíl. Velký košatý mrtvý strom, který se mocně tyčí nad hladinou aby tak připomínal to, že i zde dříve nebyla jen voda. Zvláštní atmosféru dotváří opodál ležící torzo jiného mrtvého stromu, nad kterým již voda zvítězila. Z dálky sem doléhá kanonáda z vinic.

Obcházím toto zvláštní místo a přemýšlím, jak to tady asi vypadalo,než sem vtrhla voda...

Snažím se zachytit tu zvláštní atmosféru končící noci, letících mraků, svitu Měsíce, Pálavy a nastupující zimy v podání hvězdného obrazce s názvem Orion. Stihnu jen dva záběry a pak se zatáhne. Tady je jeden z nich.

Noc rychle mizí a stejně tak rychle se nasouvá další oblačnost. Blíží se den a šedivka se vlády nad Pálavou vzdát rozhodně nechce. Jaké bude ráno a jestli Slunce dostane nějakou šanci kouzlit se světlem raději ani nepřemýšlím. Mám čas. Procházím si okolí a hledám další zajímavá místa, odkud zkusím zachytit druhé dějství dnešního rána. Jestli nějaké bude...

Někdy si říkám, že příroda má fotografy ráda. Umí ocenit to, že často vstávají v „nelidskou“ hodinu a plahočí se hodiny na předem či náhodně vybraná místa s jediným cílem - zkusit zachytit tu krátkou prchavou chvilku, kdy příroda umí vykouzlit neuvěřitelné barvy. Chvilku, která často trvá jen pár minut a pak, jako mávnutím proutku, je zase vše takové „běžné“. Nestává se to vždy, ale stává se to.

V tomto duchu jsem děkoval přírodě, že i tentokrát mi dala takovou malou odměnu ve chvíli, kdy jsem si již myslel, že nic nepřijde. Nakonec se probouzející Pálava zalila na pár minut do ranního růžového světla. Využil jsem skoro celý ten čas na jednu dlouhou expozici, aby i mraky přispěly svým dílem a nabažily se té prchavé růžové.

Je po všem. Cestou k autu jsem procházel šedivou krajinou, která ani na chvilku nedávala tušit, že tu před chvilkou bylo krátké světelné divadlo pro partu fotografů a párek opodál kvákajících kachen.

Určitě se sem ještě vrátím.

Když mlha nad Vltavou vládne

Navštívit vyhlídku Máj jsem měl v plánu delší dobu. Když mi před časem posílal Michal Hejna jednou večer zprávu, jestli ráno nevyrazíme, bylo rozhodnuto velmi rychle. Přijel jsem sice zrovna z večerního focení Českého středohoří a před sebou jsem měl tak maximálně tři hodiny spánku, ale cítil jsem, že by to mohl být prima fotografický výlet. Rychle jsem dobíjel baterky, překontroloval techniku a než jsem pořádně usnul, už mne budík burcoval.

Cestou do Teletína, což je nástupní stanice k vyhlídce Máj, jsem sledoval, jak se krajina pomalu probouzí do dalšího dne. Při sjezdu k Sázavě jsme s Michalem trochu znejistěli, protože celá krajina byla pokryta hustou mlhou s dohledností pár metrů. Vtipkovali jsme, že to je ideální počasí pro vyhlídku. V Teletíně nás ale přivítala modrá obloha.

K vyhlídce Máj se dá dostat buď oklikou po žluté, nebo bývalou stezkou, která nyní vede skrz oplocenou pastvinu plnou krav. Michal říkal, že není čeho se bát a půjdeme zkratkou po staré přístupové cestě. Vypadalo to nadějně, protože stádo krav bylo tou dobou daleko na druhém konci pastviny. To se ale změnilo naším vstupem na pastvinu. Kravky očividně překvapila ranní návštěva v jejich rajónu a tak se hromadně vydaly na nás podívat. Ze začátku to vypadalo, že to stihneme, ale kravičky přidaly na kroku a za chvilku bylo jasné, že se jim naše návštěva pranic nelíbí. Využil jsem toho, že Michal se jim zamlouval víc a udělal jsem si pořádný oblouk, abych se jim vyhnul. Představa, že mne začnou honit s 15kg báglem na zádech moc šancí na únik nedávala. :-) Vše dobře dopadlo a za chvilku jsem se s Michal vydejchával v bezpečí lesa. K vyhlídce Máj to bylo již jen pár stovek metrů.

Vyhlídku Máj, která se tyčí nad meandrem Vltavy v místech, kde dříve vládly Svatojánské proudy, než zmizely pod vodou Štěchovické přehrady, jsem znal z mnoha snímků i vyprávění. Ale první osobní setkání bylo impozantní. Stál jsem na okraji skály, která končila někde hluboko dole. V meandru Vltavy se majestátně povalovala mlha, která jen líně proplouvala mezi kopci. Modrá obloha plná čar od letadel a cárů mraků dotvářela atmosféru vycházejícího slunce, kterého paprsky nesměle dopadaly do údolí.

Toto jsou ty chvíle, které mám na krajinářské fotografii rád. Je to štěstí okamžiku, který příroda připravila pro případné otevřené pozorovatele. Jedinou vstupenkou do tohoto divadla je trocha vlastního nepohodlí s ranním vstáváním a, v tomto případě, během přes pastvinu :-)

I přes fascinaci scenérií se ale ve mně nezapřel fotograf a v koutku duše jsem si říkal, že tahle nádhera bude trochu peklíčko na vyfocení. Už na první pohled mi bylo jasné, že rozsah jasů tady bude extrémní. Část meandru byla ještě v hlubokém stínu a naopak druhá část byla již osvětlena vycházejícím sluncem a do toho byla v obojím mlha. HDR jsem pro tento případ zamítl, protože jsem věřil, že to jde nafotit i za pomoci klasických fíglů. Tím je kombinace polarizačního a šedého přechodového filtru. Polarizační filtr se postaral o zvýraznění mraků na obloze a "vyčištění" barev. Pro srovnání jasů jsem využil šedý přechodový filtr LEE 0.9 s tvrdým přechodem, který jsem natočil a zasunul přesně na rovinu přechodu světla a stínu.

