středa 30. října 2013

Analog Efex Pro - nové “mršítko” od Nik Software

Představovat sadu šikovných prográmků pro tunění fotografií od Nik Software by bylo nošením dříví do lesa. Mezi mé nejoblíbenější patří Silver Efex Pro, který používám pro úpravu černobílých fotografií a Dfine, který je velmi šikovným nástrojem pro efektivní práci se šumem. Když před rokem společnost Nik Software pohltil Google, měl jsem trošku obavu, jak to bude dál. Chmurné obavy se naštěstí nepotvrdily a vylepšování této skvělé sady stále pokračuje.

Stínohra - pro převod použit program Silver Efex Pro

Parta od Nik Software si nemohla nechat ujít zajímavý trend dnešní doby, kdy na jedné straně požadujeme stále lepší a lepší výkon od foťáku, který pak pohotově potřebujeme “zmršit” do nějaké kreativní podoby. No a protože stávající sada prográmků byla spíše pro tu serióznější práci, bylo třeba přijít s něčím novým.

Nové “mršítko” se jmenuje Analog Efex Pro a každý uživatel balíku Google Nik Collection by ho měl dostat zdarma v rámci aktualizací. Jak je u Nik Software zvykem funguje buď jako plugin do Aperture či Photoshopu a nebo jako samostatný program.

Mršící možnosti jsou vskutku impozantní a je možné tak fotografii dostat do často až neuvěřitelných kombinací vytunění či spíše poškození. K dispozici jsou čtyři základní typy analogových foťáků a v každém 9 přednastavených možností úpravy fotografie. Samozřejmostí je možnost uživatelského doladění u každé přednastavené úpravy.

No ale protože analogový dávnověk bylo divoké a temné období fotografie :-) je k dispozici možnost nadefinovat si vlastní typ foťáku a s tím související možnosti tunění / mršení. Pak se kreativitě meze opravdu nekladou. Na blížící se dlouhé zimní večery ideální kombinace zábavy a fotografie :-)

Prostředí Analog Efex Pro a široká nabídka možností úprav fotografie 
Mám radost, že Google tuto výbornou sadu nepohřbil a parta z Nik Software může dál přinášet skvělé pomocníky nám, fotografům.

čtvrtek 17. října 2013

Kolik mám nacvakáno? ShutterCount odpoví.

Laszlo Pusztai je mužem mnoha řemesel. Fotí a zároveň programuje různá šikovná udělátka pro fotografy. Posledním přírůstkem pro příznivce “jablíček” je malá utilitka ShutterCount. 

ShutterCount po připojení fotoaparátu Canon obratem zobrazí kolik záběrů foťák již absolvoval. Toto číslo se bere přímo z foťáku a nepoužívají se k jeho zjištění EXIF informace či jiné metody. Je to snadné a rychlé. 

Každý si tak může třeba při nákupu bazarového těla jednoduše zjistit, jestli prodejcem deklarovaný počet snímků odpovídá realitě. Znáte to, jak to frčí s tachometrem u autobazarů :-) Zobrazuje se i informace o sériovém číslu.

Myslím si, že za 45 korun je to prima utilitka. Můj oblíbený EOS 5D Mark II má k dnešnímu dni 25374 snímků. 

Ke stejné informaci je možné se dostat i zadarmo třeba přes velký balík gPhoto2 ( http://www.gphoto.org ). Ten jsem používal dosud, ale popravdě raději zaplatím 45 Kč než instalovat celý balík funkcí kvůli jedné informaci. 

ShutterCount podporuje nejnovější těla od Canonu a je k dispozici na Mac App Store.

úterý 30. dubna 2013

Canon softwarově vylepšil EOS 5D Mark III

Jak slíbil, tak učinil. Canon dnes uvolnil velkou aktualizaci firmware pro svou zrcadlovku Canon EOS 5D Mark III. Firmware verze 1.2.1 obsahuje celkem 14 změn. Většinou jde o opravy různých chyb, ale minimálně dvě novinky jsou zásadní.

První zásadní novinkou je, že bude možné využívat autofokus až do základní clony 8 - a to buď objektivu nebo kombinace objektiv a konvertor. Aktuálně autofokus pracoval pouze do základní clony 5.6. Nutno poznamenat, že pro autofokus bude možné používat pouze středový bod (plus jeho kombinace), všechny ostatní budou zakázané. Nelenil jsem tedy a vyzkoušel kombinaci Canon EOS 5D Mark III + Canon EF 300 / F4 L IS + Canon TC 2x II (což dá tu základní clonu 8) a ono to opravdu ostří. Je znát, že autofokus u Marku III je opravdu třída, protože to i v této kombinaci ostří docela svižně.

Druhou zásadní novinku ocení hlavně filmaři. Že z foťáku lezou fotky v RAWu snad nikoho nepřekvapí. Hůř jsou na tom filmaři, kteří chtějí využívat HDMI výstup, který byl komprimovaný a dalo by se říci, že touto technologii tak měli přístup pouze k “džejpegu”. Nová aktualizace jim přináší přístup k nekomprimovanému HDMI. 

Canon také zapracoval na rychlosti zaostřování v případě, že se pro zaostřování využívá asistence Speedlite blesku. 

Osobně jsem zvědav, jestli se jim povedlo opravdu odstranit problém, který vyvolal chybu Err80, neb přesně s tímto problémem jsem se setkal. 

Vylepšete si tedy svého miláčka novou verzí firmware. Ke stažení třeba ze stránek Canon USA. 




sobota 16. března 2013

Den 17 a 18 - Queenstown, naše brána na Jižní ostrov


Po skvělé večeři v The Kurious Kiwi restauraci a šesti kouscích místního piva se nám krásně usínalo. Měli jsme před sebou posledních pár hodin spánku na Severním ostrově.

Ráno nás z peřin tahal neodbytný budík. Venku byla ještě tma, ale nám nezbylo nic jiného, než vyskotačit ven a chystat se na cestu. Letadélko odlétalo v 7:35 a museli jsme stihnout ještě vrátit auto.

Začátek dne byl ale poznamenán tragickou událostí :-) Zjistil jsem, že nám přestala fungovat, do té doby, skvělá redukce na všechny možné zásuvky, co jich jen na světě je. Nejprve jsem nechápal proč, ale po chvilce zkoumání jsem objevil, že milá redukce má v sobě pojistku. No príma. V návodu o tom nebylo ani slovíčko. Je to klasický malý špalíček, který tady asi nebude úplně snadné sehnat. Takže příště sebou musím vzít i sadu pojistek :-)

Po hladové motelové snídani z vloček a džusu vyrážíme směr letiště. Rotorua ještě spí a tak nám cesta krásně utíká. Venku pomalu svítá, krajina se probouzí a noční studené barvy přenechávají místo svým teplým odstínům. Na letišti na poprvé trefíme parkoviště, kde má vyhrazené stání naše půjčovna. Rozloučíme se s Epicou, která nás bezpečně povozila a přežila i mé náročné začátky s jízdou vlevo :-) V hale na nás čeká opuštěná kancelář se vzkazem, že pokud vracíme auto, máme vhodit klíčky do takové ptačí budky u stolu, čímž je celé vrácení vozu považováno za vyřízené. Překvapeně se na sebe s Bláňou podíváme, ale protože jsme tou dobou jediní bdící lidé v hale, vhazujeme klíčky do ptačí budky.

Letecký pohled na NP Tongariro

Odbavení proběhne rychle. Kufry si posíláme rovnou do Queenstownu, i když máme na cestě přestup ve Wellingtonu. Zaplatíme odletovou taxu a jdeme omrknout éro. Stojí hned vedle. Je to maličký Bombardier Q300. Než se nadějeme už sedíme uvnitř a startujeme. Máme dobrou stranu a tak za pár minut vidíme v pozadí mohutné sopky NP Tongariro. Protože je letadlo plné jen z poloviny, Bláňa se pohodlně uvelebí u svého okénka a kochá se pohledem na kouřící kráter Te Maari i temně modré
Blue Lake. Ve Wellingtonu jsme za necelou hodinu. Další hodinu čekáme na spoj do Queenstown. Tentokrát letíme větším vrtulákem ATR-72. Cesta uteče velmi rychle. Máme štěstí, že z deštivého a zamračeného Wellingtonu přilétáme opět do prosluněné krajiny. Závěrečné přiblížení k letišti je úžasná podívaná. Piloti musí letadlo provést mezi strmými kopci a postupně se snášejí hlouběji a hlouběji do údolí. Za takhle krásného počasí to musí být krásná podívaná i z pilotní kabiny. Jen si říkám, že za špatné viditelnosti to bude hodně náročné na přesnou navigaci a pilotáž, aby letadlo neskončilo na nějakém tom kopci. To už ale vidíme vzdálenou zářivou hladinu jezera Wakatipu a první metry
přistávací dráhy.


Jezero Wakatipu

Za pár minut máme kufry. Jsme rádi, že se nám při přestupu Běta s Wolfim nezatoulali. Hurá pro novou káru. Tentokrát máme jinou půjčovnu (Apex) a čeká na nás skoro nové Subaru Legacy. Po nedobré zkušenosti s navigací od Sygicu si raději půjčujeme místní. Předání auta u Apexu bylo výrazně kvalitnější než to, co nás potkalo u Thrifty. Protože jsem ale opět měli plné pojištění, tak to stejně skončilo tak, že nám předali klíčky a řekli, ať si nelámeme hlavu s tím v jakém stavu auto vrátíme. A odeslali nás kamsi ven z letištní haly, abychom si auto našli někde na parkovišti a s přesnou lokalizací nám pomůže přeci dálkové odemykání... :-) Príma. A hlavně ať do auta lejeme lepší benzín, neb je to zmlsaný japonec :-) Na parkovišti na nás skutečně reagovalo jedno krásné nové stříbrné subaru :-)

Půjčená navigace je trošku na klíček a první střet s anglickým navigováním je trošku náročnější, ale i přesto za pár minut trefíme správný směr k našemu ubytování. Cestou potkáváme jedinou dopravní nehodu, kterou jsme za celou dobu pobytu na NZ viděli. Shodou okolností ji způsobil pán, který si půjčoval auto v sousední půjčovně a viděl jsem ho odjíždět. Nehoda klasická - pán sjížděl z křižovatky a vjel do protisměru … inu, jízda vlevo má svá specifika. Naštěstí šlo jen o plechy.

