Jak na zmenšení fotografií pro web

V poslední době jsem dostal několik dotazů  na nástroje a postupy, které používám pro zmenšování fotografií na můj web. Protože bylo několik dotazů doprovázeno popisem metody, kterou autor aktuálně používá, nestačil jsem se občas divit, kolik kroků a programů je nutné pro zmenšení fotografie použít.

Rozhodl jsem se tedy, že popíši postup, který používám již od mého prvního digitálního fotoaparátu Pentax istD. Přišel jsem na něj metodou pokus omyl a není tak tedy podpořen žádným sofistikovaným výzkumem :-) Spolehlivě mi ale funguje pro velikosti webových fotografií 600 až 1200 pixelů (větší jsem zatím nedělal). Na této metodě se mi líbí její rychlost a pak celkově jemné podání výsledné zmenšené fotografie.

Co používám za programy?

Jak jsem se již několikrát zmínil zde na blogu, pro finalizaci snímků na web nebo tiskárnu používám program Adobe Photoshop Elements. Je to odlehčená verze plnohodnotného Photoshopu, ale za ta léta jsem se zatím nedostal do stavu, že bych potřeboval silnějšího brášku. Je to asi i tím, že se snažím maximum úprav udělat již ve fázi "vyvolání" z RAWu. K tomu používám již několik let program Capture One Pro od společnosti Phase One. Pokud připravuji fotografii pouze na web, třeba do fotoblogu, pak je výstupem většinou JPG soubor v plné kvalitě, který se mi z Capture One otevře v Adobe Photoshop Elements. V případě, že snímek potřebuje ještě nějakou úpravu, kterou nejsem schopen udělat v Capture One, pak ji udělám teď v Photoshopu.

První krok

Jednorázové zmenšení fotografie metodou bilinear

Prvním krokem je vlastní proces  zmenšení. Na obrázek v plné kvalitě, jak se mi načetl z RAW konvertoru, použiji funkci Image Size (ALT + CTRL + I ). Což je standardní dialog pro zmenšování nebo zvětšování . Zvolím požadovanou výslednou šířku nebo výšku obrázku a pak si vyberu metodu Bilinear. Je to taková popelka o které se ve většině návodů moc nedočtete, protože je spíše propagovaná metoda Bicubic. Já si ale myslím, že pro zmenšování na web a mé oko, dává bilineární metoda nejlepší výsledky. Pak stačí dát OK a je první ze dvou kroků za námi.

Druhý krok

Druhým krokem je jemné doostření zmenšené fotografie, která většinou postrádá požadovanou ostrost. Na to používám další oblíbenou funkci Photoshopu a to Unsharp Mask (Doostřit). Hlavní zásadou, kterou se při doostřování řídím je, že méně je více. Vždy se snažím umístit dialog tak, abych případné změny viděl hned na celé výsledné fotografii jako celku a náhledové okno v dialogu využívám pro kontrolu ostrosti konkrétního vybraného detailu nebo detailů.

A teď co kde nastavit.

Doostření fotografie pomocí Unsharp Mask

Pro doostřování zmenšených fotografií na web mám v drtivé většině jednu stálici a tou je položka Radius (Poloměr), kterou mám pro 99.9% fotografií nastavenou na hodnotu 0,8. Nemá to žádné matematické vysvětlení, prostě mi to tak nějak časem vyšlo.

Druhá hodnota, která se moc nemění, je Threshold (Práh), který mám buď 0 nebo 4. Tady už mohu doplnit i stručné vysvětlení. Threshold (Práh) funguje tak, že říká, jak velký rozdíl mezi okolními pixely musí být, aby byly zařazeny do zaostřování. Čili čím nižší hodnota, tím více pixelů zaostřuji, což může být fajn, ale pokud máte třeba černobílou fotografii, kde je schválně zahrnuto i větší zrno (šum), tak dávám hodnotu 4, která při ostření ignoruje jednotlivé zrno, ale zaostřuje pouze větší detaily na fotografii. Nevytahuje vám tak zbytečně zrno na úkor obrazu. Je to ale jen jeden příklad, kde používám vyšší hodnotu. Nicméně pro osvětlení je to myslím nejnázornější.

No a konečně tu je Amount (Míra), která říká, jak moc silně chcete předchozí dvě volby na fotografii použít. Je to hodnota, která je nejvíce proměnná a která by se neměla odvíjet od nějakých standardních doporučených čísel, ale měla by odpovídat výslednému vzhledu celé fotografie. Mé hodnoty pro zmenšování na web se pohybují převážně mezi 30 až 80 %. Při změně této hodnoty je třeba mít vždy na paměti, že její "sílu" zásadně ovlivňují dvě předchozí volby.