Mlha se během našeho skoro tříhodinového pobytu na vyhlídce začala postupně rozpouštět. Když jsem s Michalem odcházel, tak se v údolí nacházelo jen pár posledních cárů. Na vyhlídku Máj se letos určitě ještě vrátím.

Ekvádorské postřehy

Nejnáročnější jsou ty cesty nejkratší. To jsem si říkal, když jsme se v husté mlze drncali po dálnici D1 z letiště ve Vídni domů. Byly to poslední kilometry z těch zhruba 25 tisíc, které se nám podařilo na společné expedici s Ondrou Prosickým zdolat. Tak, jako D1, s námi neklepala ani Iberie při přeletu Pyrenejí :-) A že se snažila...

Cesta do Ekvádoru v našich hlavách zrála přes rok. Ze zpětného pohledu uzrála dokonale, protože nám vše vyšlo, až jsme se tomu sami zdráhali často uvěřit. Ondru na závěr sice začala lehce zlobit technika – chyba na CF kartě a podivně mručící záložní externí disk. Počítám ale, že další zálohy splní svůj účel. Mne také potkala tragická technická událost: přestala mi psát tužka, takže jsem byl nucen svůj cestovní deníček, po krátké epizodě s tužkou Ondry, která ale také nevydržela nápor myšlenek, držet v hlavě až do příjezdu.

Ekvádor byl pro mne velkou neznámou. Zemí na druhém konci světa, která je přibližně třikrát větší než naše republika ale s podobným počtem obyvatel. Zemí s dlouhou historií převálcovanou příjezdem nás – Evropanů.

Všechno tohle bylo ukradené našemu hlavnímu bohu zájmu – kolibříkům. S kolibříky jsem se prvně potkal v Kostarice. Toto setkání trošku detailněji popisuji v samostatném článku - Kolibříci - klenoty ptačí říše.

Nápad vyrazit za novými druhy do Ekvádoru se mi od začátku velmi zamlouval. Nové prostředí a nové druhy. Expedici jsme rozdělili na dvě části. V té první jsme se pohybovali ve východní části And v oblasti Papallacta a Baeza a pak jsme zamířili na opačnou stranu And do oblasti Mindo. Přejezd nám zpestřoval i několikerý přejezd rovníku, kdy jsme si říkali, že už jsme zase doma na severu a hned zase na návštěvě u protinožců.

Došlo i na prohřátí kostí, které jsem zmiňoval v krátkém článku k našemu odjezdu - Za kolibříky do Ekvádoru, i když to první dny v oblasti Papallacta na to vůbec nevypadalo. Často jsem na sebe narval veškeré oblečení a jen se ztuhlým úsměvem na rtech pozoroval své kraťasy a ještě optimističtěji naladěné plavky Ondry. Člověk by občas ani nevěřil, že je pár kilometrů od rovníku. Relativně vysoká nadmořská výška ale i tady na rovníku udělá své.

Co lehce znepříjemňuje život nám, je ideální počasí pro kolibříky. Fotit kolibříky je velmi zábavné i náročné zároveň. Kolibříci spolu neustále hašteří, bojují a ani na chvilku pořádně neposedí. Je to ale fantastická podívaná a často jsem se přistihl, že jen tak „vejrám“ a zapomínám fotit.

Před cestou do Ekvádoru jsem si na kolibříky pořídil nový foťák. Koupil jsem si Canon EOS 7D, protože jsem tušil, že to bude bomba. První krátké zkušenosti před odletem naznačovaly, že jsem se nemýlil. Nyní, po skoro třech týdnech intenzivního fotografování, kdy jsem s EOS 7D nafotil přes 9 tisíc snímků ve všech možných situacích, můžu s absolutním klidem napsat, že Canon EOS 7D tou bombou opravdu je. Myslím si, že takhle povedený a dotažený foťák už Canon hodně dlouho neměl. Na toto téma jsem ale v Ekvádoru rozepsal samostatný článek, který v brzké době doladím a publikuji.

Jako správný krajinář jsem to ale občas nevydržel a pokud byla příležitost, vytáhl jsem i Canon EOS 5D Mark II a vyrazil jsem na chvilku mimo kolibřičí svět do nitra deštného pralesa. Příležitostí nebylo mnoho, ale o to byla dobrodružnější. Jako u tohoto snímku vodopádu z přítoku řeky Rio Papallacta. Místní mapa slibovala asi 400m dlouhou pohodlnou cestu k vodopádu. Nakonec jsem musel překonat i pastvinu plnou býků, kteří mne nechali projít asi jen proto, že byli tak překvapený, že se tam po jejich území něco takového, jako já v jasně zářící žluté bundě, pohybuje. Já jsem si těch 300m po pastvině jen stále opakoval nedívej se jim do očí...nedívej se jim do očí... Tenhle obraz budu mít ještě dlouho v paměti. Cestu jsem nakonec našel. Byla trošku jinde, než říkala mapa a byla asi tak 10x delší. Na jejím konci jsem byl ale rád, že jsem to nevzdal a fotku vodopádu jsem si přivezl.

