Den 6 až 10 - Pohoda v ráji

Když jsme se dozvěděli, že jedna zastávka na naší cestě kolem světa bude Francouzská Polynésie, konkrétně Tahiti a Moorea, bylo hned jasné, že si tu uděláme před Novým Zélandem odpočinkovou část. Těšili jsme se na krásné moře a teplo. Obojí nám bezezbytku vyšlo. Přiletěli jsme sem sice v období dešťů, ale i tak bylo stále krásně teplo. Sluníčko se ze začátku alespoň na chvilku ukázalo každý den a několik posledních dnů na nás svítilo od rána do večera. Člověk sice musel počítat stále s tím, že ráno nebo večer se přižene krátká přeháňka, ale často to bylo velmi vítané ochlazení.

Moorea Pearl Resort & Spa

Hlavní pomůckou se nám tak stal opalovací krém a panthenol - to pokud jsme na to první v dostatečné míře zapomněli. Zrádné bylo, že to opalovalo i přes mraky. Člověk se tak na verandě vyvalil do lehátka v domnění, že je slunce skryté pod hradbou mraků no a probral se z červeným břichem :-) Přišlo nám, že i naše 50tka byla na místní sluneční paprsky krátká.

Domečky nad lagunou

Období dešťů mi trochu komplikovalo mé fotografické záměry. Měl jsme vymyšleno několik nočních záběrů, ale s každým večerem se spolehlivě přihnaly mraky a bylo po focení. Trochu štěstí se na mne usmálo až poslední noc, kdy se na hodinu udělaly sem tam díry v mracích a mohl jsem improvizovat, protože samozřejmě ty díry byly převážně na opačné straně, než jsem potřeboval. I tak byl ale pohled na místní oblohu impozantní. Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientoval. Přeci jen souhvězdí Orion skoro nad hlavou u nás nemáme. Krásný byl pohled i na jižní stranu, kde se Velký Magellanův oblak dotýkal vrcholků okolních kopců a Mléčná dráha zářila mezi mraky jak třpytivá hvězdná cesta. Do toho k člověku doléhalo dunivé hučení Tichého oceánu a neznámé zvuky z okolních vod. Přemýšlel jsem o těch opravdových cestovatelích, kteří se vydali na cestu do neznáma a pro než hvězdy, které já dneska sleduji z pohodlí terasy bungalovu, znamenaly otázku bytí či nebytí. O důvěře, kdy oni věřili svým lodím, stejně tak jako my věříme letadlu, že nás dopraví za naším cílem. 

Hvězdné nebe nad ostrovem Moorea

Ostrov Moorea se stal naším domovem na sedm krásných dnů. Využili jsme je nejen k lenošení, ale i k poznávání.

Asi největší legraci jsme si užili při poznávacím "safari" po ostrově. Využili jsme toho, že při této cestě se dostaneme i do částí ostrova, které jsou normálně nedostupné anebo, jako jedna vyhlídka, dokonce i privátní. Ráno v 8 hodin na nás čekal náš průvodce Alex. Proběhlo klasické seznamovací kolečko, které se protáhlo o představení příběhu Běty a Wolfiho, kteří samozřejmě cestovali s námi. Pak jsme naskákali na korbu landroveru a vyrazili vyzvednout ještě jednu dvojici z Kanady do sousedního resortu. I když se ostrov zdá malinkatý, tak nám cesta zabrala skoro půl hodiny, protože jeho pobřeží je velmi členité a musí se každá větší či menší zátoka objíždět. Měli jsme ale zase možnost se podívat na obě strany slavné Cook's Bay. Po příjezdu do sousedního resortu využíváme čekání na spolucestovatele k bližšímu seznámení s Alexem, který mimo všechny své aktivity obhospodařuje i vlastní nedaleký ostrov. Po akademické čtvrthodince se cestovatele podařilo objevit, byli jsme komplet. Hurá za poznáním.

Opunohu Bay

Naše první cesta vedla na vyhlídku, ze které bylo možné obdivovat naši severní část část ostrova a jeho zátoku Opunohu. Cesta na vyhlídku byla dost strmá, landrover měl co dělat se tam vyšplhat a myslím si, že za deště nebo mokré cesty to může být opravdu velmi dobrodružná část safari. Výhled se ale nabízí impozantní. Slunce docela praží, tak uděláme několik snímků, pokocháme se a vyrazíme za další částí. Rozpálenou vyhlídku střídá hustý prales, kterým se prodíráme po cestě z sytě červené hlíny. Jedeme do samého srdce ostrova, kde leží starý sopečný kráter, který dal před cca. 2 milióny let ostrovu vzniknout a dnes je z jeho dna krásný výhled na horu Mouaroa a Atiati. Je to vždycky zvláštní pocit, když člověk stojí v místě, které před mnoha milióny let vrhalo tuny hmoty z nitra Země na její povrch. Od Alexe dostáváme na této zastávce hutný exkurz do historie celé Francouzské Polynésie. Po hodině dějepisu nasedáme opět na korbu a vydáváme se na nejhezčí vyhlídku ostrova, která má vskutku místní název - Belvedér. Nicméně výhled nabízí úžasný. Ve středu celé scény se tyčí hora Rotui, která má po obou stranách hluboce zaříznuté zátoky. Vpravo je Cookova a vlevo zátoka Opunohu. Chvilku přemýšlím nad tím, jakou kompozici zvolit. Nakonec využívám i šedý filtr, který prodlouží expozici až na jednu minutu. Mraky, které se valí přes vrchol hory Rotui dodají celé scéně na dynamičnosti a já tuším, že se mi možná povedla docela pěkná fotka. To se již ale na vyhlídku hrnula skupina asi 20 čtyřkolek, takže byl nejvyšší čas Belvedér opustit a navštívit část, která se věnuje historii osídlení. Alex nám tu dal i kurz astronomie, kdy popisoval jaké hlavní hvězdy a souhvězdí používali místní pro navigaci, aby nakonec uprostřed nekonečného Tichého oceánu našli ráj. Další cesta nás vedla vnitrozemím, které bylo místy docela hustě osídlené, takže je vidět, že né všichni z necelých 16 tisíc obyvatel žijí pouze u pobřeží. Navštívili jsme i malou farmu s nabídkou místních dobrot k ochutnání i zakoupení a nezbytný suvenýr shop, kde jsme si místo kravin koupili dobře vychlazené místní pivo a bylo nám pěkně. Alex nás zase postupně rozvezl a při loučení s námi měl hlavní starost, jestli se akce líbila Bětě s Wolfim a že musí doma povyprávět, koho to dneska měl na safari :-) I nám se to moc líbilo a pokud tu někdy budete, ptejte se po safari s Alexem.

