Den 2 - Srážka s “realitou”?

Včera jsme se z naší Cesty kolem světa loučili na pokoji po dlouhém letu z Prahy do Los Angeles. Dneska nás čekal první den v USA.

Ráno jsem nemohl dospat a pořád jsem přemýšlel jaké to bude, jak to tady všechno funguje a co nás čeká. Dost jsem těšil, protože do USA jsem se chtěl vždycky podívat. Plán na dnešek jsme měli s Bláňou jasně daný. Chceme se zkusit podívat na Hollywood boulevard, kde je vyhlášený chodník slávy a když to klapne, tak se večer pojedeme podívat na západ slunce na pláže Santa Monica. Měl jsem tam přes Google Maps vymyšlený jeden záběr.

Rozhodně jsem ale nečekal, jaká srážka s realitou nás čeká :-)

První zážitek byla snídaně. Musím přiznat, že jsem do teď v šoku z toho, co jsme zažili, a pořád si říkám, že musím s někým, kdo USA hodně dobře zná, probrat, jak moc to odpovídá realitě.

Po příchodu na snídani se rychle rozkoukáváme a zjišťujeme, že nás čeká totální plastikový zážitek. Jako talíř máme polystyrenovou misku, to samé kelímek na čaj či kafe, příbor a další snídaňové drobnosti. V duchu si říkám, že jsem asi zase v letadle. Jenže nápis na hotelu říká, že se jmenuje Holiday Inn Express a pokoj stojí na noc od 165 dolarů. Což beru, že bude asi nějaká nižší střední třída. Plast bych tu fakt nečekal. No a stejně, jako si člověk plast nafasuje, tak se ho i zbavuje. Po obou stranách východu jsou obrovské koše, které slouží k úklidu stylem - vše co je na stole dej na hromadu a šup s tím do koše. Ať je to co je to. Nejsem agresivní příznivce recyklace, doma i tak poctivě třídíme, ale tohle je moc i na mě.

Náš plastikový svět :-)

Výběr jídel je přehlídka kalorických bomb. Moje paní doktorka by mne asi nepochválila, ale pokud jsem nechtěl umřít hlady, neměl jsem moc na výběr. Říkal jsem si, že stačí střídmá snídaně v tomto stylu a člověk má energii na celý den. Nutno ale přiznat, že až na jogurt, který byl podle mého asi taky z umělé hmoty, to bylo všechno docela dobré. Zajímavé bylo kafčo, které mi přišlo, že ho člověk může vypít litr, aniž by poznal, že pil kafe. Další zajímavostí bylo, že než jsme se stačili s Bláňou nasnídat, tak se kolem nás prohnal skoro celý hotel. Očividně se tu moc klidně nesnídá. O detailech, v jakém stavu nechala většina hostů stůl, raději psát ani nebudu :-)

“Naspeedovaní” snídaní balíme batůžky a hurá do města.

Když jsme plánovali cestování po Los Angeles, tak jsme hodně zvažovali, jestli si půjčíme auto. Nakonec jsme se s Bláňou shodli, že je to blbost kvůli dvěma dnům. Zvlášť, když chceme cestovat pouze po městě. Našli jsme skvělé stránky o dopravním systému v LA - http://www.metro.net, kde nám vyšlo, že do hodiny se od hotelu vždycky dopravíme kam potřebuje. Stránky obsahují i základní informace o fungování placení v MHD. Vybaveni jízdními řády a jednodolarovými bankovkami vyrážíme za novými zážitky.

Hned u hotelu se naučíme ovládat křižovatku, aby se dalo přejít. Musím přiznat, že vybaven zkušeností z Prahy jsem do 6ti proudé silnice vstupoval s velmi silnými obavami. Zbytečně. Musím přiznat, že systém semaforů a přechodů pro chodce obecně, se mi na dopravě v LA moc líbil. Stejně tak klobouk dolů před respektováním chodce na přechodu ze strany řidičů. Když jsem viděl, jak 4 pruhy čekají, než s Bláňou přejdeme, i když mají zelenou pro odbočení do našeho směru, je to zážitek, který se vám u nás rozhodně nepovede zopakovat. Skvělé je zobrazení času, kolik vám zbývá, než padne na přechodu červená. Důležité je, že máte na přechodu čas v klidu přejít a né ty naše pražské pětisekundové zelené přes magistrálu. Škoda jen, že ty semafory nemají moc pro koho svítit - chodce aby jeden pohledal.

