Můj deníčku...
Za oknem se snáší pomalu noc, je šest hodin večer místního času, na střechu bubnuje déšť a celé Savegre je zahalené do mlhavého hávu. Máme za sebou druhý fotografický den. Podle nezaměnitelných výkřiků nad snímky z vedlejších pokojů to je i další spokojený den.
To rychlé „zhasínání“ dne je tady opravdu fascinující. Než jsem dopsal pár slov, už není vidět skoro na krok a tak nastává hra zvuků nočních zvířat a dešťových kapek. Tiše mi k tomu vrní i mé MSIčko. Můžu tak konečně začít psát první kapitoly deníčku z Kostariky 2008. Jaké to nakonec bude čtení ani sám nevím... zkušenosti z minulé výpravy mi pro některé momenty, které každý den opět zažíváme, berou tu krásu prvního okamžiku...
Jak do Kostariky
Do Kostariky se dá letadlem doletět přes různé směry. Po zkušenosti s cestování v roce 2006, kdy jsme do Kostariky letěli po trase Praha – Paříž – Caracas – San Jose, jsme se letos rozhodli pro změnu. Původní trasa na sebe sice krásně na přestupech navazuje, ale co stíháme my, nestíhají naše velká zavazadla. Cestou tam s námi nedorazila žádná a cestou zpět jen polovina. Na místě to pak znamená zbytečné zdržení.
Pro letošní výpravu byla zvolena trasa Praha – Madrid – San Jose. Celá trasa se letí pod hlavičkou Iberie, ale díky Sky teamu jsou lety do a z Madridu s ČSA. Zpáteční letenka včetně všech poplatků stála asi 25.000 Kč. Na trase do Kostariky jsme zvolili let s přespáním v Madridu.
Vyrážíme – den první a druhý – 17. 2. 2008
Na letišti v Praze proběhlo všechno hladce. V hale se všichni lehce najdeme – přeci jen fotografové nejdou přehlédnout. Na místě pobaveně zjišťujeme, že budeme mít zajímavý problémek. Máme dva Petry, dvě Marty a jednoho Láďu :-) Na značky vede Canon 3:2 proti Nikonu :-)
Odbavení proběhlo v pohodě. Jen mne lehce zarazilo, že proti loňsku mám velký bágl lehčí o 4 kg, stále tak přemýšlím, co jsem doma zapomněl. Zájem vzbudil snad jen velký fotobatoh Petra Šimona, ale srdečné ujištění, že se spolehlivě vešel do měřícího zařízení pro palubní zavazadla, letištní personál uklidnilo.
Start proběhl skoro na čas. Krátce po dvacáté hodině zaburácely motory našeho Airbusu A320 a než jsme se rozkoukali, už pod námi ubíhala nádherně osvětlená noční scenérie. Aby to nebylo jen tak, tak u Ansbachu jsme po půl hodině letu zažili menší „vzrůšo“, z ničeho nic nám naše éro někdo pěkně nakopl :-) Dost to s námi cuklo, osazenstvo lehce zmlklo a chytlo se rychle svých kalíšků :-) V naší skupině se okamžitě rozjela debata, co nám asi upadlo či kdo nás trefil. Jak nám pak prozradila letuška, šlo asi o tzv. střih větru od nějakého většího letadla před námi. Naštěstí to bylo před gulášem, takže jsme ho v klidu následně snědli a nemuseli jej lovit po stěnách letadla :-) Let pak klidně pokračoval směrem na Toulouse a Pyreneje, které jsme překonaly v deset večer. To už byl Madrid co by kamenem dohodil a za půl hoďky s námi náš kapitán přistál jako do peřinky do nočního a deštivého Madridu. Do opravdové peřinky jsme se zavrtali asi o hodinu později v hotelu Alameda, který se o nás postaral před letem do Kostariky.
Ráno vše proběhlo dle plánu a po snídani jsme vyrazili před hotel počkat na mikrobus na letiště. První dorazil zcela narvaný. Nedočkavci svedli boj o posledních pět míst. My jsme to s klidem sledovali a Martu to přivedlo na myšlenku típnout svou cigaretu a zároveň ji prohlásit za úplně poslední. Takový slib není jen tak. A aspoň my v to všichni věříme a budeme jí držet palce (aktuální hlášení z 20.2. - stále drží! :-)
Krátce po posledním típnutí dorazil zcela volný mikrobus a za chvilku nás už unášel na letiště. Tam jsme si našli náš modrý gate U62 a u něj byl zaparkovaný Airbus A340 / 600 se jménem Mariano Benlliure. Musím si po návratu zjistit kdo to byl. Nikdo z nás totiž v té době ještě netušil co s Marianem všechno zažijeme.Start proběhl opět přesně načas. Krátce po dvanácté se náš kolos vznesl do vzduchu a nabral směr Atlantik. Podle plánu jsme měli před sebou 11 hodin letu. Vše běželo jak mělo. Okolo 14 hodiny kostarického času se na obrazovce navigace letu ukáže pobřeží. Do cíle máme necelé dvě hodiny. Všichni se již těšíme, že budeme na místě.
