Den 4 - Letíme na Tahiti

Dnešní den je zase letecký. Čeká nás přesun na Tahiti.

Ráno byla opět plastiková snídaně. Trošku jsem si zlepšil chuť. Dneska byla i pečená slaninka :-) Pak nás čekalo zabalení kufrů, další loučení s Bětou a Wolfim a hurá na recepci. Voucher zafungoval, nikdo nechtěl žádné dolárky. Objednali jsme si taxi na letiště a rozloučili s paní recepční. Za deset minut u východu zastavila velká černá limuzína - skoro jako z filmu Pretty Woman :-) Shodli jsme se s Bláňou, že to určitě nebude pro nás. Jaké bylo naše překvapení, když se chlapík z auta hnal k nám, představil se jako Enriko - náš řidič. Než jsme se nadáli, už si to s námi pádil na letiště. Pohodlíčko maximální. Probrali jsme odkud jsme, měl radost z naší svatební cesty a zajímal se o zážitky z našeho prvního pobytu v LA. Cesta nám rychle utekla. Přeci jen nedělní provoz funguje i v tak velkém městě, kterým Los Angeles bezesporu je.

Na letišti proběhlo všechno neuvěřitelně hladce. Na přepážce jsem se zdržel všech komentářů k mému kufru, kde cestují Běta s Wolfim. Palubní lístky jsme drželi v ruce během chvíle. Máme zase místo u okénka, to je príma. Při příchodu k bezpečnostní kontrole jsme s Bláňou zařazeni do fronty potenciálně nebezpečných pasažérů, kteří musí projít důkladnou prohlídkou přes jejich super skener. Docela to ale odsejpá. Před full-body skenerem, který vás zobrazí obsluze zcela nahaté, nás najednou paní v uniformě vyzve a pustí přes normální bezpečností rám. Asi uznala, že s Bláňou na potencionální teroristy opravdu nevypadáme. Naštěstí nepípáme. Můj fotobaťůžek nechává obsluhu také chladnou. Huráááá, máme to za sebou a jdeme najít modré letadélko Air Tahiti Nui.

Naše éro na Tahiti

To na nás již čeká u gate 121. Do odletu máme ještě dost času. Já se vrhám do deníčku a Bláňa čile koresponduje s iPhonem. Úderem jedné hodiny se náš Airbus A340-300 pohne a po krátkém čekání v zácpě před vzletovou drahou jsme ve vzduchu. Tentokrát mi je jasné, že bude třeba sáhnout po zásobě domácí zábavy, protože jde o klasicky vybavený typ, kde se stále dokola točí pár filmů či melodií. Rozhodně nic, co by šlo srovnávat s luxusem boeingu Air New Zealand.

Zase jsme ale dostali květ Tiare, který se má nosit za uchem. Podle toho, na jaké straně jej nositel má, se pozná, jestli je zadaný nebo volný. Zkušené “květinářky” umí pomocí toho květu vydávat i signál “následuj mě” :-)

Než se pořádně rozkoukáme je tu oběd. Já mám kuře na houbách (brr :-) a Bláňa nějakou tahitskou specialitu. Neprozřetelně si dávám pivo. Dostávám émerický budweiser, ale moc se to pít nedá. Ani se nedivím, že náš Budvar o tu značku tak bojuje. Měl jsem si dát raději červené víno.

Blánina dobrota u Air Tahiti Nui

Moje dobrota u Air Tahiti Nui

Let probíhal celkem hladce. Sem tam nás potkalo jen pásmo turbulence. Podle mapy bylo znát, že zkoušíme různě měnit směr, takže chvilku naše stopa připomínala pilu. V půlce cesty se to ale zklidnilo, piloti přidali do kroku a tak jsme rychlostí přes 800 km v hodině uháněli za naším cílem. Stejně rychle uhánělo i Slunce, které nás zanechalo noci.

Z mraků jsme se nad Tahiti vyloupli až těsně před přistáním. Ubíhající osvětlené ulice Papeete, hlavního města Francouzské Polynésie, nijak nepřipomínaly ostrovní ráj, na který se člověk tak těší. Ono není divu. V hlavním městě a okolí žije cca. 130 tisíc lidí, což je polovina všech obyvatel celé Francouzské Polynésie. To již ale náš airbus dosedl na letištní plochu, na jejím konci se elegantně otočil do protisměru a pomalu si to hrnul ke středu dráhy, kde byla jediná odbočka k letištní hale.

V letadle zavládl klasický zmatek na konci letu. Po otevření dveří bylo postupně v celém letadle cítit, že jsme v tropech. Do té doby klimatizovaná kabina se rychle otepluje a vlhkost začíná narůstat. Opravdovou ťafku člověk dostane ale až na schůdcích vedoucích na letištní plochu. Přejdeme do příletové haly, kde si užíváme to, že jsme občané EU. Francouzská Polynésie je totiž tzv. závislé území Francie a tak i zde vládne, byť vzdáleně, Brusel. Pro nás to má ale tentokrát tu výhodu, že zatímco celé letadlo stojí frontu u imigračních úředníků, my profrčíme bez čekání přes přepážku “EU only”.

Květina Tiare je i ve znaku Air Tahiti Nui

Za přepážkou za krátko vidíme naše barevné kufry. Zase musím v duchu Bláňu pochválit, že nám na ně koupila takové pěkné oblečky. Jednak chrání kufry před nástrahami cestování a pak jsou hned všude vidět. Prima, jsme komplet, jdeme shánět drožku do hotelu. To nám tentokrát zabralo ani né minutu. Jen jsme se objevili na “peróně”, přitočila se statná tahiťanka a stačilo říct taxi a už jsme v něm seděli. Pan taxikář se nám hned na úvod začal strašně omlouvat, ale je neděle večer, takže nás musí do hotelu dopravit za vyšší, nedělně-večerní sazbu. Pokud bychom prý přijeli nebo chtěli odvézt zítra, bylo by to levnější. V duchu si představuji, jak přečkávám noc v letištní hale čekaje na slevu v taxíku :-) Jinak byla ale cesta perfektní. Po klasickém zeměpisném úvodu odkud kdo je, následovalo stručné představení historie a zvyků na Tahiti spolu s intenzivním jazykovým kurzem tahitštiny. Takže než nás za deset minut vyklopil taxík u hotelu, uměli jsme s Bláňou řešit v tahitštině všechny základní společenské úkony.

Na hotelu si nás převzali švarní domorodí mládenci. Trochu jsem se cítil v nevýhodě a marně vyhlížel stejně švarné tahiťanky :-) Jediná stála za přepážkou Check-In, ale do švarnosti mládenců jí lecos chybělo. Lehce to vylepšila tím, že hned vytasila welcome drink a nabídla nám, že může zdarma vylepšit ubytování. Je neděle, tak prý můžeme mít, pokud budeme chtít, pokoj s výhledem na lagunu a ne jen do zahrady, jak jsme měli původně. Bláňa se cukala, ale já byl pro. Paní recepční jukla na kreditku a to bylo vše. Hned se nás ujal opět švarný tahiťan, popadl naše kufry a vedl nás k pokojíčku. Na pokoji již svítilo naše jméno na televizi vedle turistických záběrů všech možných místních lákadel.

Výhled na lagunu byl zatím zcela zakryt tmou. Měli jsme toho ale tak akorát dost, že jsme vybalili z kufru Bětu a Wolfiho a padli vedle nich do postele.

Zítra nás čeká na pár dnů poslední letecký přesun na sousední ostrov Moorea. Bude to dobrodrůžo, protože to je let připomínající házení žabek. Trvá asi 10 minut a bude to pidi érem ATR s místní leteckou společností Air Tahiti. K jejímu zajímavému způsobu objednávání letu se ještě někdy vrátím. Docela jsem zvědav, co budou říkat na můj fotobaťůžek. Mají limit pro kabinové zavazadlo 3 kg a mně váha ukazuje 11.

Ale dobře to dopadne. Nebojte…

Den 3 - Ve znamení skutečných hvězd

Včerejší úvodní den v Los Angeles byl pro nás takovým menším zklamáním. Možná to bylo tím, že je tu všechno jinak a hodně energie nám bralo zjišťování, co a jak funguje. Jasně jsme se s Bláňou ale shodli, že se nedáme odradit a dneska vyrazíme za novým dobrodružstvím. A večer uvidíme, jak to budeme hodnotit.