Večerní náladu u jezera Wakatipu

Není čas si hrát na čumila, musíme hlídat náš motel. Po pár minutách parkujeme u Alexis Motels and Apartments. Opět je to krásné, nové a moderní ubytování. Máme k dispozici velký obývací pokoj, ložnici a venkovní posezení. Vyřídíme na recepci formality, což nám dá dost zabrat, protože poprvé narážíme na člověka, kterému ani jeden z nás v podstatě vůbec nerozumí. Ještě že jsme na to s Bláňou dva a tak skládáme z jeho proudu myšlenek nějaký částečný smysl. Celé to zakončíme obligátním převzetím mléka. Zcela nás to ale vyčerpalo a tak si jdeme na chvilku lehnout.

Nespíme ale dlouho. Sluneční paprsky nás šimrají skrz okno a tahají nás z postele ven. Dojedeme si nakoupit nějaké zásoby, uvaříme lehkou večeři a vyrazíme na procházku k jezeru. Alexis Motels je asi 100 metrů od břehů krásného jezera Wakatipu. Pomalu k němu sejdeme a procházíme se po jeho břehu směrem k centru Queenstownu. To nás zavedlo až do části, která se jmenuje Queenstown Gardens. Z břehů v této části je krásný výhled na jezero po kterém na svou pouť právě vyrážel parník TSS Earnslaw skryt za mohutnou clonu kouře z jeho silných parních strojů.

Setkání generací na jezeře Wakatipu

Slunce se pomalu zanořilo za vrcholky hor nad jezerem a obloha začala nabírat různobarevné kreace. Rozhodli jsem se s Bláňou už dál nejít a zůstat tady až do setmění. Našel jsem si tu několik motivů a postupně je podle stavu oblohy nafotil. Pak už jsme jen sledovali, jak se na obloze začínají třpytit první hvězdy. Naše dobrodružství po Jižním ostrově začalo krásně. Večer usínáme s pohledem na srpek Měsíce a opodál zářící Jupiter.

Ráno nás budí opět nenechavé sluneční paprsky. Jakoby nám chtěly naznačit, že máme na dnešek hodně plánů a tak je nejvyšší čas vstát, abychom to všechno stihli. Včera jsme se totiž s Bláňou shodli, že se dneska určitě musíme zajít podívat na ptáka Kiwi, vyjet lanovkou na Skyline vyhlídku nad městem, zkusit zdolat vrchol Ben Lomond, projít se centrem města a večer se projet historickým parníkem TSS Earnslaw po jezeře Wakatipu. Queenstown není velké město, tak necháme auto
zaparkované u motelu a vše zvládneme pěšky.

Naše první kroky míří za jedním ze symbolů Nového Zélandu - ptákem Kiwi. Pro tohoto roztomilého nelétavého ptáka, který se vyskytuje pouze na Novém Zélandu, se stal osudným příchod lidí. Kiwi, který tu do té doby neměl zásadního přirozeného nepřítele, se nedokázal vyrovnat s invazí potkanů, prasat nebo koček. Dnes patří mezi silně ohrožené druhy a je skoro zázrak, že se ještě v přirozeném prostředí vůbec vyskytuje. V Queenstown je možné několik kousků obdivovat. Kiwi je aktivní v noci a proto je tomu uzpůsobena i expozice v Kiwi Birdlife Parku, která je ponořena do hluboké tmy a pouze několik tlumených temně červených žárovek osvětluje "výběh" kiwíků. Chvilku nám trvá, než se naši oči adaptují na tmu. Za chvilku konečně spatříme našeho prvního kiwíka. Je to opravdu roztomilá slípka s dlouhým zobákem, která si ťapká ve výběhu a neustále přehrabuje zem, jestli tam není nějaká dobrůtka. Po čase zjistíme, že jsou ve výběhu dva. Je zábavné sledovat, jak se k sobě každou chvilku vrací a zobáky si prohrábnou navzájem peří, které ale spíše připomíná srst. Ani se v té tmě už nedivím zákazu fotografování, který je tu všude silně prosazován. Je mi jasné, že dřív nebo později by to tu vyfotil někdo s bleskem, což by v této tmě bylo dost "smrtící". Na "kiwíky" by se dalo dívat celý den, ale musíme se pohnout.

Queenstown

Spolu se vstupenkou do Kiwi Birdlife Parku jsme si koupili i zpáteční jízdenku lanovkou Skyline, která vede do stejnojmenné vyhlídkové restaurace nad městem. Jízda nahoru trvá asi necelých 5 minut. Vyhlídku zatím vynecháme a zamíříme směr hora Ben Lomond. Cestou ale zjišťujeme, že jsme to časově dost podcenili a nemáme šanci to zvládnout. Otáčíme se tedy zpět a přes odletovou louku paraglajdistů se vracíme na Skyline vyhlídku. Město máme jako na dlani. Jezero se hemží čluny a z dálky zazní mohutná siréna parníku TSS Earnslaw, který se vrací z jedné z mnoha pravidelných plaveb, který každý den po jezeře Wakatipu absolvuje. Lanovka nás tiše sveze z výšin dolů do města. U východu si vyzvedáváme společné fotografie, které tu každému návštěvníkovi při výjezdu nahoru udělají. Je to prima byznys. Docela nám to tam ale sluší, takže si je nakonec kupujeme. Součástí je i několik pohlednic, kde tematicky vykukujeme z kabinky lanovky na adresáta :-) Komu to jen pošleme?

Projdeme se centrem města, které překypuje životem. Sem tam si sice vzpomenu na větu v průvodci, který tvrdí, že Queenstown je jeden velký disneyland, ale myslím, že mu trošku křivdí. Prostě to tu žije :-) Navštívíme i prodejnu jednoho místního fotografa, po které si v duchu říkám, že bych měl asi zdražit, když vidím, za jak vysoké ceny prodává svá dílka.

Konečně foto od profíků :-)

Před šestou hodinou přicházíme do přístaviště, odkud zanedlouho vypluje parník TSS Earnslaw a my chceme být u toho. Když ale vidím šílenou frontu lidí, která nastupuje na parník, tak mě dost přejde chuť. Vypadá to na nějaký šílený zájezd asi stovky lidí. Bláňa pozná moje znechucení, ale neodradí jí to a nakonec mne přemluví a koupí nám lístky. Musím přiznat, že na palubu nastupuju dost nerad. Přivítá mne však vůně uhlí, oleje a dřeva. Na přídi vybojujeme prima místo a za chvilku za zvuku mohutné sirény, pravidelného dunění parního stroje a mohutného kouře z komínu vyplouváme.

Parník TSS Earnslaw začal brázdit vody jezera Wakatipu ve stejném roce (1912), kdy se potopil trošku větší parník - Titanic. Je úžasné, že přečkal tolik let a stále pluje. Počasí nám přeje. Příď rozřezává hladinu jezera, která je klidná skoro jako zrcadlo. Vydávám se k průzkumu. V průvodci jsem totiž dočetl, že loď má přístupnou strojovnu, kde je možné obdivovat srdce lodi. Jdu po čuchu a za teplem. Za chvilku narážím na otevřené dveře za kterými se otevírá klukovské království. Stojím u stropu velké místnosti a pode mnou jsou na jedné straně dva velké kotle a na druhé straně kmitá velký lodní stroj, který roztáčí lodní šrouby jenž nás ženou po hladině. Je tu pěkné vedro. Obdivuji velký pořádek i vlastní stroje. Voní to tu olejem, kterým se nesmí šetřit a páni strojníci každou chvilku někam trochu oleje kápnou. Pod kotli to pěkně hoří a topič sem tam přihodí lopatu, aby udržoval stálý tlak. Jsem od nich docela daleko a i tak ze mne za chvilku leje. Nemůžu se tu na to vynadívat. Zajdu to všechno vychrlit na Bláňu, která vidí, že mně svítí oči, jak když kluk dostane "tvrdý dárek" pod stromeček. Za chvilku jsem zpátky ve strojově. Blíží se přistání na naší jediné zastávce a to si nemůžu nechat ujít. Ve strojovně začne být pěkný frmol. Z můstku přicházejí postupně různé příkazy a každá ruka ve strojovně má napilno. Stroje postupně zvolňují a parník pomalu přiráží k molu.

Plnou parou...

K našemu překvapení většina osazenstva parník opustí a míří na večeři do Walter Peak High Country Farm. Na palubě nás zůstane asi deset a máme tak celou zpáteční plavbu jen pro sebe. Využiji klidu a dojdu se podívat za kapitánem na můstek a pak si ještě jednou projdu celou loď. Bláňa si zatím užívá na přídi vítr ve vlasech a šumění vln. Jak se mi sem nechtělo, tak teď v duchu naši plavbu brzdím, abych si ji ještě užil. Mohutná siréna ale jasně připomíná, že pomalu vplouváme do přístavu a za pár chvil skoro neznatelně přirazíme k molu. Ze strojovny zazní poslední zvonění, které uvádí stroje do klidu.

Stojíme s Bláňou na molu a nějak se nemůžeme s parníkem rozloučit. Sledujeme chvilku přípravu na poslední dnešní plavbu a pak se již definitivně loučíme a pomalu se loudáme do motelu. Venku se cestou stmívá. Obloha se krásně vyjasnila a tak se rozhoduji, že vyrazím ještě na noční focení oblohy a hlavně komety Lemmon. Bláňa toho má již dost, tak jde spát a já vyrážím na lov té hvězdné vlasatice.

Klenoty jižní oblohy

Zítra nás čeká přesun do Glenorchy. Na Bětu s Wolfim tam čeká kamarád Bartoloměj.


sobota 9. března 2013

Den 16 - kouřící kraj Rotorua

Povede se nám dneska navázat na včerejší famózní výlet do kraje sopky Tongariro? Uvidíme. Máme před sebou poslední den na Severním ostrově. Z Turangi se musíme přesunout do města Rotorua, ze kterého zítra odlétáme na Jižní ostrov.

Ráno nás čeká klasické balící kolečko a rozloučení s velmi milým ubytováním v Creel Lodge. V duchu si sice říkám, že bych raději zase šplhal na Tongariro, ale je třeba směřovat kupředu. iPhone je nakrmen na 100%. Navigace Sygic dneska dostane ještě šanci napravit si svou reputaci.

Pohled na sopky NP Tongariro přes jezero Taupo

První dnešní zastávka je u pověstných vodopádů Huka Falls na řece Waikato River. No, pokud čekáte vodopád, tak asi budete dost zklamáni, ale jestli máte rádi rychlou a dravou vodu, která je uzavřena ve skalní soutěsce, se silou naplnit 5 olympijských plaveckých bazénů po okraj za jednu minutu, tak budete nadšeni. Lidí je tu mrak, ale pohled na hučící masy vody je opravdu uhrančivý. O to víc mne překvapuje, že nejhezčí výhled na Huka Falls není vůbec označen a je třeba se z parkoviště vydat vlevo na krátkou cestičku lesem, která nás přivede na klidnou vyhlídku, kde jsme najednou sami a vodopády máme jako na dlani. Zkouším tady vyčarovat nějaký zajímavý pohled, ale moc se mi nedaří - vylezou z toho zase pohlednice :-)

Huka Falls

Pokocháme se vodopády a zamíříme do nedaleké lokality Craters of the Moon. Průvodce láká na možnost vidět i cítit v přímém přenosu sílu naší matičky Země. A má pravdu.