Samostatnou kapitolou pro každého cestovatele je místní strava. Jako zálohu poslední nouze jsem si sice sebou vezl několik fidorek, margotek a tatranek, ale ač je to k nevíře, tak část jich přijela zase zpět. Faktem ale je, že takhle napnutý jsem ještě nikdy před každým chodem nebyl. V některých lokalitách dokázali překvapit i při snídani a je pravda, že občas jsem měl k jídlu málem i své oči, až tak jsem je valil na obsah talíře, který přede mnou zrovna přistál. Ač mám pověst né zrovna experimentátora v jídle, tak v Ekvádoru jsem sám sebe překvapil a až na pár hub jsem snědl úplně vše, co jsem na talíři dostal a do teď o spoustě toho ani nevím, co to bylo. Jedno ale vím, bylo to vždy překvapující a především velmi chutné. Jen člověk musí zapomenout na všechny ty rady v průvodcích, protože jinak by se moc nenajedl. Do teď lituji, že jsem si většinu těch jídel nenafotil. Mám je ale všechny barvitě popsané v deníčku, tak si to občas připomenu, až se budu zase „ofrňovat“ :-)

Pokud jsem ve svém Deníčku z Kostariky občas zmiňoval velmi uvolněný styl jízdy na silnicích, tak Ekvádor je v tomto ohledu ještě dále. Předjíždí se vždy a všude. Občas jsem se nestačil divit, kolik aut se na silnici podobné naší cestě druhé třídy vejde vedle sebe. Dopravní značky slouží pouze pro zpestření okolní krajiny a i ve městě je to spíš turistická atrakce, než nějakou informaci podávající věc. Při přejezdech jsem se tak raději věnoval okolí, než abych každých deset minut chtěl vystupovat z auta.

Kolibříci mne ale vždy dokázali zase nabít energií. O tom až ale zase někdy jindy...

Češi mají zástupce ve finále Wildlife Photographer of the Year 2009

Tento článek jsem původně napsal již 5. října, ale po dohodě se Sašou ho uveřejňuji až nyní.

Na časopis BBC Wildlife se každý měsíc těším. Na říjnové číslo speciálně, protože každoročně přináší exkluzivní výběr z vítězných fotografií soutěže Wildlife Photographer of the Year. Čtenáři časopisu tak mají jedinečnou příležitost vidět výběr z oceňovaných snímků ještě než bude oficiální vyhlášení, které letos proběhne 21. října.

Když jsem si listoval snímky, které opět potvrzují, že není důležitá jen technická kvalita snímku, ale hlavně nápad či zajímavý moment, pokukoval jsem hodně i po jménech. No a předposlední snímek výběru mne potěšil, bylo u něj jméno Alexandr Pospech, CZECH REPUBLIC.

Měl jsem velkou radost a tak jsem nelenil a stránky Alexandra Pospěcha navštívil. Snímek se jmenuje Little Hopper a v plné parádě se na něj můžete podívat na stránkách Saši nebo na stránkách soutěže.

U tohoto snímku se nedá než souhlasit s komentářem jednoho z porotců, který napsal, že je to snímek nutící nás k zamyšlení a probouzející naší představivost. Je to tak. Určitě si hodně lidí, stejně jako já, při prvním pohledu řekne: co to k sakru vlastně je, kde to má začátek a kde konec...? Otázek každého napadne asi hodně. Myslím si, že to byl jeden z důvodů, proč se tento snímek dostal v kategorii Animal Behaviour: All Other Animals až do finále na pomyslné třetí místo, což jsou fotografie označené jako "Highly Commended nebo Specially Commended".

Na stránkách soutěže Veolia Environnement Wildlife Photographer of the Year se můžete podívat, jak dopadl celý letošní ročník.

Doufám, že i příští ročník pro nás bude úspěšný. Startuje 10. ledna 2010.

Kolibříci - klenoty ptačí říše

Pár vět o setkání krajináře s tímto malým rekordmanem ptačí říše.

Chci napsat něco o kolibřících, kterým jsem věnoval novou galerii na svém webu, ale místo toho už notnou dobu přemýšlím, proč jsem si k tomu pustil zrovna hudbu od Leonarda Cohena. Není to zrovna kolibřičí autor :-) Asi to nevyřeším, tak zpět k tématu...


Kolibřík byl hlavním trumfem Ondry Prosického, když mě před čtyřmi léty lákal na expedici do Kostariky. Neodolával jsem tenkrát dlouho. Kolibřík je totiž nesmírně zajímavý tvoreček a čím více o něm člověk ví, tím silnější touhu má jej vidět na vlastní oči. Kolibřík žije pouze na americkém kontinentu, takže nezbývá než za ním vyrazit přes oceán. Kostarika spolu s Ekvádorem patří mezi nejpopulárnější lokality pro jejich sledování.


Jako dnes vidím to mlhavé pondělní ráno 16. prosince 2006 v zahradě La Paz Waterfall Garden. Stojím na načervenalé kamínkové půdě, v okolí je spousta keřů plných pestrobarevných kvítků, všude se pohupují červená pítka, padá jemný déšť, vzduch je plný ranních vůní a zvuků nedalekého deštného pralesa. Stojím tam a dívám se na plno drobných ptáčků neuvěřitelných barev, kteří se mihotají všude kolem. Jejich letecké kreace by jim určitě záviděl každý letecký akrobat. V hlavě si promítám fotky, které mi Ondra ukazoval a přemýšlím, jak tohle zvládnu. První pokusy často končí prázdným políčkem, o kterém by se dalo jen říct, že tady tudy kolibřík před okamžikem určitě letěl.


Fascinují mne jejich barvy. Vím, že jejich barevnost je jen „iluze“, ale i tak je zajímavé, že žádný pták na světě nedisponuje tak širokým spektrem barev jako kolibřík. Je to dané tím, že u kolibříka nejsou barvy tvořeny pigmentem, ale strukturou speciálních buněk v horní vrstvě peří. Světlo, které dopadá na tuto strukturu se o ní láme. Některé vlnové délky jsou částečně nebo zcela potlačeny a jiné naopak posíleny a vytváří tak tyto úžasně živé barvy. Kolibřík díky této vlastnosti s pozorovatelem hraje nádherné barevné divadlo, protože to, co z jednoho úhlu vypadá jako šedivá barva (většinová přirozená barva kolibříka), se pootočením kolibříka (nebo pozorovatele) rázem mění třeba v úžasnou červenou.


Můj tehdejší první den s kolibříky nepodal vůbec slavně. Většinu fotek jsem smazal a raději jsem se kochal povedenými záběry statických žabek nebo vodopádů :-) Věděl jsem ale, že za pár dnů mě čeká další setkání. Tentokrát na úpatí hory Monteverde.