Výsledné zaostření kontroluji tak, že si střídavě zaškrtávám a odškrtávám volbu Preview (Náhled) v dialogu Unsharp Mask (Doostřit). Můžu tak vidět, jaký vliv konkrétní nastavení doostření na celou fotografii mělo. To samé je možné dělat s vybraným detailem v dialogu, kde stačí na obrázek kliknout a držet tlačítko a uvidíte podobu před zaostřením. Pokud se tlačítko myši pustí, zobrazí se zaostřená podoba. Touto metodou si projdu a zkontroluji vybrané detaily nebo choulostivá místa snímku.

A to je celé. Tady to zabralo několik odstavců, ale realita života je taková, že takto zmenšit a doostřit fotografii zabere jen několik sekund. Dle verze Photoshopu je možné si tyto dva kroky uložit i jako makro a pak to mít na jedno kliknutí.

Na závěr přikládám jedno ukázkové srovnání fotografie po zmenšení a doostření.

Ukázka výstupu zmenšení metodou bilinear a doostřením přes Unsharp Mask

Pentax 645D a mé první dojmy

Loni v březnu jsem článek PENTAX 645D – zázraky se dějí končil s tím, že jsem zvědav, kdy se Pentax 645D vyklube z fotobatohu kamarádů z Černé slunečnice – Michala Hejny nebo Ivana Bumby, kteří ještě stále fotí na film. Rok se sešel s rokem a před víkendem mi Ivan oznamoval radostnou zprávu - mazlík je doma. Slovo dalo slovo a v neděli jsem se sešel s Ivanem u Miloše Kokeše v jeho ateliéru s cílem Pentax 645D trochu prozkoumat.

A jaké jsou mé první dojmy?

Je to pěkný těžký macek. Přesto má vynikající ergonomii a skvěle se drží. Pentax využil velikosti středoformátové zrcadlovky a na velikosti jednotlivých ovládacích prvků rozhodně nešetřil. I když se možná někdy velikost tlačítka či kolečka zdá až úsměvná, je jasné, že při ovládání se člověk rozhodně nesplete a fotoaparát půjde snadno ovládat i v zimě v rukavicích.

Opravdovou lahůdku skrývá hledáček. Přiložením oka se člověk rázem ocitne v hotovém kině. Obraz je jasný, čistý a patřičně velký. Je to fakt zážitek. Nutno poznamenat, že Pentax si musel na hledáčku dát opravdu záležet, protože Pentax 645D postrádá režim Live View (!), čili pro přesné zaostření má uživatel jen a pouze hledáček, nebo se musí spolehnout na služby autofokusu.

Když jsem již nakousl autofokus, tak se musím zmínit o velmi dobrém pocitu z rychlosti, jakou autofokus Pentaxu 645D cvičil s objektivy, které na něm Ivan testoval. Pravou sílu autofokusu sice pentaxí 11 bodový SAFOX systém předvede až s novou řadou objektivů vybavených SDM pohonem, ale i s klasickým motorem odvádí skvělou práci.

Zážitkem je i vlastní snímání, protože se Pentaxu povedlo opravdu velmi pěkně vyladit chod závěrky, který je pěkně tlumený a tichý.

Při průzkumu možností Pentaxu 645D jsme samozřejmě neodolali i nafocení několika testovacích snímků. Z nich mne asi nejvíce zaujalo to, že 40Mpix Kodak čip odvádí opravdu excelentní práci při ISO 100 až 400. ISO 800 je z mého pohledu také výborné a použitelné je i nejvyšší ISO 1600. Z hlediska dynamického rozsahu se nekoná žádné velké překvapení. Člověk si musí hlídat světla a získává velký prostor ve stínech. Zkrátka digitál :-)

Pentax 645D produkuje obrázky o velikosti 7264 x 5440 pixelů (pro srovnání - Canon EOS 5D Mark II produkuje snímky o velikosti 5616 x 3744). To umožňuje tisk fotografií o rozměru 62 x 46 cm při 300 DPI bez nutnosti převzorkování. Při 200 DPI, což je použitelné pro tisk větších fotografií, to je již 92 x 70 cm bez převzorkování. Myslím si, že to je pěkná hromada dat :-) Při ukládání do nativního RAW formátu PEF je třeba se připravit na 50 – 80 MB na snímek. Velikost JPG, kterou vytvářel s RAWem fotoaparát, byla od 15 do 20 MB.

