Pálavské ráno

Světlo čelovky se mihotá po úzké stezce podél hráze Novomlýnské nádrže. Lehký opar se drží nad hladinou, která je střídavě hladká jako zrcadlo a hned zase zvlněná pod náporem nočního větru. Skrz rychle plující mraky sem tam vykoukne Měsíc. Mocné zimní souhvězdí Orion se majestátně tyčí nad jižním obzorem. Neklamná známka končícího podzimu.

Hlavou se mi honí jen jedna otázka. Stihnu to než se úplně zatáhne?

Letošní podzimní Pálava k našemu tradičnímu výjezdnímu zasedání fotoklubu Černá slunečnice není moc vlídná. Zatímco jinde v republice svítí přes den slunce, na Pálavu se nastěhovala podivná šedivá nálada, která se jí zuby nehty drží. Je to úplný opak počasí, které jsme zde zažili při naší první klubové návštěvě Pálavy před čtyřmi roky.

Úzká stezka se pomalu rozestupuje a s každým dalším krokem pomalu rozpoznávám mezi větvemi dnešní cíl. Velký košatý mrtvý strom, který se mocně tyčí nad hladinou aby tak připomínal to, že i zde dříve nebyla jen voda. Zvláštní atmosféru dotváří opodál ležící torzo jiného mrtvého stromu, nad kterým již voda zvítězila. Z dálky sem doléhá kanonáda z vinic.

Obcházím toto zvláštní místo a přemýšlím, jak to tady asi vypadalo,než sem vtrhla voda...

Snažím se zachytit tu zvláštní atmosféru končící noci, letících mraků, svitu Měsíce, Pálavy a nastupující zimy v podání hvězdného obrazce s názvem Orion. Stihnu jen dva záběry a pak se zatáhne. Tady je jeden z nich.

Noc rychle mizí a stejně tak rychle se nasouvá další oblačnost. Blíží se den a šedivka se vlády nad Pálavou vzdát rozhodně nechce. Jaké bude ráno a jestli Slunce dostane nějakou šanci kouzlit se světlem raději ani nepřemýšlím. Mám čas. Procházím si okolí a hledám další zajímavá místa, odkud zkusím zachytit druhé dějství dnešního rána. Jestli nějaké bude...

Někdy si říkám, že příroda má fotografy ráda. Umí ocenit to, že často vstávají v „nelidskou“ hodinu a plahočí se hodiny na předem či náhodně vybraná místa s jediným cílem - zkusit zachytit tu krátkou prchavou chvilku, kdy příroda umí vykouzlit neuvěřitelné barvy. Chvilku, která často trvá jen pár minut a pak, jako mávnutím proutku, je zase vše takové „běžné“. Nestává se to vždy, ale stává se to.

V tomto duchu jsem děkoval přírodě, že i tentokrát mi dala takovou malou odměnu ve chvíli, kdy jsem si již myslel, že nic nepřijde. Nakonec se probouzející Pálava zalila na pár minut do ranního růžového světla. Využil jsem skoro celý ten čas na jednu dlouhou expozici, aby i mraky přispěly svým dílem a nabažily se té prchavé růžové.

Je po všem. Cestou k autu jsem procházel šedivou krajinou, která ani na chvilku nedávala tušit, že tu před chvilkou bylo krátké světelné divadlo pro partu fotografů a párek opodál kvákajících kachen.

Určitě se sem ještě vrátím.