Nevím, jestli to bylo tím bufetem v blízkosti místa fotografování, nebo tím, že jsem byl už krapánek zkušenějším pozorovatelem kolibříků, ale výsledky se začínaly pomalu dostavovat. A to i přesto, že kolibřík je takovým mixem stíhačky a vrtulníku v jednom. Jako jediný pták dokáže bez pohnutí tělem měnit směr letu a také jako jediný umí pořádně couvat. Není to ale žádný nemotora. Jeho křídla kmitají průměrně 60x za sekundu a umí létat rychlostí až 70km/h. Pokud si uvědomíte, že to celé váží pár gramů a měří několik centimetrů, je to úžasný výkon. Nakonec jsem si nechal ale jednu leteckou vlastnost, která je zcela zásadní pro fotografa – kolibřík se umí perfektně zastavit v letu na fleku a na tom fleku taky pěkně dlouho skoro bez hnutí setrvat. To „pěkně dlouho“ se musí přepočítat rychlostí kolibřičího světa, takže to je ve výsledku zlomek sekundy a když se hodně zadaří, tak i celá :-) I tak málo ale stačí k tomu, aby šel kolibřík vyfotografovat.


Kolibřík svého triku se zastavením plně využívá při získávání potravy. Před vybranou květinou se zastaví a vypadá to, jako by se rozhlížel, který ten kvítek bude ukrývat nejchutnější nápoj. Pak využije svého dlouhého zobáčku a ještě delšího jazýčku, který je často až 2x delší než je zobáček a začne sosat. To je další moment, u kterého se kolibřík nehnutě vznáší ve vzduchu a jen kmitá křídly. Nektar, který takto získává je pro něj takovým „red-bullem“. Takto získaná energie pohání jeho srdce, které pumpuje jako o život tempem 500 až 1200 úderů za minutu. Získávání potravy je pro kolibříka docela fuška a přes den se skoro nezastaví. Uvádí se, že každý den navštíví až 5000 kvítků. Ani se nedivím, že k tomu potřebuje spořádat víc nektaru než sám váží.

Při takovém životním tempu je důležitý odpočinek. Nebyl by to ani kolibřík, aby neměl zase něco speciálního. Se západem slunce se kolibřík ukládá k takovému pravidelnému zimnímu spánku, kdy výrazně zpomalí svůj metabolismus. Jen pro porovnání. Pokud přes den jeho srdce tepe rychlostí 500 až 1200 úderů za minutu, tak přes noc je to jen 50-180 úderů za minutu. Tento trik umí kolibřík využít pokud se výrazně sníží okolní teplota nebo je zrovna momentální nedostatek potravy.


Od toho mlhavého pondělního rána, kdy jsem kolibříky poprvé viděl na vlastní oči, uběhlo již hodně vody. Loni jsem se do Kostariky vrátil a s kolibříky strávil ještě více času. Už jsem věděl co a jak. Přesto mne tento klenot ptačí říše nepřestává fascinovat. V těchto pár větách jsem se snažil trošku přiblížit proč.

Kolibříkům věnuji i novou výběrovou galerii na mém webu.

Krkonošský fotografický workshop 2008

Jsou akce, na které se nezapomíná. Pro mě byl takovou akcí loňský Krkonošský fotografický workshop. Nemá smysl se opakovat. Vše jsem napsal krátce po příjezdu z akce do článku: Krkonošský fotografický workshop.

Podzim se nezadržitelně blíží a i letos budou Rýchory v říjnu patřit fotografům. Pokud se nezmění koncepce a ochota lektorů, jde o svého druhu jedinečnou akci.

Letos se bohužel nemůžu zúčastnit :-( Ale jestli máte 16. - 19. října čas a baví vás (nejen) krajinářská fotografie, tak určitě neváhejte.

Aktuální informace jsou stránkách Rýchorské boudy v části Fotoworkshop. Nebo jukněte na letáček.


Dobré světlo!

Inspirace není nikdy dost - Wildlife Photographer of the Year

Tento týden mi doma konečně přistála dlouho očekávaná zásilka z Anglie. Velký modrý vak obsahoval balík plný zajímavých knížek a o jedné z nich bych se rád rozepsal podrobněji.

Učit se z vlastních chyb a sledovat práce druhých mi pomáhá se zlepšovat - alespoň v to pevně doufám :-) Fenomén internetu umožňuje sledovat nepřeberné množství prací fotografů na celém světě. Přesto si myslím, že v určitých ohledech je papír prostě papír a to zvlášť, pokud je složen do podoby knihy a tato kniha obsahuje vybrané fotografie ze soutěže Wildlife Photographer of the Year.

Soutěž Wildlife Photographer of the Year pořádá časopis BBC Wildlife magazine a Natural History Museum z Londýna. Na úplném začátku to bylo o několika stovkách fotografií. Dnes musí porota vybírat vítěze z více než 30 tisíc snímků z celého světa. Asi jen málokterá soutěž zaměřující se na fotografie z přírody má dnes takový zvuk, jako právě Wildlife Photographer of the Year. Možná je to i tím, že zde spolu soutěží jak amatéři, tak i ostřílení matadoři zvučných jmen. Ostatně kde jinde můžete porazit třeba Paula Nicklena, Bence Matého, Marii Stenzel, Davida Doubileta, Michaela Nicholse a řadu dalších. Výsledek této soutěže je tak každý rok očekáván s velkým napětím.

