Den 14 a 15 - V zemi sopky Tongariro

Na cíl dnešní cesty jsem se těšil jak malej Jarda. Sopky mne odjakživa přitahovaly pro svou sílu, kterou umí ničit, ale i dávat nový život. Zatím jsme však ještě v malebné Whitianze, ze které nás čeká dlouhý přejezd do městečka Turangi ležícího ve stínu sopky Tongariro.

Ráno nás vítá svěží vzduch od moře a prosluněné nebe. Bláňa vyčaruje úžasnou snídani a jen neradi se loučíme s podmanivou atmosférou, kterou Whitianga sálá. Pokud někdy pojedete na Coromandel, určitě se tady zastavte a minimálně se projděte po místní krásné pláži.

My už ukrajujeme první kilometry z naší dnešní cesty. Na jízdu vlevo jsem si již docela zvykl. Na křižovatkách blikám místo stírání oken, rozhlížím se správným směrem, odkud můžu čekat auto a zvládám i další nástrahy jízdy vlevo. Jen stále cítím, že mozek s touto variantou jízdy i tak intenzivně bojuje a nebo zapojil nějakou jinou část, která do teď spala a dost nevrle reaguje na to, že musí něco řešit. Mé pokroky ale poznám podle toho, že sem tam slyším pochvalu od Bláni, jak se jí pěkně jede a že již konečně nesbírám patníky :-)

Naší první zastávkou se stalo městečko Whangamata, které je pověstné svou krásnou pláží. Jsme hodně namlsaní z pláže Mercury Bay, ale i tak neodoláme a k pláži zajedeme. Nelitujeme. Z malého parkoviště se k pláži schází hlubokým pískem, který je příjemně rozehřátý. Pláž tvoří dlouhý oblouk kam až oko dohlédne. Její břeh omývá vlna za vlnou. Sem tam některé narostou do výšky a následně se lámou čehož využívají začínající surfaři všech věkových kategorií k tréningu. Pláž je písčitá ale bez jediného kamínku nebo mušle. Opět neodolám, sundám sandále a vyrazím do vln. Občas přijde jedna silnější a vodu mám až po kolena. Za začátku se voda zdá studená, ale po chvilce již příjemně chladí. Vydržíme se tu procházet skoro hodinu. Nechce se, ale musíme dál.

Pláž městečka Whangamata

Než ale vyrazíme, čeká nás další nový zážitek - benzínová pumpa. Kolega z práce Honza mne sice informoval, že je to tady jako u nás - člověk přijede, načepuje, zaplatí a je to. Ale kdo ví. Cestou potkáváme pumpu BP. Zajedeme tedy ke stojanu, vybereme bezolovnatý 91 a zkusíme to pustit. Hurááá, jede to. Do auta se řinou naše první litry. Jsou to drobné denní radosti, které nás tu jako nové cestovatele čekají. Stejně jako se včera Bláně povedlo rozjet pračku a sušičku na dolárky. Máme plno, hurá za sopkou.

Naše cesta vede aktivní geotermální oblastí v okolí města Rotorua. Nikde ale nezastavujeme, protože se tudy budeme za dva dny vracet. Užíváme si tedy jen místní nezapomenutelné vůně.

Také nás tady vypeče navigace v iPhone Sygic, která nám během cesty zcela sežere baterii. Docela nás to překvapilo, protože k tomu došlo rozhodně dřív, než u stejně dlouhé cesty na poloostrově Coromandel. No co už. Trochu mne to naštve, protože to je další mínus, která si tato navigace připisuje. Mezi další mínusy patří třeba úplně zcestné informování o povolených rychlostech (ještě že místní značení je na vysoké úrovni) a docela zákeřné špatné plánování cest, kdy jí očividně blbne odbočování. Díky tomu pak plánuje velké zajížďky, aby se člověk jen otočil do protisměru. Je nutné tak každou trasu nejprve projet, než se začne člověk navigovat. Baterie je skoro na nule, nezbývá než vytáhnout Macbooka a napájet iPhone z něj. 

K večeru přijíždíme do městečka Turangi, kde na nás čeká opět krásné ubytování v Creel Lodge. Paní na recepci nás srdečně vítá a povídá nám, že její babička byla z Prahy. Jojo, svět je malá hrouda. Zařídíme si ranní odvoz prvním autobusem k výchozímu bodu cesty, která nese název Tongariro Alpine Crossing.

Zaskočíme do supermarketu nakoupit nějaké zásoby. Upečeme si k večeři pizzu, dáme si k ní červené vínko a spokojeně usínáme s očekáváním velkého dne.

