Cesta do Ekvádoru v našich hlavách zrála přes rok. Ze zpětného pohledu uzrála dokonale, protože nám vše vyšlo, až jsme se tomu sami zdráhali často uvěřit. Ondru na závěr sice začala lehce zlobit technika – chyba na CF kartě a podivně mručící záložní externí disk. Počítám ale, že další zálohy splní svůj účel. Mne také potkala tragická technická událost: přestala mi psát tužka, takže jsem byl nucen svůj cestovní deníček, po krátké epizodě s tužkou Ondry, která ale také nevydržela nápor myšlenek, držet v hlavě až do příjezdu.
Ekvádor byl pro mne velkou neznámou. Zemí na druhém konci světa, která je přibližně třikrát větší než naše republika ale s podobným počtem obyvatel. Zemí s dlouhou historií převálcovanou příjezdem nás – Evropanů.
Všechno tohle bylo ukradené našemu hlavnímu bohu zájmu – kolibříkům. S kolibříky jsem se prvně potkal v Kostarice. Toto setkání trošku detailněji popisuji v samostatném článku - Kolibříci - klenoty ptačí říše.
Nápad vyrazit za novými druhy do Ekvádoru se mi od začátku velmi zamlouval. Nové prostředí a nové druhy. Expedici jsme rozdělili na dvě části. V té první jsme se pohybovali ve východní části And v oblasti Papallacta a Baeza a pak jsme zamířili na opačnou stranu And do oblasti Mindo. Přejezd nám zpestřoval i několikerý přejezd rovníku, kdy jsme si říkali, že už jsme zase doma na severu a hned zase na návštěvě u protinožců.
Došlo i na prohřátí kostí, které jsem zmiňoval v krátkém článku k našemu odjezdu - Za kolibříky do Ekvádoru, i když to první dny v oblasti Papallacta na to vůbec nevypadalo. Často jsem na sebe narval veškeré oblečení a jen se ztuhlým úsměvem na rtech pozoroval své kraťasy a ještě optimističtěji naladěné plavky Ondry. Člověk by občas ani nevěřil, že je pár kilometrů od rovníku. Relativně vysoká nadmořská výška ale i tady na rovníku udělá své.
Co lehce znepříjemňuje život nám, je ideální počasí pro kolibříky. Fotit kolibříky je velmi zábavné i náročné zároveň. Kolibříci spolu neustále hašteří, bojují a ani na chvilku pořádně neposedí. Je to ale fantastická podívaná a často jsem se přistihl, že jen tak „vejrám“ a zapomínám fotit.
Před cestou do Ekvádoru jsem si na kolibříky pořídil nový foťák. Koupil jsem si Canon EOS 7D, protože jsem tušil, že to bude bomba. První krátké zkušenosti před odletem naznačovaly, že jsem se nemýlil. Nyní, po skoro třech týdnech intenzivního fotografování, kdy jsem s EOS 7D nafotil přes 9 tisíc snímků ve všech možných situacích, můžu s absolutním klidem napsat, že Canon EOS 7D tou bombou opravdu je. Myslím si, že takhle povedený a dotažený foťák už Canon hodně dlouho neměl. Na toto téma jsem ale v Ekvádoru rozepsal samostatný článek, který v brzké době doladím a publikuji.
Jako správný krajinář jsem to ale občas nevydržel a pokud byla příležitost, vytáhl jsem i Canon EOS 5D Mark II a vyrazil jsem na chvilku mimo kolibřičí svět do nitra deštného pralesa. Příležitostí nebylo mnoho, ale o to byla dobrodružnější. Jako u tohoto snímku vodopádu z přítoku řeky Rio Papallacta. Místní mapa slibovala asi 400m dlouhou pohodlnou cestu k vodopádu. Nakonec jsem musel překonat i pastvinu plnou býků, kteří mne nechali projít asi jen proto, že byli tak překvapený, že se tam po jejich území něco takového, jako já v jasně zářící žluté bundě, pohybuje. Já jsem si těch 300m po pastvině jen stále opakoval nedívej se jim do očí...nedívej se jim do očí... Tenhle obraz budu mít ještě dlouho v paměti. Cestu jsem nakonec našel. Byla trošku jinde, než říkala mapa a byla asi tak 10x delší. Na jejím konci jsem byl ale rád, že jsem to nevzdal a fotku vodopádu jsem si přivezl.
Samostatnou kapitolou pro každého cestovatele je místní strava. Jako zálohu poslední nouze jsem si sice sebou vezl několik fidorek, margotek a tatranek, ale ač je to k nevíře, tak část jich přijela zase zpět. Faktem ale je, že takhle napnutý jsem ještě nikdy před každým chodem nebyl. V některých lokalitách dokázali překvapit i při snídani a je pravda, že občas jsem měl k jídlu málem i své oči, až tak jsem je valil na obsah talíře, který přede mnou zrovna přistál. Ač mám pověst né zrovna experimentátora v jídle, tak v Ekvádoru jsem sám sebe překvapil a až na pár hub jsem snědl úplně vše, co jsem na talíři dostal a do teď o spoustě toho ani nevím, co to bylo. Jedno ale vím, bylo to vždy překvapující a především velmi chutné. Jen člověk musí zapomenout na všechny ty rady v průvodcích, protože jinak by se moc nenajedl. Do teď lituji, že jsem si většinu těch jídel nenafotil. Mám je ale všechny barvitě popsané v deníčku, tak si to občas připomenu, až se budu zase „ofrňovat“ :-)
Pokud jsem ve svém Deníčku z Kostariky občas zmiňoval velmi uvolněný styl jízdy na silnicích, tak Ekvádor je v tomto ohledu ještě dále. Předjíždí se vždy a všude. Občas jsem se nestačil divit, kolik aut se na silnici podobné naší cestě druhé třídy vejde vedle sebe. Dopravní značky slouží pouze pro zpestření okolní krajiny a i ve městě je to spíš turistická atrakce, než nějakou informaci podávající věc. Při přejezdech jsem se tak raději věnoval okolí, než abych každých deset minut chtěl vystupovat z auta.
Kolibříci mne ale vždy dokázali zase nabít energií. O tom až ale zase někdy jindy...
3 komentáře:
příjemné čtení a fotky? Nádhera. P
Ahoj Petře, tedy spíše vítej zpět. Hodně jsem se těšil na tvoje a Ondrovo vyprávění a pevně věřím, že jste si to užili. Musím pochválit tvoje ukázkové fotografie. Jak je možné, že na těch tvých není ten blesk tolik vidět? Navíc se mi líbí, že jsi přidal trochu toho prostředí a kolibříci nejsou tak "natěsno". Barvy jsou lahůdkové, až se mi nechce věřit, že jsi ji trochu nepomohl. Měj se hezky a těším se na další fotky a vyprávění. Michal
Ahoj Petře, musím říct, že mě ty tvoje fotky a vyprávění vzaly u srdce. Úplně jsem si vybavil, jak jsme tam přejížděli místními autobusy, ve kterých hrála hudba tak nahlas, že jsem půl roku po návratu nenáviděl všechny žestě :-))
Těším se na další fotky a povídání! Petr
Okomentovat