To nejlepší z poslední ročníku této soutěže je obsaženo v knize s názvem Wildlife Photographer of the Year Portfolio 17. Na 160 stránkách se příznivce fotografie divoké přírody rozhodně nudit nebude. Osobně jsem celou knížku prolistoval se zatajeným dechem a vím, že je to knížka, ke které se budu často vracet. Znovu a znovu jsem se utvrdil v tom, že má-li mít snímek šanci na úspěch, musí mít víc než jen technicky zvládnutou formu. Musí mít příběh, musí v něm být zachycena jedinečnost okamžiku. Asi nejlépe to letos bylo vidět na snímku na straně 43, kde dvě surikaty sledují kolem letící sršeň. Kdyby tam ta sršeň nebyla, tak je to běžný snímek, kterých třeba v Praze v ZOO každý den vzniknou tuny – sám jich pár desítek megabajtů mám :-) Vybraný snímek má ale tu pověstnou kapku navíc a je radost se na něj dívat.

Tato knížka je zajímavá i pro milovníky techniky, kteří neustále řeší otázku jestli mají Canon vyměnit za Nikon, Nikon za Canon nebo zahodit úplně všechno a raději rybařit :-) U každého snímku je vždy uvedena použitá technika i expoziční údaje. Nedělal jsem si žádné statistiky, ale zkusím shrnout základní dojmy. Canon s Nikonem zcela jasně dominují a až na pár výjimek jsou všechny oceněné fotografie pořízené jednou z těchto dvou značek a to v poměru velmi vyrovnaném. Film je v této oblasti fotografie zcela jasně vymazán a až na několik snímků jsou všechny fotografie pořízené výhradně digitálně. Jen pro zajímavost jsem se podíval do knihy s ročníkem 2004 a to naopak ještě zcela jasně dominoval film.

Do ročníku 2007, který je v této knize, přišlo 32 tisíc fotografií od autorů ze 78 zemí. Vím, že od nás se bojovalo také. V roce 2007 to nevyšlo, tak třeba letos. Pokud máte chuť si zasoutěžit, máte šanci – uzávěrka je 24. a 31. března.

National Geographic - Wildlife: The Best Photographs

Koncem roku jsem náhodou v Tescu narazil na poslední číslo editorských výběrů fotografií z archivů National Geographic.

Výběr s pořadovým číslem 13 nese název National Geographic - Wildlife: The Best Photographs a obsahuje přes 100 stran těch nejlepších fotografií zvířat uveřejněných v poslední době v magazínu National Geographic.

Fotky jsou rozděleny do tří částí: Nebe, Země a Moře. V každé části je i jedna stránka s detailem vybraného autora. Frans Lanting reprezentuje Nebe, Beverly Joubert zastupuje část Země a Paul Nicklen Moře. O tvorbě Paula Nicklena jsem psal asi před půl rokem v tomto spotu Paul Nicklen.

Hodně fotografií uveřejněných v tomto výběru již znám i z českého vydání National Geographic. Výběr je velmi aktuální, ale obsahuje i starší stálice z archivu NG a některé fotografie jsou uveřejněné ve výběrech poprvé.

Výběr National Geographic - Wildlife: The Best Photographs má i své webové stránky na adrese: http://ngm.nationalgeographic.com/ngm/wildlife/best-wildlife.html, kde si například můžete vybrané fotografie stáhnout na plochu monitoru nebo se podívat na rozšířená fotografická portfolia vybraných autorů.

National Geographic - Wildlife: The Best Photographs zaujal místo v řadě nej publikací o přírodě v mé knihovničce :-) Určitě jej doporučuji všem příznivcům prvotřídní fotografie zvířat v divoké přírodě.

Krkonošský fotografický workshop - doplnění

Rád bych ještě stručně navázal na mé hodnocení Krkonošského fotografického workshopu.

Na stránkách Rýchorské boudy je podsekce věnovaná workshopu. Autorem je Karel Horáček , který patřil i mezi účastníky. Na stránkách workshopu najdete zhodnocení od hlavního pořadatele - Jana Hodače, reportážní snímky, které dokumentují atmosféru na workshopu i galerie snímků pořízených účastníky na workshopu. Součástí jsou i galerie lektorů. V anketě se můžete podívat na hodnocení účastníků a v diskusním fóru se zeptat na vše, co vás zajímá. Obsah se každý den pomalu rozrůstá.

Podívejte se sami...

http://www.rychorskabouda.ic.cz/fotoworkshop

Krkonošský fotografický workshop

Jsou akce, které člověk rychle pustí z hlavy a pak jsou ty, které znamenají nová přátelství a spoustu zážitků. Do podobné kategorie je možné zařadit i právě skončený Krkonošský fotografický workshop. Když mi Honza Urban posílal upozornění, že by se mi možná mohla podobná akce líbit, nevěřil jsem svým očím. Během jedné akce mám možnost poznat současné špičky české krajinářské fotografie - a to jsem ještě netušil jak intenzivně :-)

Přihlášení se zadařilo a ve čtvrtek 8. listopadu jsem spolu s Honzou Seifertem z Paladixu začal ukrajovat první kilometry směr Rýchorská bouda, kde se celá akce odehrála. V Horním Maršově jsem se potkal s prvním organizátorem - Helenou Leblochovou, vedoucí Rýchorské boudy. Setkání to bylo o to příjemnější, že znamenalo naložení našich báglů do auta a následující 3.5km na Rýchorskou boudu jsem si s Honzou mohl vyšlápnout pěkně na lehko :-)

Na boudě nás přivítal už zaplněný sál a teplý čaj. Pozdravil jsem se Rosťou Stachem, který přijel s čerstvou kolekcí fotek z Aljašky. V sále seděl i další "bod programu" - Ladislav Kamarád - fotograf, který nešel po celou dobu trvání workshopu přehlédnout. Za krátkou chvilku jsem se již zdravil s Václavem Sojkou z Českého Švýcarska.

No a než se člověk pořádně rozkoukal, už nás vítal Jan Hodač - hlavní organizátor této akce. Vernisáží jeho výstavy "Rýchorský prales" celá akce startovala. Se sklenkou vína či čaje se šlo na první projekci Ladislava Kamaráda. Co říct... Ladislav Kamarád je "šílenec" :-), maximalista a svéráz v jedné osobě. Výsledné fotky jsou ale bezvadné a byl to bezesporu jeden z vrcholů celé akce. Po jeho projekci měl asi každý nad čím přemýšlet...

