Den 5 - Přesun na ostrov Moorea

První den v ráji. To mi blesklo hlavou, když jsem ráno, ještě před svítáním, vyskotačil z postele, rozhrnul záclonu a podíval se na zahradu a o kousek dále vynořující se lagunu. Hned u naší terásky byl krásný velký červený ibišek, palmy a jiné na listy bohaté rostliny. Ty barvy byly tak šťavnaté, že jsem si v duchu říkal - hochu, tohle stejně neobhájíš, že to není dobarvované. Pamatuji si, že podobný pocit jsem zažíval v tropické Kostarice, kde mne barevná hutnost také překvapila. Celý resort ještě spal, tak jsem si vybalil stativ, vzal výbavu a vyrazil na obhlídku. Po chvilce se připojila i Bláňa, kterou probudilo moje štrachání a závan čerstvého neklimatizovaného vzduchu.

Našel jsem si dva motivy a postupně je nafotil. Slunce se dralo rychle nahoru a nedaleký ostrov Moorea, náš dnešní cíl, se postupně skryl do mraků. Sem tam se začali trousit první “osadníci” a z nedaleké restaurace přicházela vůně kávy a připravované snídaně. Chvilku jsme si s Bláňou jen tak užívali krásné vlahé ráno a pak jsme se vrátili zpět na naší terasu a do pokoje. Čekal nás na několik dnů poslední letecký přesun.

Svítání na ostrově Tahiti. V pozadí ostrov Moorea.

Nejdříve jsme ale neodolali a zašli si na snídani. Stačilo následovat vůni kávy, která se linula celým resortem. Při příchodu na snídani se nás ujala jedna recepční a usadila k našemu stolu s výhledem na lagunu. Objednali jsme si kávu a vyrazili na obhlídku nepřeberných jídel, která se formou bufetu ranním hladovcům nabízejí. Během našeho hodování se na chvilku zatáhlo, přihnal se krátký, intenzivní deštík, ale během pár minut vládu převzalo zase modré nebe.

Pobalit kufry nám moc času nezabralo, stejně tak vyřízení účtů. Na letišti jsme byli za deset minut a za opravdu nižší sazbu, než včera večer. Taxikáři dávám drobné dýško, což se mu nestává asi moc často, tak je z toho trošku v rozpacích a snaží se nám alespoň maximálně pomoci s navigací k domácímu odbavení.

Čeká nás asi 10 minutový let z Tahiti na ostrov Moorea. Vzdušnou čarou je to asi 20 kilometrů. Let organizuje místní letecká společnost Air Tahiti, která využívá malá letadla ATR. Tady nás čekají také papírově nejpřísnější limity na zavazadla. Jak co se týká rozměrů, tak hlavně váhy. Kabinové zavazadlo může mít maximálně 3 kilogramy, velké 20 kg a maximálně 150 cm v součtu rozměrů. Nakonec odbavení proběhlo opět bez problémů. Paní za přepážkou pouze okem omrkla naše batohy na zádech a dál nic neřešila. Spadl mi kámen ze srdce. Jednak kvůli fotobatohu a pak hlavně že nás mají v systému. Objednávání letenek na dálku je u Air Tahiti opravdu zajímavý zážitek.

V čekárně domácích letů to vypadá jak ve Vlašimi na nádraží před rekonstrukcí, takové dost použité, ošoupané a bez přísunu pořádného vzduchu. Čeká nás v této tepelné lázni asi hodina. Krátíme si jí četbou a sledováním dvoučlenné party montérů, kteří přidělávají u stropu lištu pro kabel. Je znát, že v ráji se nikam nespěchá. Těch pár metrů s mnoha přestávkami dělali celou tu dobu, co jsme s Bláňou čekali na naše éro.

To se před dveře na plochu přihnalo na čas. Poslední kontrola pasů a hurá do letadla. Nestačili jsme se ani pořádně uvelebit a už jsme rolovali na start, který proběhl rovnou ze středu dráhy. Je znát, že to tady mají kluci asi nalítané. Nastoupali jsme pár set metrů a přišlo hlášení, že se máme připravit na přistání. Nadlétli jsme si trochu, stočili se do protisměru a už jsme měli na dosah letiště na ostrově Moorea. Byl to opravdový žabí skok.

