Den 17 a 18 - Queenstown, naše brána na Jižní ostrov

Po skvělé večeři v The Kurious Kiwi restauraci a šesti kouscích místního piva se nám krásně usínalo. Měli jsme před sebou posledních pár hodin spánku na Severním ostrově.

Ráno nás z peřin tahal neodbytný budík. Venku byla ještě tma, ale nám nezbylo nic jiného, než vyskotačit ven a chystat se na cestu. Letadélko odlétalo v 7:35 a museli jsme stihnout ještě vrátit auto.

Začátek dne byl ale poznamenán tragickou událostí :-) Zjistil jsem, že nám přestala fungovat, do té doby, skvělá redukce na všechny možné zásuvky, co jich jen na světě je. Nejprve jsem nechápal proč, ale po chvilce zkoumání jsem objevil, že milá redukce má v sobě pojistku. No príma. V návodu o tom nebylo ani slovíčko. Je to klasický malý špalíček, který tady asi nebude úplně snadné sehnat. Takže příště sebou musím vzít i sadu pojistek :-)

Po hladové motelové snídani z vloček a džusu vyrážíme směr letiště. Rotorua ještě spí a tak nám cesta krásně utíká. Venku pomalu svítá, krajina se probouzí a noční studené barvy přenechávají místo svým teplým odstínům. Na letišti na poprvé trefíme parkoviště, kde má vyhrazené stání naše půjčovna. Rozloučíme se s Epicou, která nás bezpečně povozila a přežila i mé náročné začátky s jízdou vlevo :-) V hale na nás čeká opuštěná kancelář se vzkazem, že pokud vracíme auto, máme vhodit klíčky do takové ptačí budky u stolu, čímž je celé vrácení vozu považováno za vyřízené. Překvapeně se na sebe s Bláňou podíváme, ale protože jsme tou dobou jediní bdící lidé v hale, vhazujeme klíčky do ptačí budky.

Letecký pohled na NP Tongariro

Odbavení proběhne rychle. Kufry si posíláme rovnou do Queenstownu, i když máme na cestě přestup ve Wellingtonu. Zaplatíme odletovou taxu a jdeme omrknout éro. Stojí hned vedle. Je to maličký Bombardier Q300. Než se nadějeme už sedíme uvnitř a startujeme. Máme dobrou stranu a tak za pár minut vidíme v pozadí mohutné sopky NP Tongariro. Protože je letadlo plné jen z poloviny, Bláňa se pohodlně uvelebí u svého okénka a kochá se pohledem na kouřící kráter Te Maari i temně modré

Blue Lake. Ve Wellingtonu jsme za necelou hodinu. Další hodinu čekáme na spoj do Queenstown. Tentokrát letíme větším vrtulákem ATR-72. Cesta uteče velmi rychle. Máme štěstí, že z deštivého a zamračeného Wellingtonu přilétáme opět do prosluněné krajiny. Závěrečné přiblížení k letišti je úžasná podívaná. Piloti musí letadlo provést mezi strmými kopci a postupně se snášejí hlouběji a hlouběji do údolí. Za takhle krásného počasí to musí být krásná podívaná i z pilotní kabiny. Jen si říkám, že za špatné viditelnosti to bude hodně náročné na přesnou navigaci a pilotáž, aby letadlo neskončilo na nějakém tom kopci. To už ale vidíme vzdálenou zářivou hladinu jezera Wakatipu a první metry
přistávací dráhy.

Jezero Wakatipu

Za pár minut máme kufry. Jsme rádi, že se nám při přestupu Běta s Wolfim nezatoulali. Hurá pro novou káru. Tentokrát máme jinou půjčovnu (Apex) a čeká na nás skoro nové Subaru Legacy. Po nedobré zkušenosti s navigací od Sygicu si raději půjčujeme místní. Předání auta u Apexu bylo výrazně kvalitnější než to, co nás potkalo u Thrifty. Protože jsem ale opět měli plné pojištění, tak to stejně skončilo tak, že nám předali klíčky a řekli, ať si nelámeme hlavu s tím v jakém stavu auto vrátíme. A odeslali nás kamsi ven z letištní haly, abychom si auto našli někde na parkovišti a s přesnou lokalizací nám pomůže přeci dálkové odemykání... :-) Príma. A hlavně ať do auta lejeme lepší benzín, neb je to zmlsaný japonec :-) Na parkovišti na nás skutečně reagovalo jedno krásné nové stříbrné subaru :-)

Půjčená navigace je trošku na klíček a první střet s anglickým navigováním je trošku náročnější, ale i přesto za pár minut trefíme správný směr k našemu ubytování. Cestou potkáváme jedinou dopravní nehodu, kterou jsme za celou dobu pobytu na NZ viděli. Shodou okolností ji způsobil pán, který si půjčoval auto v sousední půjčovně a viděl jsem ho odjíždět. Nehoda klasická - pán sjížděl z křižovatky a vjel do protisměru … inu, jízda vlevo má svá specifika. Naštěstí šlo jen o plechy.