Všem nám pomohla první projekce domácího úkolu. Každý účastník si měl totiž připravit krátkou prezentaci některého světového fotografa přírody. Honza Hodač začal s projekcí Jima Brandenburga, což mne hodně potěšilo, protože tohoto fotografa National Geographic mám moc rád. Diskuse nad jeho tvorbou se pěkně rozproudila, ale ještě to nebylo nic proti tomu, co se strhlo nad prezentací tvorby Michaela Kenny a dalších tvůrců podobného minimalistického stylu. Michael Kenna byl pro mne do této prezentace naprosto utajený autor. Musím ale říct, že jeho fotky se mi líbí. Diskuse nad jeho tvorbou byla velmi zajímavá, místy pěkně ostrá a bouřlivá, ale jen to krásně ukázalo, jak každý fotografii vnímáme jinak. "Bojovná" :-) nálada se přenesla i na následné posezení.

V pátek dopoledne měl být naším cílem Rýchorský prales. Počasí bylo ale proti a tak nás Rosťa Stach vzal na výlet na Aljašku. Jeho multimediální prezentace s hudbou pěkně utekla a své si tam našel krajinář i fotograf zvířat v divoké přírodě. Pro velký úspěch měl Rosťa několik přídavků. Počasí se během Aljašky umoudřilo a po obědě jsme hromadně vyrazili směr Rýchorský prales, který byl pokrytý vrstvou čerstvého sněhu. Znalci místních poměrů nabrali rychle směr svá oblíbená místa. Já jsem Rýchorský prales znal hlavně ze snímků Ivana Bumby z našeho fotoklubu Černá slunečnice a pak z knížek Jiřího Havla. Počasí nebylo moc ideální a tak jsem se hlavně prošel, abych věděl co a jak. Večer nás Václav Sojka z NP České Švýcarsko vzal na procházku úžasným kouskem naší země. Nedávno jsem tam byl s Ondrou Prosickým na výletě a pro fotografa krajiny je to studnice nevyčerpatelná - pár prvních snímků mám na fotoblogu. Domácí úkol tentokrát plnil Honza Seifert a pustil nám dva klasiky - Ansela Adamse a Clyda Butchera. Večerní posezení bylo opět plné fotek a debat o fotografování. S kůží na trh jsem přišel i já a ukázal jsem své papírové série z Kostariky a pak výběr různých snímků z poslední doby. Dopadlo to dobře, nemusel jsem to roztrhat :-)

V sobotu ráno nás opustil Václav Sojka i Rosťa Stach. České Švýcarsko ale dodalo čerstvou krev v podobě svého ředitele - Zdeňka Patzelta. Původní plán zdolat v sobotu Sněžku se ukázal jako hodně odvážný a tak byl vyhlášen volný fotografický den. Počasí bylo takové střídavé - od modré oblohy plné slunce až po husté sněžení. Vyrazil jsem zase směr Rýchorský prales. Od pátku napadlo dalších asi 20cm sněhu a tak se vzhled pralesa člověku měnil před očima. Perfektní motiv na snímek jsem ale dostal nakonec pár metrů od chaty. Nízké slunce krátce prosvitlo přes mraky plné sněhu a čistý sníh po sobě vedl dlouhé stíny od všeho co paprsků stálo v cestě. Na chatě nás již čekal Jiří Havel - další osobnost naší krajinářské fotografie. Jeho prezentaci jsem znal již z fotofestivalu v Moravské Třebové, ale s chutí jsem si ji znovu prohlédl. Zdeněk Patzelt nás vzal opět do NP České Švýcarsko a bylo zajímavé snímky v duchu srovnávat s tím, co nám v pátek promítal jeho kolega Václav Sojka. Sobotní prezentace zakončil Karel Hník a jeho "To nejlepší z Krkonoš". Pro velký úspěch přidal ještě
"Zapomenutá řemesla" - soubor perfektních ČB snímků. Večer zakončilo vyhlášení soutěže o cenu L. Kamaráda a J. Havla z digitálních snímků pořízených během workshopu. Bohužel bylo vyhlášeno pravidlo, že do soutěže je možné dávat pouze surové snímky bez úprav a tak jsem nesoutěžil.

V neděli nás přivítala velká sněhová fujavice za oknem, dalších 10cm sněhu v krajině a mimo plán i Miloš Kirchner, který nám prezentoval soubor 12 snímků z Jizerských hor díky kterým může nosit titul QEP. Miloše i většinu jeho snímku jsem znal, protože nás s většinou z nich pravidelně poráží na srazech Klubu příznivců Pentaxu :-) Po skvělém obědě již následovalo loučení a 3,5km dlouhá cesta v čerstvém prašanu do Horního Maršova.

Co dodat... Obrovskou devizou celé akce bylo to, že až na pana Havla, což je vzhledem k jeho věku pochopitelné, byl každý "profi" tvůrce zároveň účastníkem po většinu celé akce. Bylo tak možné si s každým pěkně podebatovat nebo jen poslouchat či vnímat názory, hodnocení i rozdíly. Myslím si, že není žádná podobná akce, kde by tohle mohl člověk zažít v takové koncentraci a v tak neformální, přátelské a družné atmosféře.

Laťka je posazená hodně vysoko. Pokud ale bude nějaké příště, rád se zase projdu na Rýchorskou boudu.