Po 15 hodině je letadlo připravené na přistání a pomalu se začínáme směrovat a snášet k letišti San Jose, jen málo kdo si na navigaci ale všimne, že děláme občas nepatrné obloučky. Sám jsem si pro sebe říkal, že jsme asi na parkovací dráze, protože letíme s předstihem a čekáme až pro nás bude místo. Víc jsem to neřešil, protože jsme se začali snášet k letišti.
Ze slunečného nebe jsme se ponořili do hustých mraků. Každý netrpělivě vyhlížel zemi. Ta se objevila skoro současně s lupnutím, které vyvolalo vysunutí podvozku. Byli jsme kousíček od letiště. Navigace zobrazovala posledních 7km, když v tom zaburácely všechny motory a letadlo se začalo prudce nořit zpět do hustých mraků.
Letadlem to zašumělo. Nikdo netušil co se děje a klidu nepřidalo ani to, že letadlo začalo pěkně poskakovat. V ten okamžik člověku prolétnou v hlavě všechny dokumenty o leteckých katastrofách, co kdy člověk viděl... Za chvilku ale letadlo přestalo poskakovat a kapitán oznámil, že nečekaná změna meteorologické situace na letišti ho donutila na poslední chvilku zrušit přistávací manévr a vydat se s námi do Panamy na náhradní letiště. To už letadlo šumělo jako včelí úl. Každý začal zvažovat co to udělá s jeho plány a jak to asi všechno dopadne. Každý asi začal pátrat v paměti, jak je to s množstvím paliva v podobných případech.
Do smíchu nám nebylo, ale černý humor nás neopustil. Marty začaly studovat plány k letadlu a jeho doletovou vzdálenost, tak jsem je ujistil, že to je pouze teoretická vzdálenost a že to, kolik má letadlo paliva, je na rozhodnutí pilotů, kteří musí počítat i s nějakou rezervou pro případ letu na náhradní letiště. Jestli ale tu rezervu máme, nikdo neví. Přidal jsem i jednu historku z nedávného dokumentu, kde za podobné situace letadlo tak dlouho kroužilo, až dokroužilo... Fakt je, že jsme sice vtipkovali, ale nikomu do smíchu moc nebylo. Myslím si, že k našim čtyřem motorům se přidal pátý - virtuální se sílou 400 duší na palubě. Každý očima tlačil naše letadlo na navigační obrazovce směrem k Panamě. Podle rychlosti bylo znát, že letíme na půl plynu. Panama se ale i tak rychle blížila a po necelé hodině jsme hladce přistáli v Panamě. Letadlem zazněl potlesk... Všichni jsme čekali co bude dál.
Dobré zprávy měly ale pokračovat. Pilot oznámil, že natankujeme palivo a zkusíme se do Kostariky vrátit. Všem se trochu ulevilo. Plány se tak snad jen posunují o pár hodin. Pravidelně kontrolujeme cisternu, aby nám naše prázdná křídla pořádně naplnila. Z letadla se zatím stává malá mraznička :-) Vzpomínáme i na Ondru a kluky na letišti v San Jose, kteří čekají na naše letadlo, které je má odvézt zpět do Evropy. Jak jim asi je a jaké mají informace...Po hodině je dotankováno a letadlo se vydává na startovací dráhu a hned z otočky startuje. Za chvilku jsme už zase v cestovní hladině a podle zvuku je znát, že tentokrát valíme na plný plyn. Nevím jaká je maximálka Airbusu A340 / 600, ale o moc víc než našich 952 km / h to určitě nebude. Myslím si, že i piloti toho mají po 14h letu asi dost. Ukrajujeme kilometr po kilometru a za necelou hodinu jsme opět u San Jose a klesáme na přistání. Osobně mám letadla velmi rád, sám jsem jeden čas létal na větroních, ale tentokrát tlačím spolu s piloty letadlo k zemi. Těsně před dosednutím máme pocítit, proč asi předtím pilot přistání zrušil. Letadlo se začne prudce naklánět na jednu stranu a né a né dosednout na ubíhající runway. Nakonec dosedneme opravdu prudce a velmi tvrdě... jsme ale na zemi. Ještě prudké brzdění a už se letadlo klidně kolébá po pojezdových drahách letiště San Jose. Piloti asi měli asi velmi dobrý důvod, proč neriskovat to první přistání. Odměnou jim byl velký potlesk.
Černé myšlenky jsou pryč. Vítá nás Kostarika.
Venku už je tma a silně prší. Přistavené autobusy nás odváží k hale. Tam se vítáme s první částí výpravy, která čeká na naše letadlo. Rychle si sdělujeme naše dojmy, vtipkujeme na téma upadlé motory a tak... Jak se rychle potkáváme, tak se i rychle loučíme a přejeme jim šťastný let domů.
Dobré zprávy stále pokračují, když po celních procedurách na pásech vyjedou všechna naše zavazadla a u východu se potkáváme s Ondrou, který na nás již netrpělivě čeká. U Dollaru si vyzvedáváme naše bíle Vitary a míříme rychle spát. Jsme utahaný jako koťata.
Zítra nás čeká La Paz Waterfall Garden.
1 komentář:
Chystáme se na Kostariku, hctěli bychom jet až dolu do Ojochalu, nemáte zkušenosti s cestováním?
Kontakt zabak.pilinka@email.cz
Okomentovat