Už první pohled od vstupní recepce je impozantní. Je vidět, že jsme v krajině, která opravdu připomíná kráter, ze kterého na mnoha místech vychází různě silný kouř, odevšad je slyšet bublání, chrochtání či mlaskání a hlavně je vzduch prosycen pachem připomínající zkažená vejce. Jojo, tady se člověk nemusí bát prdnout :-) Při pohledu na tu scénu mi běhá mráz po zádech a v duchu si říkám, že snad vstupujeme na bezpečnou půdu a nic se tu nechystá bouchnout.

Je škoda, že dlouho nepršelo, protože je znát, že mnoho jindy aktivních míst teď jen tiše funí páru. Naštěstí je ale možné na pár místech sílu skrytou pod povrchem obdivovat. Šedivé, mohutně bublající bahno a horký vzduch, který stoupá ze dna je fascinující podívaná. Jen k tomu musí foukat ještě trochu příznivý vítr, aby měl člověk možnost se alespoň na chvilku nadýchnout závanu čerstvého vzduchu, než dostane další zásilku zkažených vajec :-)

Craters of the Moon

6 NZD je krásná cena za tuto podívanou. V Craters of the Moon vydržíme přes hodinu. Z časových důvodů nakonec vynecháme část okruhu, která vede na vyhlídku. I tak musíme ve stínu stromů a na čerstvém vzduchu parkoviště nabrat novou sílu k další cestě. Ta nás zavede na podobnou lokalitu, která je rozsahem výrazně větší a je i slavnější.

Jmenuje se Wai-O-Tapu a už samotný příjezd je opravdu zábavný. Ze všech stran silnice vedoucí k parkovišti i vstupní recepci se různě kouří a do auta se rychle dostane nám již známý zápach. Je nám jasné, že jsme tu správně. Vstupní recepce je spojena s velkou prodejnou suvenýrů a kavárnou. Náš příchod vyvolá silný rozruch. Běta s Wolfim se stávají miláčkem všech přítomných zaměstnanců a speciálně pokladní svedou velký souboj o to, kdo nám prodá vstupenky. Souboj o lístky vyhrává pokladní Steve, který má velkou radost a upozorňuje nás na místa, která rozhodně nesmíme s “dětmi” minout. Jako bonus dostáváme i podrobný tištěný průvodce v češtině.

Neměl bych ovšem zapomenout zmínit jednu důležitou událost, která se před nákupem vstupenek odehrála. Podařilo se nám v místní bohaté nabídce suvenýrů objevit úžasný klobouček s motivem “rozdivočelého ptáka kiwi”, který se stane nedílnou součástí mého dalšího putování pro Novém Zélandu. Klobouček míří hned po zaplacení na mou hlavu a my do geotermálního království.

Wai-O-Tapu nás dostane. Jednoznačným tahákem je jezírko Champagne Pool, které vévodí celé lokalitě a pro svou barevnost, kde se střídá zelená voda, oranžovo-žluto-bílé okraje a okrová okolní plocha, se nedá přehlédnout. Svůj název dostalo podle jevu, který opravdu připomíná šumivá vína, kdy na jeho hladinu na mnoha místech stoupá tisíce drobných bublinek. Teplota vody je přes 70 stupňů a vzhledem k okolní nižší teplotě je nad hladinou jezírka neustále přítomná pára, která se naštěstí díky větru občas rozfouká a je možné tak vidět celou tu “hrozivou” krásu.

Champagne Pool

Těžko říct, jestli je to uhrančivostí lokality, či všudypřítomným smrádkem nebo tou horkou párou, která nás každou chvilku ovane, ale v jeden moment nové 5Déčko začne stávkovat a vytrvale hlásí Error 80. Vypnutí zapnutí nepomáhá. Začnu připravovat záložní tělo, které vesele naskočí. Napadne mne ještě na pár sekund zcela vyndat baterii. To nakonec pomáhá. Foťák zase ožije a podobná chyba se od té doby neopakuje. Asi byl ten smrádek silný i na japonskou techniku :-)

Né tak na turisty z Japonska, proto které se stáváme s Bětou a Wolfim větší atrakcí než zdejší geotermální aktivita. Bláňa, která má naše spolucestovatele připevněné na batohu, musí několikrát pózovat a zvládat spršku cvakání. Skoro si říkáme, že začneme za focení vybírat :-) Když zrovna nemusí pózovat, tak se stává fotografkou kolemjdoucích skupinek. Je přece jasné, že žena fotografa musí umět pořizovat pěkné záběry - a taky že umí :-)

Naše spokojená skupinka u The Champagne Pool

Pokud jsme si mysleli, že po Champagne Pool nás již svou barevností nemůže nic překvapit, tak závěrečné zářivě zelené jezírko Devil's Cave nás vyvede z omylu. Ta zelená je tak intenzivní, že musím hodně hlídat barevný histogram, abych tam měl dostatečně zastoupené všechny tři barevné složky a byl jsem schopen tu zeleň následně reprodukovat. Břeh jezírka je lemován popraskaným bahnem, které vytváří roztodivné barevné i tvarové kreace. Asi bych si tu zaplavat opravdu nechtěl.

Devil's Cave

Do zavíračky stačíme projít a nafotit jen první ze tří možných okruhů. Zastavujeme se ještě na recepci u suvenýrů, kde si Bláňa kupuje úžasné ovčí teplé ponožky a pár drobností. Hlavní starostí personálu je ale spokojenost těch našich dvou plyšáků se zdejší atrakcí. Wai-O-Tapu je moc zajímavé místo a i přes docela drahé vstupné - 33 NZD za osobu, se určitě vyplatí sem zajet.

Zbývajících pár kilometrů do města Rotorua proběhne v pohodě. Jen chvilku hledáme náš motel, až do něj musím vjet výjezdem.

Rozhodneme se s Bláňou, že se musíme pořádně odměnit a tak si zajdeme na večeři do The Kurious Kiwi restaurace, která nám na internetu přijde sympatická a je kousek od nás. Byla to výborná volba. Večeře byla úžasná. Já jsem si dal pořádný steak a Bláňa kuře. Byl to hotový koncert a moc jsme si pošmákli. Skvěle to doplňovalo i jejich výtečné domácí pivo, které bylo konečně i v pořádně velkých sklenicích a tak jsme si těch našich šest kousků pěkně užili. Restauraci The Kurious Kiwi můžeme jen a jen doporučit!

Moc se nám nechce, ale po příchodu na motel musíme zase všechno pobalit do kufrů. Zítra ráno se rozloučíme se Severním ostrovem. Čeká nás Queenstown - naše brána na Jižní ostrov.

pátek 1. března 2013

Den 14 a 15 - V zemi sopky Tongariro

Na cíl dnešní cesty jsem se těšil jak malej Jarda. Sopky mne odjakživa přitahovaly pro svou sílu, kterou umí ničit, ale i dávat nový život. Zatím jsme však ještě v malebné Whitianze, ze které nás čeká dlouhý přejezd do městečka Turangi ležícího ve stínu sopky Tongariro.

Ráno nás vítá svěží vzduch od moře a prosluněné nebe. Bláňa vyčaruje úžasnou snídani a jen neradi se loučíme s podmanivou atmosférou, kterou Whitianga sálá. Pokud někdy pojedete na Coromandel, určitě se tady zastavte a minimálně se projděte po místní krásné pláži.

My už ukrajujeme první kilometry z naší dnešní cesty. Na jízdu vlevo jsem si již docela zvykl. Na křižovatkách blikám místo stírání oken, rozhlížím se správným směrem, odkud můžu čekat auto a zvládám i další nástrahy jízdy vlevo. Jen stále cítím, že mozek s touto variantou jízdy i tak intenzivně bojuje a nebo zapojil nějakou jinou část, která do teď spala a dost nevrle reaguje na to, že musí něco řešit. Mé pokroky ale poznám podle toho, že sem tam slyším pochvalu od Bláni, jak se jí pěkně jede a že již konečně nesbírám patníky :-)

Naší první zastávkou se stalo městečko Whangamata, které je pověstné svou krásnou pláží. Jsme hodně namlsaní z pláže Mercury Bay, ale i tak neodoláme a k pláži zajedeme. Nelitujeme. Z malého parkoviště se k pláži schází hlubokým pískem, který je příjemně rozehřátý. Pláž tvoří dlouhý oblouk kam až oko dohlédne. Její břeh omývá vlna za vlnou. Sem tam některé narostou do výšky a následně se lámou čehož využívají začínající surfaři všech věkových kategorií k tréningu. Pláž je písčitá ale bez jediného kamínku nebo mušle. Opět neodolám, sundám sandále a vyrazím do vln. Občas přijde jedna silnější a vodu mám až po kolena. Za začátku se voda zdá studená, ale po chvilce již příjemně chladí. Vydržíme se tu procházet skoro hodinu. Nechce se, ale musíme dál.

Pláž městečka Whangamata

Než ale vyrazíme, čeká nás další nový zážitek - benzínová pumpa. Kolega z práce Honza mne sice informoval, že je to tady jako u nás - člověk přijede, načepuje, zaplatí a je to. Ale kdo ví. Cestou potkáváme pumpu BP. Zajedeme tedy ke stojanu, vybereme bezolovnatý 91 a zkusíme to pustit. Hurááá, jede to. Do auta se řinou naše první litry. Jsou to drobné denní radosti, které nás tu jako nové cestovatele čekají. Stejně jako se včera Bláně povedlo rozjet pračku a sušičku na dolárky. Máme plno, hurá za sopkou.

Naše cesta vede aktivní geotermální oblastí v okolí města Rotorua. Nikde ale nezastavujeme, protože se tudy budeme za dva dny vracet. Užíváme si tedy jen místní nezapomenutelné vůně.

