 |
| Rozloučení s naší chaloupkou na kuřích nožkách |
Naposledy si užíváme skvělou bufetovou snídani při které si v duchu říkám, že přejít na ty naše chemicky dodělávané pomeranče, banány či ananasy, bude asi hodně náročné. Zabaleno máme za hodinu. Bětě ani Wolfimu se do kufru moc nechce. Na recepci vyřizujeme účet a každý dostáváme na rozloučenou “korále” z mušliček. Na půl dvanáctou máme objednaný taxík. K našemu velkému překvapení přijíždí Alex, náš včerejší průvodce po ostrově. Myslím si, že má nefalšovanou radost, že nás opět vidí a hned se začne shánět, kde máme naše “děti”. Zpráva o jejich umístění v kufru ho dost rozesmutní. Změní ale téma a začne se zajímat, jestli frčíme na Bora Bora nebo někam jinam. Když mu řekneme o Novém Zélandu, hned nám chválí výběr a doporučuje některé lokality, které nemáme minout. Mezitím nám konečně z chaloupky dorazí naše kufry a my můžeme vyrazit na letiště. Na cestu nás vyprovází vedoucí hotelu a přeje nám šťastný zbytek naší dlouhé cesty.
 |
| Recepce našeho resortu |
Na letiště nám to trvá necelých deset minut. Sledujeme ubíhající krajinu a přemýšlíme, co nás na naší cestě čeká dál. Na letišti se loučíme s Alexem, který nám chce mermomocí naše kufry dovalit až na váhu odbavovací přepážky. Tam se s ním již definitivně loučíme. Nám i našim “dětem”, popřál šťastnou cestu za naším domovem.
Letiště na ostrově Moorea je nezapomenutelné. Je to taková větší tělocvična. Je znát, že je neděle, protože i ty tři krámky, co tu jsou, mají zavřeno. Ten jediný, co má otevřeno, prodává jen vodu. Bláňa se snaží prosadit pivo, ale neúspěšně. Po hale sem tam projde kohout nebo slepice. Odbavovací přepážka je stůl vedle kterého je váha, jak když člověk váží pytle s cementem. Odbavování probíhá tak, že paní má papírek, kde kontroluje, zda jsme na něm uvedeni nebo ne. I když mám nadváhu (limit 20 kg, já 22 kg), tak to opět nikdo neřeší. Nevím, jestli je to tím, že nevěří své váze, nebo to prostě je jedno. Celé odbavení zakončí slavnou větou: až přiletí letadlo, tak si tam naskočte. A ukáže na otevřené dveře vedle ní. Když si člověk vzpomene na všechny ty super skenery, osobní prohlídky atd., tak mu toto připadá až neskutečné. Dalo by se říct, že jediný bezpečnostní rám tady je ten rám u dveří na letištní plochu :-)
 |
| I takto může vypadat odbavení na letišti - ostrov Moorea :-) |
Letadélko Air Tahiti přistává s velkým předstihem. Paní za přepážkou oběhne halu, rozežene hejno slepic a kohoutů a shromáždí jako kvočna všechny pasažéry - bylo nás asi osm. Jak má proškrtaný papírový seznam, tak nás vypustí na plochu a hurá do éra. Jsme komplet, takže se nečeká na časový plán a rovnou se startuje. Máme před sebou opět let alá žabka. Ani pořádně neodstartujeme a hned jdeme zase na přistání. Tentokrát s námi pan pilot při přistání na Papeete dost praští. Ani se nedivím, že jim v tom podvozku při pojíždění tak praská.
Kufry máme vcukuletu. Teď nás čeká tří hodinové čekání na jediný dnešní mezinárodní odlet. Je to ten náš na Nový Zéland.