Z velikosti RAWu vychází i nároky na rychlost SD karty, pokud u focení člověk nechce usnout. Nevím, co přesně měl za kartu Ivan, ale po nafocení snímku bylo třeba počkat průměrně asi 5 sekund, než bylo možné si snímek pořádně prohlédnout. Po celou dobu vesele svítila ledka označující aktivitu zápisu. Pokud by to měla být obecná vlastnost, tak měl Pentax ty přesýpací hodiny, označující zpracování snímku a ukládání, udělat trochu zábavnější :-)

Tolik mé první stručné dojmy. Nejde tedy o žádný test, recenzi, ale jen a pouze o rychlé první dojmy, které jsem posbíral během krásné sluneční neděle na zahradě fotoateliéru s kávou, bábovkou a gulášem k tomu :-). Pentax 645D na první dojem vypadá skvěle a podle všeho produkuje i očekávatelně excelentní výstupy. Jediné, co mně osobně vadí, je absence režimu Live View, který dost využívám. Ale třeba časem přijde 645D Mark II a nechám se již přemluvit :-)

Ani jsem si při tom všem zkoumání neuvědomil, že s Ivanem a Milošem zažíváme v pravdě historický okamžik. Končí tím definitivně éra filmu v našem fotoklubu Černá slunečnice. Ivan byl posledním členem, který dosud fotil pouze na film.

Tento týden nás čeká tradiční jarní výjezdní zasedání fotoklubu, kde doufám Pentax 645D potrápíme již v reálné krajinářské fotografii.

Naprosto fantastické video polární záře

Ole Christian Salomonsen zpřístupnil fantastické video polárních září, kterému věnoval více než šest měsíců a použil pro něj přes 50 tisíc záběrů pořízených pomocí digitálních zrcadlovek Canon EOS 5D Mark II a Canon EOS 7D.

Výsledek je naprosto famózní. Při jeho sledování jsem si hned vybavil těch několik nocí, které jsem mohl s polární září trávit u nás doma. Severní Norsko je ale pro sledování polárních září zemí zaslíbenou a na výsledném videu je to znát.

Pohodlně se usaďte, vylaďte si zvuk a pak se nechte unášet na sever Norska do kraje, kde nocím vládne polární záře.


In The Land Of The Northern Lights from Ole Christian Salomonsen on Vimeo.

Polární záře nejsou ale jen doménou severských krajů.

• Galerie fotografií polární záře z ČR 

Když mlha čaruje na Studenci

České Švýcarsko je krajinou mnoha tváří a pro fotografa má nachystané vždy nějaké to překvapení. Stačí být jen ve správný čas na správném místě. O tom, že to funguje, jsem se mohl přesvědčit během jednoho podzimního rána.

Časně ranní krajina Českého Švýcarska byla zahalena do husté mlhy. Ani z Křížového vrchu, mého oblíbeného místa pro rozhlížení, nebylo vidět dále než pár metrů před sebe. Bylo mi hned jasné, že musím někam hodně vysoko. Volba byla jasná. Hurá na Studenec. Z parkoviště jsem na vrchol vyrazil ještě za tmy. Mlha začala ustupovat až v polovině cesty na vrchol. S každým metrem k vrcholu se o slovo začalo hlásit i svítání.

Svítání nad Českým Švýcarskem

Na vrcholu jsem udělal pár záběrů, ale tušil jsem, že pravé divadlo se brzy začne odehrávat dole. Mlha se totiž začala pod náporem nízkého podzimního slunce pomalu rozpouštět a v kombinaci s množstvím stromů v údolí začala vytvářet velké množství zajímavých světelných situací.

Rychle jsem se sbalil a po pár minutách se již toulal po namrzlých loukách pod Studencem. Mlha na louky střídavě přicházela a zase odcházela. Vyhlédl jsem si skupinu stromů a stačilo si jen nějaký čas počkat než dorazí další várka té pravé podzimní mlhy a slunce se dostane na správné místo.

Paprsky

Mám z toho místa celou sérii snímků. Na web jsem zvolil nižší pohled, který dává prostor slunečním paprsků v mlze i namrzlé ranní louce. Rozdíl jasů byl extrémní, protože část louky, kde jsem stál, byla stále ještě ve stínu opodál stojícího kopce, ale mlžné paprsky v korunách stromů byly velmi jasné. Využil jsem služeb nejsilnějšího šedého přechodového filtru LEE pro srovnání jasů a polarizační filtr se postaral o odstranění odlesků z namrzlé trávy. 