Také nás tady vypeče navigace v iPhone Sygic, která nám během cesty zcela sežere baterii. Docela nás to překvapilo, protože k tomu došlo rozhodně dřív, než u stejně dlouhé cesty na poloostrově Coromandel. No co už. Trochu mne to naštve, protože to je další mínus, která si tato navigace připisuje. Mezi další mínusy patří třeba úplně zcestné informování o povolených rychlostech (ještě že místní značení je na vysoké úrovni) a docela zákeřné špatné plánování cest, kdy jí očividně blbne odbočování. Díky tomu pak plánuje velké zajížďky, aby se člověk jen otočil do protisměru. Je nutné tak každou trasu nejprve projet, než se začne člověk navigovat. Baterie je skoro na nule, nezbývá než vytáhnout Macbooka a napájet iPhone z něj. 

K večeru přijíždíme do městečka Turangi, kde na nás čeká opět krásné ubytování v Creel Lodge. Paní na recepci nás srdečně vítá a povídá nám, že její babička byla z Prahy. Jojo, svět je malá hrouda. Zařídíme si ranní odvoz prvním autobusem k výchozímu bodu cesty, která nese název Tongariro Alpine Crossing.

Zaskočíme do supermarketu nakoupit nějaké zásoby. Upečeme si k večeři pizzu, dáme si k ní červené vínko a spokojeně usínáme s očekáváním velkého dne.

Večeře v Creel Lodge

Ráno nemůžu dospat. Vzbudím se s předstihem a tak posouvám očima ručičky hodinek, ať už zvoní budík. V 6:15 musíme být před motelem, aby nás vyzvedl autobus směřující do národního parku Tongariro. Vše klapne. Nastupujeme do tranzitu plného pospávajících skupinek dalších turistů. Cestou dostáváme základní informace o počasí, větru i situaci okolo aktivní Te Maari, která zapříčinila to, že trek je pouze poloviční a je nutné se uprostřed cesty otočit a stejnou cestou se vrátit zpět. Vyplňujeme také formuláře pro případ, že se nevrátíme zpět, aby po nás mohlo být vyhlášeno pátrání.

Cestou se dává do deště. Říkám si, že snad předpověď nelhala a bude to jen malá přeháňka a nebude nám pršet celý den. Na parkovišti u výchozího bodu to je naštěstí již jen drobné mrholení. I tak je ale cíl dnešní cesty zcela ponořen v mracích. Vypuštěná grupa se postupně roztrhává a já jen nestačím zírat na oblečení a obuv některých turistů. Všude se píše, že jde sice o poměrně nenáročný trek, ale každý by měl být náležitě vybavený, protože jak to již na horách bývá, počasí může být nestálé a z krásného počasí může být rázem sníh. Tím spíš, že v horních partiích většinou fouká ostrý studený vítr. Říkám si, že rozsáhlá osvětová snaha správy parku je zcela marná. 

Asi nejvíc mne zaujme skupina děvčat, kterou jsem si přejmenoval na "Spice Girls". Mají na sobě lodičky, krátké svítivě barevné šortky pod zadeček a něco jako svetřík, který byl ale zcela jistě značkově stylový. Jen jsem na nich viděl, že jsou zmrzlé až na kost. A to jsme je míjeli asi po půl hodině chůze v té nejlehčí části treku. Kam se dneska tahle skupinka dostala opravdu nevím, ale štěstí bylo, že se počasí vylepšovalo.

U Soda Springs končí nejlehčí část treku, která je označena na značce jako hodina s úsměvem. Před nástupem do další části jsou opět velké cedule, které důrazně upozorňují turisty, aby zvážili své oblečení a možnosti, protože v následující části jde již do tuhého. První náročná část vede do sedla Mangatepopo. Tady už začínám funět a oceňuji, že jsem si večer hodně rozmyslel každou věc, kterou mám ve fotobatohu. Hlavní ale je, že se nám postupně s každým metrem rozpouští oblačnost, kterou necháváme za sebou v údolí a o slovo se hlásí modrá obloha. Po pravé straně začínáme vidět barevný vrcholek kužele sopky Ngauruhoe, který končí až ve výšce 2287 metrů. Nelze si nevšimnou malého proužku kouře, ale poslední erupce byla v roce 1977. Hlavní aktivní oblast je nyní o několik kilometrů severně za jezerem Blue Lake.

Pohled na sopku Mount Ngauruhoe

Odměnou za námahu při výstupu je dlouhá cesta po rovince South Crateru. Vpravo se tyčí Ngauruhoe a vlevo Tongariro. Člověk se na tom půl kilometru krásně zrelaxuje. Vymyslím si tu jeden záběr, který udělám cestou zpět. Teď to nechci zdržovat. Máme před sebou další výšlap po stěně Red Crateru. Terén je již komplikovanější. Cesta je "vyšlapaná" v měkkém terénu plného jemných kamínků a prachu. Stačí trochu nepozornosti a člověk rychle sklouzne zpět. Z této cesty se ale otevírají nové úžasné pohledy na obě strany. Hlavně pohled na starý vulkanický komín vpravo je úžasný. Ty barevné kombinace jsou skoro až k neuvěření.

Red Crater

Cesta Red Craterem nás zavede do posledního oficiálního bodu dnešní trasy na vrchol North Crateru. Tady je velká cedule, která upozorňuje návštěvníky, že vzhledem k velké aktivitě nedalekého kráteru Te Maari je toto poslední bod a za něj se nesmí. Z vrcholu North Crateru je krásný výhled na níže položená jezírka Emerald Lakes a vlevo v pozadí obří jezero Blue Lake nad jehož pozadím se vznášejí zlověstná oblaka hustého dýmu z kráteru Te Maari. Neklamná známka toho, kdo je skutečným vládcem této oblasti. Aktuální období aktivity začalo 6. srpna loňského roku a poslední větší erupce nastala v listopadu. Od té doby kráter Te Maari dýmem připomíná, že tu stále je a ještě neřekl poslední slovo.

Uděláme si tady s Bláňou odpočinkový bod před cestou zpět. Pořizuji několik záběrů a zvažuji, jestli přeci jen k jezírkům nesejdu, jako několik dalších jednotlivců. Nakonec se ale rozhodnu, že to nemá cenu riskovat. Sopky jsou nevyzpytatelné a správci parku asi vědí, proč ta cedule je tady a né jinde.

Jezírka Emerald Lakes

Nafotím tu několik motivů. A začneme se pomalu stejnou cestou vracet zpět. Ono se to nezdá, ale čas tu letí velmi rychle a my musíme být na parkovišti nejpozději v 16:30, kdy odjíždí náš poslední autobus do Turangi. Vím, že cestou mám vymyšleno několik záběrů, takže nabereme velké zpoždění proti časům udávaným na informačních cedulích.

Do kopce člověk vždycky funí a občas i nadává, proč to všechno nahoru vleče, ale nakonec se asi nejhůř jde dolů. Je třeba dávat pozor na každý krok a pořád si říkat: nesmíš se kochat, nesmíš se kochat. Je to ale těžké, protože po obloze se začínají honit mraky a jejich stíny dodávají krajině zajímavou plasticitu a místa, která v plochém světle nezaujmou najednou vypadají zajímavě. Musím ale volit každý záběr, protože vše stojí čas.

Kouřící Te Maari, Blue Lake a Emerald Lakes, NP Tongariro

Poslední velkou zastávku uděláme u vodopádu Soda Springs, který mísí efekt padající vody, červených kamenů a zelených rostlin. Pak už nás čeká jen cesta na parkoviště. Nakonec zjišťujeme, že jsme nabrali větší zpoždění, než jsme si mysleli a musíme hodně přidat do kroku, abychom stihli být zpět do půl páté. Přicházíme asi 10 minut před odjezdem. Máme děsně veselou řidičku, která celou cestu něco povídá, pořád někam ukazuje a i podle stylu jízdy, který připomínal vlnovku, je vidět, že jí dění na silnici moc nezajímá. Kupodivu se ale nikde nevysypeme a zaveze nás zpět do Creel Lodge.

Máme z dnešního výletu nesmírnou radost. Bylo to super! Pohledem fotografa by to chtělo ještě jeden den, protože bych věděl co a jak a mohl bych udělat lepší fotky. Ale já se jednou vrátím! Za odměnu si dojdeme koupit pár piv a dáme si je oslavně k salátu k večeři a na zdar dnešní cesty. Zítra kraj pod sopkou Tongariro opustíme a podíváme se do aktivního geotermálního kraje Rotorua.

Spokojení cestovatelé na dně South Crateru

Pár rad pro cestu Tongariro Alpine Crossing:
  • Sledujte web správy parku na adrese: http://www.doc.govt.nz/parks-and-recreation/tracks-and-walks/central-north-island/ruapehu/tongariro-alpine-crossing/ . Zde se dozvíte, jaká je aktuální situace, jestli jsou otevřena parkoviště i pro soukromá vozidla (v době naší návštěvy byla obě parkoviště uzavřena a bylo nutné používat komerční autobusy). Zjistíte zde i jaká část trasy je otevřena a předpověď počasí.
  • Nepodceňujte počasí. Ráno byla dost zima (Bláňa upotřebila rukavice i kulicha!), přes den pražilo slunce ale foukal silný studený vítr.
  • Pokud musíte využít komerční odvoz, tak si ho zařiďte v místě ubytování - vyzvednou a vrátí vás sem. Na výběr dostanete časy odjezdu. Stejný dopravce vás pak doveze zase zpět. Ověřte si čas posledního odjezdu vašeho dopravce. Z toho, co jsme viděli, tak moc nečekají. Z Turangi stála zpáteční jízdenka 40 NZD za jednoho.
  • Výstup (v aktuální poloviční konfiguraci) je možné rozdělit na 4 části: pohodová hodinka, hodinový výšlap, pak 20 minut pohodová rovinka a pak 30 minut závěrečného stoupání na North Crater. I když se místy zapotíte, tak to není nic, co by průměrný turista nevyšel. 
  • Jestli chcete mít klid, vyražte spíš ráno. Když jsme odpoledne scházeli, tak cesta i sopka vypadala jak Petřín za pěkného počasí -  takové tam byly davy a to jsme tam rozhodně nebyli v hlavní sezóně.
  • Pořád si hlídejte čas. Dolu je to časově velmi podobné jako nahoru, ač se to nezdá.
  • Počítejte s tím, že pokud hodně fotíte, je třeba mít vetší časové rezervy.
  • Nezapomeňte si polarizák (barevné potoky, Soda Springs, jezírka, pláně…).
  • Lokalita je hodně na široké sklo, ale delší objektiv typu 70-200 rozhodně také využijete.
  • Stativ zvažte podle počasí a fotografických záměrů. Já ho táhl kvůli dlouhočasovkám. Jinak by se to při vyšším ISO dalo bez problémů zvládnout bez něj.  
  • S odstupem bych se asi na Tongariro vypravil 2x. Podruhé už bych lépe věděl co a jak.

středa 27. února 2013

Den 12 a 13 - Poloostrov Coromandel

Naším prvním cílem na Novém Zélandu je poloostrov Coromandel.