O zážitcích se snídaní jsem psal včera. Dneska se mi to rozšířilo o míchaná vajíčka, která byla tak dokonale žlutá, že jsem si říkal, že je musí něčím barvit, protože to snad jinak není ani možné. Nebo to budou asi nějaké speciální slepice :-)

Během snídaně jsme s Bláňou čile diskutovali, kam dneska vyrazíme. Měli jsme původně v plánu návštěvu filmových studií Universalu. V hlavě jsem měl i záložní plán - Griffithovu hvězdárnu v parku nad Los Angeles. Nakonec jsme se rozhodli, že světa filmu jsme si včera na Hollywood boulevardu užili až kam a tak raději vyrazíme do přírody. No a cestou zpět nakoukneme do slavného Beverly Hills a možná stihneme i ty pláže.

Cestu k autobusu číslo 704 přes křižovatky i vlastní nalodění již zvládáme s přehledem. Co se nemění je překvapenost řidiče i spolucestujících. Jak už známe fungování přepravy v MHD, tak si cestu výrazně víc užíváme a sledujeme okolí. Opět neodolám a fotím si ceduli "Canon Dr" a hned mne napadají zábavné texty k mému nedávnému článku - Canon EOS 5D Mark III - první a možná poslední dojmy a vnímání "souboje" značek Canon x Nikon. V autobusu také cestou ukujeme plán, že dneska budeme hodně přestupovat, tak si pořídíme TAP kartu, ať zbytečně neplatíme při každém přestupu 1,5 dolaru. Než vlezeme do metra najdeme krámek - něco jako poštu, kde mají prodávat TAP karty. Vystojíme si klasickou frontu, jako na naší poště, a po krátkém rozhovoru držíme v ruce každý svou kartu. Hurááá, jsme Los Angeles MHD ready.

V metru zjišťujeme, že před vstupem jsou automaty, kde je možné si TAP kartu koupit i nabíjet. Fakt nechápu, proč to nemůžou na stránkách metra napsat a při dotazu na prodej karty vrací adresy všech možných krámků okolo, ale o stanici nic nenapíšou. No co. Zkusíme naše karty přiložit k turniketu a hele, ono to funguje. Jsme v metru :-)

Čeká nás přesun ze stanice Santa Monica na Sunset. Obě jsou moc pěkné a dojem lehce kazí jen ta vlaková souprava co dorazila. Ve stanici Sunset metro opustíme a jdeme hledat autobus, který o víkendu jezdí na hvězdárnu. Zastávku najdeme snadno a stojí tam i autobus - jen nemá řidiče. Začnu hledat na internetu, v kolik má odjíždět autobus na hvězdárnu. Tam se tvrdí že asi za 15 minut. Po pár minutách dorazí řidič, tak se ptáme, jestli jede na hvězdárnu. Tvrdí že ano a hned také vyráží. V duchu si říkám, že jízdní řád je asi jen doporučení :-) Autobus nás opravdu zavezl na Griffithovu hvězdárnu. Cestou jsme viděli, jak jsou přeplněná všechna parkoviště, co jich tam jen bylo. Měl jsem obavu, jestli to byla správná volba a jak to tam bude vypadat. 

No, nebudu vás napínat. Byli jsme nadšeni.

Griffithova hvězdárna se nachází na jižním svahu hory Hollywood a je obklopena rozsáhlým parkem, který nese stejné jméno na počest dárce pozemků - plukovníka Griffith Jenkins Griffitha. Nabízí se odtud krásný výhled na velkou část Los Angeles, včetně jeho centra a jižních částí až k Tichému oceánu. Na druhé straně je skvěle vidět slavný nápis Hollywood a část okolních hor. I přes hodně lidí tu vládne pohoda a místo je ideální k odpočinku, kochání se výhledy i poznávání vesmírného okolí naší Země.

Griffithova hvězdárna

Obloha je zamračená, tak volím pro fotografie takové motivy, které budou ve výsledku černobílé. Mraky moc rychle neletí, ale i tak zkouším různé dlouhé expozice, které mi také pomáhají smazat to množství lidí, které tu je. 

Hvězdárna je moc pěkně zařízené vzdělávací centrum. Vstupní hale vévodí velké Foucaultovo kyvadlo, které názorně předvádí, jak se otáčí naše planeta Země. Po obou stranách jsou pak haly, kde je možné sledovat povedené názorné ukázky všech možných vesmírných jevů nebo zajímavostí. Přístupné je i planetárium nebo podzemní sál Leonarda Nimoye - Horizont události. Né nadarmo patří tato hvězdárna mezi nejnavštěvovanější na světě.

Jedna žánrovka :-)

Dáváme si s Bláňou sraz na terase hvězdárny, ať se do památníčku pořádně vyfotíme s tím nápisem Hollywood. Bláňa dorazí celá rozjařená, neb lehce narušila vzdělávací program švédské výpravě, která místo vzdálených vesmírných objektů obdivovala a mazlila se s naší Bětou. Bylo to takové blízké setkání třetího druhu :-) Pohled na hodinky nám ale říká, že tady na hvězdárně ten čas letí opravdu světelnou rychlostí.

Loučíme se s hvězdárnou. Je to silně nabíjecí místo, které nám po včerejšku hodně zvedlo náladu. Autobus nás pomalu sveze zase k metru. Kupodivu nám teď nechtějí akceptovat naše TAP karty, tak vhodíme dolar a jedeme. Zkušeně prolétneme metro a za pár minut čekáme na naší zastávce na autobus. Po včerejší zkušenosti s couráky čekáme na Metro Rapid bus, který přeci jen nestaví na každém rohu.

Z terasy hvězdárny

Venku se pomalu stmívá. Neklamná známka toho, že ani dnes ty pláže nedáme. No co, upravíme tedy plán. Nahlédneme nejprve do Beverly Hills s tím, že vystoupíme kousek před na Canon Drive, přeci jen mi to nedá :-) Pak zaskočíme do nákupního centra po cestě, kde je oficiální Apple shop, abych si koupil redukci pro připojení na ethernet, kterou jsem si nechal zkušeně v práci. No a co by to bylo za návštěvu USA, kdybychom nezašli do McDonald's, který máme při cestě do hotelu :-)

A Nikon nikde :-)

Rapid bus řídí statná řidička, která s ním ale jede jak s hnojem. Osazenstvo autobusu pěkně poskakuje a nás si vyhlédl jeden postarší černoch a dal se s námi do řeči. Praha ho očividně nezaskočila, tak si vesele mlel svou, že má pokec s Čechy. Po dvou stanicích usoudil, že témata k rozhovoru vyčerpal a přesedl si do jiné části autobusu. Což mu ale nezabránilo v tom, aby se s námi zvesela holí loučit o pár zastávek dál, když vystupoval.

O chvilku dál na nás již svítila cedule Canon Drive - naše zastávka. Udělal jsem si několik záběrů do památníčku a marně se rozhlížel, jestli opodál není Nikon Drive :-) Nebyl. Místo toho tam byl ale slavný nápis Beverly Hills, což je taková turistická mekka, u které se chce každý vyfotit. Po chvilce zjišťujeme, že fronta je nekonečná, tak kousek popojdeme a uděláme si svou fotku z jiného úhlu. Aspoň budeme mít trochu jiný záběr než ostatní.

Byli jsme tu :-)

Od nápisu Beverly Hills je to jen kousek na ulici Rodeo Drive. Tady začíná trasa pro příznivce filmu Pretty Woman. Ulice končí u hotelu Beverly Wilshire, kde se velká část filmu odehrávala. I když film, který byl natočen jako nízkorozpočtová komedie, vznikl před více než dvaceti lety, jeho příběh stále táhne a učinil z této části Los Angeles turistickou atrakci. Když jde člověk po Rodeo Drive, tak si připadá jak v Praze v Pařížské ulici. Všude plno krámů, kde je více prodavaček než zákazníků :-)

Venku vládl již večer. Rozhodujeme se s Bláňou, že nákupní centrum je necelé dva kilometry, tak to dáme pěšky. Ten den jsme byli asi jediní. Za celou cestu jsme na chodníku nepotkali jedinou živou duši, pouze jednoho cyklistu. Když jsem to viděl, tak jsem si říkal, jestli nákupní centrum Century City, bude mít vůbec vchod pro pěší, nebo se budeme muset vydávat za auto :-) Naštěstí měl.