Slunce s každým okamžikem sílilo a mlha se postupně vytrácela z krajiny. Cestou zpět k autu mne ještě zaujalo ostré slunce, které se dralo skrz smíšený les a mizející mlhu.

Podzim

 

Černá slunečnice vydává výroční ročenku

Když někdy přemýšlím o tom, co mne ve fotografii ovlivnilo, tak jsou to tři momenty.

První moment nastal na podzim v roce 1987, kdy mne kometa Bradfield 1987s přivedla na hvězdárnu ve Vlašimi. Ocitl jsem se v prostředí, které mne ovlivnilo ve všech směrech jak je to jen možné. Příchod na hvězdárnu zcela překopal i můj vztah k fotografii. Byla to temná komora hvězdárny, kde jsem si vyvolal svůj první film a s úžasem sledoval pohupující se papír ve vývojce, na kterém se pomalu rodil obraz.

Druhý důležitý moment se odehrál na podzim roku 2001 na Šumavě. Fotografický workshop časopisu PhotoLife mne vrátil po velkém útlumu k fotografii. Nikdy bych nevěřil, jak neuvěřitelně silně nabíjecí víkend mne čeká. Myslím si, že záblesky té energie, kterou jsem si tenkrát odvezl, jsou i po těch letech stále ve mně.

A konečně moment třetí. Shodou okolností je opět podzim, jen se píše rok 2005. Přijímám pozvání od mého kamaráda Ivana Bumby a jedu na víkend s partou lidí, která si říká Černá slunečnice. Během toho víkendu na Šumavě se stala spousta událostí, které ale po čase končí tím, že se stávám členem fotoklubu Černá slunečnice.

Tento snímek ze Zhůří vznikl na mém podzimním setkání
s členy fotoklubu Černá slunečnice na Šumavě.

Černá slunečnice je pestrá parta lidí, která v loňském roce oslavila kulaté – desáté – výročí od svého prvního oficiálního setkání. Na začátku stál Jan Karbusický - vydavatel časopisu PhotoLife a pořadatel workshopů na Šumavě. Ve dvou podzimních víkendech se na Šumavě potkala skupina lidí, která si následně řekla, že by bylo škoda se nepotkávat i nadále. Tak začala společná cesta, která již trvá jedenáctý rok.

Když jsme v roce 2009 připravovali vydání naší první klubové ročenky, bylo to pro všechny něco nového a nebýt síly Michala Hejny, který neúnavně všechny povzbuzoval, tak kdo ví, jak by to dopadlo. Výsledná ročenka byla ale skvělá a nám bylo jasné, že desáté výročí si bude žádat něco víc.

Naše zkušenost s prací na ročence přišla v pravý čas, protože jak říká jedno přísloví – štěstí přeje připraveným. Michal tak nemusel neustále uhánět autory, abychom měli kvalitní obsah, ale spíš se začal dostávat do situace, kdy bylo jasné, že se do ročenky nevejdeme. Když už se Michal připravoval na „populární“ roli cenzora, navázal Aleš Zídek kontakt s Evropskou oční klinikou LEXUM, která se stala generálním sponzorem výroční ročenky. Díky této spolupráci se budete s ročenkou, ale i samostatnými fotografiemi členů Černé slunečnice, potkávat na většině poboček Evropské oční kliniky LEXUM v České republice.

Na 142 stranách ročenky jsou nejen jednotlivá portfolia všech aktivních členů, ale i články ze života fotoklubu nebo fotografických akcí jednotlivých členů. Úvodního slova se ujal Jan Karbusický, který také připojil svůj komentář ke každému autorskému portfoliu.

Ročenka 2010 vyšla v nákladu 80 kusů. Stejně jako loni jsme se dohodli, že ji zpřístupníme v elektronické podobě každému ke stažení. Případní skalní fandové Černé slunečnice si u nás mohou zakoupit její tištěné vydání.

Neskromně si myslím, že lepší dárek jsme si k desátému výročí nemohli dát :-)

Slavnostní křest proběhl v lednu 2011 v naší klubové restauraci Varta. Slavnostního přípitku a křtu se ujal náš dvorní tiskař a spřízněná duše pan RNDr. Jiří Růžek, jehož domácí laboratoří procházejí všechny tisky prezentované na fotoklubových výstavách po celé republice.

Křest výroční ročenky. Foto: Miloslav Kokeš - www.fotokokes.cz

Vše ale jednou končí. I ten náš slavností rok je minulostí a nám začala odtikávat nová desetiletka.

