Den 4 - Letíme na Tahiti

Dnešní den je zase letecký. Čeká nás přesun na Tahiti.

Ráno byla opět plastiková snídaně. Trošku jsem si zlepšil chuť. Dneska byla i pečená slaninka :-) Pak nás čekalo zabalení kufrů, další loučení s Bětou a Wolfim a hurá na recepci. Voucher zafungoval, nikdo nechtěl žádné dolárky. Objednali jsme si taxi na letiště a rozloučili s paní recepční. Za deset minut u východu zastavila velká černá limuzína - skoro jako z filmu Pretty Woman :-) Shodli jsme se s Bláňou, že to určitě nebude pro nás. Jaké bylo naše překvapení, když se chlapík z auta hnal k nám, představil se jako Enriko - náš řidič. Než jsme se nadáli, už si to s námi pádil na letiště. Pohodlíčko maximální. Probrali jsme odkud jsme, měl radost z naší svatební cesty a zajímal se o zážitky z našeho prvního pobytu v LA. Cesta nám rychle utekla. Přeci jen nedělní provoz funguje i v tak velkém městě, kterým Los Angeles bezesporu je.

Na letišti proběhlo všechno neuvěřitelně hladce. Na přepážce jsem se zdržel všech komentářů k mému kufru, kde cestují Běta s Wolfim. Palubní lístky jsme drželi v ruce během chvíle. Máme zase místo u okénka, to je príma. Při příchodu k bezpečnostní kontrole jsme s Bláňou zařazeni do fronty potenciálně nebezpečných pasažérů, kteří musí projít důkladnou prohlídkou přes jejich super skener. Docela to ale odsejpá. Před full-body skenerem, který vás zobrazí obsluze zcela nahaté, nás najednou paní v uniformě vyzve a pustí přes normální bezpečností rám. Asi uznala, že s Bláňou na potencionální teroristy opravdu nevypadáme. Naštěstí nepípáme. Můj fotobaťůžek nechává obsluhu také chladnou. Huráááá, máme to za sebou a jdeme najít modré letadélko Air Tahiti Nui.

Naše éro na Tahiti

To na nás již čeká u gate 121. Do odletu máme ještě dost času. Já se vrhám do deníčku a Bláňa čile koresponduje s iPhonem. Úderem jedné hodiny se náš Airbus A340-300 pohne a po krátkém čekání v zácpě před vzletovou drahou jsme ve vzduchu. Tentokrát mi je jasné, že bude třeba sáhnout po zásobě domácí zábavy, protože jde o klasicky vybavený typ, kde se stále dokola točí pár filmů či melodií. Rozhodně nic, co by šlo srovnávat s luxusem boeingu Air New Zealand.

Zase jsme ale dostali květ Tiare, který se má nosit za uchem. Podle toho, na jaké straně jej nositel má, se pozná, jestli je zadaný nebo volný. Zkušené “květinářky” umí pomocí toho květu vydávat i signál “následuj mě” :-)

Než se pořádně rozkoukáme je tu oběd. Já mám kuře na houbách (brr :-) a Bláňa nějakou tahitskou specialitu. Neprozřetelně si dávám pivo. Dostávám émerický budweiser, ale moc se to pít nedá. Ani se nedivím, že náš Budvar o tu značku tak bojuje. Měl jsem si dát raději červené víno.

Blánina dobrota u Air Tahiti Nui

Moje dobrota u Air Tahiti Nui

Let probíhal celkem hladce. Sem tam nás potkalo jen pásmo turbulence. Podle mapy bylo znát, že zkoušíme různě měnit směr, takže chvilku naše stopa připomínala pilu. V půlce cesty se to ale zklidnilo, piloti přidali do kroku a tak jsme rychlostí přes 800 km v hodině uháněli za naším cílem. Stejně rychle uhánělo i Slunce, které nás zanechalo noci.

