Kostarika - den jedenacty

18.12.2006 - pondělí

Dneska posílám dva příspěvky. Za včerejšek a dnešek. Včera jsem to večer již nestíhal, tak dneska máte víc čtení. Určitě včerejší den nepřehlédnětě. Jde o výroční desátý den expedice, tak jsem jej pojal poněkud netradičně. Cist muzete zde.

Dnes nás čekal další den v oblasti Monteverde. V noci opět hotelem lomcoval velký vítr, ale ráno bylo zase slunečné. Dneska bohužel, protože můj dnešní cíl je mlžný les.

Rezevace Monteverde je soukromá přírodní rezervace, která se rozkládá ve výšce okolo 1,5km u hory stejného jména. Jde převážně o mlžný les, který je protkán spoustou udržovaných stezek.

Ráno máme tentokrát i snídani a po ní vyrážíme k rezervaci. Ondra s Bohdanem jdou na kolibříky a pak do motýlinária. Náš zbytek vyráží do lesa. Při placení - 13 dolarů - se zapisujeme do návštěvní knihy a schválně zkoušíme lustrovat knihu, jestli najdeme nějaké návštěvníky z ČR. Nikoho se nám nedaří najít. O to větší překvapení zažíváme, když u vstupní budky slyšíme český pozdrav. Pozdrav s chutí opětujeme a dáváme se do řeči s párem ze Strakonic. Kostariku si chtějí pořádně užít a tak tu plánují být až do začátku února. Společně si zanotujeme i na téma opožděná zavazadla, protože na stejné trase z Prahy do San Jose to s jejich baglama dopadlo stejne jako s našima. Asi to bude nějaké specifikum této trasy. Dávám jim naše jména a adresy na weby, ať juknou co tu zase děláme my. S tím se pomalu loučíme. Je fajn i tak daleko od domova potkat někoho od nás.

Nořím se do lesa a zjišťuji, že focení za těchto podmínek bude velmi obtížné. Ostré slunce proniká skrz hustý porost a vytváří nefotitelné podmínky. Naštěstí po obloze zatím plují i mraky a tak když mám nějakou pěknou scénu, tak se snažím počkat až mi mrak schová slunce a světlo v lese změkne. Jen tak se nechá fotit.

Docela by se mi hodilo 5Déčko, ale Ondra ho nechce dát z ruky a tak si aspoň nadávám, že jsem se večer před odjezdem nestavil u Škody koupit Tokinu 12 - 24, když nevyšla ta zápujčka široké Sigmy. Nedá se ale svítit a musím to zvládnou s tím co mám. Být tu mlha, tak je to na focení skvělé místo, takhle to je jen na prima procházku. Stezky jsou udržované a velmi dobře značené, takže se nedá zabloudit.

Rozhodně ani nevynechám místní atrakci a to zavěšený lanový most v korunách stromů. Je z něj pěkný netradiční pohled na místní hustý les. Díky zavěšení to je i prima houpačka a tak uprostřed asi 200m mostu neodolám a pořádně jej rozhoupám. Chvilka mám skoro strach, abych z něj nevystřelil a nepodíval se do 75m hloubky osobně. Most tedy uklidňuji a instaluji stativ a vyhlížím mrak, který by udělal aspoň na moment snesitelné světlo. Nakonec se na okamžik zadaří a jsem zvědav, co uvidím na notebooku až se s tím vrátím do hotelu.

Most pomalu opuštím a mířím po další stezce k vodě. Je tam malá kaskáda vodopádů. Když dorazím na místo tak je mi jasné, že pokud se aspoň na moment nezatáhne, tak tady nic nenafotím. Instaluji si tedy stativ s foťákem a začíná čekací akce na mrak. Časem sem dorazí i Vladimír a pak i Tomáš. Ten čekání na mrak dlouho nevydrží a vyráží fotit kolibříky. Vladimír se po čase vydává pro změnu na most. Já čekám asi 2,5 hodiny na mrak, který nakonec dorazil a tak jsem mohl kaskádu vodopádů vyfotit.

Po tomto úspěchu zjišťuji, že jsou skoro tři hodiny a tak balím nádobíčko a vyrážím směr vstup. Zastavuji se na kávě u kolibříků, kde je již skoro kompletní naše osazenstvo. Ondra mi ukazuje své úspěchy od motýlů a Bohdan se snaží ulovit ještě nějaké kolibříky. Neopomene nás zkontrolovat ani nosál :-)

Slunce pomalu zapadá. Balíme věci a jedeme na hotel.

Zítra nás čeká přesun do závěrečné hlavní lokality: Caňo Negro. Cestou se chceme stavit ještě u sopky Arenal. V Caňo Negro je spousta neznámého a tak nevím, jak budu aktualizovat deníček. Je možné, že se ozvu až 22. 12., kdy chceme navštívit ještě jednou La Paz.

Držte nám palce.