Po stopách Pretty Woman

Apple shop jsme našli hnedle. Jeho návštěva byla fakt zážitek. Uspořádání je velmi podobné, jako jsou partnerské prodejny u nás, jen místo pultíku pro placení mají Genius bar. Dalším rozdílem bylo velké množství lidí, které je u nás asi jen když je nějaká sleva :-) Velmi mile mne překvapilo, že skříně s bohatým příslušenstvím byly zcela otevřené a každý si mohl vybrat, omkrnout či osahat vše co potřeboval. U nás je to kompletně pod zámkem :-) To se tu fakt nekrade? Našel jsem redukci, kterou jsem potřeboval a jal se rozhlížet, jak že se tu asi platí. To asi pochopila slečna v roli organizátora s iPadem v ruce a než jsem se nadál, měl jsem svého prodavače. Nějak mu ale nejela jeho kasírka, tak přiskotačila veselá paní od vedle, která se zeptala jestli keš nebo karta a jestli chci papírové potvrzení nebo elektronické na email a než jsem se nadál, tak mi pípala AirBank, že mám Apple store transakci a v emailu mi vyskočila hláška o potvrzení :-) Hustý. Fakt nechápu, proč tohle nemáme u nás. Nikde žádný pin, nikde žádný papír, zaplacení zabralo necelou minutu. Mimochodem na redukci úspora 200 Kč, proti cenám v ČR. No jo, asi jsem už Apple ovce, ale tohle se mi líbilo. Naše ovečka Běta si to taky užívala, protože zatímco já nakupoval, ona se těšila zájmu volných prodavačů a měla drbání v kožichu :-)

Na dohled od Century City svítilo logo McDonaldu. Za chvilku jsme si již objednávali "dobrůtky" z jejich nabídky. Musím říct, že tenhle McDonald byl uvnitř dost jetej, ale jíst se to dalo :-) Stejně tak jsem docela valil oči, jak to neměli vůbec zorganizované a vládl tam mírný chaos. V duchu jsem si říkal, že ta naše "centra zdravé výživy" v ČR jsou dost noóbl a tady to míří na zcela jinou cílovku než u nás. No, ale naštěstí nezapomněli na okurku :-)))

Po vydatné večeři jsme si počkali na autobus, který nás za pár minut dovezl na hotel. Byli jsme pěkně uťapaní, ale spokojení. Dnešní den se nám moc líbil a tak trochu jsem si v duchu říkal, že bych tu dal i pár dalších dnů a na ty národní parky se v budoucnu určitě podívat přijedu.

Čeká nás teď opět balení a zítra přesun na "válecí" lokalitu - Tahiti, ostrov Moorea.

Pohled k centru Los Angeles z jedné z teras hvězdárny

Připojujeme ještě shrnutí pro cestovatele, kteří to chtějí v Los Angeles zkusit bez auta:

• Nebojte se, jde to.
• Dejte si do záložek stránky http://www.metro.net. Najdete tam jednak seznam linek, jízdní řády tak i vyhledávání spojů, jak se kam dostat, za jak dlouho a kolik vás to bude stát.
• Pokud máte datové přenosy, je k dispozici povedená oficiální aplikace pro Apple i Androidy - Go Metro.
• Každý nástup do dopravního prostředku stojí většinou 1,5 dolaru. Někdy ale jen 0,5 dolaru. Záleží na lince a provozovateli. Vyhledávač na www.metro.net vám pro každou linku řekne, kolik stojí.
• Platí se při nástupu do autobusu. Vždy se nastupuje u řidiče! Řidič má u sebe automat, kam se vkládají bankovky nebo mince. Rozhodně nic nerozměňuje!!! Pokud nemáte, musíte zaplatit 2 dolary atd.
• Pokud plánujete cestovat více, pořiďte si TAP kartu. Jednodenní jízdné pak vyjde na 5 dolarů. Možno nabíjet v metru nebo i u řidiče. Z vlastní zkušenosti můžeme jen vřele doporučit! Kartu je možné koupit v metru nebo přidružených prodejnách. Jejich seznam včetně vzdáleností vám opět řekne web metro.net.
• V autobusu za řidičem jsou vetšinou k dispozici papírové jízdní řády i mapy pro příslušnou linku a linky navazující. Pomůže to v orientaci.
• Řidič na zastávce zastavuje většinou pouze pokud na ní stojí lidé nebo dostal znamení v autobusu. Jinak jede bez varování dál.
• Každá stanice je dopředu většinou hlášena a hodně autobusů ji i napíše na displeji u řidiče. Chce to ale sledovat, většinou tam nápis projede jen jednou a vícekrát se neopakuje.
• Znamení, že chcete na následující stanici zastavit se dává tak, že zatáhnete za provázek, který se táhne podél všech sedadel. Většinou se ozve zvukové i obrazové potvrzení, že byl zachycen "stop request"
• Počítejte s tím, že budete za atrakci a řidič často ochotně pomůže s hlídáním správné stanice. To samé platí o cestujících :-)
• Pokud chcete jezdit rychleji, vybírejte autobusy s označením Metro Rapid, nestojí na každém rohu a jsou i modernější.
• Oblečte se. V autobusech se dost klimatizuje. Po půl hodinové jízdě z vás může být rampouch.
• Těžko se nám hodnotí bezpečnost, ale jeli jsme i pozdě večer a rozhodně jsme nikdy neměli pocit, že by nám hrozilo něco horšího než tou dobou v Praze. 
• Užijte si to, je to zážitek.

Pár typů k návštěvě Griffithovy hvězdárny:

• Na stránkách hvězdárny si ověřte, že mají opravdu otevřeno - http://www.griffithobs.org.
• Autobus přímo na hvězdárnu provozuje o víkendech společnost LADOT/DASH. Zastávka je hned u výlezu ze stanice metra Sunset.
• Jízdné stojí 0,5 dolaru. Cestou tam nebyl problém s TAP kartou, cestou zpět řidička tvrdila, že TAP kartu neakceptuje a musíme zaplatit.
• Hvězdárna je celá přístupná zdarma, platí se pouze za speciální programy v planetáriu.
• Pokud pojedete autem, parkování je v okolí hvězdárny zdarma. O víkendech se připravte, že je velmi plno a místo chytnete dost dole. Buď pak počkáte na autobus, nebo musíte pešky - je to docela kopec :-)

Den 2 - Srážka s “realitou”?

Včera jsme se z naší Cesty kolem světa loučili na pokoji po dlouhém letu z Prahy do Los Angeles. Dneska nás čekal první den v USA.

Ráno jsem nemohl dospat a pořád jsem přemýšlel jaké to bude, jak to tady všechno funguje a co nás čeká. Dost jsem těšil, protože do USA jsem se chtěl vždycky podívat. Plán na dnešek jsme měli s Bláňou jasně daný. Chceme se zkusit podívat na Hollywood boulevard, kde je vyhlášený chodník slávy a když to klapne, tak se večer pojedeme podívat na západ slunce na pláže Santa Monica. Měl jsem tam přes Google Maps vymyšlený jeden záběr.

Rozhodně jsem ale nečekal, jaká srážka s realitou nás čeká :-)

První zážitek byla snídaně. Musím přiznat, že jsem do teď v šoku z toho, co jsme zažili, a pořád si říkám, že musím s někým, kdo USA hodně dobře zná, probrat, jak moc to odpovídá realitě.

Po příchodu na snídani se rychle rozkoukáváme a zjišťujeme, že nás čeká totální plastikový zážitek. Jako talíř máme polystyrenovou misku, to samé kelímek na čaj či kafe, příbor a další snídaňové drobnosti. V duchu si říkám, že jsem asi zase v letadle. Jenže nápis na hotelu říká, že se jmenuje Holiday Inn Express a pokoj stojí na noc od 165 dolarů. Což beru, že bude asi nějaká nižší střední třída. Plast bych tu fakt nečekal. No a stejně, jako si člověk plast nafasuje, tak se ho i zbavuje. Po obou stranách východu jsou obrovské koše, které slouží k úklidu stylem - vše co je na stole dej na hromadu a šup s tím do koše. Ať je to co je to. Nejsem agresivní příznivce recyklace, doma i tak poctivě třídíme, ale tohle je moc i na mě.