Na dně kráteru

Moc jsem se těšil, že budu popisovat i naše kulinářské zážitky. Nutno ale přiznat, že tohle bylo pro mne trochu zklamání. Je znát, že tyto resorty jsou nastaveny na určitou klientelu a tak pro nás bylo docela zklamáním, že nabídka místních jídel byla velmi omezená. Pokud člověk šel na večeři, tak si mohl dát lososa, steak, kuřecí prso na grilu atd. Prostě taková klasika. Samozřejmě, že aranžmá je přizpůsobeno místním podmínkám, ale jinak je to jídlo, které si dáte i u nás. Ale naštěstí se každý večer nabízelo i menu, které většinou skrývalo i nabídku plus mínus místního pokrmu, nebo nějaké překvapení. Bláňa tak otestovala několik místních ryb. Asi nejbáječnější byla skvěle připravené parrot fish, kterou Bláňa zařadila jako to nej, co tu měla. Musím přiznat, že chutnala moc i mně :-) Při jednom menu Bláňa objevila i předkrm, který zase zcela odrovnal mne a je to moje nej, co jsem tu měl. Byl to tuňák marinovaný v kokosovém mléce s limetkou a podávaný ve vydlabaném kokosovém ořechu s kousky čerstvého salátu. Hotový koncert. Musel jsem se hodně držet, abych to Bláně celé nezbaštil. Smutnil jsem si, že to bylo jen v nabídce menu pro ten večer. Ale má touha měla být vyslyšena, protože o pár dnů později byl tento předkrm v bufetové nabídce slavnostní večeře. Byl opět úžasný. Zkusili jsme i nějaká vína, ale moc nám nechutnala a tak jsme přešli na místní pivo Hinano, které je překvapivě dobré. Má jedinou nevýhodu, že se podává po třetinkách a není úplně snadné přesvědčit obsluhu, že jich člověk vypije více než jedno :-)

Tančící oblaka

V předchozím díle deníčku jsem popisoval, jak nám paní na recepci resortu vychvalovala náš domeček na kuřích nožkách, že je nejlepší atd. Bral jsem to jako klasické reklamní povídání, které říká všem klientům každého domečku. Po tom týdnu jsem jí ale musel dát za pravdu. Jako hlavní výhodu paní zmiňovala, že náš domeček je umístěn z jedné strany na okraji korálového útesu a druhá část je již na hloubce, která rychle padá až do dvaceti metrů. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, ale až po čase jsme zjistili, jakou to má výhodu. Jednak bylo, až na první dva dny, vidět až opravdu do těch dvaceti metrů, ale hlavně jsme byli na trase místních mořských obyvatel kolem ostrova. Každý den nás tak navštěvovali žraloci, kteří to tu obeplouvali s železnou pravidelností. Viděli jsme rejnoka i karetu obrovskou, která se u nás několikrát vynořila a předváděla se tak dlouho, že i nepřipravený fotograf byl schopen rozjet natáčení a pořídit si nezapomenutelnou vzpomínku. Stejně tak nás dvakrát budili delfíni, kteří zdrhli ze zátoky kapitána Cooka, kde je nabízejí jako hlavní atrakci a tak je po čase pronásledovala smečka lodí plná lačných turistů. O nepřeberných barevných rybkách na "našem" korálovém útesu ani nemluvě. Byla to úžasná podívaná, na kterou by se člověk vydržel dívat hodiny a hodiny.

Ostatně čas tu pocitově ubíhal svým tempem a po pár dnech už člověk nevěděl, jestli je úterý či čtvrtek. Nebylo to důležité. Stačilo se těšit z drobných radostí, jako třeba z pokroků postupně ožívajícího "géčka" (Canon G11), které se nám povedlo utopit při dobrodružné plavbě na kajaku. Stejně tak z hojících se drobných ran na nohách, které jsme si při té příležitosti pořídili. Nebo z potěšení, když každý večer po příchodu z večeře nás čekalo na posteli překvapení v podobě čerstvé květiny Tiare a knížečky s novým příběhem z historie ostrova Moorea.

Tanečnice

Člověk si také uvědomí, jak rychle si zvykne na věci, které mu budou chybět. Pro mě je to vůně moře a dunivá kulisa vln Tichého oceánu, která mne probouzela i ukládala do snů. Do snů, které se můžou opravdu splnit. Nikdy by mne nenapadlo, když jsem jako kluk hltal knížky o dobrodružných výpravách mořeplavců kolem světa, že se na Tahiti někdy podívám. Každý den jsem se proto musel štípnout, že se mi to nezdá…

Rybář