Večerní náladu u jezera Wakatipu

Není čas si hrát na čumila, musíme hlídat náš motel. Po pár minutách parkujeme u Alexis Motels and Apartments. Opět je to krásné, nové a moderní ubytování. Máme k dispozici velký obývací pokoj, ložnici a venkovní posezení. Vyřídíme na recepci formality, což nám dá dost zabrat, protože poprvé narážíme na člověka, kterému ani jeden z nás v podstatě vůbec nerozumí. Ještě že jsme na to s Bláňou dva a tak skládáme z jeho proudu myšlenek nějaký částečný smysl. Celé to zakončíme obligátním převzetím mléka. Zcela nás to ale vyčerpalo a tak si jdeme na chvilku lehnout.

Nespíme ale dlouho. Sluneční paprsky nás šimrají skrz okno a tahají nás z postele ven. Dojedeme si nakoupit nějaké zásoby, uvaříme lehkou večeři a vyrazíme na procházku k jezeru. Alexis Motels je asi 100 metrů od břehů krásného jezera Wakatipu. Pomalu k němu sejdeme a procházíme se po jeho břehu směrem k centru Queenstownu. To nás zavedlo až do části, která se jmenuje Queenstown Gardens. Z břehů v této části je krásný výhled na jezero po kterém na svou pouť právě vyrážel parník TSS Earnslaw skryt za mohutnou clonu kouře z jeho silných parních strojů.

Setkání generací na jezeře Wakatipu

Slunce se pomalu zanořilo za vrcholky hor nad jezerem a obloha začala nabírat různobarevné kreace. Rozhodli jsem se s Bláňou už dál nejít a zůstat tady až do setmění. Našel jsem si tu několik motivů a postupně je podle stavu oblohy nafotil. Pak už jsme jen sledovali, jak se na obloze začínají třpytit první hvězdy. Naše dobrodružství po Jižním ostrově začalo krásně. Večer usínáme s pohledem na srpek Měsíce a opodál zářící Jupiter.

Ráno nás budí opět nenechavé sluneční paprsky. Jakoby nám chtěly naznačit, že máme na dnešek hodně plánů a tak je nejvyšší čas vstát, abychom to všechno stihli. Včera jsme se totiž s Bláňou shodli, že se dneska určitě musíme zajít podívat na ptáka Kiwi, vyjet lanovkou na Skyline vyhlídku nad městem, zkusit zdolat vrchol Ben Lomond, projít se centrem města a večer se projet historickým parníkem TSS Earnslaw po jezeře Wakatipu. Queenstown není velké město, tak necháme auto
zaparkované u motelu a vše zvládneme pěšky.

Naše první kroky míří za jedním ze symbolů Nového Zélandu - ptákem Kiwi. Pro tohoto roztomilého nelétavého ptáka, který se vyskytuje pouze na Novém Zélandu, se stal osudným příchod lidí. Kiwi, který tu do té doby neměl zásadního přirozeného nepřítele, se nedokázal vyrovnat s invazí potkanů, prasat nebo koček. Dnes patří mezi silně ohrožené druhy a je skoro zázrak, že se ještě v přirozeném prostředí vůbec vyskytuje. V Queenstown je možné několik kousků obdivovat. Kiwi je aktivní v noci a proto je tomu uzpůsobena i expozice v Kiwi Birdlife Parku, která je ponořena do hluboké tmy a pouze několik tlumených temně červených žárovek osvětluje "výběh" kiwíků. Chvilku nám trvá, než se naši oči adaptují na tmu. Za chvilku konečně spatříme našeho prvního kiwíka. Je to opravdu roztomilá slípka s dlouhým zobákem, která si ťapká ve výběhu a neustále přehrabuje zem, jestli tam není nějaká dobrůtka. Po čase zjistíme, že jsou ve výběhu dva. Je zábavné sledovat, jak se k sobě každou chvilku vrací a zobáky si prohrábnou navzájem peří, které ale spíše připomíná srst. Ani se v té tmě už nedivím zákazu fotografování, který je tu všude silně prosazován. Je mi jasné, že dřív nebo později by to tu vyfotil někdo s bleskem, což by v této tmě bylo dost "smrtící". Na "kiwíky" by se dalo dívat celý den, ale musíme se pohnout.

