Chaluha velká – ptačí hvězda z Runde

Chaluha velká – pták mnoha tváří. Až zpětně jsem si uvědomil, jak jsem chaluhu zanedbával při přípravě podkladů pro fotoexpedici na ostrov Runde. Tam jsem odjížděl s jasným cílem nafotit si papuchalky a zkusit ulovit nějakou krajinu. Z Runde jsem odjížděl s pocitem, že se na ostrov musím vrátit – za chaluhou. Možná to je nějaký atavismus v nás, že vnitřně máme respekt a obdiv ke zvířatům, kteří nás mohou sežrat nebo alespoň trošku prohnat. Chaluha velká vás určitě nesežere, ale rozhodně vás může pěkně prohnat :-)

Chaluha velká ( Stercorarius skua ) patří do řádu dlouhokřídlých ptáků. Ze všech chaluh je právě chaluha velká největší, nejtěžší, nejdravější a nejstatečnější. Prostě nej :-) Ale věřte, že pokud ji uvidíte sedět na hnízdě, tak by vás to ani nenapadlo. Je to taková podsaditá „slepice“ s délkou těla 50 – 58 cm a hmotností až 2 kg. To se ale změní, pokud roztáhne křídla a nebo se vydá do vzduchu. Rozpětí křídel dosahuje až 1,5 metru. Je to vynikající letec, který patří mezi proslulé piráty mezi mořskými ptáky. Jejich oblíbený způsob lovu, kdy tak dlouho útočí na jiného ptáka, než ten se raději vzdá své pracně ulovené kořisti, kterou pak chaluha ještě ve vzduchu střemhlavým letech zachytí, je v ptačí říši pověstný. Chaluha ale nepohrdne ani samotným ptákem. Je schopna lovit ptáky až do velikosti racka tříprstého. Hnízdí ve Skotsku, Skandinávii a na severních ostrovech. Pro hnízdění nejraději vyhledává mokřady a rašeliniště. Má ráda dobrý výhled. Dožívá se až 20 let. K nám se chaluha velká zatoulá ojediněle.

Na Runde nemůžete chaluhu velkou minout. Prvně jsem se s ní setkal v den příjezdu. Ani 28h cesta nás neodradila a po krátké aklimatizaci stoupám s Ondrou, Michalem a Jaromírem do prudkého kopce směr papuchalčí skála. Tento krpál nás bude provázet každý den. Hustá mlha zahaluje ostrov do temné nálady. Cesta stoupá vzhůru podél mokřadů. Ideální místo pro chaluhy. Vidět moc daleko není. Slyšet je ale dobře. Hustou mlhou se táhne charakteristický zvuk chaluhy velké. Nedaleko cesty musí mít někde hnízdo. Kluci vyráží fotit. Po pár metrech mizí v husté mlze. Stojím na cestě a užívám si hru zvuků a mlhy. V hlavě zatím vidím batolící se papuchalky a chaluha mě moc neláká. Tohle rozjímání rázně ukončí temný stín a s tím spojený hukot, který se mi přežene těsně nad hlavou. Chaluha velká mě svým typickým útočným přeletem upozornila, kdo je pánem tohoto místa. Kluci se postupně vynořili z mlhy a tak bylo o čem hovořit. Ač jsem zbytek dne trávil s papuchalky, někde uvnitř jsem spřádal plány na chaluhu.

Druhý den bylo krásné počasí. Runde bylo zalité sluncem a po obloze sem tam plula bílá oblačnost. I pověstný nástupní krpál se mi stoupal o malinko lépe než včera. Pamatoval jsem si přesně místo, kde jsem se s chaluhou potkal. Nebylo to ale nutné. Už z dálky jsem viděl, jak si jeden párek pěkně sedí na vyvýšeném místě v mokřadu a kontroluje si své území. Bylo znát, že mě vedou v patrnosti, ale asi jen tak do počtu. Řekl jsem si, že využiji tedy situace a zkusím se dostat blíž. Udělal jsem rychlou kontrolu nastavení Canonu 30D, nasadil jsem objektiv Canon 300 / 4 L IS, blesk s better beamerem a na hlavu si hodil maskovací síťku. Chaluhám jsem byl očividně ukradený a tak jsem se pohodlně dostal až k nim. Udělal jsem pár záběrů, ale sluneční světlo nebylo to, které bych k chaluhám chtěl. Včerejší setkání rozhodlo - chce to něco temnějšího. Vrátil jsem se k papuchalkům.