Nejprve musím ale zmínit jednu důležitou věc. Bláňa ještě včera po příjezdu zašla na recepci objednat snídani na pokoj. Dali jsme si jí na co nejpozdější čas, cca. 9 hodin. A to je ten důvod, proč nám teď - v osm hodin, zvoní budík. Náš první velký den na Zélandu začíná. Máme před sebou přes 200 kilometrů do městečka Whitianga, které se na dva dny stane naším domovem.

Naše první snídaně na Zélandu

Tak tak se zmátoříme z budíčku a už nám klepe na dveře obsluha. Snídaně je tu. Krásně voní a vypadá také moc dobře. Pěkně si pochutnáme a říkáme si, že nám ten den nemohl začít lépe. Do toho je venku ještě modrá obloha plná slunce. Já mám zase plnou hlavu včerejšího zážitku s první jízdou vlevo a v duchu si říkám, že jestli se to nezlepší, tak těch 200 kilometrů bude opravdový horor. Podle navigace to vypadá, že za pár kilometrů bychom se měli napojit na dálnici, tak mi to snad pomůže, než z ní zase sjedeme a zbývajících 160 kilometrů pojedeme po okrskách a přes města.

Plni odhodlání to zvládnout, sedáme po desáté hodině do auta a vyrážíme. U výjezdu z motelu si dávám záležet a poprvé se mi povede blikat a né stírat. Na silnici se ze začátku držím stylem, který Bláňa sleduje s trochou nedůvěry, protože má obavu, že zase nabereme nějaké patníky nebo kužele silničářů. Postupně si ale začínám všímat jedné věci, která mi hodně pomáhá a to je úžasně přehledné silniční značení. Značka je vždy pouze tam, kde má nějaký opravdový smysl, vodorovné značení pěkně navádí a po každé možné změně směru je na silnici pro jistotu namalovaná šipka, jakým směrem by se měl řidič ideálně pohybovat. Za chvilku opravdu najíždíme na dálnici směr jih a těch 25 kilometrů po ní mi zcela zásadně pomohlo si zvyknout na jízdu v protisměru. Všímám si další zajímavé novinky, všichni dodržují předepsanou rychlost. Cestou nakoukám i systém sjezdů, takže když máme opustit dálnici, jde to už bez nervů. S každým dalším kilometrem se vnitřní pocit z jízdy zlepšuje, i když občas stále při parkování stírám místo blinkrů.

Krajina poloostrova Coromandel

Krajina okolo Aucklandu nám krátce připomínala krajinu u nás, jen tam občas byla ta palma :-) Běta s Wolfim marně vyhlíželi ovečky. Místo nich se všude pásla velká stáda krav. Proč tomu tak je, jsme se měli dozvědět o dost později. Jak jsme se ale blížili k poloostrovu Coromandel, začala se krajina silně měnit, až jsme poprvé uviděli krásně modrou vodu zálivu Firth of Thames, kolem kterého jsme mnoho desítek kilometrů jeli. Cestou jsem to již nevydržel a na pár místech zastavil a zkusil pořídit nějakou fotografii. Žádné velké umění, spíše vzpomínkové. Ono s čistě modrou oblohou a pražícím sluncem nad hlavou s tím moc čarovat ani nešlo. Před městečkem Coromandel jsme opustili hlavní silnici a vydali se na štěrkovou cestu číslo 309. Čekali na tam na nás obří stromy kauri.

Bláňa u stromu kauri

Na stromy kauri jsem se moc těšil. Jsou to jedny z původních zástupců rostlinné říše, které připomínají, jak Zéland vypadal před příchodem člověka. Ten se jim totiž stal osudným. S jeho likvidací začali již Maorové a příchod Evropanů jejich zkázu dokonal. Dnes jsou tyto obří stromy, které mohou dosahovat výšky až 50 metrů a v obvodu i 25 metrů k vidění v několika málo lokalitách a to často pouze v několika exemplářích. Navigace s určením jejich pozice zcela selhala, takže jsme se museli spolehnout na dobré místní značení. Od parkoviště u The Kauri Grove, je to asi 10 minut pěšky. Rozpálené parkoviště střídá krásný chládek hustého lesa. Hned na první vyhlídce si člověk rychle uvědomí, jak impozantní to je strom. Následné setkání tváří tvář tento dojem jen umocní. Stromy, které vidíme a můžeme si na ně sáhnout, začaly růst v době, kdy Johanka z Arku zachraňovala Francii. To se psal rok 1429! Když si uvědomím, že s příchodem lidí většina těchto stromů údajně skončila jako topení, je mi z toho smutno. O kousek dál navštívíme i místní raritu - siamská kauri dvojčata.

Pohled do korun stromů kauri

Z příjemného chladu lesa se nám nechce, ale máme před sebou ještě pár desítek kilometrů. Cesta po štěrkovce 309 je místy velmi zábavná. Říkám si, že za mokra to může být opravdu hodně velký adrenalin. Speciálně pro řidiče levo-začátečníka.

K večeru přijíždíme do městečka Whitianga, které leží na břehu zálivu Mercury Bay. Ten dostal své jméno na počest pozorování přechodu planety Merkur přes sluneční kotouč expedicí vedenou kapitánem Jamesem Cookem v roce 1769. Whitianga se nám s Bláňou moc líbila. Jednak uspořádáním, krásnou pláží ale i atmosférou. Vše podpořilo i úžasné ubytování v Ocean View Resortu - vřele doporučujeme!

Páč máme hlad, rozhodneme se navštívit místní supermarket a nakoupit si nějaké dobroty. Opět oceňuji místní vymoženost, kdy vám nákup dá buď prodavač nebo jeho asistent do tašek, takže to má člověk bez práce. Samozřejmostí je rozdělení do tašek podle typu nákupu nebo speciální tašky na lahve s vínem atd. To mi řekněte, proč tady to v supermarketu jde a u nás ne…

Večer vyrážíme na obhlídku našeho hlavního zítřejšího cíle - Cathedral Cove, což je rezervace kousek od města Hahei, kde jsou tři krásné divoké zátoky, každá s jinou atmosférou a ta nejznámější s jeskyní, kterou je možné procházet. Patří to mezi nejfotografovanější motivy na Novém Zélandu. Na místo přijíždíme nakonec dost pozdě, takže se dostaneme jen na první Gemstone Bay. Hlavní ale je, že známe cestu a jak to tady funguje. Zítra sem vyrážíme na východ Slunce.

Večer v Gemstone Bay

Ráno nás čeká brzký budíček. Koukáme s Bláňou ještě na půl oka, ale odhodlaně vyrážíme na cestu za dnešním cílem. Obloha je plná hvězd, což není moc dobré, protože to znamená, že bude zase zcela jasno. Přeci jen mám raději trošku mraků, které dodají fotografiím na zajímavosti. Ale co už naděláme. Aspoň budeme mít krásné ráno na pěkném místě. Na parkovišti mimo pár karavanů nikdo není. Máme před sebou cca. 45 minut chůze k hlavní zátoce. Cesta mi profilem občas připomíná výšlap na Mariínu vyhlídku v Českém Švýcarsku. Ano, může to člověka překvapit, ale k zátoce se jde dokonce i do kopce. Na konci je ale dlouhé klesání, které nás přivede na zcela opuštěnou pláž. Obloha je opravdu bohužel zcela bez mráčku. První co fotím je jasně zářící Venuše nad východním obzorem. Pak si již hledám další a další motivy. S rozedněním postupně přicházejí další návštěvníci i fotografové.

Ráno u Cathedral Cove

Cathedral Cove je opravdu úžasné místo, kde by člověk vydržel dost dlouho. S postupujícím ránem tuto pláž ale opouštíme a zatímco my spokojeně stoupáme pryč, dolu se začínají valit davy. Cestou k autu ještě navštívíme zátoku Stingray Bay, která je také úžasná a zpětně si myslím, že právě tady se mi povede nejhezčí fotka z této lokality.

Návrat do Ocean View Resortu byl radostný. Měli jsme krásné ráno a před námi byla snídaně. Tu jsme si ukuchtili z našich zásob z minulého dne. Já jsem se pak přes poledne vrhl na deníček a prohlídku dnešních fotografických úlovků. Bláňa vyrazila na obhlídku fungování místní prádelny. Vše se jí podařilo zjistit a pozapínat a tak jsme měli za dvě hodiny na pokoji krásně vyprané a usušené voňavé prádlo. Bláňa měla největší radost z místní sušičky a z toho, jak to všechno pěkně zvládla!

Odpoledne jsme vyrazili na obhlídku místní pláže. Ta byla pokryta tmavým pískem a tisícem a tisícem mušliček a kamínků. Voda byla krásně teplá, písek se pod každým krokem příjemně propadl. Člověk se nemohl na tu záplavu barev a tvarů vynadívat. Do toho mu sem tam připravila novou podívanou velká vlna, která na břeh zavítala ze zátoky. I počasí se rozhodlo, že si s námi trochu zalaškuje a modrou oblohu vystřídala na chvilku hradba těžkých dešťových mraků, ze kterých padal déšť jemný jako ten písek, po kterém jsme chodili. Nenechali jsme se odradit a za chvilku nad Mercury Bay vládla opět modrá obloha.

Úžasná Mercury Bay

Z pláže jsme se šli projít ještě centrem města. Nasát tu místní atmosféru a omrknout nabídku krámků a kaváren.

K večeři Bláňa vykouzlila úžasného lososa, ke kterému jsme si dali místní Chardonay. Moc nám to chutnalo. Venku se ale pomalu začal střídat den s nocí, takže jsme popadli stativ a vyrazili na pláž pořídit večerní fotografie. To co nám chybělo ráno - mraky, jsme teď měli v míře vrchovaté.

Poloostrov Coromandel i městečko Whitianga jsou úžasná místa. Myslím si, že lepší start jsme si na Novém Zélandu přát nemohli. Teď už ale hurá na kutě, protože zítra nás čeká dlouhý přesun do kraje, kde vládne sopka Tongariro.

A na tu vylezeme :-)

úterý 26. února 2013

Den 11 - Letí se na Zéland

A je to tady. Dneska nás čeká rozloučení s Francouzskou Polynésií. Ostrov Moorea se nám stal domovem na týden. Popravdě, vůbec se nám odtud nechce. I mne samotného to překvapilo, ale ještě bych tu týden vydržel. Na ten klid a pohodu se tu zvyká lehce. Měl jsem z této části trošku strach, protože “válecí” dovolená nikdy nebyla nic pro mne. Ale kombinace různých aktivit a odpočinku, kterou jsme si tu naordinovali, byla skvělá.