Náš plastikový svět :-)

Výběr jídel je přehlídka kalorických bomb. Moje paní doktorka by mne asi nepochválila, ale pokud jsem nechtěl umřít hlady, neměl jsem moc na výběr. Říkal jsem si, že stačí střídmá snídaně v tomto stylu a člověk má energii na celý den. Nutno ale přiznat, že až na jogurt, který byl podle mého asi taky z umělé hmoty, to bylo všechno docela dobré. Zajímavé bylo kafčo, které mi přišlo, že ho člověk může vypít litr, aniž by poznal, že pil kafe. Další zajímavostí bylo, že než jsme se stačili s Bláňou nasnídat, tak se kolem nás prohnal skoro celý hotel. Očividně se tu moc klidně nesnídá. O detailech, v jakém stavu nechala většina hostů stůl, raději psát ani nebudu :-)

“Naspeedovaní” snídaní balíme batůžky a hurá do města.

Když jsme plánovali cestování po Los Angeles, tak jsme hodně zvažovali, jestli si půjčíme auto. Nakonec jsme se s Bláňou shodli, že je to blbost kvůli dvěma dnům. Zvlášť, když chceme cestovat pouze po městě. Našli jsme skvělé stránky o dopravním systému v LA - http://www.metro.net, kde nám vyšlo, že do hodiny se od hotelu vždycky dopravíme kam potřebuje. Stránky obsahují i základní informace o fungování placení v MHD. Vybaveni jízdními řády a jednodolarovými bankovkami vyrážíme za novými zážitky.

Hned u hotelu se naučíme ovládat křižovatku, aby se dalo přejít. Musím přiznat, že vybaven zkušeností z Prahy jsem do 6ti proudé silnice vstupoval s velmi silnými obavami. Zbytečně. Musím přiznat, že systém semaforů a přechodů pro chodce obecně, se mi na dopravě v LA moc líbil. Stejně tak klobouk dolů před respektováním chodce na přechodu ze strany řidičů. Když jsem viděl, jak 4 pruhy čekají, než s Bláňou přejdeme, i když mají zelenou pro odbočení do našeho směru, je to zážitek, který se vám u nás rozhodně nepovede zopakovat. Skvělé je zobrazení času, kolik vám zbývá, než padne na přechodu červená. Důležité je, že máte na přechodu čas v klidu přejít a né ty naše pražské pětisekundové zelené přes magistrálu. Škoda jen, že ty semafory nemají moc pro koho svítit - chodce aby jeden pohledal.

Zastávku autobusu máme asi pět minut od hotelu. Už při čekání na autobus začínám tušit, že asi budeme hodně velká atrakce. Za pár minut se přiřítil metrobus číslo 704 a jeho řidič na nás koukal dost vyjeveně. Skoro mi přišlo, že pořád doufal, že jsme se tam dostali nějak omylem. Bláňa ale neoblomě vytasila 3 dolary a řidič pochopil, že se nás nezbaví. Ukázal, kam máme peníze vložit. Je to takový automat, který je sežere do kasičky. Rychlé a jednoduché. Začal se nás vyptávat, co že to tam vlastně děláme a kam se chceme dostat. Říkáme mu zastávku. Ta mu ale nestačí a chce znát cíl. Tak nahodíme Hollywood boulevard, což ho uspokojí a schválí nám zastávku s tím, že tam můžeme přestoupit na další autobus. Bláňa mu řekla, že tam chceme dojít pěšky, to už jen třeštil oči a raději vyrazil na trasu. Ještě nám doporučil, že jestli opravdu chceme cestovat MHD, ať si pořídíme TAP kartu, protože za 5 dolarů na ní můžeme libovolně cestovat celý den.

Cestou na Hollywood boulevard

V autobuse jsme opravdu za atrakci. Každý si nás prohlíží a rozhodně to není tím, že Bláně sedí na batohu Běta s Wolfim. Já zase celou dobu přemýšlím, jaké skupiny lidí jezdí v Los Angeles MHD.

Rychle se orientujeme v systému, jak se ovládá autobus. Podél všech stěn se táhne provázek, za který je třeba včas před zastávkou pořádně zatáhnout. Tím dáte řidiči signál, že chcete zastavit. Stanice se hlásí dopředu, tak se dá pěkně orientovat, kde zrovna jsme. Je vidět, že si nás řidič pořád hlídá. Za půl hoďky jsme na naší zastávce a řidič pokyne, že je to opravdu ona. Vystupujeme na křižovatce Santa Monica Blvd/Highland Av. Máme před sebou 1 km na Hollywood boulevard. Z pohledu místního obyvatele asi nepřekonatelná pěší vzdálenost.

Mezi Kodak a Chinese Theatre je ulička, kde je výhled na slavný nápis HOLLYWOOD.

Na chodník slávy dojdeme v podstatě v jeho centru, které je v okolí Kodak Theatre a Chinese Theatres. Naším hlavním cílem je najít hvězdu Antonia Banderase, neb to je oblíbenec naší Běty a Godzilly, se kterou se chce vyfotit Bláňa. Zatímco mi hlavou vrtá, proč Bláňa touží po Godzille, potkáváme hvězdy našich oblíbených zpěváku Philla Colinse a Stinga, stejně tak i hvězdy Kapitána Kirka a Spoka ze StarTreku nebo jeho zakladatele Gena Roddenberryho.

Vládne tu klasický turistický šrumec. Ze všech stran frčí nabídka okružních výletů. Cestu člověku sem tam zastoupí lépe či hůře obživnutý Spiderman, kapitán Jack Sparrow, Michael Jackson, Rambo, Marilyn Monroe či neidentifikovatelní plyšáci v životní velikosti. Každý touží zprostředkovat nám pět vteřin slávy :-) Dá nám dost práce si vybojovat místo u své “hvězdy” :-)

Bude klid v domácnosti, holky mají Antonia :-)

Já mám kapitána Jamese T. Kirka :-)

Antonia se nám po menších zmatcích daří najít, tak máme to, co jsme potřebovali. Docela se těšíme, až odtud zmizíme. Musím přiznat, že jsem čekal něco víc. Hollywood boulevard je normální ulice, kde jezdí auta a je docela šrumec. Reprezentativní chodník je opravdu jen v té části v okolí Kodak Theatre, a pak velmi rychle ztrácí svůj lesk a některých hvězd mi bylo až líto.

Hollywood boulevard

Pomalu se vracíme jednou boční ulicí na Santa Monica boulevard, kde nasedáme opět na autobus, který nás veze pomalu k hotelu. Zjistili jsme, že teď máme klasickou linku, což je takový courák, co staví na každém rohu. Mám tak skvělou příležitost sledovat, jak z ulic mizí lidé. Ty najdu jen v autech, jak sviští okolo našeho autobusu. Chodníky podél těžce zejí prázdnotou. V duchu se sám sebe pořád ptám - "lidi, kde jste?".

Na hotelu nás dožene únava z časového posunu i dnešních zážitků, takže zaspíme západ slunce a probouzíme se do večerního LA.

O slovo se také přihlásil hlad. Z okna hotelového pokoje koukáme na rychlé občerstvení Subway, tak je rozhodnuto - zajdeme si koupit bagetky a zdlábneme je na pokoji. Mumlajícímu chlapci v Subway za pultem absolutně nerozumíme a chytáme tak každé páté slovo - a to jsme na to dva. Naštěstí systém ukazování funguje, takže si za 10 minut odnášíme na pokoj voňavé bagetky plné různých dobrot. Prostřeme si papír a ubrousky a pěkně se nakrmíme.

Dneska to byl náročný den. Na rovinu musím napsat, že se mi moc nelíbil a v duchu jsem si říkal, že se těším, až budu z USA pryč. Těžko se to popisuje, ale je to pocit, který máte uvnitř a ten vám říká - “proboha, co tady dělám?”.

Nebudu vás ale napínat. Zítra nás čeká druhý den v Los Angeles a to bude zcela jiné kafe :-)

Den 1 - Když vítr přináší štěstí

Náš velký den D je tady. Máme před sebou naši Cestu snů - za třicet dnů obkroužit svět.