Před třetí hodinou jdeme k odbavení. Fronta je klasicky organizovaná pomocí pásek a na jejím začátku stojí mnohočetná patrola celníků. Začínám tušit, že půjde do tuhého. Kontrolují se totiž nejen pasy, ale pomocí příruční váhy se váží kabinová zavazadla. Pracovnice kontroly jsou dost nekompromisní a nutí otevírat velké kufry a přesouvat do nich vše, co je nad povolený limit. Kontrolou projdeme s Bláňou jen tak tak. Po odbavení čekáme na otevření bezpečnostní kontroly. Toho využívají celníci a opět kontrolují, tentokrát namátkově, váhu příručních zavazadel. Sledoval jsem s obavami, jak se jedna pracovnice hnala k nám. Naštěstí si vybrala Bláňu. Váha ukazovala 7,5 kila - pokývala hlavou, že je to OK. Já se na ní díval tak úpěnlivě, že si šla najít jinou oběť :-) Přes kontrolu jsme proběhli v pohodě a na jejím konci se s námi jeden bezpečnostní pracovník loučil pozdravem - AHOJ. Díval jsem se na něj tak šokovaně, že jsem ze sebe dostal zase jen Ahoj :-) Ani mne nenapadlo, jak rychle si člověk zvykne na to, že všude slyší cizí jazyk a jak je pak překvapující, když najednou z úst, od kterých by to určitě nečekal, zazní mateřština.
 |
| Procházka po letišti v Papeete - ostrov Tahiti |
Kupujeme si drobné občerstvení a na střídačku omrkáváme nabídku duty free shopu. Opět mne zarazilo, jak strašně málo tady člověk, na poslední zastávce před odletem pryč, najde věci původem z Francouzské Polynésie. Trička a čapky s místními motivy, ale vyrobené v Číně :-) Jinak je to přehlídka značkových francouzských parfému a vinic. Bláňa se rozvzpomněla na své školní výlety a dala si za úkol zkusit utratit zbývajících 2790 franků. Vrátila se s nepořízenou. I CDéčko místního oblíbence alá náš Karel Gott stálo víc. Zaměřili jsme tedy pozornost na nabídku různých drinků a koktejlů. Než jsme se ale rozhoupali, už hlásili naši řadu k nástupu. Čekalo nás dokončení první poloviny obletu světa - cesta na Nový Zéland.
Cesta na Zéland zabere něco přes 5 hodin. Né že by to neuteklo, ale tentokrát mne to moc nebavilo a docela jsem se těšil, až přistaneme v Aucklandu. Jídlo vypadalo dost podezřele a je tak možné, že tady skrytě začaly žaludeční potíže Bláni, které ji následně pár dnů trápily. Já jsem si naplnil audio seznam na délku letu a upadl jsem do polospánku. Z toho mne vytrhlo vždy jen jídlo a nebo vyplňování vstupního formuláře na Nový Zéland. Z informací, které jsme si zjistili před odletem vyplývalo, že vstupní kontrolní procedury jsou možná důkladnější, než to, co nás čekalo v USA. A byla to pravda…
Letadlo hladce dosedlo na letiště v Aucklandu krátce po desáté večer. Nastala opět klasická vyklízecí panika, kterou v klidu s Bláňou pozorujeme ze svých sedaček. Až se to trošku uklidní, balíme svých pár švestek a jdeme Novému Zélandu vstříc. Bludiště chodeb nás zavede do rozlehlé místnosti, kde je řada budek s úředníkem. Vyfásneme budku s paní, která vypadala docela v pohodě, než se dostala do konfliktu s cestující, která ji odmítala odpovídat na otázky, co plánuje na Zélandu dělat. Bylo znát, že úřednice za přepážkou se postupně rozžhavuje a milou cestující si tam pěkně nechávala vycukat. Chvilku spolu vášnivě debatovaly na téma, proč se jí úřednice ptá, co tu bude dělat a kde že chce bydlet atd… V duchu jsem si říkal - “za co…”. Asi po deseti minutách debatování si úřednice na pomoc volá svého šéfa. Cestující donutí vyndat spoustu papírů, ukázat peníze a kdo ví co ještě. Naštěstí jí ten štempl dají a řada se posune. Asi jsou nějaké erupce nebo co, ale pán před námi má zase pas v nějakém antiradiačním či jakém obalu, takže úřednice již značně vytočeně dává důrazně najevo, ať si ten obal sundá, protože jinak to nemůže do její čtečky. Pán je ve stresu, takže mu to samozřejmě nejde. Prostě krása. Nakonec se to podaří, na otázky odpovídá, takže je za deset minut venku. Jsme na řadě. Tiše doufám, že ji ničím nevytočíme. Začne klasické kolo otázek odkud letíme, co tu chceme dělat, jak dlouho, kde budeme v Auckladnu bydlet, kam vyrazíme druhý den, jak chceme cestovat ad. Proti USA výrazně silnější výslech. Bohužel netuším, jestli je to standardní, nebo je to tím, že je vytočená do ruda a jen lehce chladne pod náporem našich bezproblémových odpovědí. Za pět minut je ale hotovo a my máme razítka v pasech. Po vyzvednutí kufrů nás ještě čeká druhá důkladná prohlídka, kdy se znovu rentgenují všechna zavazadla jestli neobsahují zakázané látky, jídlo, bláto atd. Úředníky živě zajímá i naše obuv. Naštěstí jsme nic zavlečeníhodné neměli, takže jsme prošli i touto druhou prohlídkou. Hurááá, máme to za sebou. Musím říct, že zlaté USA.