Zastávku autobusu máme asi pět minut od hotelu. Už při čekání na autobus začínám tušit, že asi budeme hodně velká atrakce. Za pár minut se přiřítil metrobus číslo 704 a jeho řidič na nás koukal dost vyjeveně. Skoro mi přišlo, že pořád doufal, že jsme se tam dostali nějak omylem. Bláňa ale neoblomě vytasila 3 dolary a řidič pochopil, že se nás nezbaví. Ukázal, kam máme peníze vložit. Je to takový automat, který je sežere do kasičky. Rychlé a jednoduché. Začal se nás vyptávat, co že to tam vlastně děláme a kam se chceme dostat. Říkáme mu zastávku. Ta mu ale nestačí a chce znát cíl. Tak nahodíme Hollywood boulevard, což ho uspokojí a schválí nám zastávku s tím, že tam můžeme přestoupit na další autobus. Bláňa mu řekla, že tam chceme dojít pěšky, to už jen třeštil oči a raději vyrazil na trasu. Ještě nám doporučil, že jestli opravdu chceme cestovat MHD, ať si pořídíme TAP kartu, protože za 5 dolarů na ní můžeme libovolně cestovat celý den.

Cestou na Hollywood boulevard

V autobuse jsme opravdu za atrakci. Každý si nás prohlíží a rozhodně to není tím, že Bláně sedí na batohu Běta s Wolfim. Já zase celou dobu přemýšlím, jaké skupiny lidí jezdí v Los Angeles MHD.

Rychle se orientujeme v systému, jak se ovládá autobus. Podél všech stěn se táhne provázek, za který je třeba včas před zastávkou pořádně zatáhnout. Tím dáte řidiči signál, že chcete zastavit. Stanice se hlásí dopředu, tak se dá pěkně orientovat, kde zrovna jsme. Je vidět, že si nás řidič pořád hlídá. Za půl hoďky jsme na naší zastávce a řidič pokyne, že je to opravdu ona. Vystupujeme na křižovatce Santa Monica Blvd/Highland Av. Máme před sebou 1 km na Hollywood boulevard. Z pohledu místního obyvatele asi nepřekonatelná pěší vzdálenost.

Mezi Kodak a Chinese Theatre je ulička, kde je výhled na slavný nápis HOLLYWOOD.

Na chodník slávy dojdeme v podstatě v jeho centru, které je v okolí Kodak Theatre a Chinese Theatres. Naším hlavním cílem je najít hvězdu Antonia Banderase, neb to je oblíbenec naší Běty a Godzilly, se kterou se chce vyfotit Bláňa. Zatímco mi hlavou vrtá, proč Bláňa touží po Godzille, potkáváme hvězdy našich oblíbených zpěváku Philla Colinse a Stinga, stejně tak i hvězdy Kapitána Kirka a Spoka ze StarTreku nebo jeho zakladatele Gena Roddenberryho.

Vládne tu klasický turistický šrumec. Ze všech stran frčí nabídka okružních výletů. Cestu člověku sem tam zastoupí lépe či hůře obživnutý Spiderman, kapitán Jack Sparrow, Michael Jackson, Rambo, Marilyn Monroe či neidentifikovatelní plyšáci v životní velikosti. Každý touží zprostředkovat nám pět vteřin slávy :-) Dá nám dost práce si vybojovat místo u své “hvězdy” :-)

Bude klid v domácnosti, holky mají Antonia :-)

Já mám kapitána Jamese T. Kirka :-)

Antonia se nám po menších zmatcích daří najít, tak máme to, co jsme potřebovali. Docela se těšíme, až odtud zmizíme. Musím přiznat, že jsem čekal něco víc. Hollywood boulevard je normální ulice, kde jezdí auta a je docela šrumec. Reprezentativní chodník je opravdu jen v té části v okolí Kodak Theatre, a pak velmi rychle ztrácí svůj lesk a některých hvězd mi bylo až líto.

Hollywood boulevard

Pomalu se vracíme jednou boční ulicí na Santa Monica boulevard, kde nasedáme opět na autobus, který nás veze pomalu k hotelu. Zjistili jsme, že teď máme klasickou linku, což je takový courák, co staví na každém rohu. Mám tak skvělou příležitost sledovat, jak z ulic mizí lidé. Ty najdu jen v autech, jak sviští okolo našeho autobusu. Chodníky podél těžce zejí prázdnotou. V duchu se sám sebe pořád ptám - "lidi, kde jste?".

Na hotelu nás dožene únava z časového posunu i dnešních zážitků, takže zaspíme západ slunce a probouzíme se do večerního LA.

O slovo se také přihlásil hlad. Z okna hotelového pokoje koukáme na rychlé občerstvení Subway, tak je rozhodnuto - zajdeme si koupit bagetky a zdlábneme je na pokoji. Mumlajícímu chlapci v Subway za pultem absolutně nerozumíme a chytáme tak každé páté slovo - a to jsme na to dva. Naštěstí systém ukazování funguje, takže si za 10 minut odnášíme na pokoj voňavé bagetky plné různých dobrot. Prostřeme si papír a ubrousky a pěkně se nakrmíme.

Dneska to byl náročný den. Na rovinu musím napsat, že se mi moc nelíbil a v duchu jsem si říkal, že se těším, až budu z USA pryč. Těžko se to popisuje, ale je to pocit, který máte uvnitř a ten vám říká - “proboha, co tady dělám?”.

Nebudu vás ale napínat. Zítra nás čeká druhý den v Los Angeles a to bude zcela jiné kafe :-)