16.12.2006 - sobota
Vítejte v kraji Monteverde - kraji, kterému vládne impozantní a činná sopka Arenal. Po několika dnech u pobřeží Tichého oceánu jsme vystoupali do horských oblastí Monteverde a změnili klima. Po několika dnech v horku a 100% vlhkosti je toto příjemná změna, protože dnes nás přivítalo Monteverde s teplotou asi 25 stupnu a horským vzduchem. Vrátím se ale do dnešního rána a popíšu se se vše stalo.
Budíček jsme si dali po šesté. Zabalili jsme všechny věci, naložili do aut a vyrazili z Queposu směr národní park Carara. Cesta příjemně utíkala a tak jsem začal v autě vesele klimbat. Do úplného spánku jsem to nedotáhnul, protože jsme právě parkovali u vstupní brány do národního parku Carara. Tohle byla nejlepší cesta, co jsem zatím v Kostarice zažil. U parku si ověřujeme informace, kde můžeme nechat velká zavazadla, protože je tentokrát máme sebou. Carara má dvě stezky. Jedna suchým lesem a druhá okolo jedné laguny - a to je náš cíl. Platíme vstup 8 dolarů a popojížníme ke sjezdu na stezku k laguně. Zde se domlouváme s hlídačem, že potřebujeme pohlídat věci v autě. 
Celkem nic nenamítá i díky tomu, že dostává pár colonů za hlídání. Vyrážíme tedy směr laguna. Již po pár metrech zjišťujeme, že cesta bude velmi veselá, protože se rychle mění v rozbahněnou stezku. Ondra pouze poznamenává, že to je lehký tréning do oblasti Caňo Negro. Prvně k Kostarice také používáme repelenty. Brodíme se hlouběji a hlouběji do bujné vegetace a asi tak po dvou kilometrech, notně od bahna, narážíme na lagunu. Sledujeme hladinu a okolí laguny a vidíme opět volavky dále pak kvakoše, anhingu a když se přiblížíme k hladině, tak vyčkávací pozici zaujme krokodýl, který v nás vidí nějakou dobrou svačinku. Vše je ale docela daleko i pro kluky s jejich nádobíčkem a tak se rozhodujeme to v Caraře zabalit a vyrazit směr Monteverde.
Cestou se ještě zastavujeme na známém místě pro pozorování krokodýlů, které nezklame a spoustu těchto nádherných a strach nahánějících tvorů vidíme, jak se vyhřívají na hladině. Opodál se brodí volavka a také číhá na svou kořist. Říkám si, že spadnout dolu, tak by to byla asi pěkná mela. Pořizujeme každý pár záběrů a vracíme s zpět k autům, kde musíme odolat nástrahám samozvaného hlídače místního "parkoviště", který by rád dostal nějaké peníze. Daří se a míříme dál za naším dnešním cílem.
Asi 30km před Monteverde náhle končí asfalt a silnice se mění v normální cestu po udusané hlíně plné kamení - přesto je to značené jako hlavní cesta - v Kostarice skoro standard. Kolikrát si říkám, proč to tak vlastně je. Je důvodem to že nejsou peníze na asfalt, nebo jsou důvodem klimatické podmínky? Nevím. Každopádně nás čeká 30km velmi dobrodružné cesty, kdy konečně využíváme i náš pohon 4x4. Občas je to pravé rallye, ale Tomáš řídí perfektně a tak si to kupodivu i užívám. Čím se dostáváme výše, tím se nám dostává spousty nádherných pohledů do kraje plného prudkých stoupání a srázů, kopců i kopečků. Je ale kolem poledního a tak to nemá smysl fotit a jen se kochám. Okolo čtvrté hodiny dorážíme do města Santa Elena, kde budem asi tři noci spát.
