Kostarika - den patnacty

22.12.2006 - pátek

Jsme opět v La Paz Waterfall Garden. Je to naše poslední kostarické focení. Kdo nestihl vyfotit dobře kolibříka - má poslední šanci. Kdo chce ulovit nějakou žabku či krajinku též. Já jsem si to pojal vysloveně volně, protože vím, že když se člověk do něčeho nutí, tak se nedaří. Zaměřuji se tedy spíš na nějaké žánrovky a pokud se zlepší počasí, půjčím si Canon EOS 5D a vyrazím ještě do mlžného lesa.

Říká se, že náhody neexistují ... nevím. Když ale po hodince v La Paz potkáváme staré známé z workshopu National Geographic v čele s Jackem, říkám si, že tohle mi někdo vyprávět, tak mu snad neuvěřím. Každopádně to vypadá, že se stáváme atrakcí navzájem. Vesele se vítáme a obě skupiny z toho mají docela legraci. Tentokrát je to ale naposledy. My zítra odlétáme. Tož dobré světlo Jacku a spol.

Sedl jsem si na terasu místní restaurace a rozložil již notně ošoupaný notýsek, který mi byl po dva týdny důvěrníkem. Části z něj jsem publikoval i zde. Dívám se, jak mlžný les postupně dostává svému jménu. Ráno nás tu vítala modrá obloha a slunce a teď se mraky a mlha postupně nasouvají do La Paz.

Zítra nás čeká cesta domů. Cesty domů utíkají vždy velmi pomalu ač by člověk chtěl být doma co nejrychleji, když už musí opustit místo, které se mu opustit nechce.

Promítám si předchozí dva týdny. Člověk si uvědomuje, že vzdálenosti jsou dnes velmi relativní. Cestu, kterou kdysi mořeplavci, bez záruky návratu, zdolávali mnoho týdnů, dnes uletíte za pár hodin. Díky fenoménu internetu je člověk domovu ještě blíž.

Když jsem zvažoval, že budu psát on-line deníček, tak jsem netušil co to přinese a jaký to bude mít ohlas. Chtěl bych moc poděkovat všem čtenářům za váš čas. Doufám, že vás bavilo deníček číst, protože, i když to nebylo vždy snadné, já jsem jej psal velmi rád.

Chtěl bych také moc poděkovat všem za komentáře a maily, kterých jsem dostával velké množství. Byla to ta správná zpětná vazba pro další psaní. Určitě jsem nestačil na všechny reagovat, ale pevně doufám, že to během svátků doženu.

Přemýšlím, co bych řekl, kdyby se mě někdo zeptal: jaká je vlastně Kostarika? Asi bych hodně váhal s odpovědí. Vím, že za dva týdny se nedá při našem způsobu cestování poznat jaká Kostarika je. Jedno vím ale jistě - určitě bych ji všem doporučil k návštěvě, protože já sám se sem určitě vrátím. Je to země, kde najdete vše od malebných pobřeží a pláží až po drsnou sopečnou krajinu. Potkáte tu bezvadné lidi, kteří ve vás, alespoň zatím, nevidí jen zdroj dolarů.

Máte-li šanci, neváhejte.

Jak dál? V krátké době bych rád napsal nějaké shrnutí získaných zkušeností, což by byl i závěr celého deníčku. Určitě bych rád připravil i nějakou speciální stránku věnovanou prosincové Kostarice roku 2006, kde bude víc fotek.

To jsou ale plány a uvidíme co bude, protože zítra nás křídla přenesou zpět domů.

Z města Alajuela a Kostariky se loučí

Petr Pazour