Z mraků jsme se nad Tahiti vyloupli až těsně před přistáním. Ubíhající osvětlené ulice Papeete, hlavního města Francouzské Polynésie, nijak nepřipomínaly ostrovní ráj, na který se člověk tak těší. Ono není divu. V hlavním městě a okolí žije cca. 130 tisíc lidí, což je polovina všech obyvatel celé Francouzské Polynésie. To již ale náš airbus dosedl na letištní plochu, na jejím konci se elegantně otočil do protisměru a pomalu si to hrnul ke středu dráhy, kde byla jediná odbočka k letištní hale.

V letadle zavládl klasický zmatek na konci letu. Po otevření dveří bylo postupně v celém letadle cítit, že jsme v tropech. Do té doby klimatizovaná kabina se rychle otepluje a vlhkost začíná narůstat. Opravdovou ťafku člověk dostane ale až na schůdcích vedoucích na letištní plochu. Přejdeme do příletové haly, kde si užíváme to, že jsme občané EU. Francouzská Polynésie je totiž tzv. závislé území Francie a tak i zde vládne, byť vzdáleně, Brusel. Pro nás to má ale tentokrát tu výhodu, že zatímco celé letadlo stojí frontu u imigračních úředníků, my profrčíme bez čekání přes přepážku “EU only”.

Květina Tiare je i ve znaku Air Tahiti Nui

Za přepážkou za krátko vidíme naše barevné kufry. Zase musím v duchu Bláňu pochválit, že nám na ně koupila takové pěkné oblečky. Jednak chrání kufry před nástrahami cestování a pak jsou hned všude vidět. Prima, jsme komplet, jdeme shánět drožku do hotelu. To nám tentokrát zabralo ani né minutu. Jen jsme se objevili na “peróně”, přitočila se statná tahiťanka a stačilo říct taxi a už jsme v něm seděli. Pan taxikář se nám hned na úvod začal strašně omlouvat, ale je neděle večer, takže nás musí do hotelu dopravit za vyšší, nedělně-večerní sazbu. Pokud bychom prý přijeli nebo chtěli odvézt zítra, bylo by to levnější. V duchu si představuji, jak přečkávám noc v letištní hale čekaje na slevu v taxíku :-) Jinak byla ale cesta perfektní. Po klasickém zeměpisném úvodu odkud kdo je, následovalo stručné představení historie a zvyků na Tahiti spolu s intenzivním jazykovým kurzem tahitštiny. Takže než nás za deset minut vyklopil taxík u hotelu, uměli jsme s Bláňou řešit v tahitštině všechny základní společenské úkony.

Na hotelu si nás převzali švarní domorodí mládenci. Trochu jsem se cítil v nevýhodě a marně vyhlížel stejně švarné tahiťanky :-) Jediná stála za přepážkou Check-In, ale do švarnosti mládenců jí lecos chybělo. Lehce to vylepšila tím, že hned vytasila welcome drink a nabídla nám, že může zdarma vylepšit ubytování. Je neděle, tak prý můžeme mít, pokud budeme chtít, pokoj s výhledem na lagunu a ne jen do zahrady, jak jsme měli původně. Bláňa se cukala, ale já byl pro. Paní recepční jukla na kreditku a to bylo vše. Hned se nás ujal opět švarný tahiťan, popadl naše kufry a vedl nás k pokojíčku. Na pokoji již svítilo naše jméno na televizi vedle turistických záběrů všech možných místních lákadel.

Výhled na lagunu byl zatím zcela zakryt tmou. Měli jsme toho ale tak akorát dost, že jsme vybalili z kufru Bětu a Wolfiho a padli vedle nich do postele.

Zítra nás čeká na pár dnů poslední letecký přesun na sousední ostrov Moorea. Bude to dobrodrůžo, protože to je let připomínající házení žabek. Trvá asi 10 minut a bude to pidi érem ATR s místní leteckou společností Air Tahiti. K jejímu zajímavému způsobu objednávání letu se ještě někdy vrátím. Docela jsem zvědav, co budou říkat na můj fotobaťůžek. Mají limit pro kabinové zavazadlo 3 kg a mně váha ukazuje 11.

Ale dobře to dopadne. Nebojte…