Ať chceme nebo ne, pomalu nás dohnala ta správná cestovní horečka. Ráno nemůžeme dospat a míra nervozity lehce stoupá. S napětím sledujeme dění na londýnském letišti Heathrow, kde silný vítr začíná pomalu působit hokej v letových řádech. I pro nás je to kritické místo, protože tam máme pouze 2,5 hodiny pro přestup na let do Los Angeles. Podle všech zpráv je nám jasné, že již dnes nás čeká naše první velké dobrodružství.

Než se ale pustím do dalšího vyprávění, musím představit dva důležité členy naší výpravy. Je jím ovečka Běta a vlček Wolfi - vlastnící fikaný ovčí převlek, kterým láká nezkušené ovečky za účelem seznámení - to tedy tvrdí oficiální leták společnosti Nici. Náš Wolfi říká, že je to blbost, že je to za účelem společného hodování :-) Pokud chcete sledovat drobné ovčí a vlčí příhody, podívejte se na náš web www.pazourovi.cz.

Účastníci zájezdu :-)

Teď již ale hurá do světa. Běta s Wolfim k jejich velké nelibosti míří do kufru a my na letiště.

Celá cesta začíná stylově - zpožděním pražské MHD, které ale řidič našeho autobusu svou odhodlanou jízdou nakonec dožene. Na letišti zažíváme první příhodu, která z nás sundá velkou část nervozity. Když při odbavení vidím, jak kufr s Bětou a Wolfim uvnitř pomalu mizí po pásovém dopravníku, tak se neudržím a zavolám: “ahooooj dětiii…”. No a to jsem neměl dělat. U všech přepážek British Airways to ztuhlo a pracovníci okamžitě zaměřili jak mě, tak kufr. “Aaaaaa to jsem neměl”, honilo se mi v duchu. Rychle jsem dodal, že nám tam cestují dva stateční plyšáci a né opravdové děti. Chvilku napětí střídají úsměvy a velmi důrazná rada, abych podobné pozdravy nikde příště nepronášel :-)

Do letadla směr Londýn nastupujeme na čas. Nikam se ale neletí. Dozvídáme se, že v cíli naší cesty je silný vítr, který velmi komplikuje přistávání a je třeba tedy zatím čekat. Bláně se tak odkládá o pár desítek minut její premiérový let. Zároveň nám je jasné, že v Londýně to bude boj o minuty. Náš airbus se nakonec přeci jen dostává do vzduchu a my začínáme opisovat první kilometry na naší cestě kolem světa.

Let probíhal relativně hladce. Airbus se prodíral kilometr za kilometrem silným protivětrem ke svému cíli. Na mapě se blížil Dortmund a letušky začaly zrovna podávat drobné občerstvení, když tu najednou se letadlo párkrát otřáslo a následoval sešup jak na horské dráze. Vzduch v letadle proťal jekot cestujících i drobná mlasknutí několika čerstvě nalitých káv, které převážně změnily majitele i místo určení. Kapitán stručným povelem usadil letušky a bezpečně nás provedl pásmem nečekané turbulence. Na letecké mapě bylo vidět, že během chvilky jsme ztratili skoro 800 metrů. Bláňa s ledovým klidem pronesla, že to tu drncá jak na naší D1 :-)

Zbytek letu probíhal hladce. Přeď Anglií se dokonce udělala díra v mracích. Bylo vidět krásně celé pobřeží u Doveru. Nemohl jsem si při té příležitosti nevzpomenout na příběhy našich válečných pilotů, pro které tento pohled znamenal návrat do bezpečí, byť to bylo přes tisíc kilometrů od jejich skutečného domova.

Anglie na dohled
(iPhone - Hipstamatic)

Nebe na Londýnem bylo plné čekajících letadel na přistání. I nás čeká několik parkovacích okruhů, než konečně dostáváme povolení. Je znát, že kluci z BA letí domů, protože je silný vítr absolutně nerozhází a my dosedáme na letištní plochu jako do peřinky.

Teď nás čeká závod s časem. Let Air New Zealand do Los Angeles s číslem NZ 1 odlétá za necelou hodinu a půl. Musíme stihnout se přepravit na Terminál 1, vyzvednout si palubní lístky a projít náročnou bezpečnostní prohlídkou. Podle průvodce po letišti si cestující musí na toto vyhradit minimálně 90 minut. To nemáme. Ale ve skrytu duše věřím, že dnešní vítr nám fouká štěstí.

Autobus nás od letadla odváží k terminálu a my začínáme boj s časem. Značení k přestupu je naštěstí báječné a tak se nedá zabloudit. Máme štěstí, že hned chytáme i meziterminálový autobus. V duchu začínám věřit, že to stihneme. Až při jízdě autobusem si člověk uvědomí, jak obrovské Heathrow je. Cestou chvilku závodíme i s největším dopravním letadlem světa Airbusem A380. Je to opravdu obr a kupodivu vyhrál :-)

Takto vypadalo naše éro. Sluší mu to, ne?
Foto: Air New Zealand

Konečně z dálky vidíme naše letadlo. Nedá se přehlédnout. V nudném zástupu letadel ve firemních barvách září hobbití Boeing 777-300ER jako klenot. Chvilku se kocháme, ale víme, že ještě nemáme vyhráno. Autobus konečně zastavuje u cílového terminálu a my běžíme za hobbity. Cestou se několikrát ptáme na cestu k přepážce Air New Zealand, což nás nakonec zachraňuje, protože nás posílají pryč od beznadějně přeplněného kontrolního stanoviště do jiného patra. Tam narážíme na ochotného pracovníka bezpečnosti, který nás navede na skoro prázdné kontrolní stanoviště. To prolítneme tak rychle, až se nám ani nechce věřit, že to máme za sebou. Když po chvilce tápání narážíme na přepážku Air New Zealand a dostáváme palubní letenky, je nám jasné, že máme vyhráno. K letadlu přiběhneme akorát včas. Než se pořádně rozkoukáme, už volají naši řadu k nástupu. S jakou úlevou dosedáme do našich sedaček se snad ani nedá popsat. Rozesíláme radostné sms na všechny strany a těšíme se na let krásným érem. Že to bude pohoda naznačuje super instruktážní video od tvůrců Pána prstenů.

Ostatně podívejte se sami, jak vtipně se nechá podat bezpečnostní instruktáž před letem.

Je znát, že Středozemě je bohatý kraj, protože jejich éra létají v plné výbavě i v ekonomické třídě. Máme zarezervovaná sedadla v úplně poslední řadě, což server SeatGuru úplně nedoporučuje, ale zpětně jsme se s Bláňou shodli, že příště bychom si je vzali snad zase. Mají několik výhod. Jsou pouze dvě vedle sebe, máte tak krásné soukromí, jinak je uspořádání 3-4-3, je u nich docela široká ulička na protažení a hlavně mají dost prostoru i za, takže je možné mít pořad polohu v leže, nikoho s tím neotravujete a i tak je tam dost místa na fotobatoh, který člověk může mít stále u sebe aniž by si zabíral pohodlíčko na nohy nebo musel stále chodit do schránky nad hlavou atd. Teď k té plné výbavě. I v ekonomické třídě máte k dispozici úžasný multimediální systém včetně možnosti propojení přes USB. Což znamená jednak možnost si pohodlně dobíjet všechna svá mobilní zařízení a také třeba z iPhone přehrávat jeho obsah. Na druhou stranu musím přiznat, že nabídka, kterou toto centrum nabízí, je impozantní a vůbec jsem nemusel sáhnout po své zásobě pro případ trudomyslnosti. Z filmů nemůže chybět žádný ze série Pána prstenů, ale najdete tu i nejaktuálnější novinky. Podíval jsem se třeba na film Lincoln od Stevena Spielberga, který u nás začal teprve před pár dny jít v kinech. To ale nebylo nic proti tomu, co nabízí hudební část. Musím se přiznat, že ta mne zcela rozštípala, protože jsem tam našel vše, co bych si přál a když jsem narazil i na debut islandské kapely Of Monsters and Men, kterou jsem před pár dny objevil a hned si ji zamiloval, byl jsem na vrcholu blaha. Samozřejmostí jsou všudypřítomné letové informace včetně velmi detailních map, takže i když letíte přes prázdnou kanadskou pustinu a dole uvidíte kouř z ohně, hned je tam snad i číslo zvonku :-) Chcete něco dobrého přinést během letu? Vyberete si to v obchodě a letuška vám to přinese. Chcete vědět, kdy se bude podávat jídlo a co všechno dostanete nebo co si můžete vybrat? Zobrazíte si rozpis letu, kde je vše pěkně přehledně zobrazeno, včetně času kolik zbývá třeba do večeře atd… Fakt mazec :-) No a to nejlepší na konec. Hned pod jídelním stolíčkem naleznete hádejte co? Jasněěěě. Elektrickou zásuvku! Pokud tedy sebou máte počítač, můžete po celou dobu letu vesele napájet nejen sebe ale i počítač. Stačí k tomu redukce s kolíky ala USA nebo Austrálie.