Rozloučení s naší chaloupkou na kuřích nožkách

Naposledy si užíváme skvělou bufetovou snídani při které si v duchu říkám, že přejít na ty naše chemicky dodělávané pomeranče, banány či ananasy, bude asi hodně náročné. Zabaleno máme za hodinu. Bětě ani Wolfimu se do kufru moc nechce. Na recepci vyřizujeme účet a každý dostáváme na rozloučenou “korále” z mušliček. Na půl dvanáctou máme objednaný taxík. K našemu velkému překvapení přijíždí Alex, náš včerejší průvodce po ostrově. Myslím si, že má nefalšovanou radost, že nás opět vidí a hned se začne shánět, kde máme naše “děti”. Zpráva o jejich umístění v kufru ho dost rozesmutní. Změní ale téma a začne se zajímat, jestli frčíme na Bora Bora nebo někam jinam. Když mu řekneme o Novém Zélandu, hned nám chválí výběr a doporučuje některé lokality, které nemáme minout. Mezitím nám konečně z chaloupky dorazí naše kufry a my můžeme vyrazit na letiště. Na cestu nás vyprovází vedoucí hotelu a přeje nám šťastný zbytek naší dlouhé cesty.

Recepce našeho resortu

Na letiště nám to trvá necelých deset minut. Sledujeme ubíhající krajinu a přemýšlíme, co nás na naší cestě čeká dál. Na letišti se loučíme s Alexem, který nám chce mermomocí naše kufry dovalit až na váhu odbavovací přepážky. Tam se s ním již definitivně loučíme. Nám i našim “dětem”, popřál šťastnou cestu za naším domovem.

Letiště na ostrově Moorea je nezapomenutelné. Je to taková větší tělocvična. Je znát, že je neděle, protože i ty tři krámky, co tu jsou, mají zavřeno. Ten jediný, co má otevřeno, prodává jen vodu. Bláňa se snaží prosadit pivo, ale neúspěšně. Po hale sem tam projde kohout nebo slepice. Odbavovací přepážka je stůl vedle kterého je váha, jak když člověk váží pytle s cementem. Odbavování probíhá tak, že paní má papírek, kde kontroluje, zda jsme na něm uvedeni nebo ne. I když mám nadváhu (limit 20 kg, já 22 kg), tak to opět nikdo neřeší. Nevím, jestli je to tím, že nevěří své váze, nebo to prostě je jedno. Celé odbavení zakončí slavnou větou: až přiletí letadlo, tak si tam naskočte. A ukáže na otevřené dveře vedle ní. Když si člověk vzpomene na všechny ty super skenery, osobní prohlídky atd., tak mu toto připadá až neskutečné. Dalo by se říct, že jediný bezpečnostní rám tady je ten rám u dveří na letištní plochu :-)

I takto může vypadat odbavení na letišti - ostrov Moorea :-)

Letadélko Air Tahiti přistává s velkým předstihem. Paní za přepážkou oběhne halu, rozežene hejno slepic a kohoutů a shromáždí jako kvočna všechny pasažéry - bylo nás asi osm. Jak má proškrtaný papírový seznam, tak nás vypustí na plochu a hurá do éra. Jsme komplet, takže se nečeká na časový plán a rovnou se startuje. Máme před sebou opět let alá žabka. Ani pořádně neodstartujeme a hned jdeme zase na přistání. Tentokrát s námi pan pilot při přistání na Papeete dost praští. Ani se nedivím, že jim v tom podvozku při pojíždění tak praská.

Kufry máme vcukuletu. Teď nás čeká tří hodinové čekání na jediný dnešní mezinárodní odlet. Je to ten náš na Nový Zéland.

Před třetí hodinou jdeme k odbavení. Fronta je klasicky organizovaná pomocí pásek a na jejím začátku stojí mnohočetná patrola celníků. Začínám tušit, že půjde do tuhého. Kontrolují se totiž nejen pasy, ale pomocí příruční váhy se váží kabinová zavazadla. Pracovnice kontroly jsou dost nekompromisní a nutí otevírat velké kufry a přesouvat do nich vše, co je nad povolený limit. Kontrolou projdeme s Bláňou jen tak tak. Po odbavení čekáme na otevření bezpečnostní kontroly. Toho využívají celníci a opět kontrolují, tentokrát namátkově, váhu příručních zavazadel. Sledoval jsem s obavami, jak se jedna pracovnice hnala k nám. Naštěstí si vybrala Bláňu. Váha ukazovala 7,5 kila - pokývala hlavou, že je to OK. Já se na ní díval tak úpěnlivě, že si šla najít jinou oběť :-) Přes kontrolu jsme proběhli v pohodě a na jejím konci se s námi jeden bezpečnostní pracovník loučil pozdravem - AHOJ. Díval jsem se na něj tak šokovaně, že jsem ze sebe dostal zase jen Ahoj :-) Ani mne nenapadlo, jak rychle si člověk zvykne na to, že všude slyší cizí jazyk a jak je pak překvapující, když najednou z úst, od kterých by to určitě nečekal, zazní mateřština.

Procházka po letišti v Papeete - ostrov Tahiti

Kupujeme si drobné občerstvení a na střídačku omrkáváme nabídku duty free shopu. Opět mne zarazilo, jak strašně málo tady člověk, na poslední zastávce před odletem pryč, najde věci původem z Francouzské Polynésie. Trička a čapky s místními motivy, ale vyrobené v Číně :-) Jinak je to přehlídka značkových francouzských parfému a vinic. Bláňa se rozvzpomněla na své školní výlety a dala si za úkol zkusit utratit zbývajících 2790 franků. Vrátila se s nepořízenou. I CDéčko místního oblíbence alá náš Karel Gott stálo víc. Zaměřili jsme tedy pozornost na nabídku různých drinků a koktejlů. Než jsme se ale rozhoupali, už hlásili naši řadu k nástupu. Čekalo nás dokončení první poloviny obletu světa - cesta na Nový Zéland.

Cesta na Zéland zabere něco přes 5 hodin. Né že by to neuteklo, ale tentokrát mne to moc nebavilo a docela jsem se těšil, až přistaneme v Aucklandu. Jídlo vypadalo dost podezřele a je tak možné, že tady skrytě začaly žaludeční potíže Bláni, které ji následně pár dnů trápily. Já jsem si naplnil audio seznam na délku letu a upadl jsem do polospánku. Z toho mne vytrhlo vždy jen jídlo a nebo vyplňování vstupního formuláře na Nový Zéland. Z informací, které jsme si zjistili před odletem vyplývalo, že vstupní kontrolní procedury jsou možná důkladnější, než to, co nás čekalo v USA. A byla to pravda…

Letadlo hladce dosedlo na letiště v Aucklandu krátce po desáté večer. Nastala opět klasická vyklízecí panika, kterou v klidu s Bláňou pozorujeme ze svých sedaček. Až se to trošku uklidní, balíme svých pár švestek a jdeme Novému Zélandu vstříc. Bludiště chodeb nás zavede do rozlehlé místnosti, kde je řada budek s úředníkem. Vyfásneme budku s paní, která vypadala docela v pohodě, než se dostala do konfliktu s cestující, která ji odmítala odpovídat na otázky, co plánuje na Zélandu dělat. Bylo znát, že úřednice za přepážkou se postupně rozžhavuje a milou cestující si tam pěkně nechávala vycukat. Chvilku spolu vášnivě debatovaly na téma, proč se jí úřednice ptá, co tu bude dělat a kde že chce bydlet atd… V duchu jsem si říkal - “za co…”. Asi po deseti minutách debatování si úřednice na pomoc volá svého šéfa. Cestující donutí vyndat spoustu papírů, ukázat peníze a kdo ví co ještě. Naštěstí jí ten štempl dají a řada se posune. Asi jsou nějaké erupce nebo co, ale pán před námi má zase pas v nějakém antiradiačním či jakém obalu, takže úřednice již značně vytočeně dává důrazně najevo, ať si ten obal sundá, protože jinak to nemůže do její čtečky. Pán je ve stresu, takže mu to samozřejmě nejde. Prostě krása. Nakonec se to podaří, na otázky odpovídá, takže je za deset minut venku. Jsme na řadě. Tiše doufám, že ji ničím nevytočíme. Začne klasické kolo otázek odkud letíme, co tu chceme dělat, jak dlouho, kde budeme v Auckladnu bydlet, kam vyrazíme druhý den, jak chceme cestovat ad. Proti USA výrazně silnější výslech. Bohužel netuším, jestli je to standardní, nebo je to tím, že je vytočená do ruda a jen lehce chladne pod náporem našich bezproblémových odpovědí. Za pět minut je ale hotovo a my máme razítka v pasech. Po vyzvednutí kufrů nás ještě čeká druhá důkladná prohlídka, kdy se znovu rentgenují všechna zavazadla jestli neobsahují zakázané látky, jídlo, bláto atd. Úředníky živě zajímá i naše obuv. Naštěstí jsme nic zavlečeníhodné neměli, takže jsme prošli i touto druhou prohlídkou. Hurááá, máme to za sebou. Musím říct, že zlaté USA.

Teď nás čeká zlatý hřeb dnešního dne. První jízda vlevo.

Půjčovna fungovala i v tento pozdní čas. Pán za pultíkem kupodivu odmítl mezinárodní řidičák a chtěl náš s tím, že ho mezinárodní nezajímá. Za 5 minut jsme drželi v ruce klíčky a informaci, že si máme auto vyzvednou na stání 24A. Pán nám popřál fajn pobyt a dál se o nás nezajímal. Trochu mne to překvapilo, neb jsem vycvičen půjčovnami třeba v Kostarice, kde člověk dostane vždy důkladnou nalejvárnu a osobní předání vozu, aby se vše překontrolovalo. No, hold jiný kraj.

Naše kára pro severní ostrov.