Ve městě je veselo a jak Vladimír zjišťuje, bude zde koňské rodeo. Po ubytování na hotelu za 10 dolarů na noc se bez Vladimíra, který jde fotit rodeo, vydáváme ke vstupu do parku Monteverde, kde se nechají fotit kolibříci. Po mírném bloudění se po pěkné bahnité cestě dostáváme k parku Monteverde. Bereme nádobíčko a jdeme ke kolibříkům. U kolibříků nás čeká oboustranné překvapení, protože opět narážíme na fotoworkshop National Geographic. Workshop vede Jack Swenson. Když občas posloucháme dotazy od účastníků, tak nevíme, koho litovat dříve. Nicméně se noříme mezi staré známé a společně fotíme kolibříky. Tomáš nás provokuje kulometnou palbou, kterou kolibříky fotí Canonem EOS 1D M II a pak ty jeho věčné hlášky o skvěle zachycených kolibřících. Světlo již není nejlepší, ale i tak nám to nedá nefotit. Po celém dnu v autě máme zase velkou chuť fotit. Mně osobně se moc nedaří. Hlavně bych chtěl "modrého" kolibříka, kterého naháním společně s Bohdanem. Lov ale doprovází spousta jadrných poznámek od nás tak ale i od amerických kolegů, které není nutno moc překládat ani opakovat ... jen si člověk říká, že je to vlastně všude stejné :-) Tvoříme si i vlastní španělštinu a díky tomu se nakonec tak rozchechtáme, že ani stabilizátor nás nezachrání :-) Ondra smutně pokukuje opodál, protože bez blesku se teď nedá ani čarovat.
S postupujícím šerem končíme u kolibříků. Z výpravy NG zůstává již jen Jack a asi manželský pár. Loučíme se tím, že se určitě potkáme na dalším místě, i když my tušíme, že se vidíme naposledy. Dobré světlo NG!
Je skoro devět hodin večer. Dopisuji tento díl deníčku. Vladimír je stále ještě někde na rodeu a já s Tomáše vyrazím směr internet, aby se toto dostalo do světa. Zítra nás čeká národní park Monteverde.
PS ze 17.12.2006 - internet mel vcera jiz zavreno a proto ma denicek zdrzeni. Dozenu to asi az zitra. Kazdopadne dnes jsme cely den lovili Kolibriky.
Vítejte v kraji Monteverde - kraji, kterému vládne impozantní a činná sopka Arenal. Po několika dnech u pobřeží Tichého oceánu jsme vystoupali do horských oblastí Monteverde a změnili klima. Po několika dnech v horku a 100% vlhkosti je toto příjemná změna, protože dnes nás přivítalo Monteverde s teplotou asi 25 stupnu a horským vzduchem. Vrátím se ale do dnešního rána a popíšu se se vše stalo.
Budíček jsme si dali po šesté. Zabalili jsme všechny věci, naložili do aut a vyrazili z Queposu směr národní park Carara. Cesta příjemně utíkala a tak jsem začal v autě vesele klimbat. Do úplného spánku jsem to nedotáhnul, protože jsme právě parkovali u vstupní brány do národního parku Carara. Tohle byla nejlepší cesta, co jsem zatím v Kostarice zažil. U parku si ověřujeme informace, kde můžeme nechat velká zavazadla, protože je tentokrát máme sebou. Carara má dvě stezky. Jedna suchým lesem a druhá okolo jedné laguny - a to je náš cíl. Platíme vstup 8 dolarů a popojížníme ke sjezdu na stezku k laguně. Zde se domlouváme s hlídačem, že potřebujeme pohlídat věci v autě. 
Celkem nic nenamítá i díky tomu, že dostává pár colonů za hlídání. Vyrážíme tedy směr laguna. Již po pár metrech zjišťujeme, že cesta bude velmi veselá, protože se rychle mění v rozbahněnou stezku. Ondra pouze poznamenává, že to je lehký tréning do oblasti Caňo Negro. Prvně k Kostarice také používáme repelenty. Brodíme se hlouběji a hlouběji do bujné vegetace a asi tak po dvou kilometrech, notně od bahna, narážíme na lagunu. Sledujeme hladinu a okolí laguny a vidíme opět volavky dále pak kvakoše, anhingu a když se přiblížíme k hladině, tak vyčkávací pozici zaujme krokodýl, který v nás vidí nějakou dobrou svačinku. Vše je ale docela daleko i pro kluky s jejich nádobíčkem a tak se rozhodujeme to v Caraře zabalit a vyrazit směr Monteverde.