Let do Los Angeles byl super. V letadle vládla všeobecně pohodová nálada. Celou dobu jsme letěli na pomezí dne a noci, což venku vytvářelo zvláštní atmosféru. Největší tma nás potkala v okolí Islandu, pak se pod námi zatáhlo a nic moc vidět nebylo. Chvilku jsem zahlédl i část pobřeží Grónska. Nejhezčí část letu byla nad severní Kanadou v okolí Hudsonova zálivu. Obrovské širé pláně ledu sem tam narušovaly rozsáhlé praskliny nebo části připomínající řeky, na kterých někdo nechal v jednom okamžiku zmrznout vlnky. Chvilkami jsem se přistihl, jak bláhově hledán, jestli neuvidím ledního medvěda. Tak byla ta scenérie impozantní. V této části jsem neodolal, z objektivu sundal polarizační filtr a sem tam si cvaknul záběr se zajímavou scenérii. A Bláňa? Ta tohle všechno spokojeně prospala. Ještě že mě poslechla a pořádně se do letadla oblékla :-)

Nad Kanadou

Cestou jsme vzpomínali, kde asi máme kufry a hlavně ten, kde podřimují Běta s Wolfim. Po zkušenostech s rychlopřestupy směrem Kostarika, jsem velkou šanci tomu, že letí s námi, nedával.

Noc začala přebírat žezlo. Signalizační světlo na konci křídel naší 777čky připomínalo lucernu dávající jistotu ve tmě. Náš let se pomalu blížil ke svému závěru. Před Las Vegas ožil i náš kapitán, což mě potěšilo, protože den před odletem jsem četl nějakou statistiku, že každý čtvrtý pilot za letu v kabině klidně usne a když se náhodnou probere zjistí, že spí i jeho kolega :-) Bylo fajn vědět, že před nejnáročnější částí letu - přistáním, máme vyspanou posádku :-) Pohled na Las Vegas z letadla je opravdu úžasný. Nikde nic a najednou uprostřed tmy se vynoří přesvětlený kus země, který i ze vzduchu vypadá jako kolotoč. Z několika směrů se k němu jako žíly pulzující životem táhnou silnice plné svítících aut. Trochu jsem to podcenil a měl v tuto dobu již poslušně sbalenou fotovýbavu. Zpětně toho trochu lituji. Na iPhone ten pohled tak nevynikne.

Než jsme rozkoukali, už nám pod křídlem začalo ubíhat Los Angeles. Mohutné pravidelné čtverce ulic jsou fascinující. Ještě víc mne překvapilo, že snad každý takový čtverec má svůj vlastní stadión na baseball. Očividně jsme přilétali do večerní špičky, protože hlavní ulice připomínaly nitky o bílé a červené barvě. Náš obr se elegantně snášel k zemi a ani jsme pořádně nepocítili, kdy se jeho mohutná kola dotkla poprvé letištní plochy.

Trasa našeho letu NZ1
(iPhone)

Po výstupu nás čekala další zkouška. Pohovor s imigračním úředníkem. Musím přiznat, že jsem z ní měl obavy. Člověk si říká, jestli bude všemu správně rozumět, aby neudělal nějakou botu, neřekl díky tomu nějaké kraviny (viz třeba pozdrav dětem v kufru :-) atd… Bláňa je ta hezčí z naší dvojice, tak dostala roli tiskové mluvčí. No, jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Zatímco Bláňa s ním řešila otázku, jak dlouho chceme být v USA, což pana úředníka zaujalo - proč pouze dva dny, nahodil jsem informaci, že je to naše svatební cesta kolem světa. To vyvolalo ještě větší zájem. Úředník zkoumavě položil otázku, zda jsme opravdu manžel a manželka? Nevím proč, ale pořád při tom koukal na mě :-) Bláňa mě naštěstí nezapřela a tím to bylo hotové. Pak už ho jen zajímalo, kam letíme potom a co všechno chceme po světě vidět. Pěkně si nás oba vyfotil, oskenoval nám packy a za tři minuty bylo po všem. Popřál nám štastnou svatební cestu a přivítal nás v USA, což doprovodil několika údery razítek.

Radost byla o to větší, že na pásu byly naše kufry. Klobouk dolů Heathrow!

Když jsme odevzdávali celní prohlášení, což je poslední kontrola před vstupem na území USA, v hlavě se mi přehrávala melodie ze závěrečné scény našeho oblíbeného filmu Počátek. Ono to všechno nakonec bezchybně klaplo!

Na letišti jsme si počkali na taxíka. Organizátor rozvozu byl temperamentní chlápek, který si chtěl hned povídat. Jen ho trochu rozhodila naše odpověď na klasickou otázku odkud jsme. O Praze asi fakt nikdy neslyšel, tak jsem přešli na klasické počasí a dopravní zácpu, která znamená nutnost čekat na taxíka. Za pár minut ale jeden sehnal a z vesela nás do něj, s přáním krásného pobytu, nalodil. Cesta do hotelu trvala asi dvacet minut. U hotelu nám během červené taxikář vysvětlil kompletní rozbor turistických možností v okolí včetně času kolik nám to zabere, když pojedeme autobusem nebo taxíkem.

V hotelu, kde o nás věděli, jsme vyfásli kartičku jako klíč, kód na free wifi a za pár minut jsme se už na pokoji vítali s Bětou a Wolfim (měli ještě trochu jinovatky v kožichu :-).

Byl to úspěšný den. Měřil skoro 10 tisíc kilometrů na naší cestě kolem světa.

Zítra nás čeká Los Angeles…

Hudsonův záliv

Hurá do světa, aneb Cesta snů začíná

Nezapomenutelný Willy Fog se vsadil s bankéřem Sullivanem, že za 80 dnů procestuje svět. Musel překonat mnoho nástrah padoucha Chidlinga i pomateného inspektora Dixe, ale nakonec to dokázal.

Na začátku naší cesty nebyla sázka, ale velké překvapení. To když jsme s Bláňou dostali od kolegů Petra a Martina z našich společností NEWTON Media a NEWTON Technologies na výběr destinace, kam nás chtějí poslat na svatební cestu. Říkali jsme jim, že se zbláznili, ale oni si tvrdě stáli za svým…

Když jsme vybírali na svatbě kačky do kasičky s nápisem “Cesta snů”, snilo se nám o Toskánsku. Najednou jsme otáčeli globusem tam a zpět a začínali jsme tušit, že nás čeká opravdová “Cesta snů”.

U sklenky vína a s globusem v ruce se cesta kolem světa plánuje náramně. Postupně vyřazujeme možné destinace až nám tam zůstává jako hlavní středobod celé trasy Nový Zéland. Byl to dlouholetý sen můj i Bláni. Správná cesta má být i o překvapeních a tak s drobnými preferencemi necháváme zbývající zastávky na fantazii Martina a Petra.

A jak to dopadlo? Máme naplánováno 12 letů od velkých letadel až po drobná letadélka Káně, čas bude putovat s námi i proti nám, uvidíme velká města i ztracené laguny atolů uprostřed Tichého oceánu, zkusíme zdolat sopky na Novém Zélandu i ochutnat neodolatelnou hongkongskou kuchyni. Jestli to všechno klapne, tak budeme z naší cesty psát podobný deníček, který jsem před lety psal při své první cestě do Kostariky a budeme tak postupně odhalovat všechna místa na naší cestě kolem světa.