Auto najdeme během chvilky. Je to stříbrná Epica. Naložíme věci a já si sednu na “místo spolujezdce”, kde je ale volant. Koukám na všechny ty přehozené věci a v duchu se chválím, že jsem chtěl automat. Máme před sebou 4 kilometry do motelu. Dvakrát se zhluboka nadechnu, zařadím D, pustím brzdu a jedemééé. Trochu se pomotáme po parkovišti než najdeme exit. Na první přednosti samozřejmě místo blinkru pouštím stěrače. Začínám tušit, že tuhle jízdu si fakt neužiju. Trefím správný pruh a už si to šineme pěkně vlevo. Po pár desítkách metrů nás čeká první kruháč, který nás má nasměrovat ven. No, za zadek se mi navěsilo jiné auto, před kruháčem dva pruhy každý s jinou vodorovnou čárou. A jéje, zase novota. Trefíme intuitivně ten správný pruh a opět stírám místo blikání. Jen si v duchu opakuji poznatek z průvodce, že prý mají místní řidiči trochu trpělivost s auty z půjčoven. Konečně jsme se vymotali z bludiště cest u letiště a trefili i směr k motelu. Dostali jsme se na dvouproudou silnici, což mi pomohlo se trochu zklidnit a učit se držet jízdu “v protisměru”. Navigace nás pěkně nasměrovala k motelu, takže zbytek cesty proběhl celkem klidně. Tedy až na neustále upozorňování Bláni, že asi sebereme cestou pár patníků. No jo, člověk se učí znovu jezdit po silnici. Trochu jsem měl problém i zaparkovat, protože z místa spolujezdce mi nějak nefunguje odhad rozměrů auta. Nic jsme ale neporazili, takže jsem si mohl pořádně oddechnout. Jestli mne dost neunavil let sem, tak tyhle čtyři kilometry to spolehlivě zvládly. A to nás zítra čeká 200 kilometrů. No co, to bude až zítra :-)

Náladu nám zlepšuje vtipná příhoda na recepci motelu, která nás má provázet po celou dobu pobytu na Zélandu. Pán koukne na voucher a beze slova sáhne do lednice a postaví před nás mléko. Asi musíme koukat dost překvapeně, páč s lehkým pobaveným úsměvem to komentuje, že to je přece mléko do čaje, nebo i do kafe :-) K mléku přidá následně klíč, informaci kde najdeme pokoj a přání dobré noci.

Na pokoji vybalíme z kufru naše spolucestovatele Bětu a Wolfiho. Cesta z tahitského ráje nás všechny dost unavila a tak během chvilky usínáme.

Čeká na nás vytoužené dobrodružství na Novém Zélandu.

čtvrtek 21. února 2013

Den 6 až 10 - Pohoda v ráji

Když jsme se dozvěděli, že jedna zastávka na naší cestě kolem světa bude Francouzská Polynésie, konkrétně Tahiti a Moorea, bylo hned jasné, že si tu uděláme před Novým Zélandem odpočinkovou část. Těšili jsme se na krásné moře a teplo. Obojí nám bezezbytku vyšlo. Přiletěli jsme sem sice v období dešťů, ale i tak bylo stále krásně teplo. Sluníčko se ze začátku alespoň na chvilku ukázalo každý den a několik posledních dnů na nás svítilo od rána do večera. Člověk sice musel počítat stále s tím, že ráno nebo večer se přižene krátká přeháňka, ale často to bylo velmi vítané ochlazení.

Moorea Pearl Resort & Spa

Hlavní pomůckou se nám tak stal opalovací krém a panthenol - to pokud jsme na to první v dostatečné míře zapomněli. Zrádné bylo, že to opalovalo i přes mraky. Člověk se tak na verandě vyvalil do lehátka v domnění, že je slunce skryté pod hradbou mraků no a probral se z červeným břichem :-) Přišlo nám, že i naše 50tka byla na místní sluneční paprsky krátká.

Domečky nad lagunou

Období dešťů mi trochu komplikovalo mé fotografické záměry. Měl jsme vymyšleno několik nočních záběrů, ale s každým večerem se spolehlivě přihnaly mraky a bylo po focení. Trochu štěstí se na mne usmálo až poslední noc, kdy se na hodinu udělaly sem tam díry v mracích a mohl jsem improvizovat, protože samozřejmě ty díry byly převážně na opačné straně, než jsem potřeboval. I tak byl ale pohled na místní oblohu impozantní. Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientoval. Přeci jen souhvězdí Orion skoro nad hlavou u nás nemáme. Krásný byl pohled i na jižní stranu, kde se Velký Magellanův oblak dotýkal vrcholků okolních kopců a Mléčná dráha zářila mezi mraky jak třpytivá hvězdná cesta. Do toho k člověku doléhalo dunivé hučení Tichého oceánu a neznámé zvuky z okolních vod. Přemýšlel jsem o těch opravdových cestovatelích, kteří se vydali na cestu do neznáma a pro než hvězdy, které já dneska sleduji z pohodlí terasy bungalovu, znamenaly otázku bytí či nebytí. O důvěře, kdy oni věřili svým lodím, stejně tak jako my věříme letadlu, že nás dopraví za naším cílem. 

Hvězdné nebe nad ostrovem Moorea

Ostrov Moorea se stal naším domovem na sedm krásných dnů. Využili jsme je nejen k lenošení, ale i k poznávání.

Asi největší legraci jsme si užili při poznávacím "safari" po ostrově. Využili jsme toho, že při této cestě se dostaneme i do částí ostrova, které jsou normálně nedostupné anebo, jako jedna vyhlídka, dokonce i privátní. Ráno v 8 hodin na nás čekal náš průvodce Alex. Proběhlo klasické seznamovací kolečko, které se protáhlo o představení příběhu Běty a Wolfiho, kteří samozřejmě cestovali s námi. Pak jsme naskákali na korbu landroveru a vyrazili vyzvednout ještě jednu dvojici z Kanady do sousedního resortu. I když se ostrov zdá malinkatý, tak nám cesta zabrala skoro půl hodiny, protože jeho pobřeží je velmi členité a musí se každá větší či menší zátoka objíždět. Měli jsme ale zase možnost se podívat na obě strany slavné Cook's Bay. Po příjezdu do sousedního resortu využíváme čekání na spolucestovatele k bližšímu seznámení s Alexem, který mimo všechny své aktivity obhospodařuje i vlastní nedaleký ostrov. Po akademické čtvrthodince se cestovatele podařilo objevit, byli jsme komplet. Hurá za poznáním.

Opunohu Bay

Naše první cesta vedla na vyhlídku, ze které bylo možné obdivovat naši severní část část ostrova a jeho zátoku Opunohu. Cesta na vyhlídku byla dost strmá, landrover měl co dělat se tam vyšplhat a myslím si, že za deště nebo mokré cesty to může být opravdu velmi dobrodružná část safari. Výhled se ale nabízí impozantní. Slunce docela praží, tak uděláme několik snímků, pokocháme se a vyrazíme za další částí. Rozpálenou vyhlídku střídá hustý prales, kterým se prodíráme po cestě z sytě červené hlíny. Jedeme do samého srdce ostrova, kde leží starý sopečný kráter, který dal před cca. 2 milióny let ostrovu vzniknout a dnes je z jeho dna krásný výhled na horu Mouaroa a Atiati. Je to vždycky zvláštní pocit, když člověk stojí v místě, které před mnoha milióny let vrhalo tuny hmoty z nitra Země na její povrch. Od Alexe dostáváme na této zastávce hutný exkurz do historie celé Francouzské Polynésie. Po hodině dějepisu nasedáme opět na korbu a vydáváme se na nejhezčí vyhlídku ostrova, která má vskutku místní název - Belvedér. Nicméně výhled nabízí úžasný. Ve středu celé scény se tyčí hora Rotui, která má po obou stranách hluboce zaříznuté zátoky. Vpravo je Cookova a vlevo zátoka Opunohu. Chvilku přemýšlím nad tím, jakou kompozici zvolit. Nakonec využívám i šedý filtr, který prodlouží expozici až na jednu minutu. Mraky, které se valí přes vrchol hory Rotui dodají celé scéně na dynamičnosti a já tuším, že se mi možná povedla docela pěkná fotka. To se již ale na vyhlídku hrnula skupina asi 20 čtyřkolek, takže byl nejvyšší čas Belvedér opustit a navštívit část, která se věnuje historii osídlení. Alex nám tu dal i kurz astronomie, kdy popisoval jaké hlavní hvězdy a souhvězdí používali místní pro navigaci, aby nakonec uprostřed nekonečného Tichého oceánu našli ráj. Další cesta nás vedla vnitrozemím, které bylo místy docela hustě osídlené, takže je vidět, že né všichni z necelých 16 tisíc obyvatel žijí pouze u pobřeží. Navštívili jsme i malou farmu s nabídkou místních dobrot k ochutnání i zakoupení a nezbytný suvenýr shop, kde jsme si místo kravin koupili dobře vychlazené místní pivo a bylo nám pěkně. Alex nás zase postupně rozvezl a při loučení s námi měl hlavní starost, jestli se akce líbila Bětě s Wolfim a že musí doma povyprávět, koho to dneska měl na safari :-) I nám se to moc líbilo a pokud tu někdy budete, ptejte se po safari s Alexem.

Na dně kráteru

Moc jsem se těšil, že budu popisovat i naše kulinářské zážitky. Nutno ale přiznat, že tohle bylo pro mne trochu zklamání. Je znát, že tyto resorty jsou nastaveny na určitou klientelu a tak pro nás bylo docela zklamáním, že nabídka místních jídel byla velmi omezená. Pokud člověk šel na večeři, tak si mohl dát lososa, steak, kuřecí prso na grilu atd. Prostě taková klasika. Samozřejmě, že aranžmá je přizpůsobeno místním podmínkám, ale jinak je to jídlo, které si dáte i u nás. Ale naštěstí se každý večer nabízelo i menu, které většinou skrývalo i nabídku plus mínus místního pokrmu, nebo nějaké překvapení. Bláňa tak otestovala několik místních ryb. Asi nejbáječnější byla skvěle připravené parrot fish, kterou Bláňa zařadila jako to nej, co tu měla. Musím přiznat, že chutnala moc i mně :-) Při jednom menu Bláňa objevila i předkrm, který zase zcela odrovnal mne a je to moje nej, co jsem tu měl. Byl to tuňák marinovaný v kokosovém mléce s limetkou a podávaný ve vydlabaném kokosovém ořechu s kousky čerstvého salátu. Hotový koncert. Musel jsem se hodně držet, abych to Bláně celé nezbaštil. Smutnil jsem si, že to bylo jen v nabídce menu pro ten večer. Ale má touha měla být vyslyšena, protože o pár dnů později byl tento předkrm v bufetové nabídce slavnostní večeře. Byl opět úžasný. Zkusili jsme i nějaká vína, ale moc nám nechutnala a tak jsme přešli na místní pivo Hinano, které je překvapivě dobré. Má jedinou nevýhodu, že se podává po třetinkách a není úplně snadné přesvědčit obsluhu, že jich člověk vypije více než jedno :-)

Tančící oblaka

V předchozím díle deníčku jsem popisoval, jak nám paní na recepci resortu vychvalovala náš domeček na kuřích nožkách, že je nejlepší atd. Bral jsem to jako klasické reklamní povídání, které říká všem klientům každého domečku. Po tom týdnu jsem jí ale musel dát za pravdu. Jako hlavní výhodu paní zmiňovala, že náš domeček je umístěn z jedné strany na okraji korálového útesu a druhá část je již na hloubce, která rychle padá až do dvaceti metrů. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, ale až po čase jsme zjistili, jakou to má výhodu. Jednak bylo, až na první dva dny, vidět až opravdu do těch dvaceti metrů, ale hlavně jsme byli na trase místních mořských obyvatel kolem ostrova. Každý den nás tak navštěvovali žraloci, kteří to tu obeplouvali s železnou pravidelností. Viděli jsme rejnoka i karetu obrovskou, která se u nás několikrát vynořila a předváděla se tak dlouho, že i nepřipravený fotograf byl schopen rozjet natáčení a pořídit si nezapomenutelnou vzpomínku. Stejně tak nás dvakrát budili delfíni, kteří zdrhli ze zátoky kapitána Cooka, kde je nabízejí jako hlavní atrakci a tak je po čase pronásledovala smečka lodí plná lačných turistů. O nepřeberných barevných rybkách na "našem" korálovém útesu ani nemluvě. Byla to úžasná podívaná, na kterou by se člověk vydržel dívat hodiny a hodiny.