A bude nějaká další ročenka? Bude :-) Michal sice po vytištění této výroční ročenky všude prohlašoval, že končí a další nedělá, ale znáte to... Ročenka s pořadovým číslem tři má již svůj první článek a čeká na další...

Výroční ročenka Černé slunečnice za rok 2010 je k dispozici ke stažení na klubových stránkách - ročenky Černé slunečnice.

Jedničkový update Capture One

Po malém mezistupni uvolnila společnost Phase One větší aktualizaci nové 6tkové řady její softwarové vlajkové lodi - programu Capture One.

O svých, lehce rozpačitých, dojmech z nové řady tohoto mého oblíbeného programu jsem se rozepsal v článku: Capture One 6 – trochu nedotažený upgrade od Phase One.

Sám jsem netrpělivě čekal, kdy první větší aktualizace přijde a co přinese. Žádné velké novinky se nekonají :-) Co je ale pozitivní, tak program je ve verzi 6.1 výrazně stabilnější! Hurá. Opět jsem se vrátil do stavu, kdy můžu upravovat fotografie bez obav, že by mi program bez jediné hlášky náhle zmizel pod rukama do propadliště woken. Né že by to zcela ustalo, dá se to už ale vydržet :-)

Dalšího vylepšení se dočkala funkce lokálních úprav. Úpravu expozici je nově možné kombinovat s nastavením kontrastu a jasu. Raději jsem nepočítal, kolik dalších funkcí na své zapojení do lokálních úprav ještě čeká, protože tímto tempem se tato funkce stane použitelná asi až u verze 8. Je ale otázkou, jestli do té doby Capture One nepřeválcuje nelenící silná konkurence.

Pokud patříte mezi uživatele tabletů, tak oceníte podporu pro pera s možností přítlaku. No, a pokud je vaším zákazníkem agentura Getty Images, můžete vkládat metadata přímo v jejím formátu.

Samozřejmostí je i podpora novinek z nebe digitálních aparátů. V první linii stojí nové zadní digitální stěny z produkce mateřské společnosti Phase One IQ180, IQ160, IQ140. Z ostatních značek zaujme třeba podpora Canonu G12, Pentaxu K-5 nebo Nikonu D3100 či P7000 a dalších.

Nová verze je ke stažení ze stránek Phase One: http://www.phaseone.com/en/Downloads/CaptureOne.aspx

Pro majitele licence verze 6 je aktualizace zdarma.

Podblanické zimní zastavení

Po delší době jsem se byl opět podívat na jedno své oblíbené místo. Noční, jasně zářící Měsíc dával tušit, že ranní obloha by mohla být zajímavá. Krajina je zapadaná novým sněhem a mráz mu nedovoluje nakrmit již tak plná koryta potoků a řek.

Ranní obloha nezklamala. Měsíc se pomalu klonil k západu a na východě se postupně začalo vyjasňovat. Oblohu křižovala rychle postupující oblačnost různých tvarů i výšek. Stál jsem na břehu a vzpomínal na teploměr v autě, který při příjezdu ukazoval -13 stupňů. Rychle jsem přesunul náhradní baterie do kapes, kdyby jich náhodou bylo zapotřebí. Barvy noci se začaly postupně měnit v barvy začínajícího rána.

Canon EOS 5D Mark II se zatím statečně aklimatizoval na mrazivé ráno. Vybral jsem si první námět a začal zjišťovat, jaké vyjdou expozice. Ocenil jsem i svého nového pomocníka – elektronickou kabelovou spoušť Aputure, která umožňuje nastavení expozice i intervalové snímání a tak mi šetří další starost i zbytečné mrznutí :-) Vyšla mne nová přes eBay na 400 Kč, což je proti originálu za cca 3300 Kč docela zásadní rozdíl.

Ranní světlo přidalo na intenzitě a přišla i báječná oblačnost, která se rychle hnala oblohou. Změnil jsem místo. Nasadil jsem šedý filtr B+W ND 110 a přidal ještě šedý přechodový filtr LEE ND 0.6 HARD pro srovnání rozdílu jasu mezi oblohou a zasněženou zamrzlou hladinou. Expozice vycházela na dvě minuty, což bylo tak akorát, aby rychle letící mraky vytvořily zajímavé šmouhy na výsledné fotografii. S rostoucím světlem se expozice postupně zkracovala až na 1 minutu. Vznikla tak zimní barevná verze mého černobílého snímku Lávka.