Cestování je o poznávání nových kultur i lidí. Už při samotné přípravě cesty jsme potkali několik úžasných lidi, kterym patří velký dík za pomoc při plánování a zajišťování vsech detailů. Určitě je postupně v našem deníčku představíme. Stejně tak si na každé zastávce vzpomeneme na všechny účastníky našeho úžasného svatebního víkendu, od kterých máme korunky na cestování. No a původci naší cesty - Martin s Petrem si budou užívat klidu a pohody v práci :-)

Za pár hodin nás křídla Air New Zealand poprvé vezmou do vzduchu a začneme společně opisovat první kilometry na naší “Cestě snů”. Doufám, že nás na naší cestě žádný padouch nečeká a pomatený inspektoři zůstanou doma :-)

Deníček:

• Den 1 - Když vítr přináší štěstí
• Den 2 - Srážka s “realitou”?
• Den 3 - Ve znamení skutečných hvězd
• Den 4 - Letíme na Tahiti
• Den 5 - Přesun na ostrov Moorea
• Den 6 až 10 - Pohoda v ráji
• Den 11 - Letí se na Zéland
• Den 12 a 13 - Poloostrov Coromandel
• Den 14 a 15 - V zemi sopky Tongariro
• Den 16 - kouřící kraj Rotorua
• Den 17 a 18 - Queenstown, naše brána na Jižní ostrov

Canon EOS 5D Mark III - první a možná poslední dojmy

Vánoční stromek doma ještě krásně voní a příjemně mi tak připomíná dva nové přírůstky do fotobatohu, které jsem si pod něj nadělil. Jedním je úžasný objektiv Canon TS-E 24mm 1:3.5 L II, ke kterému se určitě vrátím v dalším článku, ale dnes se budu věnovat Canonu EOS 5D Mark III. 

Nepůjde o žádnou důkladnou recenzi ala Dpreview, ale spíše o dojmy krajinářského fotografa a dlouholetého uživatele předchůdce - Canonu EOS 5D Mark II. Některé z dojmů budou ovlivněny (v pozitivním smyslu) i tím, že jako druhé tělo vlastním Canon EOS 7D. 

Nemůžu začít jinak, než provedením foťáku. 

Pro ničím jiným nepolíbené uživatele starší verze (5D Mark II), bude nové 5Déčko pořádným šokem. Z hlediska ovládání totiž došlo k mnoha docela zásadním změnám, na které si bude muset nový majitel zvyknout. Pro někoho, komu ve fotobatohu trůní 7Déčko, bude nové 5Déčko naopak velmi příjemným překvapením a s ovládáním nebude mít žádný větší problém. 

Canon se z provedení EOSu 7D hodně poučil a tak nový EOS 5D Mark III vypadá a ovládá se velmi podobně. Proti starší verzi 5Déčka došlo ke změně linií, přesunu velké části ovládacích tlačítek i změně celkové povrchové úpravy. Pokud jsem tedy v článku S Canonem EOS 7D v Ekvádoru psal, při srovnání 7D a 5D Mark II - “...Je to zvláštní, ale 5Dčko mi přijde teď takové plastovější....”, tak to nyní již rozhodně neplatí. Je znát, že v této oblasti Canon hodně zapracoval a foťák se opravdu skvěle drží a musím přiznat, že po delší době oceňuji i přesuny některých tlačítek. Chce to chvilku trénování - třeba zvětšování obrazu, ale přijde mi, že je to cesta správným směrem.

Na novém 5Déčku jsem si velmi rychle zamiloval několik nových funkcí. 

Tichá závěrka 

Každý, kdo někdy fotil někde v tichu, asi zažil ten pocit, když cvakl snímek a cítil na sobě to množství bodavých pohledů. Tohle se vám s novým 5Déčkem nestane. Canon přidal funkci tzv. “tichého fotografování”, která sníží rychlost kontinuálního snímání ze 6 snímků za sekundu na 3 snímky, ale především se velmi zjemní a ztiší její chod, takže místo hlučného břinknutí, je slyšet je takové tlumené mlasknutí. Musím se přiznat, že tichá závěrka se stala standardním nastavením mého 5Déčka. 

Potenciál varovné ikony

Občas se mi stávalo, že jsem si na foťáku nastavil nějakou pěknou funkci, na kterou jsem následně zapomněl a pak se jen nestačil divit, když jsem kontroloval výsledek. Pravidelně jsem bojoval s vysokým ISO, které jsem používal pro náhled, když fotografuji se silným šedým filtrem a na výsledek bych s nízkým ISO čekal minuty. Tohle se mi již s novým 5Déčkem nestane, protože vysoké ISO je zahrnuto jako podmínka pro zobrazení varovné ikony v hledáčku. Pokud tedy nastavím na foťáku uživatelské ISO hodnoty, použiji černobílý mód, uživatelské korekce vyvážení bílé nebo rychlou změnu kvality snímku, tak se mi zobrazí v pravém dolním rohu varovná ikona s vykřičníkem. Prima drobnost. Myslím si, že tato funkce má velký potenciál do budoucna a asi nejvíce bych uvítal, kdyby bylo možné si některé funkce, které tato ikona hlídá, uživatelsky přidat. 

Dar nejen pro HDR 

Další novinkou je možnost výběru počtu expozic při braketingu. Dříve bylo standardem tři expozice - jedna do plusu, druhá do mínusu a třetí byla základní. Jediné, co šlo volit, byl odstup v EV mezi základní expozicí a krokem do plusu a mínusu. Nově je možné nastavit počet expozicí, které foťák při braketingu udělá. Výběr je ze 2, 3, 5 a 7 expozic. 2 expozice využije ten, kdo fotí převážně s korekcí jedním směrem. V tomto nastavení foťák udělá základní expozici a přidá buď jednu do plusu nebo do mínusu podle toho, jak si uživatel určí. U dalších možností se již jedná o klasické nastavení, ale pro příznivce HDR je počet expozic 5 nebo 7 pravým požehnáním. Hlavně s nastavením 7 expozic je možné jednoduše získat expozice s rozsahem +- 9 EV. 

Vzhledem k tomu, že je ale nastavení braketingu a volby počtu expozic nepochopitelně oddělené, doporučuji všem nastavit si tyto funkce do uživatelského menu, jinak vás čeká neustálé přeskakování přes několik menu tam a zase zpět. 

Možnost změny chování tlačítek 

Co mi u Canonu dlouhá léta chybělo, byla možnost nastavit si funkčnost tlačítek, pokud mi nevyhovovalo tovární nastavení. První velká vlaštovka se u mne objevila s EOSem 7D, který to pro vybraná tlačítka umožňoval. EOS 5D Mark III jde v tomto ohledu ještě dál a díky tomu je možné si fotoaparát ještě více přizpůsobit k obrazu svému. 

První funkcí, kterou jsem si uživatelsky změnil bylo tlačítko “lupa”, které jsem nastavil na okamžité 100% zobrazení. Vycházel jsem z toho, že dříve jsem stiskl lupu a pak několikrát zvětšoval až na 100% abych mohl posoudit ostrost atd. Nyní to můžu udělat jedním stisknutím. 

Další příjemnou novinkou je možnost nastavení tlačítka “Koš” tak, aby volba “Delete / Smazat” byla předvybraná. Pokud procházím více snímků určených ke smazání je to další příjemná drobnost. 

S EOSem 5D Mark III přichází další zásadní změna. Přesunulo se po x-letech tlačítko kontroly hloubky ostrosti. Dříve bylo vlevo dole pod objektivem ve formě malého čudlíčku, více či méně dobře provedeného. Nově se volba kontroly hloubky ostrosti stala volitelnou funkcí, kterou je možné přiřadit novému tlačítku, které je umístěno vpravo u objektivu. Jde o zvyk, ale je to další posun k lepšímu. 

I další novinka je jen taková užitečná drobnost. Canon přidal pojistku na volič expozičních režimů. Pokud chci změnit režim, nestačí jen otočit voličem, ale musí k tomu ještě stisknout pojistku. Skvělé!

Zajímavé drobnosti z nastavení 

Jedna z dalších drobností, kterou jsem uvítal, je možnost nastavení rozsahu ISO. Je možné si nastavit rozsah nejen pro režim Auto ISO, ale i pro běžné nastavení. Což je prima věc, která zabraňuje tomu, abych si nenastavil ISO hodnoty, které nechci. Třeba jsem si zakázal ISO 50, které by bylo moc fajn, kdyby to neznamenalo velkou ztrátu dynamického rozsahu.