Queenstown

Spolu se vstupenkou do Kiwi Birdlife Parku jsme si koupili i zpáteční jízdenku lanovkou Skyline, která vede do stejnojmenné vyhlídkové restaurace nad městem. Jízda nahoru trvá asi necelých 5 minut. Vyhlídku zatím vynecháme a zamíříme směr hora Ben Lomond. Cestou ale zjišťujeme, že jsme to časově dost podcenili a nemáme šanci to zvládnout. Otáčíme se tedy zpět a přes odletovou louku paraglajdistů se vracíme na Skyline vyhlídku. Město máme jako na dlani. Jezero se hemží čluny a z dálky zazní mohutná siréna parníku TSS Earnslaw, který se vrací z jedné z mnoha pravidelných plaveb, který každý den po jezeře Wakatipu absolvuje. Lanovka nás tiše sveze z výšin dolů do města. U východu si vyzvedáváme společné fotografie, které tu každému návštěvníkovi při výjezdu nahoru udělají. Je to prima byznys. Docela nám to tam ale sluší, takže si je nakonec kupujeme. Součástí je i několik pohlednic, kde tematicky vykukujeme z kabinky lanovky na adresáta :-) Komu to jen pošleme?

Projdeme se centrem města, které překypuje životem. Sem tam si sice vzpomenu na větu v průvodci, který tvrdí, že Queenstown je jeden velký disneyland, ale myslím, že mu trošku křivdí. Prostě to tu žije :-) Navštívíme i prodejnu jednoho místního fotografa, po které si v duchu říkám, že bych měl asi zdražit, když vidím, za jak vysoké ceny prodává svá dílka.

Konečně foto od profíků :-)

Před šestou hodinou přicházíme do přístaviště, odkud zanedlouho vypluje parník TSS Earnslaw a my chceme být u toho. Když ale vidím šílenou frontu lidí, která nastupuje na parník, tak mě dost přejde chuť. Vypadá to na nějaký šílený zájezd asi stovky lidí. Bláňa pozná moje znechucení, ale neodradí jí to a nakonec mne přemluví a koupí nám lístky. Musím přiznat, že na palubu nastupuju dost nerad. Přivítá mne však vůně uhlí, oleje a dřeva. Na přídi vybojujeme prima místo a za chvilku za zvuku mohutné sirény, pravidelného dunění parního stroje a mohutného kouře z komínu vyplouváme.

Parník TSS Earnslaw začal brázdit vody jezera Wakatipu ve stejném roce (1912), kdy se potopil trošku větší parník - Titanic. Je úžasné, že přečkal tolik let a stále pluje. Počasí nám přeje. Příď rozřezává hladinu jezera, která je klidná skoro jako zrcadlo. Vydávám se k průzkumu. V průvodci jsem totiž dočetl, že loď má přístupnou strojovnu, kde je možné obdivovat srdce lodi. Jdu po čuchu a za teplem. Za chvilku narážím na otevřené dveře za kterými se otevírá klukovské království. Stojím u stropu velké místnosti a pode mnou jsou na jedné straně dva velké kotle a na druhé straně kmitá velký lodní stroj, který roztáčí lodní šrouby jenž nás ženou po hladině. Je tu pěkné vedro. Obdivuji velký pořádek i vlastní stroje. Voní to tu olejem, kterým se nesmí šetřit a páni strojníci každou chvilku někam trochu oleje kápnou. Pod kotli to pěkně hoří a topič sem tam přihodí lopatu, aby udržoval stálý tlak. Jsem od nich docela daleko a i tak ze mne za chvilku leje. Nemůžu se tu na to vynadívat. Zajdu to všechno vychrlit na Bláňu, která vidí, že mně svítí oči, jak když kluk dostane "tvrdý dárek" pod stromeček. Za chvilku jsem zpátky ve strojově. Blíží se přistání na naší jediné zastávce a to si nemůžu nechat ujít. Ve strojovně začne být pěkný frmol. Z můstku přicházejí postupně různé příkazy a každá ruka ve strojovně má napilno. Stroje postupně zvolňují a parník pomalu přiráží k molu.

Plnou parou...

K našemu překvapení většina osazenstva parník opustí a míří na večeři do Walter Peak High Country Farm. Na palubě nás zůstane asi deset a máme tak celou zpáteční plavbu jen pro sebe. Využiji klidu a dojdu se podívat za kapitánem na můstek a pak si ještě jednou projdu celou loď. Bláňa si zatím užívá na přídi vítr ve vlasech a šumění vln. Jak se mi sem nechtělo, tak teď v duchu naši plavbu brzdím, abych si ji ještě užil. Mohutná siréna ale jasně připomíná, že pomalu vplouváme do přístavu a za pár chvil skoro neznatelně přirazíme k molu. Ze strojovny zazní poslední zvonění, které uvádí stroje do klidu.

Stojíme s Bláňou na molu a nějak se nemůžeme s parníkem rozloučit. Sledujeme chvilku přípravu na poslední dnešní plavbu a pak se již definitivně loučíme a pomalu se loudáme do motelu. Venku se cestou stmívá. Obloha se krásně vyjasnila a tak se rozhoduji, že vyrazím ještě na noční focení oblohy a hlavně komety Lemmon. Bláňa toho má již dost, tak jde spát a já vyrážím na lov té hvězdné vlasatice.

Klenoty jižní oblohy

Zítra nás čeká přesun do Glenorchy. Na Bětu s Wolfim tam čeká kamarád Bartoloměj.