Večeře v Creel Lodge

Ráno nemůžu dospat. Vzbudím se s předstihem a tak posouvám očima ručičky hodinek, ať už zvoní budík. V 6:15 musíme být před motelem, aby nás vyzvedl autobus směřující do národního parku Tongariro. Vše klapne. Nastupujeme do tranzitu plného pospávajících skupinek dalších turistů. Cestou dostáváme základní informace o počasí, větru i situaci okolo aktivní Te Maari, která zapříčinila to, že trek je pouze poloviční a je nutné se uprostřed cesty otočit a stejnou cestou se vrátit zpět. Vyplňujeme také formuláře pro případ, že se nevrátíme zpět, aby po nás mohlo být vyhlášeno pátrání.

Cestou se dává do deště. Říkám si, že snad předpověď nelhala a bude to jen malá přeháňka a nebude nám pršet celý den. Na parkovišti u výchozího bodu to je naštěstí již jen drobné mrholení. I tak je ale cíl dnešní cesty zcela ponořen v mracích. Vypuštěná grupa se postupně roztrhává a já jen nestačím zírat na oblečení a obuv některých turistů. Všude se píše, že jde sice o poměrně nenáročný trek, ale každý by měl být náležitě vybavený, protože jak to již na horách bývá, počasí může být nestálé a z krásného počasí může být rázem sníh. Tím spíš, že v horních partiích většinou fouká ostrý studený vítr. Říkám si, že rozsáhlá osvětová snaha správy parku je zcela marná. 

Asi nejvíc mne zaujme skupina děvčat, kterou jsem si přejmenoval na "Spice Girls". Mají na sobě lodičky, krátké svítivě barevné šortky pod zadeček a něco jako svetřík, který byl ale zcela jistě značkově stylový. Jen jsem na nich viděl, že jsou zmrzlé až na kost. A to jsme je míjeli asi po půl hodině chůze v té nejlehčí části treku. Kam se dneska tahle skupinka dostala opravdu nevím, ale štěstí bylo, že se počasí vylepšovalo.

U Soda Springs končí nejlehčí část treku, která je označena na značce jako hodina s úsměvem. Před nástupem do další části jsou opět velké cedule, které důrazně upozorňují turisty, aby zvážili své oblečení a možnosti, protože v následující části jde již do tuhého. První náročná část vede do sedla Mangatepopo. Tady už začínám funět a oceňuji, že jsem si večer hodně rozmyslel každou věc, kterou mám ve fotobatohu. Hlavní ale je, že se nám postupně s každým metrem rozpouští oblačnost, kterou necháváme za sebou v údolí a o slovo se hlásí modrá obloha. Po pravé straně začínáme vidět barevný vrcholek kužele sopky Ngauruhoe, který končí až ve výšce 2287 metrů. Nelze si nevšimnou malého proužku kouře, ale poslední erupce byla v roce 1977. Hlavní aktivní oblast je nyní o několik kilometrů severně za jezerem Blue Lake.

Pohled na sopku Mount Ngauruhoe

Odměnou za námahu při výstupu je dlouhá cesta po rovince South Crateru. Vpravo se tyčí Ngauruhoe a vlevo Tongariro. Člověk se na tom půl kilometru krásně zrelaxuje. Vymyslím si tu jeden záběr, který udělám cestou zpět. Teď to nechci zdržovat. Máme před sebou další výšlap po stěně Red Crateru. Terén je již komplikovanější. Cesta je "vyšlapaná" v měkkém terénu plného jemných kamínků a prachu. Stačí trochu nepozornosti a člověk rychle sklouzne zpět. Z této cesty se ale otevírají nové úžasné pohledy na obě strany. Hlavně pohled na starý vulkanický komín vpravo je úžasný. Ty barevné kombinace jsou skoro až k neuvěření.

Red Crater

Cesta Red Craterem nás zavede do posledního oficiálního bodu dnešní trasy na vrchol North Crateru. Tady je velká cedule, která upozorňuje návštěvníky, že vzhledem k velké aktivitě nedalekého kráteru Te Maari je toto poslední bod a za něj se nesmí. Z vrcholu North Crateru je krásný výhled na níže položená jezírka Emerald Lakes a vlevo v pozadí obří jezero Blue Lake nad jehož pozadím se vznášejí zlověstná oblaka hustého dýmu z kráteru Te Maari. Neklamná známka toho, kdo je skutečným vládcem této oblasti. Aktuální období aktivity začalo 6. srpna loňského roku a poslední větší erupce nastala v listopadu. Od té doby kráter Te Maari dýmem připomíná, že tu stále je a ještě neřekl poslední slovo.

Uděláme si tady s Bláňou odpočinkový bod před cestou zpět. Pořizuji několik záběrů a zvažuji, jestli přeci jen k jezírkům nesejdu, jako několik dalších jednotlivců. Nakonec se ale rozhodnu, že to nemá cenu riskovat. Sopky jsou nevyzpytatelné a správci parku asi vědí, proč ta cedule je tady a né jinde.