Další prima drobností je možnost zobrazení při prohlížení dvou záběrů vedle sebe. Opět je to skvělá věc, když chcete rychle porovnat dva záběry a vybrat si ten, který si necháte. 

Samostatnou kapitolou je vůbec změna ve filozofii nastavení fotoaparátu. Dříve měl Canon základní obrazovky nastavení a pak samostatnou část pro detailnější konfiguraci. U 5Déčka nezůstal kámen na kameni a vše se přesunulo do formy společných obrazovek. Což mi přijde jako krok správným směrem, jen by chtělo, kdyby to Canon dotáhl do konce a dal k sobě věci, které k sobě patří. Viz. třeba nešťastné rozdělení nastavení braketingu a počtu expozic v braketingu na různé obrazovky několik kroků od sebe. Věřím ale, že to je třeba věc na úpravu ve firmware a nemusí kvůli tomu přepájet polovinu foťáku :-)

Že na funkcích Canon zapracoval je poznat i ze samotného návodu, který má dvakrát více stránek než u starého 5Déčka :-)

Když výrobce naslouchá

Když jsem v ruce poprvé držel EOS 7D, měl jsem po dlouhé době pocit, že to je foťák, který vznikal i na základě přání nás, uživatelů. Několik drobností mi to připomnělo i u EOSu 5D Mark III.

Asi nejvíce jsem si to uvědomil, když jsem se díval na zobrazení histogramu u fotografie. Dříve se histogram zobrazoval v neohraničené ploše s jinak šedivým podkladem, což na ostrém světle znamenalo, že nebylo úplně jasné, kde histogram začíná či končí. Nyní je histogram pěkně orámován a hned je jasné, kde je začátek i konec. Drobnost, ale potěší. 

Podobně je to s možností rychlého “oznámkování”, které se umí přenést do některých programů. 

Není všechno růžové 

Abych jenom nechválil. Musím přiznat, že jsem s nákupem nového 5Déčka hodně váhal. Faktem je, že nebýt měsíční cesty kolem světa, která mne koncem ledna čeká, tak bych si ho asi nekoupil. A to hned z několika důvodů. 

Tím prvním důvodem je, dle mého názoru, neadekvátní cenová politika Canonu, která znamená dost podstatný nárůst ceny i tam, kde nemá žádný zásadnější trumf proti konkurenci. Krásně je to vidět na ceně EOSu 5D Mark III ve srovnání s Nikonem D800. 

Druhým důvodem bylo silné zklamání z výkonu čipu nového EOSu. Nejde mi ani tak o rozlišení, jako o jeho výkon v oblasti dynamického rozsahu a s tím souvisejícím šumem ve stínech. Je sice super, že nový čip netrpí tak zásadně na banding, jako jeho předchůdce, ale těšil jsem se, že posunou rozsah zase o kousek dále. To se bohužel nestalo. Pokud se něco vytahuje ze stínů, tak velmi rychle roste šum i podivné barevné artefakty a pocitově mi ten čip přijde tvrdší, než byl jeho předchůdce. 

Ještě více se mé lehké rozladění prohloubilo, když jsem měl příležitost si důkladně otestovat Nikon D800. Musím přiznat, že jsem byl z Nikonu D800 nadšen! A na rovinu říkám, že kdyby D800tovka neměla tak mizerné liveview při nízké intenzitě světla, tak by se dneska článek asi jmenoval trochu jinak. 

Nakonec jsem se rozhodl, že to ještě s Canonem zkusím, byť ty peníze jsem za něj dával s velkým skřípěním zubů. Jestli bude Canon pokračovat touto svou podivnou cestou a Nikon z té své nesejde, je dost možné, že časem budu psát své první dojmy z Nikonu D900 - pokud tedy Nikon zapracuje na liveview :-) 

Je to smutné, ale na rovinu musím napsat, že nemůžu s čistým svědomím doporučit Canon EOS 5D Mark III někomu, kdo se chce věnovat špičkové krajinářské fotografii. Konkurence v podobě Nikonu D800 nabízí krajinářům podstatně více za nižší cenu. 

Z Canonu EOS 5D Mark III se stal skvělý univerzální foťák, ale zcela ztratil své kouzlo. Bohužel...

Pokud na cestě kolem světa změním na nové 5Déčko názor, dám vědět.

Canon EOS 7D má nové softwarové srdce

Když jsem si koncem roku 2009 kupoval Canon EOS 7D tušil jsem, že bych mohl mít v báglu konečně pořádný amatérský foťák na zvířata. Následné tři intenzivní týdny s kolibříky v Ekvádoru to potvrdily. Své první dojmy jsem tenkrát shrnul v článku Ekvádorské postřehy do věty: Myslím si, že takhle povedený a dotažený foťák už Canon hodně dlouho neměl. Dodnes si to myslím a považuji 7Déčko za přelomový foťák v amatérské třídě Canonu. Stejně tak bych podepsal i postřehy, které jsem následně shrnul do článku S Canonem EOS 7D v Ekvádoru.

Těžko vidět do hlav marketérům a inženýrům od Canonu, ale zatímco svět příznivců neustále spekuloval o nástupci Canonu EOS 5D Mark II, tak si 7Déčko žilo svým poklidným životem. Sem tam se objevila nějaká ta spekulace, ale ono vylepšovat něco, co je samo o sobě stále hodně dobré, je vždycky těžké.  Nakonec Canon připravil překvapení všem a místo fyzického nástupce připravil softwarové vylepšení stávajícího kousku. 

Pro příznivce kulometného způsobu snímání je asi nejzásadnější novinkou přepracovaná správa paměti, která umožňuje navýšení počtu pořízených snímků, než dojde k jejímu zaplnění. Pro formát JPG v rozlišení Large/Fine je to až 130 snímků, v RAWu je možné se dostat až na 25 snímků a pro kombinovaný zápis RAW+JPG je to navýšení největší, protože z 6 je to nově až 17 snímků. 

Osobně mám velkou radost z funkce hodnocení snímku. Je to přesně ta věc, která člověku ušetří čas, když si v pauze prohlíží na displeji foťáku pořízené fotografie a vidí, že se nějaká opravdu povedla. Do teď jsem si musel pamatovat její číslo, nyní stačí přiřadit hvězdičkové hodnocení (jedna až pět hvězdiček) a ušetří mi to čas při zpracování, protože toto hodnocení jde s fotografií dále. 

Další velmi příjemnou novinkou, která potěší všechny, kdo pracují ve světelně proměnlivém prostředí, je možnost nastavení si maximální použité citlivosti v režimu Auto ISO. Dosud foťák pracoval s pevným rozsahem 100 - 3200 ISO. Nově je možné si nastavit horní hranici v rozsahu 400, 800, 1600, 3200 a 6400 ISO. 

Cestovatelé také jistě ocení možnost nastavení časové zóny. 

Další drobnost, která mne v nové verzi firmware potěšila, je možnost nastavení prvních čtyř písmen v názvu souboru. Trochu je škoda, že je možné nastavit pouze první čtyři znaky a ještě ke všemu musí být vždy všechny využity, ale i tak to občas pomůže v rychlé identifikaci souborů, pokud používám více foťáků. 

Pro filmaře je zase neocenitelná nová položka v menu, která umožňuje manuální nastavení citlivosti mikrofonu. 

Zkusil jsem si také možnost vyvolat JPG z RAWu přímo ve foťáku. Kupodivu je to docela pěkně vyřešené. Díky možnosti úpravy vyvážení bílé v kombinaci s editací nastavení stylu je možné udělat docela velké úpravy. Osobně to asi moc nevyužiji, ale věřím, že to své klienty mít bude. 

Každopádně je vidět, že Canon hodně zapracoval na optimalizaci a při práci s obsahem na kartě je EOS 7D viditelně svižnější. 

Když tak nad tím přemýšlím, přijde mi, že u Canonu musí mít 7Déčko asi hodně rádi. Jeho nové softwarové srdíčko přináší řadu drobností, které ale ve výsledku pomáhají těm, kteří ho každý den drží v ruce. Nejde tak jen o “laciné” marketingové gesto, ale o dárek koncovým uživatelům - a to mi přijde z pohledu Canonu stejně přelomové, jako bylo samo 7Déčko pro amatérskou scénu. 

Popis všech novinek včetně linku ke stažení najdete na stránkách Canonu.