Teď nás čeká zlatý hřeb dnešního dne. První jízda vlevo.
Půjčovna fungovala i v tento pozdní čas. Pán za pultíkem kupodivu odmítl mezinárodní řidičák a chtěl náš s tím, že ho mezinárodní nezajímá. Za 5 minut jsme drželi v ruce klíčky a informaci, že si máme auto vyzvednou na stání 24A. Pán nám popřál fajn pobyt a dál se o nás nezajímal. Trochu mne to překvapilo, neb jsem vycvičen půjčovnami třeba v Kostarice, kde člověk dostane vždy důkladnou nalejvárnu a osobní předání vozu, aby se vše překontrolovalo. No, hold jiný kraj.
 |
| Naše kára pro severní ostrov. |
Auto najdeme během chvilky. Je to stříbrná Epica. Naložíme věci a já si sednu na “místo spolujezdce”, kde je ale volant. Koukám na všechny ty přehozené věci a v duchu se chválím, že jsem chtěl automat. Máme před sebou 4 kilometry do motelu. Dvakrát se zhluboka nadechnu, zařadím D, pustím brzdu a jedemééé. Trochu se pomotáme po parkovišti než najdeme exit. Na první přednosti samozřejmě místo blinkru pouštím stěrače. Začínám tušit, že tuhle jízdu si fakt neužiju. Trefím správný pruh a už si to šineme pěkně vlevo. Po pár desítkách metrů nás čeká první kruháč, který nás má nasměrovat ven. No, za zadek se mi navěsilo jiné auto, před kruháčem dva pruhy každý s jinou vodorovnou čárou. A jéje, zase novota. Trefíme intuitivně ten správný pruh a opět stírám místo blikání. Jen si v duchu opakuji poznatek z průvodce, že prý mají místní řidiči trochu trpělivost s auty z půjčoven. Konečně jsme se vymotali z bludiště cest u letiště a trefili i směr k motelu. Dostali jsme se na dvouproudou silnici, což mi pomohlo se trochu zklidnit a učit se držet jízdu “v protisměru”. Navigace nás pěkně nasměrovala k motelu, takže zbytek cesty proběhl celkem klidně. Tedy až na neustále upozorňování Bláni, že asi sebereme cestou pár patníků. No jo, člověk se učí znovu jezdit po silnici. Trochu jsem měl problém i zaparkovat, protože z místa spolujezdce mi nějak nefunguje odhad rozměrů auta. Nic jsme ale neporazili, takže jsem si mohl pořádně oddechnout. Jestli mne dost neunavil let sem, tak tyhle čtyři kilometry to spolehlivě zvládly. A to nás zítra čeká 200 kilometrů. No co, to bude až zítra :-)
Náladu nám zlepšuje vtipná příhoda na recepci motelu, která nás má provázet po celou dobu pobytu na Zélandu. Pán koukne na voucher a beze slova sáhne do lednice a postaví před nás mléko. Asi musíme koukat dost překvapeně, páč s lehkým pobaveným úsměvem to komentuje, že to je přece mléko do čaje, nebo i do kafe :-) K mléku přidá následně klíč, informaci kde najdeme pokoj a přání dobré noci.
Na pokoji vybalíme z kufru naše spolucestovatele Bětu a Wolfiho. Cesta z tahitského ráje nás všechny dost unavila a tak během chvilky usínáme.
Čeká na nás vytoužené dobrodružství na Novém Zélandu.
Žádné komentáře:
Okomentovat