Jezírka Emerald Lakes

Nafotím tu několik motivů. A začneme se pomalu stejnou cestou vracet zpět. Ono se to nezdá, ale čas tu letí velmi rychle a my musíme být na parkovišti nejpozději v 16:30, kdy odjíždí náš poslední autobus do Turangi. Vím, že cestou mám vymyšleno několik záběrů, takže nabereme velké zpoždění proti časům udávaným na informačních cedulích.

Do kopce člověk vždycky funí a občas i nadává, proč to všechno nahoru vleče, ale nakonec se asi nejhůř jde dolů. Je třeba dávat pozor na každý krok a pořád si říkat: nesmíš se kochat, nesmíš se kochat. Je to ale těžké, protože po obloze se začínají honit mraky a jejich stíny dodávají krajině zajímavou plasticitu a místa, která v plochém světle nezaujmou najednou vypadají zajímavě. Musím ale volit každý záběr, protože vše stojí čas.

Kouřící Te Maari, Blue Lake a Emerald Lakes, NP Tongariro

Poslední velkou zastávku uděláme u vodopádu Soda Springs, který mísí efekt padající vody, červených kamenů a zelených rostlin. Pak už nás čeká jen cesta na parkoviště. Nakonec zjišťujeme, že jsme nabrali větší zpoždění, než jsme si mysleli a musíme hodně přidat do kroku, abychom stihli být zpět do půl páté. Přicházíme asi 10 minut před odjezdem. Máme děsně veselou řidičku, která celou cestu něco povídá, pořád někam ukazuje a i podle stylu jízdy, který připomínal vlnovku, je vidět, že jí dění na silnici moc nezajímá. Kupodivu se ale nikde nevysypeme a zaveze nás zpět do Creel Lodge.

Máme z dnešního výletu nesmírnou radost. Bylo to super! Pohledem fotografa by to chtělo ještě jeden den, protože bych věděl co a jak a mohl bych udělat lepší fotky. Ale já se jednou vrátím! Za odměnu si dojdeme koupit pár piv a dáme si je oslavně k salátu k večeři a na zdar dnešní cesty. Zítra kraj pod sopkou Tongariro opustíme a podíváme se do aktivního geotermálního kraje Rotorua.

Spokojení cestovatelé na dně South Crateru

Pár rad pro cestu Tongariro Alpine Crossing:

• Sledujte web správy parku na adrese: http://www.doc.govt.nz/parks-and-recreation/tracks-and-walks/central-north-island/ruapehu/tongariro-alpine-crossing/ . Zde se dozvíte, jaká je aktuální situace, jestli jsou otevřena parkoviště i pro soukromá vozidla (v době naší návštěvy byla obě parkoviště uzavřena a bylo nutné používat komerční autobusy). Zjistíte zde i jaká část trasy je otevřena a předpověď počasí.
• Nepodceňujte počasí. Ráno byla dost zima (Bláňa upotřebila rukavice i kulicha!), přes den pražilo slunce ale foukal silný studený vítr.
• Pokud musíte využít komerční odvoz, tak si ho zařiďte v místě ubytování - vyzvednou a vrátí vás sem. Na výběr dostanete časy odjezdu. Stejný dopravce vás pak doveze zase zpět. Ověřte si čas posledního odjezdu vašeho dopravce. Z toho, co jsme viděli, tak moc nečekají. Z Turangi stála zpáteční jízdenka 40 NZD za jednoho.
• Výstup (v aktuální poloviční konfiguraci) je možné rozdělit na 4 části: pohodová hodinka, hodinový výšlap, pak 20 minut pohodová rovinka a pak 30 minut závěrečného stoupání na North Crater. I když se místy zapotíte, tak to není nic, co by průměrný turista nevyšel. 
• Jestli chcete mít klid, vyražte spíš ráno. Když jsme odpoledne scházeli, tak cesta i sopka vypadala jak Petřín za pěkného počasí -  takové tam byly davy a to jsme tam rozhodně nebyli v hlavní sezóně.
• Pořád si hlídejte čas. Dolu je to časově velmi podobné jako nahoru, ač se to nezdá.
• Počítejte s tím, že pokud hodně fotíte, je třeba mít vetší časové rezervy.
• Nezapomeňte si polarizák (barevné potoky, Soda Springs, jezírka, pláně…).
• Lokalita je hodně na široké sklo, ale delší objektiv typu 70-200 rozhodně také využijete.
• Stativ zvažte podle počasí a fotografických záměrů. Já ho táhl kvůli dlouhočasovkám. Jinak by se to při vyšším ISO dalo bez problémů zvládnout bez něj.  
• S odstupem bych se asi na Tongariro vypravil 2x. Podruhé už bych lépe věděl co a jak.