Cestou se ještě zastavujeme na známém místě pro pozorování krokodýlů, které nezklame a spoustu těchto nádherných a strach nahánějících tvorů vidíme, jak se vyhřívají na hladině. Opodál se brodí volavka a také číhá na svou kořist. Říkám si, že spadnout dolu, tak by to byla asi pěkná mela. Pořizujeme každý pár záběrů a vracíme s zpět k autům, kde musíme odolat nástrahám samozvaného hlídače místního "parkoviště", který by rád dostal nějaké peníze. Daří se a míříme dál za naším dnešním cílem.Asi 30km před Monteverde náhle končí asfalt a silnice se mění v normální cestu po udusané hlíně plné kamení - přesto je to značené jako hlavní cesta - v Kostarice skoro standard. Kolikrát si říkám, proč to tak vlastně je. Je důvodem to že nejsou peníze na asfalt, nebo jsou důvodem klimatické podmínky? Nevím. Každopádně nás čeká 30km velmi dobrodružné cesty, kdy konečně využíváme i náš pohon 4x4. Občas je to pravé rallye, ale Tomáš řídí perfektně a tak si to kupodivu i užívám. Čím se dostáváme výše, tím se nám dostává spousty nádherných pohledů do kraje plného prudkých stoupání a srázů, kopců i kopečků. Je ale kolem poledního a tak to nemá smysl fotit a jen se kochám. Okolo čtvrté hodiny dorážíme do města Santa Elena, kde budem asi tři noci spát.
Ve městě je veselo a jak Vladimír zjišťuje, bude zde koňské rodeo. Po ubytování na hotelu za 10 dolarů na noc se bez Vladimíra, který jde fotit rodeo, vydáváme ke vstupu do parku Monteverde, kde se nechají fotit kolibříci. Po mírném bloudění se po pěkné bahnité cestě dostáváme k parku Monteverde. Bereme nádobíčko a jdeme ke kolibříkům. U kolibříků nás čeká oboustranné překvapení, protože opět narážíme na fotoworkshop National Geographic. Workshop vede Jack Swenson. Když občas posloucháme dotazy od účastníků, tak nevíme, koho litovat dříve. Nicméně se noříme mezi staré známé a společně fotíme kolibříky. Tomáš nás provokuje kulometnou palbou, kterou kolibříky fotí Canonem EOS 1D M II a pak ty jeho věčné hlášky o skvěle zachycených kolibřících. Světlo již není nejlepší, ale i tak nám to nedá nefotit. Po celém dnu v autě máme zase velkou chuť fotit. Mně osobně se moc nedaří. Hlavně bych chtěl "modrého" kolibříka, kterého naháním společně s Bohdanem. Lov ale doprovází spousta jadrných poznámek od nás tak ale i od amerických kolegů, které není nutno moc překládat ani opakovat ... jen si člověk říká, že je to vlastně všude stejné :-) Tvoříme si i vlastní španělštinu a díky tomu se nakonec tak rozchechtáme, že ani stabilizátor nás nezachrání :-) Ondra smutně pokukuje opodál, protože bez blesku se teď nedá ani čarovat.
S postupujícím šerem končíme u kolibříků. Z výpravy NG zůstává již jen Jack a asi manželský pár. Loučíme se tím, že se určitě potkáme na dalším místě, i když my tušíme, že se vidíme naposledy. Dobré světlo NG!Je skoro devět hodin večer. Dopisuji tento díl deníčku. Vladimír je stále ještě někde na rodeu a já s Tomáše vyrazím směr internet, aby se toto dostalo do světa. Zítra nás čeká národní park Monteverde.
PS ze 17.12.2006 - internet mel vcera jiz zavreno a proto ma denicek zdrzeni. Dozenu to asi az zitra. Kazdopadne dnes jsme cely den lovili Kolibriky.
Žádné komentáře:
Okomentovat