No a připojuji pár svých snímků z této akce:

Chaluha velká – ptačí hvězda z Runde

Chaluha velká – pták mnoha tváří. Až zpětně jsem si uvědomil, jak jsem chaluhu zanedbával při přípravě podkladů pro fotoexpedici na ostrov Runde. Tam jsem odjížděl s jasným cílem nafotit si papuchalky a zkusit ulovit nějakou krajinu. Z Runde jsem odjížděl s pocitem, že se na ostrov musím vrátit – za chaluhou. Možná to je nějaký atavismus v nás, že vnitřně máme respekt a obdiv ke zvířatům, kteří nás mohou sežrat nebo alespoň trošku prohnat. Chaluha velká vás určitě nesežere, ale rozhodně vás může pěkně prohnat :-)

Chaluha velká ( Stercorarius skua ) patří do řádu dlouhokřídlých ptáků. Ze všech chaluh je právě chaluha velká největší, nejtěžší, nejdravější a nejstatečnější. Prostě nej :-) Ale věřte, že pokud ji uvidíte sedět na hnízdě, tak by vás to ani nenapadlo. Je to taková podsaditá „slepice“ s délkou těla 50 – 58 cm a hmotností až 2 kg. To se ale změní, pokud roztáhne křídla a nebo se vydá do vzduchu. Rozpětí křídel dosahuje až 1,5 metru. Je to vynikající letec, který patří mezi proslulé piráty mezi mořskými ptáky. Jejich oblíbený způsob lovu, kdy tak dlouho útočí na jiného ptáka, než ten se raději vzdá své pracně ulovené kořisti, kterou pak chaluha ještě ve vzduchu střemhlavým letech zachytí, je v ptačí říši pověstný. Chaluha ale nepohrdne ani samotným ptákem. Je schopna lovit ptáky až do velikosti racka tříprstého. Hnízdí ve Skotsku, Skandinávii a na severních ostrovech. Pro hnízdění nejraději vyhledává mokřady a rašeliniště. Má ráda dobrý výhled. Dožívá se až 20 let. K nám se chaluha velká zatoulá ojediněle.

Na Runde nemůžete chaluhu velkou minout. Prvně jsem se s ní setkal v den příjezdu. Ani 28h cesta nás neodradila a po krátké aklimatizaci stoupám s Ondrou, Michalem a Jaromírem do prudkého kopce směr papuchalčí skála. Tento krpál nás bude provázet každý den. Hustá mlha zahaluje ostrov do temné nálady. Cesta stoupá vzhůru podél mokřadů. Ideální místo pro chaluhy. Vidět moc daleko není. Slyšet je ale dobře. Hustou mlhou se táhne charakteristický zvuk chaluhy velké. Nedaleko cesty musí mít někde hnízdo. Kluci vyráží fotit. Po pár metrech mizí v husté mlze. Stojím na cestě a užívám si hru zvuků a mlhy. V hlavě zatím vidím batolící se papuchalky a chaluha mě moc neláká. Tohle rozjímání rázně ukončí temný stín a s tím spojený hukot, který se mi přežene těsně nad hlavou. Chaluha velká mě svým typickým útočným přeletem upozornila, kdo je pánem tohoto místa. Kluci se postupně vynořili z mlhy a tak bylo o čem hovořit. Ač jsem zbytek dne trávil s papuchalky, někde uvnitř jsem spřádal plány na chaluhu.

Druhý den bylo krásné počasí. Runde bylo zalité sluncem a po obloze sem tam plula bílá oblačnost. I pověstný nástupní krpál se mi stoupal o malinko lépe než včera. Pamatoval jsem si přesně místo, kde jsem se s chaluhou potkal. Nebylo to ale nutné. Už z dálky jsem viděl, jak si jeden párek pěkně sedí na vyvýšeném místě v mokřadu a kontroluje si své území. Bylo znát, že mě vedou v patrnosti, ale asi jen tak do počtu. Řekl jsem si, že využiji tedy situace a zkusím se dostat blíž. Udělal jsem rychlou kontrolu nastavení Canonu 30D, nasadil jsem objektiv Canon 300 / 4 L IS, blesk s better beamerem a na hlavu si hodil maskovací síťku. Chaluhám jsem byl očividně ukradený a tak jsem se pohodlně dostal až k nim. Udělal jsem pár záběrů, ale sluneční světlo nebylo to, které bych k chaluhám chtěl. Včerejší setkání rozhodlo - chce to něco temnějšího. Vrátil jsem se k papuchalkům.

Třetí den ráno se nad Runde válela těžká dešťová mračna. Rozhodl jsem se dneska papuchalky vynechat a vyrazit na krajinu. Kluky to trochu překvapilo, ale vnitřně jsem věděl, že to je přesně to počasí, které potřebuji pro zobrazení Runde jako drsné severské krajiny, která má ale i svou přívětivou tvář. Rozhodl jsem se projít celý ostrov a věděl jsem, že určitě narazím i na chaluhu.

Projít ostrov Runde není nic náročného. Podle mého odhadu má tak 6 x 4 km. Všechny cesty jsou značené a nedá se tam nikde zabloudit :-)

Vyrážím na cestu. Krpálek už mne nemůže rozhodit. Kousek od papuchalčí skály opouštím frekventovanou cestu a mířím po úzké vyšlapané pěšince na cestu do středu Runde. Místy začíná poprchávat. Mokrá krajina tak dostává ještě zajímavější barvy. Dole v údolí jsou vidět tři jezera. Z jedné strany jsou strmá kamenitá moře a z druhé strany se táhne dlouhá nazelenalá plocha mokřadů, rašelinišť a luk. Krajinou se prohání vítr. Nese sebou daleký zvuk oceánu, který přerušuje jen bojový pokřik chaluh. Dívám se směrem odkud přichází a vidím ve vzduchu souboj orla mořského a několika chaluh. Orel to po chvilce vzdává a míří jinam. Chaluhy spokojeně štěkají své ok-ok-ok.

