Kolibříci - klenoty ptačí říše

Pár vět o setkání krajináře s tímto malým rekordmanem ptačí říše.

Chci napsat něco o kolibřících, kterým jsem věnoval novou galerii na svém webu, ale místo toho už notnou dobu přemýšlím, proč jsem si k tomu pustil zrovna hudbu od Leonarda Cohena. Není to zrovna kolibřičí autor :-) Asi to nevyřeším, tak zpět k tématu...


Kolibřík byl hlavním trumfem Ondry Prosického, když mě před čtyřmi léty lákal na expedici do Kostariky. Neodolával jsem tenkrát dlouho. Kolibřík je totiž nesmírně zajímavý tvoreček a čím více o něm člověk ví, tím silnější touhu má jej vidět na vlastní oči. Kolibřík žije pouze na americkém kontinentu, takže nezbývá než za ním vyrazit přes oceán. Kostarika spolu s Ekvádorem patří mezi nejpopulárnější lokality pro jejich sledování.


Jako dnes vidím to mlhavé pondělní ráno 16. prosince 2006 v zahradě La Paz Waterfall Garden. Stojím na načervenalé kamínkové půdě, v okolí je spousta keřů plných pestrobarevných kvítků, všude se pohupují červená pítka, padá jemný déšť, vzduch je plný ranních vůní a zvuků nedalekého deštného pralesa. Stojím tam a dívám se na plno drobných ptáčků neuvěřitelných barev, kteří se mihotají všude kolem. Jejich letecké kreace by jim určitě záviděl každý letecký akrobat. V hlavě si promítám fotky, které mi Ondra ukazoval a přemýšlím, jak tohle zvládnu. První pokusy často končí prázdným políčkem, o kterém by se dalo jen říct, že tady tudy kolibřík před okamžikem určitě letěl.


Fascinují mne jejich barvy. Vím, že jejich barevnost je jen „iluze“, ale i tak je zajímavé, že žádný pták na světě nedisponuje tak širokým spektrem barev jako kolibřík. Je to dané tím, že u kolibříka nejsou barvy tvořeny pigmentem, ale strukturou speciálních buněk v horní vrstvě peří. Světlo, které dopadá na tuto strukturu se o ní láme. Některé vlnové délky jsou částečně nebo zcela potlačeny a jiné naopak posíleny a vytváří tak tyto úžasně živé barvy. Kolibřík díky této vlastnosti s pozorovatelem hraje nádherné barevné divadlo, protože to, co z jednoho úhlu vypadá jako šedivá barva (většinová přirozená barva kolibříka), se pootočením kolibříka (nebo pozorovatele) rázem mění třeba v úžasnou červenou.


Můj tehdejší první den s kolibříky nepodal vůbec slavně. Většinu fotek jsem smazal a raději jsem se kochal povedenými záběry statických žabek nebo vodopádů :-) Věděl jsem ale, že za pár dnů mě čeká další setkání. Tentokrát na úpatí hory Monteverde.

Nevím, jestli to bylo tím bufetem v blízkosti místa fotografování, nebo tím, že jsem byl už krapánek zkušenějším pozorovatelem kolibříků, ale výsledky se začínaly pomalu dostavovat. A to i přesto, že kolibřík je takovým mixem stíhačky a vrtulníku v jednom. Jako jediný pták dokáže bez pohnutí tělem měnit směr letu a také jako jediný umí pořádně couvat. Není to ale žádný nemotora. Jeho křídla kmitají průměrně 60x za sekundu a umí létat rychlostí až 70km/h. Pokud si uvědomíte, že to celé váží pár gramů a měří několik centimetrů, je to úžasný výkon. Nakonec jsem si nechal ale jednu leteckou vlastnost, která je zcela zásadní pro fotografa – kolibřík se umí perfektně zastavit v letu na fleku a na tom fleku taky pěkně dlouho skoro bez hnutí setrvat. To „pěkně dlouho“ se musí přepočítat rychlostí kolibřičího světa, takže to je ve výsledku zlomek sekundy a když se hodně zadaří, tak i celá :-) I tak málo ale stačí k tomu, aby šel kolibřík vyfotografovat.


Kolibřík svého triku se zastavením plně využívá při získávání potravy. Před vybranou květinou se zastaví a vypadá to, jako by se rozhlížel, který ten kvítek bude ukrývat nejchutnější nápoj. Pak využije svého dlouhého zobáčku a ještě delšího jazýčku, který je často až 2x delší než je zobáček a začne sosat. To je další moment, u kterého se kolibřík nehnutě vznáší ve vzduchu a jen kmitá křídly. Nektar, který takto získává je pro něj takovým „red-bullem“. Takto získaná energie pohání jeho srdce, které pumpuje jako o život tempem 500 až 1200 úderů za minutu. Získávání potravy je pro kolibříka docela fuška a přes den se skoro nezastaví. Uvádí se, že každý den navštíví až 5000 kvítků. Ani se nedivím, že k tomu potřebuje spořádat víc nektaru než sám váží.

Při takovém životním tempu je důležitý odpočinek. Nebyl by to ani kolibřík, aby neměl zase něco speciálního. Se západem slunce se kolibřík ukládá k takovému pravidelnému zimnímu spánku, kdy výrazně zpomalí svůj metabolismus. Jen pro porovnání. Pokud přes den jeho srdce tepe rychlostí 500 až 1200 úderů za minutu, tak přes noc je to jen 50-180 úderů za minutu. Tento trik umí kolibřík využít pokud se výrazně sníží okolní teplota nebo je zrovna momentální nedostatek potravy.


Od toho mlhavého pondělního rána, kdy jsem kolibříky poprvé viděl na vlastní oči, uběhlo již hodně vody. Loni jsem se do Kostariky vrátil a s kolibříky strávil ještě více času. Už jsem věděl co a jak. Přesto mne tento klenot ptačí říše nepřestává fascinovat. V těchto pár větách jsem se snažil trošku přiblížit proč.

Kolibříkům věnuji i novou výběrovou galerii na mém webu.