Ostatně čas tu pocitově ubíhal svým tempem a po pár dnech už člověk nevěděl, jestli je úterý či čtvrtek. Nebylo to důležité. Stačilo se těšit z drobných radostí, jako třeba z pokroků postupně ožívajícího "géčka" (Canon G11), které se nám povedlo utopit při dobrodružné plavbě na kajaku. Stejně tak z hojících se drobných ran na nohách, které jsme si při té příležitosti pořídili. Nebo z potěšení, když každý večer po příchodu z večeře nás čekalo na posteli překvapení v podobě čerstvé květiny Tiare a knížečky s novým příběhem z historie ostrova Moorea.

Tanečnice

Člověk si také uvědomí, jak rychle si zvykne na věci, které mu budou chybět. Pro mě je to vůně moře a dunivá kulisa vln Tichého oceánu, která mne probouzela i ukládala do snů. Do snů, které se můžou opravdu splnit. Nikdy by mne nenapadlo, když jsem jako kluk hltal knížky o dobrodružných výpravách mořeplavců kolem světa, že se na Tahiti někdy podívám. Každý den jsem se proto musel štípnout, že se mi to nezdá…

Rybář

středa 13. února 2013

Den 5 - Přesun na ostrov Moorea

První den v ráji. To mi blesklo hlavou, když jsem ráno, ještě před svítáním, vyskotačil z postele, rozhrnul záclonu a podíval se na zahradu a o kousek dále vynořující se lagunu. Hned u naší terásky byl krásný velký červený ibišek, palmy a jiné na listy bohaté rostliny. Ty barvy byly tak šťavnaté, že jsem si v duchu říkal - hochu, tohle stejně neobhájíš, že to není dobarvované. Pamatuji si, že podobný pocit jsem zažíval v tropické Kostarice, kde mne barevná hutnost také překvapila. Celý resort ještě spal, tak jsem si vybalil stativ, vzal výbavu a vyrazil na obhlídku. Po chvilce se připojila i Bláňa, kterou probudilo moje štrachání a závan čerstvého neklimatizovaného vzduchu.

Našel jsem si dva motivy a postupně je nafotil. Slunce se dralo rychle nahoru a nedaleký ostrov Moorea, náš dnešní cíl, se postupně skryl do mraků. Sem tam se začali trousit první “osadníci” a z nedaleké restaurace přicházela vůně kávy a připravované snídaně. Chvilku jsme si s Bláňou jen tak užívali krásné vlahé ráno a pak jsme se vrátili zpět na naší terasu a do pokoje. Čekal nás na několik dnů poslední letecký přesun.

Svítání na ostrově Tahiti. V pozadí ostrov Moorea.

Nejdříve jsme ale neodolali a zašli si na snídani. Stačilo následovat vůni kávy, která se linula celým resortem. Při příchodu na snídani se nás ujala jedna recepční a usadila k našemu stolu s výhledem na lagunu. Objednali jsme si kávu a vyrazili na obhlídku nepřeberných jídel, která se formou bufetu ranním hladovcům nabízejí. Během našeho hodování se na chvilku zatáhlo, přihnal se krátký, intenzivní deštík, ale během pár minut vládu převzalo zase modré nebe.

Pobalit kufry nám moc času nezabralo, stejně tak vyřízení účtů. Na letišti jsme byli za deset minut a za opravdu nižší sazbu, než včera večer. Taxikáři dávám drobné dýško, což se mu nestává asi moc často, tak je z toho trošku v rozpacích a snaží se nám alespoň maximálně pomoci s navigací k domácímu odbavení.

Čeká nás asi 10 minutový let z Tahiti na ostrov Moorea. Vzdušnou čarou je to asi 20 kilometrů. Let organizuje místní letecká společnost Air Tahiti, která využívá malá letadla ATR. Tady nás čekají také papírově nejpřísnější limity na zavazadla. Jak co se týká rozměrů, tak hlavně váhy. Kabinové zavazadlo může mít maximálně 3 kilogramy, velké 20 kg a maximálně 150 cm v součtu rozměrů. Nakonec odbavení proběhlo opět bez problémů. Paní za přepážkou pouze okem omrkla naše batohy na zádech a dál nic neřešila. Spadl mi kámen ze srdce. Jednak kvůli fotobatohu a pak hlavně že nás mají v systému. Objednávání letenek na dálku je u Air Tahiti opravdu zajímavý zážitek.

V čekárně domácích letů to vypadá jak ve Vlašimi na nádraží před rekonstrukcí, takové dost použité, ošoupané a bez přísunu pořádného vzduchu. Čeká nás v této tepelné lázni asi hodina. Krátíme si jí četbou a sledováním dvoučlenné party montérů, kteří přidělávají u stropu lištu pro kabel. Je znát, že v ráji se nikam nespěchá. Těch pár metrů s mnoha přestávkami dělali celou tu dobu, co jsme s Bláňou čekali na naše éro.

To se před dveře na plochu přihnalo na čas. Poslední kontrola pasů a hurá do letadla. Nestačili jsme se ani pořádně uvelebit a už jsme rolovali na start, který proběhl rovnou ze středu dráhy. Je znát, že to tady mají kluci asi nalítané. Nastoupali jsme pár set metrů a přišlo hlášení, že se máme připravit na přistání. Nadlétli jsme si trochu, stočili se do protisměru a už jsme měli na dosah letiště na ostrově Moorea. Byl to opravdový žabí skok.

Nastupujeme do letadla před žabím skokem na ostrov Moorea

Terminálek připomínal takovou tělocvičnu, kolem které se batolí různá stáda slepic a sem tam nějaká ta zatoulaná kočka. Na traktůrku s valníčkem nám během chvilky přivážejí naše kufry. Máme radost, že to funguje i tady a vyrážíme na obhlídku dostupných dopravních prostředků. Je tu trochu chaos, ale po chvilce se daří odchytit chlapíka, který nám představuje své auto a tvrdí, že nás odveze kam budeme potřebovat. Přidává se k nám ještě jeden pár. Jsme plní, můžeme vyrazit. Nejprve odvážíme na východní stranu ostrova první pár a pak míříme na opačnou stranu do našeho Moorea Pearl Resort & Spa.

Měl jsem tady pro Bláňu původně připravené překvapení, ale díky její zvídavosti se o něj připravila. Původně jsme měli zařízené normální ubytování podobného typu jako na Tahiti. Tedy klasický pokoj s výhledem do zahrady. Hodně jsem ale o tom před cestou přemýšlel a nakonec si řekl, že je to přeci jen “Cesta snů”, tak jsem pak potajmu změnil ubytování na to nejlepší co tu mají - což jsou takové ty domečky nad lagunou. Mají vlastní vstup do moře, prosklenou podlahu s výhledem na dění pod hladinou a terasu nasměrovanou k moři. Ideální bydlení na cestě snů :-) Překvápko sice úplně nevyšlo, ale i tak jsme se moc těšili.

V Pearl Resortu běží vše jako na drátkách. Dostáváme welcome drink a vychlazený ručník na osvěžení. Je to prima nápad, který po té cestě opravdu pomáhá. Za chvilku máme vyřízené papíry, které míří do zcela nové papírové složky s označením CZ. Asi tu moc návštěvníků z naší země nemají. Dostáváme mapku s označením domečku, který údajně patří k nejlepším, protože vstup do moře je na hloubce. Moc těmto vychvalováním při předávání vstupních karet nevěřím, ale ke konci pobytu musím dát paní recepční za pravdu - “naše” chaloupka číslo 418 patří umístěním mezi ty nejlepší, co tu člověk může mít. A není to jen tím vstupem do moře na hloubce. O tom ale až v dalších dílech.

Naše chaloupka na kuřích nožkách

Vše je vyřízeno, můžeme vyrazit. Bereme do ruky mapu a vyrážíme. Resort je proti tomu na Tahiti o dost menší, takže není problém trefit. Za chvilku již otvíráme dveře od naší chaloupky na kuřích nožkách. A první dojem? Je to tu prostě jako v pohádce. V duchu mám hroznou radost, že jsem to ubytování změnil. Je mi jasné, že tady si tu odpočinkovou, chcete-li válecí, část na naší cestě krásně užijeme. Hned míříme na terasu a díváme se kolem dokola. Pod chaloupkou začíná korálový útes, který prudce padá do hlubin, přesně jak říkala paní na recepci. Hemží se to tu barevnými rybkami. Stejný pohled máme i prosklenou podlahou ve středu chaloupky. Vše je tu z masivního dřeva a ozdobeno místními motivy. Evropského cestovatele potěší i to, že tu mají naše klasické elektrické zásuvky.

Z našeho zakoukání nás vytrhává služba s kufry. Běta s Wolfim je tu. Hned je vybalujeme a usazujeme na terasu, kde chytají do kožichu voňavý mořský vzduch a sluneční paprsky. Jediné, co nás teď zajímá, je najít v kufrech plavky. Musíme přeci vyrazit do vody. Za pár minut se již s Bláňou pohupujeme ve vlnách Tichého oceánu, který se kolem ostrova s dunivou kulisou rozprostírá.

Běta s Wolfim sledují dění pod hladinou

Únava z náročného začátku naší cesty kolem světa nás ve vlnách postupně opouští. Máme před sebou šest dnů klidu a pohody.

Svítání na terase bungalovu číslo 418