Nastupujeme do letadla před žabím skokem na ostrov Moorea

Terminálek připomínal takovou tělocvičnu, kolem které se batolí různá stáda slepic a sem tam nějaká ta zatoulaná kočka. Na traktůrku s valníčkem nám během chvilky přivážejí naše kufry. Máme radost, že to funguje i tady a vyrážíme na obhlídku dostupných dopravních prostředků. Je tu trochu chaos, ale po chvilce se daří odchytit chlapíka, který nám představuje své auto a tvrdí, že nás odveze kam budeme potřebovat. Přidává se k nám ještě jeden pár. Jsme plní, můžeme vyrazit. Nejprve odvážíme na východní stranu ostrova první pár a pak míříme na opačnou stranu do našeho Moorea Pearl Resort & Spa.

Měl jsem tady pro Bláňu původně připravené překvapení, ale díky její zvídavosti se o něj připravila. Původně jsme měli zařízené normální ubytování podobného typu jako na Tahiti. Tedy klasický pokoj s výhledem do zahrady. Hodně jsem ale o tom před cestou přemýšlel a nakonec si řekl, že je to přeci jen “Cesta snů”, tak jsem pak potajmu změnil ubytování na to nejlepší co tu mají - což jsou takové ty domečky nad lagunou. Mají vlastní vstup do moře, prosklenou podlahu s výhledem na dění pod hladinou a terasu nasměrovanou k moři. Ideální bydlení na cestě snů :-) Překvápko sice úplně nevyšlo, ale i tak jsme se moc těšili.

V Pearl Resortu běží vše jako na drátkách. Dostáváme welcome drink a vychlazený ručník na osvěžení. Je to prima nápad, který po té cestě opravdu pomáhá. Za chvilku máme vyřízené papíry, které míří do zcela nové papírové složky s označením CZ. Asi tu moc návštěvníků z naší země nemají. Dostáváme mapku s označením domečku, který údajně patří k nejlepším, protože vstup do moře je na hloubce. Moc těmto vychvalováním při předávání vstupních karet nevěřím, ale ke konci pobytu musím dát paní recepční za pravdu - “naše” chaloupka číslo 418 patří umístěním mezi ty nejlepší, co tu člověk může mít. A není to jen tím vstupem do moře na hloubce. O tom ale až v dalších dílech.

Naše chaloupka na kuřích nožkách

Vše je vyřízeno, můžeme vyrazit. Bereme do ruky mapu a vyrážíme. Resort je proti tomu na Tahiti o dost menší, takže není problém trefit. Za chvilku již otvíráme dveře od naší chaloupky na kuřích nožkách. A první dojem? Je to tu prostě jako v pohádce. V duchu mám hroznou radost, že jsem to ubytování změnil. Je mi jasné, že tady si tu odpočinkovou, chcete-li válecí, část na naší cestě krásně užijeme. Hned míříme na terasu a díváme se kolem dokola. Pod chaloupkou začíná korálový útes, který prudce padá do hlubin, přesně jak říkala paní na recepci. Hemží se to tu barevnými rybkami. Stejný pohled máme i prosklenou podlahou ve středu chaloupky. Vše je tu z masivního dřeva a ozdobeno místními motivy. Evropského cestovatele potěší i to, že tu mají naše klasické elektrické zásuvky.

Z našeho zakoukání nás vytrhává služba s kufry. Běta s Wolfim je tu. Hned je vybalujeme a usazujeme na terasu, kde chytají do kožichu voňavý mořský vzduch a sluneční paprsky. Jediné, co nás teď zajímá, je najít v kufrech plavky. Musíme přeci vyrazit do vody. Za pár minut se již s Bláňou pohupujeme ve vlnách Tichého oceánu, který se kolem ostrova s dunivou kulisou rozprostírá.

Běta s Wolfim sledují dění pod hladinou

Únava z náročného začátku naší cesty kolem světa nás ve vlnách postupně opouští. Máme před sebou šest dnů klidu a pohody.

Svítání na terase bungalovu číslo 418