Déšť přidává na intenzitě. Krajina se zahalila do temného hávu. Nepřestávám hledat nové náměty a Canon EOS 5D tak spokojeně ukusuje další megabajty z karty. Hledám zároveň i zajímavý párek chaluh, které bych zkusil nafotit. U hráze jednoho z jezer si všímám v dálce krásného páru na skalce. Jsem od nich asi 300m. Terén ale vypadá docela dobře. Ze začátku je kde se schovat a díky tomu se můžu nenápadně přiblížit o kousek blíž. Vše nechávám na místě a beru si pouze foťák a stativ. Přehodím přes sebe maskovací síťku a souboj může začít. Po půl hodině pomalého přibližování jsem kousek od nich. Chaluhy velké očividně tuší, že to, co se tam sune rašeliništěm, se jim určitě nebude líbit. Maskování ale funguje a tak dál sedí a pouze hlasitě dávají najevo, že ještě kousek a bude zle. Snažím se je fotit, ale zjišťuji, že jsem si vybral špatný směr. Mám je proti obloze a to se za daného počasí blbě fotí. Bojuju s expozicí. Jak se snažím najít ideální expozici a neustále kontroluji displej, sesune se mi maskovací šátek z šedého Lka 300/4 a je zle. Do chaluh jako když střelí. Místo expozici teď řeším to, jak se co nejvíce ponořit do vřesoviště. Chaluhy mi přelétají jen pár desítek cm nad hlavou. Ta „nej“ z úvodu se potvrzují. Je to odvážný pták, který si své území brání před každým. Povedlo se mi zase zamaskovat. Po několika minutách bez hnutí se chaluhy spokojeně přesunou na jinou skalku.

Dává se do ještě většího deště. Když vidím, jak moře kapek vody stéká po objektivu, blesku i tělu, trošku znejistím … uklidňuji se tím, že Lko je přece odolné proti vlhkosti a zbytek snad vydrží :-). Teď to nemůžu vzdát. Chaluhy jsou sice zase o kus dál, ale na lepším místě. Dalších 20 minut se pomalu dostávám blíž a blíž. Už neprší, ale přímo leje. Já jsem ale plně zabraný do hledáčku - jako když velitel ponorky u periskopu číhá na svou kořist. Vím, že teď už nemůžu dál. Chaluhy začínají pokřikovat a to je jasná známka toho, že vědí... Snažím se pořídit co nejlepší snímky. Vodu už mám úplně všude. Nechci přijít o techniku a tak to vzdávám. Pohledem se rozloučím s „mojí“ dvojicí chaluh a pomalu se šourám zpět. Jsem spokojený. Tak spokojený, že zapomenu na opatrnost a přišlápnu si maskovací šátek. Za sebou jen slyším jasné vyhlášení války … otáčím se a instinktivně bez přípravy mačkám spoušť. Vzniká snímek, který není technicky dokonalý. Přesto jej mám ze všech nejraději. To je on...

Paul Nicklen

Snímky Paula Nicklena znám z časopisu National Geographic. Loni v listopadu jsem například obdivoval jeho snímky tuleňů leopardích v článku Smrtící krása.

Najít webové stránky Paula nezabralo moc času.

Na adrese http://www.paulnicklen.com můžete obdivovat snímky zvířat i přírody z různých koutů našeho světa. Především ale z oblastí, kde po většinu času vládne sníh. Paul nezapře i svou posedlost podmořským světem a tak ve většině jeho galerií nahlédnete i do světa pod hladinou moře.

Fajn pokoukání!

Víkend plný ptáků

Víkend v půlce dubna jsem trávil nedaleko obce Milovy na 7. workshopu fotografování ptáků s Rosťou Stachem.

Představovat Rostislava Stacha je asi zbytečné. Je to aktuálně asi nejznámější fotograf zvířat u nás. Provozuje stránky www.fotolovy.cz a nedávno vydal knihu FOTOLOVY - naučte se fotografovat dobře zvířata v přírodě . Občas pořádá fotografický workshop se zaměřením na fotografii zvířat.

Fotografie zvířat je disciplína, která se do mé tvorby stále vrací. Nejsem na ní specialista, ale baví mě. Je to vždycky zážitek, když se světy zvířat a lidí na okamžik propojí a zvíře vás nechá vklouznout do svého světa. Pamatuji si, jak jsem před několika lety čekal s přítelkyní u kraje jedné obory na Šumavě a v dálce se pásl majestátní jelen. Naše objektivy byly tuze krátké. Vyhrála však zvědavost. U nás v tom, že jsme vydrželi čekat dlouhou dobu a u jelena tím, že si nás chtěl asi prohlédnout :-) Velmi pomalu se k nám přibližoval. Trvalo to skoro dvě hodiny. Nakonec se kolem nás prošel ve vzdálenosti několika metrů … věděl o nás, přesto nás pustil do svého světa. Mám z té doby snímek, který mám moc rád. Není dokonalý, přesto má pro mě cenu toho setkání.

Před třemi lety jsem byl u prvního workshopu, který Rosťa pořádal. Myslím si, že za ty tři roky jsem u fotografie ptáků trošku pokročil. Výsledky mého snažení z prvního workshopu jsou k nahlédnutí v této galerii.

Za ty tři roky se hodně věcí změnilo. Tenkrát jsem fotografoval ještě Pentaxem a dnes jsem testoval nový objektiv Canon EF 300/4 IS L, který jsem si po dlouhém zvažování pořídil. Workshop byla první pořádná zkouška, jestli jsem udělal dobře. První zkušenosti a výsledky však jednoznačně ukazují, že ano. O tomto objektivu připravuji samostatný článek, protože mi přijde, že se u nás o něm moc nepíše.

I tentokrát to byl perfektní víkend plný pohody, intenzivního focení a zajímavých debat o fotografii zvířat. Kupodivu se nám vydařilo i počasí, což sice občas přinášelo drobné komplikace při vlastní fotografii, ale na druhou stranu to zlepšovalo pohodu. Teplo je teplo :-)

Fotografie ochočených a sokolnicky vedených ptáků vždy vyvolávají bouřlivé debaty na téma náročnosti pořízených snímků. Fakt je, že focení je hodně ulehčené, ale když se takový raroh velký dostane do vzduchu, tak je po usnadnění a začne tvrdý test techniky i schopností fotografa :-)

Na své stránky jsem dal galerii fotografií - 7. workshop fotografování ptáku.