Třetí den ráno se nad Runde válela těžká dešťová mračna. Rozhodl jsem se dneska papuchalky vynechat a vyrazit na krajinu. Kluky to trochu překvapilo, ale vnitřně jsem věděl, že to je přesně to počasí, které potřebuji pro zobrazení Runde jako drsné severské krajiny, která má ale i svou přívětivou tvář. Rozhodl jsem se projít celý ostrov a věděl jsem, že určitě narazím i na chaluhu.

Projít ostrov Runde není nic náročného. Podle mého odhadu má tak 6 x 4 km. Všechny cesty jsou značené a nedá se tam nikde zabloudit :-)

Vyrážím na cestu. Krpálek už mne nemůže rozhodit. Kousek od papuchalčí skály opouštím frekventovanou cestu a mířím po úzké vyšlapané pěšince na cestu do středu Runde. Místy začíná poprchávat. Mokrá krajina tak dostává ještě zajímavější barvy. Dole v údolí jsou vidět tři jezera. Z jedné strany jsou strmá kamenitá moře a z druhé strany se táhne dlouhá nazelenalá plocha mokřadů, rašelinišť a luk. Krajinou se prohání vítr. Nese sebou daleký zvuk oceánu, který přerušuje jen bojový pokřik chaluh. Dívám se směrem odkud přichází a vidím ve vzduchu souboj orla mořského a několika chaluh. Orel to po chvilce vzdává a míří jinam. Chaluhy spokojeně štěkají své ok-ok-ok.

Déšť přidává na intenzitě. Krajina se zahalila do temného hávu. Nepřestávám hledat nové náměty a Canon EOS 5D tak spokojeně ukusuje další megabajty z karty. Hledám zároveň i zajímavý párek chaluh, které bych zkusil nafotit. U hráze jednoho z jezer si všímám v dálce krásného páru na skalce. Jsem od nich asi 300m. Terén ale vypadá docela dobře. Ze začátku je kde se schovat a díky tomu se můžu nenápadně přiblížit o kousek blíž. Vše nechávám na místě a beru si pouze foťák a stativ. Přehodím přes sebe maskovací síťku a souboj může začít. Po půl hodině pomalého přibližování jsem kousek od nich. Chaluhy velké očividně tuší, že to, co se tam sune rašeliništěm, se jim určitě nebude líbit. Maskování ale funguje a tak dál sedí a pouze hlasitě dávají najevo, že ještě kousek a bude zle. Snažím se je fotit, ale zjišťuji, že jsem si vybral špatný směr. Mám je proti obloze a to se za daného počasí blbě fotí. Bojuju s expozicí. Jak se snažím najít ideální expozici a neustále kontroluji displej, sesune se mi maskovací šátek z šedého Lka 300/4 a je zle. Do chaluh jako když střelí. Místo expozici teď řeším to, jak se co nejvíce ponořit do vřesoviště. Chaluhy mi přelétají jen pár desítek cm nad hlavou. Ta „nej“ z úvodu se potvrzují. Je to odvážný pták, který si své území brání před každým. Povedlo se mi zase zamaskovat. Po několika minutách bez hnutí se chaluhy spokojeně přesunou na jinou skalku.

Dává se do ještě většího deště. Když vidím, jak moře kapek vody stéká po objektivu, blesku i tělu, trošku znejistím … uklidňuji se tím, že Lko je přece odolné proti vlhkosti a zbytek snad vydrží :-). Teď to nemůžu vzdát. Chaluhy jsou sice zase o kus dál, ale na lepším místě. Dalších 20 minut se pomalu dostávám blíž a blíž. Už neprší, ale přímo leje. Já jsem ale plně zabraný do hledáčku - jako když velitel ponorky u periskopu číhá na svou kořist. Vím, že teď už nemůžu dál. Chaluhy začínají pokřikovat a to je jasná známka toho, že vědí... Snažím se pořídit co nejlepší snímky. Vodu už mám úplně všude. Nechci přijít o techniku a tak to vzdávám. Pohledem se rozloučím s „mojí“ dvojicí chaluh a pomalu se šourám zpět. Jsem spokojený. Tak spokojený, že zapomenu na opatrnost a přišlápnu si maskovací šátek. Za sebou jen slyším jasné vyhlášení války … otáčím se a instinktivně bez přípravy mačkám spoušť. Vzniká snímek, který není technicky dokonalý. Přesto jej mám ze všech nejraději. To je on...